Vítkovická nemocnice: Během první světové praskala ve švech, železárny zbrojily

Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice oslavila 170 let od svého založení. Vítkovická závodní nemocnice byla vůbec první závodní nemocnicí v Rakousku-Uhersku a zřejmě i v Evropě.

Přitom ve svých prvopočátcích měla jen pár desítek lůžek. V našem seriálu chceme ukázat, jak se tento zprvu malý vítkovický „špitál“ postupně stal dnešní moderní nemocnicí, která nabízí zdravotní péči nejen obyvatelům dnešní Ostravy, ale některými úzce specializovanými pracovišti i lidem z dalších měst a obcí v celé zemi.

Pojďme se tedy s archiváři a historiky podívat, jak se měnila vítkovická nemocnice v době, kdy se schylovalo k první velké válce. A kdy po atentátu na následníka trůnu v Sarajevu začal svět do té doby nevídaně pálit ze zbraní všeho druhu.

Konjunkturu Vítkovických železáren zajistila zbrojní výroba

Vítkovické železárny zaznamenaly už ve druhém desetiletí 20. století vysokou konjunkturu ve výrobě surového železa, oceli a válcovaného materiálu. Umožnilo to zvýšené zbrojní výroby.

Nové způsoby výroby a úpravy oceli znamenaly ve Vítkovicích už na přelomu 19. a 20. století úspěšnou výrobu pancéřových desek a dalších zbrojních produktů. Železárny byly úspěšné i ve výrobě dělostřeleckých zbraní. Vítkovické železárny v Ostravě a Škodovy závody v Plzni tak předstihly v mocnářství zavedené zbrojovky, a co více, dosáhly dominantního postavení.

A to i přesto, že tyto hutní a ocelářské závody ležely na českém území a zaměstnávaly většinou české lidi. Vesměs však byly v rukou rakousko-německého kapitálu. Stále více pracovníků v hutích a v dolech však znamenalo také stále větší nápor na vítkovickou nemocnici. Při těžké výrobě a těžbě se vždy někdo zranil a zaměstnance, jako všechny běžné lidi, postihovaly čas od času různé nemoci.

Vítkovice vyzbrojovaly křižníky i torpédoborce

Už osm let před začátkem první světové války, a to 28. června roku 1906, císař František Josef I. navštívil Vítkovické železárny. Jejich majitelé mu představili ve vyzdobených prostorách hutí také různé výrobky závodu.

V koutě ocelárny nechali také vystavit Vítkovicemi vyráběné typy munice a součásti dělostřeleckých zbraní. Například bočnice spodních lafet polních děl, granáty a šrapnely v rážích od 3,7 do 42 centimetrů nebo těla torpéd pro námořnictvo Argentiny, Japonska a Ruska.

Vítkovické železárny už před takzvanou Velkou válkou dodávaly pancéřování pro stavbu lodí v Pule a v Terstu. Především pro křižník Zenta, který byl potopen 16. srpna 1914, nebo pro pancéřové křižníky Kaiserin und Königin Maria Theresia, Kaiser Karl VI. a Sankt Georg.

Park ve Vítkovicích „zdobil“ altán z dělostřeleckých granátů

Z Vítkovic také putovaly pancíře pro takzvané predreadnoughty třídy Monarch, Habsburg a Erzherzog Karl, což byly bitevní lodě zaváděné do služby přibližně mezi lety 1890 a 1906.

Vítkovice také vyzbrojovaly torpédové čluny a torpédoborce a její zaměstnanci v závodě vyráběli třeba dělové věže a velitelské můstky. Vítkovické horní a hutní těžířstvo rozběhlo také výrobu dělostřeleckého střeliva či vzduchové komory a střední pláště pro torpéda ráže 7 až 42 centimetrů.

Význam Vítkovických železáren pro zbrojní výrobu v habsburské monarchii dokládají také návštěvy jejích vysokých důstojníků. V roce 1915 navštívil ocelárny například náčelník generálního štábu polní maršál Conrad von Hötzendorf, nebo námořní inženýr a konstruktér Skodawerke Vilém Pucherna.

Aby nebylo vděku za rozsáhlé vojenské zakázky dost, zbudovaly Vítkovické železárny v roce 1915 v parku altán, v němž byl na podstavci usazen jeden granát ráže 42 centimetrů a další čtyři ráže 24 centimetrů, které byly usazeny před sloupy altánu. Militantně vyznívající altán v parku vydržel až do roku 1945, pak zmizel nenávratně v propadlišti dějin.

Počet pacientů se zvýšil za šest let o deset tisíc ročně

Obrovský rozvoj železáren si vyžádal ve vítkovické nemocnici v roce 1914, tedy v roce, kdy začala takzvaná Velká válka, také výstavbu nového jednoposchoďového chirurgického pavilonu. Ten byl moderně zařízený. Kromě rentgenového oddělení, dvou velkých operačních sálů se všemi vedlejšími místnostmi pro lékařské prohlídky, lékaře, obsluhu a lázní měl celkem také osmdesát lůžek. Celkový počet lůžek ve vítkovické nemocnici tím vzrostl na 210.

Růst výroby se projevil na zvýšení počtu pracovních sil o jednu třetinu, tedy z téměř sedmnácti tisíc v roce 1910 na téměř čtyřiadvacet a půl tisíce v roce 1916. Za stejné období se zvýšila v závodní nemocnice frekvence pacientů ze čtyř a půl tisíce na patnáct tisíc. Je třeba připomenout, po začátku první světové války začali v hutích a dolech VHHT pracovat váleční zajatci. A ti určitě nepatřili k vyučeným pracovníkům a zkušeným fachmanům.

Této zvýšené frekvenci v nemocnici se musely přizpůsobit i počty ošetřujícího personálu. V roce 1908 pracoval v nemocnici jeden šéflékař, pět závodních lékařů, dva lékaři specialisté na oční a venerické nemoci, jeden lékař provádějící vstupní zdravotní prohlídky a sedm závodních lékařů zajišťujících ve svých ordinacích zdravotní péči pro venkovské členy závodní nemocenské pokladny.

Většina vítkovických lékařů neuměla česky

Ošetřovatelskou službu zajišťovalo dvanáct řádových sester s jejich představenou kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, šest sanitních sluhů a šest výpomocných sanitních sluhů. Všichni lékaři byli německé národnosti, většinou židovského původu. Takže neznali česky, což bylo často předmětem kritiky českého tisku. Správu nemocnice vedli čtyři závodní úředníci.

Zvýšený počet ošetřovatelské služby po válce mají historici z ostravského městského archivu zachycen třeba za rok 1919, kdy nemocnice zaměstnávala jednoho zdravotního šéfa, kterým byl MUDr. Maxmilian Munk těsně před ukončením své činnosti v nemocnici.

V nemocnici však léčil také jediný primář, jímž byl MUDr. Rudolf Pressburger který se stal později pokračovatelem doktora Munka. Pracovali zde také tři lékaři specialisté, tři výpomocní lékaři a deset lékařů zajištujících zdravotní péči venkovských členů.

„Munkova“ nová nemocnice rostla. Vznikla i poliklinická část

Doktor Maxmilián Munk byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností v historii Vítkovické nemocnice. Provedl reorganizaci místního zdravotnictví směrem k profesionalizaci a zasloužil se o výstavbu zcela nové nemocnice s celkovou kapacitou jednoho sta lůžek.

Nová nemocnice byla dokončena v roce 1890 a postavena do tvaru písmene „U“, přičemž byla situována uprostřed závodů Vítkovických železáren a okolo ní byl velký ochranný pás zeleně, který nemocnice využívala jako zahradu.

Po deseti letech od zahájení provozu, tedy v roce 1900, měla závodní nemocnice již 233 lůžek. Mezi roky 1894 a 1907 se počet ročně ošetřovaných pacientů pohyboval od 3 100 do 4 700 a počet takzvaných ošetřovacích dnů od 29 370 do 43 275. Postupně vznikla také poliklinická část nemocnice.

V Ostravě i Vítkovicích vznikaly vojenské lazarety

Pak však vypukla první světová, tehdy zvaná Velká válka. Ta neobyčejně ztížila zdravotní a sociální poměry ve Vítkovicích. A to především přítomností několika tisíc vojáků, ruských, srbských a italských válečných zajatců. A také velkým počtem haličských uprchlíků, kteří opustili své domovy, když ruská armáda obsadila po úspěšné ofenzivě na počátku války velkou část Haliče. Přílivem tak velkého počtu obyvatel se tak předválečný nedostatek lůžek v nemocnici ještě více zhoršil.

Závodní nemocnice musela pro nemocné a zraněné vojáky a zajatce zajistit devadesát lůžek a ve staré budově infekční nemocnice ve Vítkovicích dalších dvacet lůžek. V okrese Moravská Ostrava už v říjnu 1914 vzniklo 39 vojenských lazaretů o 1 600 lůžkách. Ve Vítkovicích vznikl lazaret také, a to v klášterní škole, která byla stavebně spojena se závodní nemocnicí. Po válce pak škola sloužila opět svému původnímu účelu.

Nemocní a zranění leželi na chodbách, někdy dva v jedné posteli

Zoufalý nedostatek pracovních sil za války řešili majitelé vítkovických železáren a ostravských dolů také tím, že do pracovního poměru v železárnách a dolech Vítkovického horního a hutního těžířstva zařazovali i několik tisíc válečných zajatců, ještě v roce 1919 tam pracovalo 2 700 zajatců.

Vedení vítkovické nemocnice se snažilo od počátku takzvané Velké války rozšířit počet chybějících lůžek, což se povedlo jen částečně. V roce 1914 mělo k dispozici 210 lůžek, v roce 1920 jejich počet vzrostl na 302. Už v roce 1915 musela nemocnice převzít do své péče přes pět tisíc pacientů.

Největší frekvenci pacientů ve své historii měla nemocnice v roce 1918, kdy tu hospitalizovali celkem 5 712 osob. Nouzovou situaci řešila nemocnice i tím, že pacienti kvůli nedostatku místa leželi také na chodbách, nebo se museli vejít tři pacienti na dvě lůžka, nebo dokonce dva pacienti na jedno lůžko.

Po jednačtyřiceti letech se Munk vrátil do Vídně

Zmiňme se také o tom, že MUDr. Maxmilian Munk inicioval za Velké války, a to v roce 1915, zakládání závodních ordinací. Tedy menších ambulancí, a to přímo ve větších vítkovických závodech. To proto, aby dělníci nemuseli při lehčích zraněních nebo při onemocnění odcházet uprostřed své práce do vzdálené závodní nemocnice. Vůbec první závodní ordinaci zřídil u vysokých pecí.

Tato ambulance u vysokých pecí se velmi osvědčila, a proto jeho nástupce MUDr. Rudolf Pressburger založil po roce 1920 několik dalších takových ambulancí.

MUDr. Maxmilian Munk, první šéflékař závodní nemocnice VHHT, působil ve své funkci od svého příchodu do nemocnice 1878 až do konce roku 1919, kdy odešel na zasloužený odpočinek do Vídně, kde poté v roce 1923 zemřel.

S jeho jménem je navždy spojeno založení vítkovické Nové závodní nemocnice v roce 1890. Ta se stala svou architektonickou úrovní, funkčním řešením a moderním přístrojovým vybavením na přelomu 19. a 20. století největší závodní nemocnicí v habsburské monarchii a uznávaným vzorem pro další nově budované nemocnice.

Pressburger ve válce dohlížel na cholerové a úplavicové špitály

Nástupcem MUDr. Maxmiliána Munka se stal v roce 1920 MUDr. Rudolf Pressburger. Ten už po absolvování lékařské fakulty vídeňské univerzity v roce 1895 nastoupil do vítkovické závodní nemocnice, kde se zanedlouho stal vedoucím interního oddělení.

V roce 1914 byl Pressburger povolán do vojenské služby, kde jako c. k. plukovní lékař vykonával dohled nad provozem cholerových a úplavicových špitálů.

Byl zakladatelem a organizátorem válečné invalidní školy v Moravské Ostravě, která vykazovala pod jeho vedením velmi dobré výsledky terapeutické, výchovné a sociální. Hned po skončení války se vrátil do vítkovické nemocnice, kde se stal primářem.

Foto altánu: V roce 1915 zbudovaly VŽ v parku altán, v němž byl na podstavci usazen 42cm granát a další čtyři, ráže 24 cm, byly usazeny před sloupy altánu. Altán v parku vydržel až do roku 1945. Pak mizí zcela nenávratně v propadlišti dějin.

Foto: Archiv Vítkovice a. s.