Vítkovickému nádraží svitla naděje na záchranu. Mohli by v něm sedět finanční úředníci

Vítkovické železniční nádraží je dnes špinavé a z velké části opuštěné.

Památkáři i další odborníci ho však považují za jednu z nevýraznějších staveb takzvané bruselské architektury. Ovšem ministerstvo kultury už třikrát toto nádraží odmítlo vyhlásit kulturní památkou.

Nyní se současný správce a majitel, Správa železniční dopravní cesty, snaží budově nádraží vdechnout nový život. Včera jeho zástupce Miroslav Pazlar představil veřejnosti a odborníkům projekt na jeho záchranu.

A to na besedě, která se večer uskutečnila v antikvariátu Fiducia. Zúčastnili se jí také autor knihy o vítkovickém nádraží Martin Strakoš, městský architekt Ondřej Vysloužil či další nadšenci a zástupci spolků a institucí, které osud tohoto architektonického skvostu zajímá.

Především však na besedu přišla řada obyvatel Ostravy, kterým nádraží přirostlo k srdci a kterým vadí jeho současný stav.

„Nic už v hale nefunguje. Jedině snad městští strážníci, kteří lidi pokutují,“ rozčilovala se jedna z účastnic. Sám moderátor debaty zhodnotil stav nádraží takto.

„Je tristní. Do budovy zatéká, hlavní vchod je uzavřen a některé přístupové cesty na terasu jsou dokonce zazděny,“ popsal současný stav Jan Lenart, autor projektu ostravské krajiny OVAtrip z Ostravské univerzity.

Vedoucí odboru přípravy staveb SŽDC Miroslav Pazlar vysvětlil, že společnost je nechala zazdít, protože tam opilci chodili vykonávat potřebu.

Uctivě a tiše pak účastníci besedy naslouchali hlavně smutně kritickým slovům prvního přednosty nádraží Vladimíra Kutého, který pracoval v něm od předání nádraží do provozu v roce 1967 do 31. října 1994, podílel se od roku 1964 na jeho vzniku a zažil jeho „zlaté“ časy.

„Architekt Josef Danda mi při otevření řekl: Doufám, že se postaráte, aby nádraží bylo v takovém stavu stále. A my jsme se snažili. Zajistili jsme čistící stroje, denně jsme myli halu a rukojeti od dveří. Bohužel po mém předání nádraží v roce 1994 nádraží chátrá. Pořád. Chtěl bych se zeptat, kdo nese odpovědnost, že je nádraží v takovém stavu. Je to tristní nezájem jak vedoucích železničních pracovníků, tak města Ostravy. Železniční stanice je okno do města. A jestliže je v ní nepořádek, tak si každý návštěvník udělá stejný obrázek i o tom městě,“ řekl bývalý přednosta, který zajišťoval pro Ostravany rychlíky i rekreační vlaky do Beskyd.

„Hala nádraží tehdy žila. Byla věčně plná cestujících. V pátek až neděli jsme museli mít otevřené čtyři osobní pokladny, abychom ten provoz zvládli. Proč to upadlo? Je to nezájem. Jsem zklamaný. Lidé se mne stále ptají: co jste to udělali s vítkovickým nádražím?“ emotivně vzpomínal jeho dlouholetý přednosta Vladimír Kutý a sklidil velký potlesk.

Vedoucí odboru přípravy staveb SŽDC Miroslav Pazlar účastníkům představil nápad, jak hodlá majitel a správce nádraží oživit. SŽDC se vlastníkem nádraží stala po Českých drahách 1. července 2016.

„Už dříve existovaly úvahy, co s nádražím, třeba projekt na přeměnu nádraží na obchodní centrum. To jsme museli opustit, protože je od roku 2010 požadavek vyhlásit nádraží kulturní památkou. Stav nádraží se však rok od roku zhoršuje, dnes je nádraží zhruba z osmdesáti procent prázdné. Zbytek je prázdný, chátrá a vytápí se. Odbourat se nádraží nedá, to památkáři okamžitě zamítli. Proto jsme od roku 2017 začali zpracovávat ideový záměr budoucího využití nádraží,“ popisuje Miroslav Pazlar.

Ideový záměr naznačil tři cesty. Zřídit v části nádraží supermarket. Žádný s velkých řetězců, třeba Lidl nebo Globus však o to neměl zájem kvůli malé tržní síle obyvatel v okolí. Druhou cestou bylo zřídit v části nádraží lehkou výrobu a skladovací prostory, od čehož však nakonec samo SŽDC upustilo.

A třetí možnost? Zřídit v nádraží administrativní prostory. Ta nakonec zvítězila. SŽDC hodlá letos předložit záměr vybudovat po opravě nádraží ve velké jeho části pracoviště generálního finančního ředitelství. Jeho pracovníci dnes fungují v komerčních prostorách a platí za ně vysoké nájemné.

„Ve státních prostorách by tolik neplatili. V současnosti zpracováváme záměr projektu budoucího využití vítkovického nádraží pro ministerstvo dopravy, který by měl přijít předběžně na 330 milionů. Návrh počítá s tím, že se hala uzavře a cestující nebudou chodit přes ni. Vzniknou nové pokladny a klimatizovaná čekárna či výtah na nástupiště. Po stavebních úpravách by mohlo v nádraží pracovat na 66 finančních úředníků a využívali budovu z padesáti procent, z velké části hlavně nadzemní patra nádraží. V nádraží by vznikly podle návrhu různé komerční prostory, místo opuštěných pokladen třeba maloobchodní prodejna typu Hruška, či různé služby, třeba kadeřnictví,“ vysvětlil Pazlar a zdůraznil, že projekt počítá s tím, že v nádraží nezůstanou žádné nevyužité plochy.

„V nádraží by mělo vzniknout i pohostinské zařízení typu restaurace nebo bistra, protože v požadavcích Generálního finančního ředitelství je i stravovací zařízení pro úředníky. Zájemci se nám klidně můžou už předběžně hlásit. Hala by mohla sloužit třeba pro výstavy. Třetí nejvyšší patro by sloužilo zcela pro úředníky Generálního a finančního ředitelství. Je to však zatím ve výhledu, bude záležet, jak se k nápadu postaví i město, s nímž pokračujeme v jednání,“ představil nápad vedoucí odboru přípravy staveb SŽDC, a dodal, že SŽDC projekt konzultovalo předběžně s památkáři.

SŽDC chce tak do konce letošního června dostat záměr projektu rekonstrukce vítkovického nádraží ke schválení centrální komisí ministerstva dopravy, do pololetí příštího roku vypracovat projektovou dokumentaci a získat na akci stavební povolení.

Poté bude vybírat zhotovitele a dva roky by měla trvat stavba. „Generální a finanční ředitelství má do 30. listopadu roku 2023 podepsanou smlouvu na nynější prostory. Do té doby chceme mít vše připraveno, je to pro nás limitující termín,“ říká Miroslav Pazlar.

Moderátor debaty Jan Lenart řekl, že význam vítkovického nádraží dlouhodobě upadá. Čísla ukazují, že například v roce 2010 přepravilo hlavní nádraží v Ostravě-Přívoze 143 tisíc cestujících, nádraží v Ostravě-Svinově 174 tisíc a to vítkovické pouze deset tisíc lidí.

Historik architektury, památkář a autor publikace o vítkovickém nádraží Martin Strakoš řekl, že Československo dosáhlo v šedesátých letech poměrně slušné úrovně.

„Nebyli jsme sice pupek světa, ale československé pavilony EXPO 58 v Bruselu nebo na EXPO 67 v Montrealu byly příklady architektury na mezinárodní úrovni. Byly to transparentní lehké stavby a tou je i vítkovické železniční nádraží. Je to svým způsobem architektura pavilónového typu a hraje v něm velkou roli sklo, skleněné mozaiky na fasádě, řada keramických prvků v zajímavé kompozici. Využívá tedy naše slavné tradice skla, kterého si ale na zchátralém a špinavém vítkovickém nádraží nikdo pomalu nevšímá. Jen vandalové, kteří tam občas něco rozbijí. Také průčelí s trojúhelníkovými vzpěrami má zajímavou kompozici a celkově je to vyvážená stavba,“ chválí podobu nádraží Martin Strakoš.

A pobavil účastníky černohumorným bonmotem: „Při psaní o nádraží jsem si říkal: Když ho zboří, tak zůstane aspoň kniha.“

Jedním ze záměrů na využití bývalého vítkovického nádraží bylo před pár lety i zřízení muzea dopravy v něm. K tomu se skepticky staví architekt města Ostravy Ondřej Vysloužil.

„Když máme někde prázdnou budovu a nevíme, co s ní, tak proč do ní nacpat za každou cenu nějaké muzeum nebo galerii? Hledejme nějaké možnosti využít takové budovy jiným, odvážnějším způsobem, viděl jsem takové případy třeba v belgickém Gentu. Kolik lidí se přijede podívat na dopravní muzeum? Máme nějaké muzeum na nádraží Ostrava-střed a nevím, kdo všechno o tom ví a kdo si tam zašel. Navíc vítkovické nádraží má kolem velké prostory, které se dají oživit, třeba narovnáním tramvajové trati. A území třeba zastavět a uvažovat o jiné funkci nádraží než je muzeum dopravy,“ míní Ondřej Vysloužil.

Historik architektury Martin Strakoš však namítl, že lidé by si na takové muzeum mohli zvyknout. „Například akci Muzejní noc navštěvovalo zpočátku jen pár lidí a dnes je to oblíbená akce, kterou navštěvuje spousta lidí,“ řekl Martin Strakoš.

Autorem výpravní haly je přední československý architekt Josef Danda a její fotografie pronikly na stránky předních časopisů věnujících se architektuře, a to dokonce i na Západě.

Po roce 1989 význam stanice prudce upadl, dnes v těchto místech zastavují pouze vlaky pendlující mezi Opavou a Těšínem. Už třikrát sice bylo už několikrát navrženo na zápis do seznamu kulturních památek České republiky, ale ministerstvo kultury ve všech případech žádost zamítlo.

Právě tyto žádosti však zastavily úvahy o případném znehodnocení budovy třeba ubourání, neboť majitel do konce takového řízení vyhlášení kulturní památkou musí s objektem zacházet, jako by památkou byl.