Jsme unavení, říká zdravotník z Ostravy. Konečně se ale v nemocnicích dýchá volněji

Adam Ondruš patří v ostravské městské nemocnici mezi zkušené zdravotní sestry či chcete-li bratry.

Tito lidé jsou nyní mnohem více času než jindy součástí lékařských týmů na rozšířených i improvizovaných covid odděleních.

Jak byste charakterizoval současnou situaci s pandemií? Jsme z nejhoršího venku, jako se to v České republice zdá u stavu druhé vlny epidemie způsobené koronavirem?
Na naší covidové JIP, která vznikla v náhradních prostorách na ortopedické JIP a na přidruženém standardním ortopedickém oddělení, také nátlak nových pacientů zvenčí v posledních dnech jako i jinde trochu opadl. Ale léčba covid-19 je dlouhodobá, takže u nás nyní přibývají hlavně ti dlouhodobě léčení pacienti, které musíme doléčit. Není ale už takový nával akutních pacientů jako před čtrnácti dny, kdy byla situace asi nejvážnější.

Jak dlouho se u vás takový vážný pacient léčí?
To je individuální. Na naší JIP pobyli někteří pacienti tři čtyři dny a poté jsme je přeložili na standardní lůžka, ale někteří pacienti jsou už na naší covidové JIP už vlastně třetí týden, tedy celou dobu, co je tato náhradní jednotka zřízena. Například stav jedné naší pacientky se od příjmu nelepší tak, abychom ji mohli přeložit na standardní lůžko.

Sloužíte více než jindy? Jak vypadá váš současný pracovní režim?
Máme dvanáctihodinové směny, krátký a dlouhý týden v nepřetržitém provozu. V dlouhém týdnu máme pět šichet a v krátkém dvě. Střídáme se ve čtyřech skupinkách. Když někdo ze zdravotníků onemocní nebo jde do karantény, musíme si my zbývající jeho směny rozebrat. Takže míváme za některý týden i jeden nebo dva přesčasy.

Musíte vydržet ve všech těch oblecích často dlouhé hodiny. Jste už za ty poslední týdny unaveni?
Samozřejmě. Fyzicky i psychicky. Není moc příjemné sloužit dlouhé směny ve všech ochranných pomůckách, ve kterých je hodně teplo. Člověk se v nich potí a pracuje se v nich mnohem hůř. Ale únavu si nechceme a ani nemůžeme moc připouštět.

Covid už vyřadil ve vaší nemocnici 87 zdravotníků. Je to někdy hodně v nemocnici znát?
No, ve zdravotní péči na Ostravsku cítíme dlouhodobě obecně velký nedostatek personálu. Takže každý výpadek člena týmu teď při covid-19 je vždy znát. Ještě hůř se nahrazuje dobrý kvalitní pracovník jiným kvalitním člověkem v odborné intenzivní péči. Opravdu jich moc není. A tak když nám nedávno vypadla na covid-19 pozitivní kolegyně, rozebrali jsme si její směny my ostatní na jednotce. Museli jsme ten výpadek vyřešit přesčasy v našem týmu.

Vy sám jste zatím onemocnění covid-19 unikl? Jak?
Ano, zatím jsem se tomu vyhnul, nějak mě to minulo. Máme naštěstí veškeré ochranné prostředky a používáme je. Ale kolem zažívám dost pozitivních případů a dennodenně. Máme čtyři intenzivní resuscitační lůžka, plně ventilovatelná lůžka, a obrat pacientů na nich máme velký. Denně k nám na ta lůžka přichází průměrně další jeden, dva případy. Někdy jsou to lehčí případy a nepotřebují plicní ventilaci. Ale máme i spoustu těžších případů. Například jednu pacientku máme na speciálním přístroji, který dodává pacientovi vysokým průtokem kyslík, už týden.

Je známo, že někteří zdravotníci, kteří se nakazí covid-19, ale jsou bez příznaků, zůstanou dál v zaměstnání a pracují dál. Pomáhají ostatním. Máte taky mezi sebou takové kolegy?
Vím, že to tak funguje, ale já osobně jsem se s tím nesetkal. Samozřejmě každý zdravotnický pracovník je vybaven v zaměstnání kvalitními ochrannými prostředky a ty fungují oboustranně. Brání tomu, abychom se nenakazili my od pacientů, ale také tomu, abychom my nenakazili pacienty a kolegy. Avšak takový kolega, který má covid, ale je bez příznaků, je určitě vítaný, protože personálu je dnes málo. A zvláště tady v Moravskoslezském kraji, kde jsme měli nedávno dokonce nejvíce nakažených pracovníků zdravotnického personálu v celé republice. Hlavní je, aby takový pozitivní zdravotník bez příznaků dodržoval u sebe všechny vyšší hygienické standardy.

Zažíváte u pacientů těžké případy. Musíte být profesionál, nebo vás některý z osudů pacientů covid-19 vzal za srdce?
Je příjemné, když se pacienta covid-19 podaří dostat z vážného stavu a vyléčit ho. Tehdy jste rád, že vaše práce je užitečná a že jsme na našem oddělení k něčemu. Ale jsou také případy, které končí fatálně, tedy smrtí. K tomu se pak člověk musí stavět spíše více profesionálně. Moc si k sobě tyto pocity nepřipouštět a umět je eliminovat.

Pociťovali jste v poslední době v souvislosti s covid-19 něčeho nedostatek?
V tom období, kdy se objevil větší nárůst hospitalizovaných, byl hlavně problém s lůžky. To se ale řešilo otevřením dalších oddělení, intenzivních a standardních. Také jsme ze skladu vytáhli už uskladněné ventilátory a monitory, které se sice už běžně nepoužívají, ale jsou stále funkční. A po nějaké době se uvedly opět do provozu. Ale myslím si, že jsme si byli do této chvíle jako špitál schopni s každým problémem vždy poradit. Nestalo se, že by nebylo kam uložit pacienta, chyběl nějaký zdravotnický materiál nebo nějaký přístroj. Možná je jen u nás při této pandemii daleko větší spotřeba zdravotnického materiálu. Člověk se proto snaží podvědomě šetřit s kvalitními respirátory, obleky, overaly, rukavicemi. Snažíme si denní práci více rozvrhnout, aby se s materiálem neplýtvalo.

Máte dost dobrovolníků? Odkud přicházejí?
Máme na oddělení jednu studentku medicíny. Stačí nám jeden dobrovolník, protože intenzivní péče je specializovaná. Ale každá ruka dobrovolníka je v této době velká pomoc. Zajde pro něco do laboratoře nebo pro materiál do skladu, pomůže při hygieně. Jsme rádi za každou pomoc. A nakonec je to i pěkné gesto od veřejnosti, že jsou s námi, že nám pomáhají a soucítí s námi.

Někteří dobrovolníci si pochvalují, že je u vás v první linii v městské nemocnici dobrá parta.
Asi ano (usmívá se). Při takovém povolání, kde jde o zdraví, někdy o život a není tam té legrace moc, si musíte takto pomáhat. V době covidové to platí dvojnásob. Samozřejmě žádný černý humor o covidu tady neuslyšíte, spíše se bavíme, co jsme zažili mimo práci. Pomáháme rádi i radami kolegům ze sousedních oddělení. A když zase my potřebujeme radu od lékaře z jiného oddělení, poradí nám on. Musíme si pomáhat, jak říká klasik.

V nemocnici se chráníte, ale jak je to venku, když skončíte v práci?
Venku mi hrozí mnohem větší riziko než u nás na covid oddělení. Tam si můžete klidně sednout po odchodu z práce do autobusu a vedle vás může sedět nějaký nakažený člověk. Proto jsem hodně omezil cesty městskou hromadnou dopravou, do práce teď jezdím hodně na kole. Rád si vyjdu do přírody sám nebo s nejbližšími, třeba s manželkou. A tam už si sami roušku sundáme. Když jdu mezi kamarády, tak dodržujeme odstup nebo si vezmu tu roušku. Ale v této době se se ženou snažíme být od svých kamarádů a vzdálenější rodiny i trochu dál. Snad to každý toleruje.

Jaké rozdíly jste vnímal mezi první vlnou na jaře a nynější druhou vlnou pandemie?
Jarní vlny jsem se neúčastnil přímo mezi pacienty s covid-19, byl jsem tehdy na „čistém“ ARO. V první vlně bylo méně nakažených, také lidí v nemocnicích leželo málo a to i na JIP. Mezi mnoha lékaři, a to i u nás v Městské nemocnici Ostrava, panovalo tehdy spíše trochu vyčkávání. Nikdo nevěděl, co má čekat, ale byli jsme nachystaní. Pandemie k nám tehdy ještě nedošla až v tak velké míře. Kdežto teď jsou v republice a tedy i Ostravě úplně jiná čísla a úplně jiná situace. Máme spoustu nakažených lidí, řada jich leží v nemocnicích a ve vážném stavu. A tak se řídila spousta lůžek a problém se aktivně řeší. A už více oproti jaru víme, co při pandemii dělat.

Jak se od dennodenního zápolení s covid-19 odreagujete?
Všem doporučuji chodit do přírody. Kdo má chalupu, je dnes šťastný člověk. Zajede si na zahradu, trochu si tam odpočine.

Jak dlouho pracujete v medicíně a jak jste si obor vybral? A jste zdravotní bratr nebo sestra?
Obor všeobecného bratra neexistuje, někteří si tak ale říkají. Já jsem prostě jako každý rok nějaká řádka jedinců mužského pohlaví vystudoval obor všeobecné sestry. Vybral jsem si ten obor už v pubertě a pak ho vystudoval na střední škole. Ta práce mne však hodně baví a naplňuje. Zvláště ona intenzivní medicína, v které v poslední době dělám, je pro nás muže zajímavá. Pracuje se při ní na spoustě moderní přístrojové techniky a na resuscitačních odděleních je to technicky hodně náročná práce. Ve svých řadách máme i spoustu kolegů záchranářů, kteří s námi dlouhodobě spolupracují. Někdy je při práci s pacienty zapotřebí i oné klasické běžné chlapské práce. Řada z nemocných je dnes obézních a tak je zapotřebí třeba při jejich transportu nějaké síly, abychom si s nimi poradili. Pomůžeme tak často v práci našim kolegyním děvčatům.