Osvobození ​den po dni: 6. května. Ráno ruský voják oznámil osvobození, večer byl mrtev

Ostravsko opavská operace, která byla největší válečnou bitvou druhé světové války na československém území, dne 5. května 1945 skončila.

Den poté končily také boje v řadě měst a obcí poblíž Ostravy a v jejím širokém okolí. Šestý květen byl pro mnohé z nich dnem osvobození, ač i v ten den umírali vojáci a obyvatelé. Pojďme si jej připomenout spolu s historiky a především kronikáři.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná události roku 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Všechny ostravské noviny přinesly šestého května 1945 za zvýšenou cenu reportáž z prvního dne Pražského povstání, které vypuklo den předtím. Byl to přesný, po hodinách a minutách sepsaný záznam všech hlášení pražského rozhlasu z 5. května, který řídil a naváděl Pražany na nepřátelské cíle, informoval o pozicích nepřítele a vyzýval všechny bojeschopné obyvatele města k účasti na povstání. Tyto speciální noviny bez jiných článků stály korunu, zatímco v jiných dnech padesát haléřů.

Dne 6. května vstoupil po páté hodině ranní na frenštátské náměstí první sovětský voják. Byl jím poručík Petr Rožkov, aby zvěstoval osvobození města od okupantů. Nadšeně ho uvítala hrstka obyvatel, která se však v několika okamžicích rozrostla v ohromný zástup vděčných občanů.

Ti nepřestávali provolávat statečným osvoboditelům slávu a velmi vřele se s nimi vítali. Poručík Rožkov, jehož jméno se dostalo také na čestné místo dějin města Frenštátu, však obyvatelstvo žádal, aby se nic neoslavovalo, ale hodně a pilně pracovalo. Aby obchody zůstaly po celý den otevřené a aby se všichni občané zapojili především do výstavby mostů, které zničili prchající nacisté.

Lidé vytahovali pečlivě schované československé vlajky

Městský zaměstnanec Leopold Michna měl již před příchodem Sovětů v bytě pod postelí v koberci pečlivě zabalený sovětský prapor, který ušila jeho dcera Eliška. V krytu na radnici byl připraven bílý prapor pro případ, že by bylo třeba chránit Frenštát před střelbou. Chtěli jím sovětským vojskům avizovat, že Němci už město uvolnili.

Ve frenštátské kronice těch dnů je také přeškrtnutý text: Eduard Vojtek schovával již několik dní před příchodem Rudé armády československou státní vlajku, která se hned v ranních hodinách vyvěsila na radniční budově a doplnila sovětskou vlajku Leopolda Michny. Eduard Vojtek pak spěchal k architektu Aleši Parmovi a vypůjčil si dlouhý žebřík, aby mohl shazovat z radniční budovy všechny německé nápisy. Jiné německé nápisy zamazávali Petr Dobiáš a Josef Horáček vápnem.

Kapelník Milberger se ruskou hymnu učil posloucháním cizího rozhlasu

Rudoarmějce při vstupu na frenštátské náměstí podle kronikáře neobyčejně překvapila městská hudba, která zahrála mimo jiné i sovětskou státní hymnu.

Jak se ji kapelník Milberger naučil? Při poslouchání cizího rozhlasu odposlouchal Milberger pozorně z Moskvy též sovětskou státní hymnu a rozepsal ji na sklonku okupace pro svou městskou kapelu. Když pak byl Frenštát 6. května osvobozen Rudou armádou, uvítal ji frenštátský kapelník sovětskou hymnou, kterou sehrál se svými 36 hudebníky. Dojatý velitel sovětského oddílu na náměstí poté prohlásil: „Jdeme už od Uralu, ale nikde nás nepřivítali sovětskou hymnou. Až ve Frenštátě.“

Takhle hrála kapela vojákům u restaurace U Proska ve Štramberku. Foto: Archiv

Příslušníci Rudé armády vstoupili na pozvání i do soukromých domácností, kde se jim dostalo štědrého pohostinství. Frenštátský lid a lid z celého okolí zdržoval se po celý den na náměstí, kde písněmi, hudbou a tancem projevoval svou nezměrnou radost nad vysvobozením od okupantů. Snad poprvé v dějinách Frenštátu stalo se náměstí jevištěm spontánní zábavy veškerého lidu, který si jasně uvědomoval, že konečně v historii jeho národa nastala jeho doba.

První voják z frenštátského náměstí se už domů nevrátil

Do velkého dne frenštátské radosti však padl v odpoledních hodinách hluboký stín smutku. Přišla zpráva, že právě ten voják, který zvěstoval Frenštátu nový život, poručík Petr Rožkov, zahynul při dalším postupu nedaleko strážního domku při Bordovicích.

Jeho mrtvola byla převezena do Frenštátu a týž den pohřbena se všemi vojenskými poctami za obrovské účasti místního obyvatelstva na frenštátském hřbitově. Byla to jediná, ale mimořádně vysoká oběť, kterou přinesla Rudá armáda při svém postupu Frenštátem. Později byl Petr Rožkov vykopán a slavnostně převezen na nový hřbitov ve Frýdku, kam se soustředily oběti všech rudoarmějců z celého okolí.

Poválečné stěhování národů. Vraceli se dělníci, trestanci, vězni

Ráno 6. května podobalo se krásnému snu také v sousedních Trojanovicích. Po páté hodině ranní vynořovaly se první skupiny rudoarmějců od Dílů a od Bystrého, lidé vybíhali z chalup, srdečně je vítali a nabízeli jim pohoštění i dary. Rusové však spěchali za Němci.

Všude se objevily československé i sovětské vlajky. Lidé se zastavovali v radostných hloučcích. Byli šťastni, že jsme prožili nejhorší chvíle bez pohrom, beze ztrát na životech, na majetku a že zase po tolika letech budeme moci volně dýchat. V zástupech proudili do Frenštátu, aby uviděli a přivítali své osvoboditele.

Trojanovičtí byli v nejbližších dnech po skončení války svědky velkého stěhování národů. Z Německa se nepřetržitě vracely do svých domovů zástupy dělníků, trestanců, vězňů z koncentračních táborů ještě s čísly na zádech, zajatci všech národností, muži, ženy, děti i starci.

Návrat do svých vzdálených domovů byli nuceni podstoupit většinou pěšky, protože velká část železnic byla zničena a dýchavičné lokomotivy zvládaly s velkými obtížemi i docela mírné stoupání. Naši lidé těmto utrmáceným lidem pomáhali hlavně poskytnutím potravy. V červnu byla na schůzi se zemědělci projednána účast naší obce na osídlení pohraničí. Byly nám přiděleny Rudoltice u Krnova. Přihlásilo se 127 občanů, kteří se rozjeli do pohraničí osídlit opuštěná obydlí.

Německý starosta měl auto stále připravené k úprku

Dne 6. května Rudá armáda osvobodila město Příbor, kde už počátkem května 1945 přestalo německé úřadování na příborské radnici. Němci horečně pakovali kufry a prchali z města za svými ženami a dětmi, které město opustily již v lednu.

Starosta Jahn měl auto neustále připravené k odjezdu a neslavně pak prchl spolu se svým tajemníkem Opatřilem. Vojska ve městě přibylo, ale poplachy nebyly již hlášeny. Továrny zastavovaly práci, obchodníci zavírali své krámy, železniční doprava 3. květnem úplně ustala, dodávky elektrického proudu byly rovněž zastaveny.

Dne 3. května před polednem provedlo nad městem útok sovětské letadlo. Konkrétně na transport Němců, který se nacházel u hřbitovní zdi. Po celý 4. květen se městem ozývala střelba, na střechy a dvory domů sem tam dopadly střepiny granátů. V sobotu 5. května bylo možné pozorovat, že boje mezi Němci a sovětskou armádou se odehrávají u Rychaltic a Hájova. Sloupy dýmu vystupující z této strany svědčily o tom, že o Rychaltice se vede tuhý boj. Dne 5. května dopoledne dopadaly ruské granáty do pole nad Klokočovem, kde zaujali pozice Němci.

Bylo nebezpečné opouštět sklepy, granáty svištěly nad hlavami

Odpoledne se opět rozpoutala střelba nad městem, překážka na Místecké ulici byla zatarasena kládami vsunutými do uzávěry. Tehdy bylo zjevné, odkud přijde Rudá armáda. Téhož dne ve večerních hodinách se boj o město stupňoval, takže bylo nebezpečné opouštět sklepy, granáty svištěly nad hlavami.

Němci okolo lesa Osičina nad Klokočovem vykopali zákopy a jejich opěrným bodem byla Hončová hůrka, kde měli kulometná hnízda. Na Hončově hůrce byla po celou dobu války dobře maskovaná německá pozorovatelna s odposlouchávacím zařízením a dalekohledy.

I když nad ní nebo v její blízkosti přeletěly tisíce anglických a amerických letadel, pravděpodobně zůstala nezjištěna až do konce války. O prudkosti bitvy sváděné v lese Osičině svědčilo množství přerážených stromů, četné krátery v zemi, které tam bylo možno po osvobození spatřiti.

V sobotu se ve 22.30 hodin objevil před Klokočovem sovětský tank, který však ustoupil, když Němci dostali posily. Morálka německé armády ale byla tou dobou již podlomená mimo malé procento fanatických nacistů, kteří si odmítali připustit, že válka je pro ně prohraná.

Zato morálka Rusů byla výtečná, vojáci se statečně pouštěli do bojů s Němci bez přileb a krytí. Dne 5. května ve 21.30 hodin pronikla sovětská hlídka od Osičiny do domu Jana Jařabáče v Klokočově a obyvatelé domu ji nadšeně přivítali.

Rudoarmějci přebrodili řeku Lubinu a jejich vozidla si to pak razila přímo k městu

Noc z 5. na 6. května byla pro obyvatelstvo ukryté ve sklepích nejhorší. Sověti ostřelovali Ostravskou silnici a německé dělostřelecké pozice rozmístěné v různých částech města. Kolem jedné hodiny po půlnoci bylo slyšet velkou detonaci. To Němci vyhodili do vzduchu klokočovský železobetonový most, když předtím zapálili dřevěný most u nádraží.

Téže noci Němci úmyslně zapálili Katolický dům, jehož přední část vyhořela. Vojáci Rudé armády pronikající od lesů Osičiny a Hájku se objevili v Klokočově už před pátou hodinou ranní. Přebrodili řeku Lubinu nad klokočovským splavem a jejich vozidla si to pak razila přímo k městu. Současně pronikaly 6. května do Příboru jednotky od Hájova a Rychaltic.

Ve městě začal život, ruch, práce. Hned ráno, aby byly uvolněny silnice, odstraňovaly skupiny mužů bariéry, které měly zastavit Rudou armádu při postupu. Další občané opravovali již pod odborným dohledem sovětských vojínů zničený most mezi Klokočovem a Příborem.

Při ostřelování města Příbora přišli o život čtyři občané. Větší ztráty měla Rudá armáda, celkem dvanáct mužů.

Rudá záře hořících vesnic ve Slezsku strašila obyvatelstvo Kopřivnice

Průmyslová Kopřivnice se stala za okupace součástí sudetského území. Automobilový průmysl Tatra-Ringhoffer zapříčinil, že ve městě značně vzrostl počet osob německé národnosti. Rozhodující údery Rudé armády koncem války však ochromily výbojnost určité části zdejších Němců. Nepomohly jim ani chvatně budované sruby a zákopy, které měly chránit vychvalované Panzerfausty.

Fronta byla již na hranici Slezska a rudoarmějci sváděli boj o Opavu a o Ostravu. Ve dne bylo vidět ze svahu našich hor hořící vesnice ve Slezsku a v noci rudá zář strašila obyvatelstvo Kopřivnice. Co se stane s průmyslovou Kopřivnicí v příštích dnech?

Momentka z kopřivnické Tatry za okupace.

U chaty pod Šostýnem dopadl první ruský granát. V budově německé školy ubytovalo se ze Slovenska prchající gestapo. Němci ustupovali, ničíce za sebou mosty a viadukty. Tak byl zničen i nový betonový most přes řeku Lubinu v Příboru, přes Sedlničku v Borovci, přes Jičínku v Novém Jičíně, přes Lubinu ve Frenštátě pod Radhoštěm a přes Odru v Nové Horce.

Byl poškozen i železný viadukt Studénsko-Štramberské dráhy přes Kopřivničku u Příboru, železný viadukt dráhy ve Veřovicích a u Bludovic a kamenný viadukt dráhy veřovské v Černém lese byl vyhozen do povětří. Roztržená bomba byla na památku uložena v parku Lašského muzea.

Umíráček, poslední z kostelních zvonů vyzváněl Němcům konec

Ustupující německá armáda projížděla Kopřivnicí směrem na západ a gestapo na dvoře německé školy pálilo svůj archiv. Nastala poslední noc z pátého na šestého května. V Příboře hořel Katolický dům a dřevěný most přes Lubinu u Benátek. Dunění děl bylo už blízko. Němečtí vojáci zburcovali spící obyvatele ulice 28. října a ubytovali se v jejich světnicích. Pro Kopřivnici nastal kritický okamžik.

Avšak náhle před pátou hodinou ranní Němci spěšně začali opouštět město a před sedmou hodinou vtáhlo do Kopřivnice vojsko Rudé armády. Umíráček, který jediný zbyl z kostelních zvonů, vyzváněl Němcům konec, nám však vyzváněl veliké vzkříšení, popsal kronikář.

A tak byla Kopřivnice a s ní i města Štramberk a Příbor osvobozena rudoarmějci bez větších bojů a škod. Rudá armáda totiž svírala Němce ze dvou stran od Sedlnice a od Frenštátu, takže Němcům nezbylo mnoho času na ničení. Kopřivnice jásala vstříc svým osvoboditelům a mohutný průvod obyvatelstva procházel ulicemi. Domy ozdobily už připravené prapory. Továrnu Tatra přebral ruský major Fedorov do vojenské správy.

Kaťuše z Kocvínku a od svaté Kateřiny ostřelovaly Nový Jičín

Zatímco osvobozená města Kopřivnice a Štramberk jásala, v jejich blízkosti zuřil i nadále boj. Kolony Rudé armády táhly silnicemi k Závišicím a k Rybímu a „kaťuše“ a „varhany“ z Kocvínku a také od svaté Kateřiny ostřelovaly Nový Jičín. Ten hořel a požáry bylo vidět i v Rybím a u suchdolského nádraží.

Kronikář Štramberka popsal, že už 2. května v 9.15 hodin přijelo do městečka mnoho Němců. Příští den dopoledne pálili v ulicích na zemi doklady ze svých krytých vozů, čemuž přihlíželo mnoho štramberských dětí. Dne 4. května ráno odjeli z městečka prostí němečtí vojáci a o 17. hodině i jejich velitelé směrem k Novému Jičínu.

Němci dokonce hrozili vypálením Štramberka

Dne 5. května nastala ve Štramberku vážná situace. Němci hrozili vypálením města, k čemuž naštěstí díky rychlému postupu Rusů nedošlo. Lidé ukrývali vše do krytů. Dne 6. května v 7.30 hodin ráno vyslali Rusové na Štramberk tři salvy. Jedna střela spadla na cestu na kopci, druhá vrazila do lípy na zahradě Baltazara Hykla pod Kotoučem a třetí poškodila pavlač Methoděje Holuba na Zauličí.

Odstraňování protitankových zátarasů ve Štramberku.

Odezvy Němců však nebyla žádné. U lidí však panovala nejistota, ba téměř hrůza. Před osmou hodinou se ve Štramberku objevil první ruský vojín na koni a nastal jásot občanů. Jako mračna hnaly se další skupiny vítězné Rudé armády. „Rusové jsou tu!“ ozývalo se od úst k ústům. Lidé na nic nedbali, nehleděli vpravo ani vlevo a spěchali rudoarmějce vítat k hlavní cestě. Bylo pošmourno a k poledni hustě pršelo.

Profesorka podávala jednomu na koni pěkné jablko. Nevzal si je

Hned při vstupu do Štramberku u nádraží vítala Rudou armádu městská hudba. "Byla jsem tehdy nachlazená, chraptěla jsem, ale to nevadilo, musela jsem k náměstí. Stála jsem pod střechou paní řídící Anděly Blažkové," popisuje kronikářka. Hustý špalír byl po obou stranách v celém Štramberku. Občané jásavě volali: „Ať žije Stalin! Ať žije Rudá armáda!“ Kdosi zvolal: „Ať žije Rusko!“ a odezva vojínů: „Ať žije Československá republika!“

Rusové pod náměstím ve Štramberku.

Rudoarmějci mířili k Novému Jičínu. Ženy přinášely koše květin, podávaly je armádě, zastavovaly se, dávaly zákusky. Rusové jeli koňmo, v autech, pěšky, na vozech, šlo jich tisíce. Vezli i hnali s sebou krávy. Cestou vařili. Paní Zdeňka Bárová, profesorka, podávala jednomu na koni pěkné jablko – ale on si ho nevzal. Namnoze však potřásali mimo stojícím rukama a pohýčkali malé děti.

U nás je jásavě vítali, ale u Rybího a k Novému Jičínu se ještě pořád střílelo, poněvadž Němci měli obsazené libotinské a rybské vrchy. Z našich občanů byl Němci zastřelen v Libotinských pasekách při hlídkování František Halamík, U svaté Kateřiny zemřeli dva Rusi.

Vytáhli z domu německého přisluhovače Mynáře a natloukli mu

Na Trúbě, na kostele a také u radnice zavlály hned při vstupu ruského vojska české prapory. Kolem jedenácté hodiny pochod armády skončil, ale mnoho ruských vojínů zůstalo, aby si město prohlédlo. Lidé vytáhli z domu německého přisluhovače Mynáře a natloukli mu. Pak byl veden Rusy v davu.

Obyvatelé Štramberku také uspořádali pochod. V čele nesli ozdobený obraz Stalina a obraz prezidenta Beneše. Ve tři hodiny odpoledne uspořádala hudba na náměstí slavnostní koncert. K Rusům rusky promluvil ředitel měšťanské školy Josef Škrda a pak učinil proslov Rus. Vojáci předvedli oblíbeného „kozáčka“. Nato vojáci šli po domech hledat Germány.

Vítání osvoboditelů ve Štramberku.

Rudoarmějci tábořili ve Štramberku ještě několik dní. U pomníku padlých a nad hřbitovem pásli koně. Některým sežrali na poli jetel bez dovolení, nebo ho naložili a odvezli. Chtěli po lidech „vudku“, a někde i byty znečistili. Lazaret měli v nové škole, kam štramberská děvčata chodila raněné bavit. Rizika se nebála.

To si Němci před sedmi léty nepomyslili, že tak neslavně odtáhnou

Začátkem dubna byli na zákopové práce v Mankovicích na Novojičínsku nasazeni čeští studenti od Prahy. Bydleli v Dolním Vražném. Robili překážky z ostnatého drátu a stavěli železné jezdce proti tankům směrem od lesa k vesnici. Postavili do zahrad mezi všechny domy železné překážky.

V noci v sobotu 5. května 1945 začaly do vesnice dopadat první granáty a toho dne vzplál boj o dolní část vesnice. Rusové pálili z děl směrem od Suchdolu. Čtyři stodoly uprostřed vesnice téhož dne dopoledne vyhořely. Němci měli ve vesnici čtyři těžké tanky, které jezdili do horní části zásobovat střelivem, a pak s nimi v dolní části zasahovali do bojů. Vesnici hájily štýrské alpské pluky.

Dne 6. května v pět hodin ráno začal boj o horní část vesnice. Rusové podnikli útok z lesa od vesnice Pohoře. Střelba se stupňovala a až v 11 hodin v noci ustala. To už poslední zbytky německých vojáků opouštěly vesnici. Na to místní Němci nepomyslili onoho podzimu před sedmi léty, že tak neslavně odtáhnou. Zavlály zase prapory, ale už ne ty s těmi polámanými kříži.

Škoda, i krvavá záplava byla. 55 hrdinů Rudé armády prolilo na mankovické půdě svou krev. Zároveň s mankovickou českou menšinou bylo vysvobozeno i deset Poláků, devět Ukrajinců, čtyřicet francouzských zajatců a dvacet Slováků, kteří sem byli zavlečeni na práci. Padesát anglických zajatců bylo evakuováno již dříve, zapsal kronikář z Mankovic.

Zavilý Němec usmrtil celou svou rodinu a nakonec i sebe

Sovětské vojsko obsadilo městečko Horní Benešov na Bruntálsku 6. května 1945 v jedenáct hodin dopoledne. Po zdolání německých obranných pozic ve vrších Hůrky mezi Hrabyní a Vítkovem nastalo vyčišťování nepřátelských hnízd ve směru Krnov-Bruntál-Jeseník.

Tato hnízda tvořili hlavně ustupující němečtí vojáci, ale i dezertéři, kteří po zhroucení odporu svých armád spěchali do svých domovů. Němci se ukrývali v okolních lesích nebo v neporušených pohraničních pevnůstkách. Odpor však trval jen potud, pokud byli zásobováni potravinami. Pak se dobrovolně vzdali nebo spěchali do Německa, aby se vyhnuli trestu.

V samotném Benešově byla také hnízda německého odporu. Proti Rusům bojovali místní obyvatelé, kteří pro stáří zůstali doma. Goebelsova propaganda totiž ve městě zapustila hluboké kořeny nenávistné zášti vůči všemu slovanskému.

Sovětská armáda však postupovala rázně a hnízda odporu také rázně likvidovala. Na ulici, která se v 50. letech jmenovala Stalinova třída, byla takováto dvě hnízda odporu. Obě byla likvidována a původci střelby na místě potrestáni odstřelením. V jednom domku na téže ulici zavilý Němec usmrtil celou svou rodinu a nakonec si vzal život sám.

Pekař zahynul v hořícím domě, v každé ruce držel pistoli a střílel na Rusy

Na Mírovém náměstí byl odpor silnější, a to v domě, kde bylo pekařství. Sovětská armáda odpor zdolala střelbou, při níž se dům vznítil a shořel. Očití svědkové tvrdí, že pekař zahynul v hořícím domě. V každé ruce prý držel pistoli, oběma rázem střílel a poranil sovětské vojáky. Němci tohoto ražení měli asi stále na mysli hesla psaná na domech, zdech a plotech jako: „Lieber Tod als Sibierien (raději smrt než Sibiř) či Siegen oder Sklaven (zvítězit nebo otročit).

V Benešově zůstalo nějaký čas asi dvacet sovětských vojáků, aby vyčistili lesy od zbytku německé armády. Vojáci se s českým obyvatelstvem města čile stýkali. Uskutečnily se i vepřové hody, u nichž nebylo nouze o družnou a veselou zábavu. Přátelství bylo podle kronikáře nenucené, upřímné a čisté, i když dorozumívání a rozhovory byly mnohdy obtížné.

Farář sloužil tři mše. Očekával útok rudoarmějců

Ve Spálově na Vítkovsku sloužil farář v neděli 6. května tři mše svaté. První v šest hodin, druhou v sedm a třetí v osm hodin. To proto, že se očekával útok rudoarmějců na Spálov. A skutečně. V půl jedenácté dopadly za humny usedlosti číslo 21 dva první ruské granáty. Ve 14 hodin byl Spálov ostřelován ruským dělostřelectvem, poté v 17 hodin a konečně od 21. do 23. hodiny nejvíc.

Granáty vybuchovaly jeden za druhým ve všech směrech. Lidé byli ukryti ve sklepech. Dělostřelci těžce poškodili několik domů a výbuchy zranily dvě osoby. Antonína Klezlu a jeho manželku Marii, oba byli převezeni do nemocnice v Hranicích a odtud do Svitav, kde Antonín Klezla zraněním podlehl.

Spali jsme. Najednou hrozná exploze

Jak dopadlo dramatické osvobozování Rožnova pod Radhoštěm, popisuje Richard Sobotka ve své publikaci Tenkrát v pětačtyřicátém. Vzpomínkám pamětníků na neděli 6. května 1945 dal autor název Drama dolního mostu.

Dne 6. května 1945 se ještě nestačilo rozednít. Pamětnice Olga Friedrichová vzpomíná, že její rodina byla stále ukryta ve sklepě u Solanských. „Byla noc, vlastně už neděle časně ráno. Spali jsme. Najednou hrozná exploze,“ vzpomíná. Paní Stanislava Tichá přitakává: „Pozdě v noci za posledními ustupujícími vojáky vyhodili Němci do povětří dolní most.“

Zničený most přes Bečvu v Rožnově.

Podle jedné verze umístili němečtí ženisté nástražný systém do spižírny Nývltovy vily, při otevření dvířek nálože explodovaly. Podle druhé verze připravili ženisté pod most nálože a čekali v restauraci U Janíků, až přes dolní most přejdou poslední němečtí vojáci. Pak nálože odpálili.

Hitler kaput, můžeme ven. Na to nikdy nezapomenu

Poté nastal klid. Ještě byla tma, střelba utichla. "U sklepa, kde jsme se ukrývali, najednou se otevřely dveře a vstoupil ruský vojáček se samopalem a zvolal: Kdě German? Když jsme ho ujistili, že žádný Němec ve sklepě není, tak nám oznámil, že je konec vojny, Hitler kaput, můžeme ven. Na to nikdy nezapomenu, jak se všichni radovali a objímali. Každý přinesl, co měl doma dobrého, a ruské vojáky jsme hostili,“ vzpomínají pamětnice z Rožnova pod Radhoštěm.

Krátce nato bylo za rozbřesku jasné, že se Rožnov pod Radhoštěm konečně dočkal vytoužené svobody. Ráno už bylo náměstí zaplněno vojsky a vozidly Rudé armády. Objevily se frontové směrovky. Nahoře na nich zůstal český text, německý text zamalovaný.

Spodní části směrovky byly popsány v azbuce. První ze směrovek psaných azbukou ukazovala NA MOST, spodní text ZAŠOVA - Zašová se stala při přesunu fronty důležitým orientačním bodem. Oslava osvobození se konala na rožnovském náměstí za účasti krojovaných žen. Vlajkám vítězných mocností Spojených států amerických, Sovětského svazu a Velké Británie dominovala vlajka československá.

Nový směr čs. tankistů: Fulnek – Odry - Olomouc

Den po osvobození sovětskou armádou, tedy 6. května, dorazili do Fulneku také vojáci 1. československé samostatné tankové brigády. Válečný deník 3. tankového praporu stručně hlásí: „5. května 1945. Náš nový směr postupu Fulnek - Odry- Olomouc. Nepřítel ustoupil během dne jižně k Fulneku, zde zaujal obranu. Ve Fulneku byly doplněny pohonnými hmotami, střelivem.

V 18.30 hodin tři tanky vyjíždí z Fulneku a útočí na město Odry. Nepřítel zde kladl nepatrný odpor, a proto v deset hodin večer obdrželi vojáci rozkaz od velitele brigády k návratu zpět. Válečný deník opět líčí tuto situaci: „Přes celou noc vyvádíme tanky zpět. Silnice je zajmuta těžkými tanky 42. Brigády, dva tanky byly poškozeny minami. Fulnek opouští jednotky 3. tankového praporu v osmé hodině ranní dne 7. května, kdy vyráží v novém směru po ose Fulnek - Vítkov - Čermná - Budišov.

Město Fulnek ničily plameny ještě osm dní

Historii Fulneku připomněli před deseti lety obyvatelům dnešního Fulneku Josef Pavlíček a Martin Pavlíček. Popisují, že v té době, tedy 6. května, už hořelo město podruhé a odolávalo plamenům ještě celých osm dní. Sovětští vojáci měli totiž Fulnek ve svých mapách označený hnědým kroužkem. Což bylo znamením, že toto město je silným centrem nacismu a nemá se při osvobozování šetřit.

Těžce poničený Fulnek.

Při osvobozování Fulneku padlo patnáct sovětských vojáků, z toho dva důstojníci, a nezjištěný počet německých vojáků. Devět civilistů zemřelo přičiněním bomb a úlomků granátů. Podle záznamů ve hřbitovní knize zemřeli v den osvobození Jan Sokol a Josefa Seidlerová. Z původních 546 domů bylo úplně zničeno 223, silně poškozeno 125. Ostatních poškozených v menším rozsahu okolo 70. Ke konci roku 1945 bylo obyvatelných pouhých 190 domů.

Domy na náměstí oheň a žháři změnili v hrůzné ruiny

Dne 9. května 1945 do Fulneku dorazila Národní stráž z Moravské Ostravy, která převzala bezpečností a pořádkovou službu. V té době zuřil požár města ještě natolik, že nebylo možno projít na náměstí po hlavní třídě. Fulnek byl osvobozen zejména díky náporu vojenských sil ze severu, severovýchodu a východu. Hlavní podíl na osvobození patří 60. armádě a jejímu úderu z prostoru obcí Lukavec, Děrné popřípadě Vrchy.

Radostné ovzduší osvobození provázelo bohužel rabování, plundrování a příchozí "zlatokopectví". Jejími aktéry byli kromě sovětských vojáků také i někteří fulnečtí občané a zejména obyvatelé jedné z okolních vesnic. Veškeré násilnosti a chování lidí bylo důsledkem německé okupace a s ní spojené války.

Fulnecká kapucínská kronika líčí dny po osvobození barvitě: „Domy na samotném náměstí jsou ohněm, částečně žhářstvím přeměněny ve hrůzné ruiny. Jako oční důlky lebek na nás působí rozbitá okna ohořelých domů... Obyvatelstvo snášelo drancování a znásilňování... Obchůzka vyhořelým městem vedla sutěmi, štěrky a mnoha střepy. Mnohé dobré věci byli v krátkém čase ztraceni.

Ovšem kronika konstatovala: „S příchodem Rusů byla u konce nešťastná válka."

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.