Rozzuřený vysavač, La Bakelito. Veteránisté nedají na trabanty dopustit

Veteran Trabant Club Bohumín sdružuje výhradně majitele a příznivce vozů východoněmecké značky.

Toto malé autíčko s bakelitovou karosérií se zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech hojně vyskytovalo na československých silnicích, i když přitom nadělalo dost randálu. Jeho fanoušci však na něj nedají dodnes dopustit a své vozy si doslova hýčkají.

A přitom na své kolegy z jiných, důstojně se tvářících veteránských klubů, trochu spiklenecky pomrkávají. Ostatně víte, že zakladatel bohumínského veteránského klubu „vytunil“ některé své trabanty třeba do army či safari úprav?

Zakladatel koupil trabanta v roce 1968. Aby mu auto nevzali rusáci

Než si popovídáme o současnosti Veteran Trabant Clubu Bohumín s jeho současným předsedou Leškem Richterem na jeho zahradě plné trabantů v Ropici u Třince, seznamte se s historií klubu.

Veterán Trabant Klub Bohumín se zrodil v lednu roku 1999 na popud nadšeného trabantisty Eduarda Kuly, který je stále čestným členem klubu a žije v Bohumíně. Za první trabant, který si v životě pořídil, zaplatil v bouřlivém roce 1968 dvaatřicet tisíc korun československých a prý na něj s manželkou musel šetřit více než tři roky.

„Vlastně mě k tomu nápadu přivedl otec. Říkal, kdo ví, jak to všechno skončí, a kdyby snad došlo k nějakému výjimečnému stavu a Rusové by zabavovali auta, trabanta by na rozdíl od československých vozů mohli nechat na pokoji,“ vzpomíná zakladatel Eduard Kula. Vzpomíná, že tehdy se u nich autem jezdilo se pouze o víkendech - na výlety k rodičům nebo do Beskyd. Protože vlastnit auto znamenalo luxus.

Členy pro nový klub sháněl vylepenými plakáty i v tisku

Uběhlo dlouhých třicet let a pan Eduard Kula vystřídal za tu dobu mnoho jiných aut. Trabant však měl stále k jeho srdci nejblíže.

V devadesátých letech už existovaly Trabant kluby v Praze, Brně, Pardubicích, Liberci, na Moravě a ve Slezsku také v Hranicích a Frýdku-Místku. V okolí Bohumína však žádný klub nebyl a tak se pan Eduard Kula rozhodl jednat a založil klub.

Na sloupy v Bohumíně vylepil výzvy a zveřejnil je i v tisku. Stálo v nich, že lidé mají možnost stát se členem nově založeného Veteran Trabant klubu a zachránit tak tyto vozy před vymřením.

Rozzuřený vysavač, trsátko i BMV, tak se trabantům říkalo

Sériová výroba trabantům, která započala už 10. června 1958 v bývalé Německé demokratické republice, totiž skončila na konci července 1991, kdy poslední exemplář automobilu Trabant 601 s dvoutaktním motorem sjel z výrobní linky v saském Zwickau. Do té doby bylo těchto aut vyrobeno 2 821 057 kusů. Němci však po spojení Německa neměli o tato vozítka zájem.

Přitom, jak fanoušci trabantů říkají, každý vůz byl s láskou dělaný a „život je příliš krátký na to, abychom řídili nudná auta“. Přestože si u řidičů v Československu trabant vysloužil takové hanlivé názvy jako rozzuřený vysavač, motorizované trsátko, pryskyřičník pádivý nebo BMV, tedy Bakelitové Motorové Vozidlo.

Dvoutakty se sjíždí každý rok v malebné obci Řeka

První schůze bohumínského Trabant klubu se uskutečnila v Motelu MAX v Bohumíně-Skřečoni. Už tehdy se do něj přihlásilo na šedesát zájemců. Od té doby se členové klubu scházejí vždy poslední neděli v měsíci a pořádají různé akce, burzy, přednášky, výlety, ale třeba i jízdy zručnosti. Dnes má klub asi pětatřicet členů, kteří mají v garážích a dílnách nejen trabanty, ale i jiné veterány.

V roce 2011 se zakladatel a předseda klubu Eduard Kula rozhodl po deseti letech předat žezlo mladším. A členové klubu si zvolili Leonarda Richtera, který vede klub dodnes.

Už od roku 2009 pořádá Veteran Trabant Club Bohumín pravidelné třídenní setkání dvoutaktů v Řece, které organizuje právě Lešek Richter společně se starostou Řeky Tomášem Tomeczkem, který má také trabanta. Každým rokem tak stojí na louce u Restaurace Pod Lípou velký stan, pořádají se soutěže, je tu tombola, tanec, hudba a také ohňostroj. Vždy se tu koná i spanilá jízda do blízkých obcí a měst a do půvabné horské Řeky se sjíždějí motoristé nejen z Česka, ale i z Polska či Slovenska.

Šéf klubu získal svého trabanta od otce za flašku. A tu spolu vypili

Lešek Richter šéfuje klubu veteránů značky Trabant asi čtrnáct let a svůj trabantí ráj má v Ropici u Třince. Členů klubu žije v Ropici, v Třinci a Českém Těšíně více. Ostatně na jeho zahradě je i dnes asi pět trabantů a jsou tu s nimi i jejich majitelé, na kterých je vidět, že si své vozy doslova hýčkají.

„Každý máme trabantů více, každý má minimálně dva. Jeden je na pěkné počasí, další do špatného,“ usmívá se Lešek Richter. On sám dostal trabanta od svého otce, který ho měl v garáži a chtěl ho dát pryč, když si Lešek Richter koupil Škodu 120. „Tak jsem tátova trabanta získal za flašku, kterou jsme stejně s taťkou vypili. A pak jsem vstoupil do klubu k Edovi,“ vzpomíná předseda klubu.

Když prý jeho manželka trabanta od tchána viděla poprvé, řekla prý, že do toho auta nikdy v životě nesedne. „Pak s ním dvakrát, třikrát jela, a už s jiným autem nechtěla jezdit, protože malý trabant všude vleze. A tak s tím jezdila dennodenně do práce,“ vzpomíná Lešek Richter.

Eda Kula upravil trabanty i do verzí army a safari

Některé trabanty si členové klubu opravdu krášlí. „Měli jsme jednoho člena, Vlastíka Kwietinského, který nedávno bohužel zemřel, a ten si veškeré kovové části na svém modrém trabantu pochromoval. Lišty, včetně krytů na motoru nebo výfuky. Všechno měl v chromu, bylo to fakt efektní. Jeho syn dělal ve fabrice v Bohumíně, tak se dostal lehčeji ke chromu. Teď s tím autem bude jezdit na akce právě jeho syn,“ říká Lešek Richter.

Také zakladatel klubu Eda Kula dal několika svým trabantům exkluzivní vzhled. Jeden vůz přeměnil ve vojenský speciál, jeho terénní trabant měl vojenské maskování. Trabant v podobě army neměl dveře, majitel na ně připevnil kovový rám, dal na ně maskování, maskovací plátěnou střechu.

„Mělo to i prvky vojenské výzbroje z NDR, osádka vozu jezdila stylově v maskáčích, s přilbou a se zbraněmi. Dlouho jsme s tím autem rajtovali, vozili jsme v tom na několika srazech děti. Občas do nás kvůli tomu ryli i policajti, ale vždy jsme to přežili,“ směje se. „Pak jsme ten vůz ke konci rasovali tady na zahradě.“

V safari ve Dvoře plašili trabantem africkou zvěř

Ukazuje na fotografiích i další vůz Eduarda Kuly v safari úpravě. S částečně zkrácenou kapotou a zebřími pruhy na ní. Když je o této úpravě řeč, člen trabant klubu David Schebesta říká, že byl se svým trabantem i v safari v ZOO ve Dvoře Králové.

„Paní nás tam sice nejdříve pustila, ale po půlhodině na nás přijelo jejich auto se zebřími pruhy, že tam plašíme rachotem africkou zvěř. Nakonec nás vyvedli, ale byli hodní, protože nám udělali poté zdarma projížďku celého safari jejich služebním vozem i s komentářem,“ vzpomíná David Schebesta.

Na fotografiích z činnosti klubu je i trabant, který má na zadním kufru velký klíč a vypadá jako autíčko na setrvačník, s kterým jezdí na srazy jeden z členů klubu z Ostravy.

Bílé sedačky potahovala babička, manželka šila střešní okno

Člen klubu David David Schebesta pak představuje svůj bílý trabant s bílou koženkovou palubovkou s ručně dělaným interiérem. Sedačky mu potahovala babička, střešní okno mu šila manželka, zbytek je čalouněný. „Kdysi měl ten trabant lůžkovou úpravu, sklopily se sedačky a vznikla postel. Spali jsme v tom jako v karavanu,“ představuje svůj bílý vůz.

Získal ho právě od Leška Richtera. Někdy v roce 2008 se totiž účastnil srazu trabantistů na Olešné a moc se mu trabanty líbily. „Tehdy mi Lešek říkal, že má jednoho trabanta navíc. Tak jsem ho koupil za nějaké dva tisíce a flašku. Nejdříve jsem s ním jezdil dvacet kilometrů do práce do nošovické Hyundai. Předělat mi ho pomáhal taťka, původně byl ten trabant červený,“ ukazuje své auto David Schebesta oblečený do stylového klubového trička s logem trabantu.

V paneláku o deseti patrech má v každém patře někdo trabanta

Jeho bílý trabant má dokonce moderní vychytávky, jako je centrální uzamykání a alarm a dokáže šlehat plameny z výfuku. Vůz se jmenuje La Bakelito, David Schebesta mu zkráceně říká Baky.

David Schebesta bydlí v Českém Těšíně v desetipatrovém paneláku. A upozorňuje, že v tomto paneláku bydlí dnes i další členové Veteran Trabant Clubu. „Jsme panelák trabantistů. Skoro v každém patře bydlí někdo, kdo má aspoň jednoho trabanta,“ usmívá se.

A členové klubu ukazují k trabantu, který má zelenou barvu. Tento vůz má i navigaci, kterou představuje malý otáčivý globus na palubovce. A nechybí ani palubní počítač, který zase představuje malé dětské počítadlo připevněné na palubovce.

„Hokejovému“ trabantu vévodí podpisy Ocelářů a Jardy Jágra

Sám Lešek Richter zaparkoval na zahradu „hokejovým“ červenobílým trabantem. S ním jezdí jako s maskotem třineckého hokejového klubu HC Oceláři na řadu domácích utkání. A jak dokazuje společná fotografie u třinecké Verk Areny, existuje i další hokejově vyzdobený trabant, jehož majitelé jsou z Plzně a fandí jejich prvoligovému hokejovému týmu HC Škoda Plzeň se znakem indiána.

Na přední kapotě červenobílého trabantu je spousta podpisů hokejistů Třince. Ale jeden mu vévodí – je to jinou barvou vyvedený podpis Jaromíra Jágra. „Mám i fotku, když se nám v Třinci na kapotu podepsal. Zpočátku jsme první podpisy houfně získali v jednom dni, když jsme dekl krytu auta odmontovali a donesli jsme ho do šatny hokejistů. Někteří dokonce poznali, že to je z trabanta. Teď už nás ale noví hokejisté z třineckého týmu vyhledávají sami, aby jejich podpis na našem trabantu mezi těmi ostatními nechyběl,“ usmívá se Lešek Richter.

Jeho „hokejový“ trabant má za zadním sklem i světelnou plochu, na níž svítí aktuální ligová sezóna. „Ale dá se tam napsat cokoliv,“ říká Lešek Richter.

Trabant jede i sto osmdesát. Když má silnější motor

Mít a jezdit s trabantem prý je podle členů Veteran Trabant Clubu Bohumín sranda. Když prý jedete po silnici s trabantem, tak vám spousta řidičů v nových moderních autech s úsměvem zamává.

„Připomíná jim to nostalgicky socialistické silnice, na nichž jezdily jen škodovky, trabanty, wartburgy, polské fiaty. A kdo měl žigulíka, byl frajer,“ říká Lešek Richter a p podotýká, že dnes už trabanta nebo jiné staré auto jako dříve za dva tisíce nekoupíte.

Někteří členové klubu si dali do trabantů místo dvoutaktního motoru silnější. „Už u originál trabantů se dělaly trabanty se silnějšími motory. Jsou i mezi námi kluci, co v trabantech mají dvoulitrové motory. To pak trabanty jezdí i sto osmdesát v hodině. Jednou jsem na internetu viděl video, kdy chlap jel se svým autem sto osmdesát v hodině a pak natočil trabant, který ho i v té rychlosti předjížděl. Jel možná dvě stě,“ směje se Lešek Richter.

Návrat trabantu skončil jen u prototypu

Členové veterán Trabant Clubu Bohumín si na výstavě aut v Německu prohlédli i Trabant v nové úpravě, kterým zkoušeli Němci výrobu vozu nahradit. „Což se pak nestalo. Myslím, že vyrobili dva kusy nového trabantu. Jako auto nevypadal špatně, ale už to nebyl trabant, jak ho známe, už neměl s trabantem moc společného. Kdyby aspoň trochu podobná vizáž zůstala,“ říká Lešek Richter.

Náhradní díly na trabanty lze lehce sehnat, vyrábějí je Němci i Maďaři. Dokonce když šéf klubu potřeboval do své letité Škody 120 tlumič na pérování, nedal se sehnat. „A pak mi kolega přitáhl tlumič z trabanta, který tam pasuje. Takže jsme to tam namontovali a mám trabanťáckou škodovku,“ směje se Lešek Richter.

Jezdili na srazy trabantů do Německa, teď už rezignovali

V Německu je dnes veteránských klubů Trabant opravdu hodně. U nich mají více povolených úprav pro silnice, takže tam mají trabanty více vytuněné. Mají tam třeba trabanty se stylovými návěsy.

„Byli jsme tam možná čtyřikrát, když se ještě srazy trabantistů konaly na letišti. To bylo vždy hodně velké. Pak ale tuhle akci omezili jen na prostor náměstí ve Zwickau a to už nebylo ono. Tam už se musel člověk nahlásit předem, aby dostal místo. Tak jsme tam přestali jezdit,“ říká Lešek Richter, předseda Veteran Trabant Clubu Bohumín, jehož členové vyznávají auta, která plnila silnice nejen ve východním Německu, ale také hojně v Československu.