Láska k motocyklům je jako láska k Beatles. Trvá pořád, říkají fandové z Ostravy

Čtvrt století existence oslaví letos Český klub historických motocyklů Ostrava. Tento klub nadšenců, kteří se soustřeďují nejenom na sbírání a renovování českých značek, má asi šedesát členů, z nich každý má ve své garáži nějaký ten výstavní historický kousek. Nebo i více.

Když se řekne v Ostravě historické motocykly, každý si především vzpomene na legendárního a vášnivého sběratele motocyklů Miroslava Rybičku, který věnoval celkem jednačtyřicet motorek ze své sbírky historických motocyklů městu Ostrava. A právě Miroslav Rybička, který loni zemřel, založil na počátku roku 1997 Český klub historických motocyklů v Ostravě spolu s jeho prvním „starostou“ Ladislavem Hubičkou. „Uzrálo to v našich hlavách,“ říká Ladislav Hubička mezi svými veterány.

Stali se první pobočkou anglického klubu ve východní Evropě

Oba vášniví fanoušci historických motocyklů se rozhodli založit ostravský klub majitelů historických motorek jen pár týdnů před tím, než se zúčastnili ve Velké Británii s řadou českých a moravských fanoušků motorek zúčastnil oslav padesátého výročí založení The Vintage Motorcykle clubu.

Anglický klub historických motocyklů má jen ve Velké Británii patnáct tisíc členů a třicet tisíc přidružených členů po celém světě je okouzlil. A zatímco někteří jeho příznivci čekají na schválení členství v něm i deset let, fandům starých strojů z Ostravy se to podařilo za pár týdnů.

„Byli jsme pyšní na to, že krátce poté nás tento renomovaný klub pasoval na vůbec první pobočku tohoto klubu ve východní Evropě,“ říká Ladislav Hubička.

Čestným členem klubu byl i legendární František Šťastný

Členové ostravského Českého klubu historických motocyklů se na svých strojích sjíždějí pravidelně na jaře u bunkru v Darkovičkách a na podzim při oslavách založení Československa u památníku Slezského odboje na památné Ostré hůrce.

Klub pořádá také soutěž Michálkovický kopec nebo uspořádal tři úspěšné výstavy historických motocyklů v Ostravě-Třebovicích. Chloubou ostravského klubu také je, že jeho čestným členem s průkazem s číslem jedna byl i legendární pětinásobný mistr Československa a v roce 1961 i vicemistr světa František Šťastný.

Chtěli klub jen pro majitele historických motocyklů

Ladislav Hubička, který bydlí ve Vřesině, byl už před založením ostravského moto klubu členem Veteran Car Clubu Ostrava. Tam však prý pro majitele historických motorek mezi majiteli historických aut nebyl pro motocykly tak velký prostor. „A my jsme chtěli klub, který bude jen pro majitele motorek,“ říká Ladislav Hubička.

On sám má dnes celkem sedm nablýskaných a restaurovaných historických motocyklů. Někdo z členů má motorek pět, někdo i dvacet, někdo třeba jen jednu. Mezi motorkami členů klubu převládá značka Jawa a Čezeta od Českých závodů motocyklových. „A potom samozřejmě další naši výrobci. Víte, že Československo mělo mezi válkami na sedmdesát výrobců motocyklů? Poté mnozí výrobci motocyklů zanikli. Třeba Laurin & Klement, Poustka, Orion nebo Praga,“ vyjmenovává.

Za zlatá léta motocyklů považují ta dvacátá a třicátá

Ladislav Hubička a jeho kamarád Petr Hruška vzpomínají, jak jako kluci v šedesátých letech jezdili na motorkách, které dnes patří běžně mezi veterány.

„Motocykly dvacátých a třicátých let dnes už totiž k mání už moc nejsou. Dnes jsou kluby veteránů rádi za motocykly šedesátých let, které si renovují,“ shodují se. Za „zlatá“ sběratelská léta však pokládají ta dvacátá, třicátá nebo čtyřicátá léta.

„Máme i skupinu členů, kteří se soustřeďují na renovaci historických závodních strojů. Ty tady buď zůstaly po některých našich závodnících, nebo jsou to motocykly dovezené i ze zahraniční,“ upozorňuje Petr Hruška.

Koupil motorku od závodníka, ale stroj byl na něho malý

On sám takový závodní motocykl koupil už v roce 1986 od ostravského silničního okruhového jezdce Ericha Němčíka. „Byla to silniční závodní čezeta 125 z roku 1958, dvoutakt. Nebyla to tovární výroba, baly to takzvaná svazarmovská stavba, tedy unikát s rámem dodělávaným na koleně. Pan Němčík prodej stroje inzeroval, možná jsem byl první. Byl tak nadšený, že ještě večer na sídlišti v garáži ten stroj nastartoval a ukazoval mi, jak ten burácející stroj jezdí,“ ukazuje Petr Hruška fotografie stroje.

Efektně kapotovanou čezetu od závodníka koupil. Několikrát se s ní projel na Krásnopolské silnici, ale nakonec ji dal pryč. „Neseděl jsem na ni totiž svou postavou, jsem vysoký. Byla upravena pro přesně Němčíka, tedy menšího jezdce. A také se nebylo tehdy na té motorce kde svézt a tak stavěnou motorku nešlo ani přihlásit. Navíc neexistovaly ještě pro takové veterány soutěže, třeba jízda do vrchu, jak se jezdí třeba tady dnes v Benkovicích nebo Michálkovicích,“ říká nadšenec do motorek.

Legendárního Péráka koupil, když odpočíval na Bašce

Ladislav Hubička má mezi svými stroji i Jawu 250, která se jmenuje po bájném hrdinovi Pérák. Motocykl byl vyvíjen během 2. světové války v Protektorátu a v době, kdy se válka otočila v neprospěch nacistů, musela společnost Jawa projekt tajit, aby nebyl veškerý materiál slit na zbraně. Veškerá práce na motocyklu ovšem zůstala úspěšně v utajení až do konce války.

„Je to pěkný motocykl. V sedmdesátých letech, když jsem byl mladý muž, tak jsem jel závod Brána k Beskydám na motocyklu Sarolea. Odpočívali jsme na Bašce a přišel za mnou jeden pán v plavkách a řekl mi, že jeho tchán má starý motocykl a už na něm nejezdí. Nechtěli byste ho?, ptal se nás. A to byl pérák. Jel jsem si pro něho do Mariánských Hor a ten pán chtěl za něj pět set korun. Tak tohle jen on, akorát restaurovaný,“ vzpomíná Ladislav Hubička.

Někdo motorku nablýská, jiný zachovává její patinu

Oba fanoušci starých strojů se shodují, že mezi nadšenci dnes existují dva směry. Někdo upřednostňuje, že veterán má nový lak, všechny chromy, všechny niklované části a stroj šlape jako hodinky. Druhá skupina sběratelů se snaží stroje udržovat v původním autentickém stavu. Snaží se zachránit lak a všechno původní z motocyklu a stroj dát mechanicky do původního pojízdného stavu.

Oba nadšenci mají mezi svými stroji i Pionýra, tedy Jawu 550. „Když jsem byl školáček, tak v první druhé třídě, tak otec pracoval v Železárnách Bohumín. Tam byly vždy jednou ročně hutnické dny a při nich i loterie a hlavní cenou byl buď moped, nebo malý Pionýr. Takže rodina kupovala vstupenky a já jsem se toužebně na ten motocykl vždy díval. Až jsem ho opravdu jednou získal,“ říká Petr Hruška.

Když Rusové dobývali Vídeň, přijel s motorkou do Ostravy

Oba členové ostravského klubu zdědili svou vášeň pro motorky po svých otcích. „Když jsem byl tak třináctiletý kluk, tak můj táta koupil moped Stadion S 11. To byl můj první motocykl. A já jsem na něm jezdil po lesích, aby mě nikdo neviděl. Když si vzpomenu, co jsem na něm dělal, tak je zázrak, že jsem vlastně živý. No a táta měl také anglický motocykl značky AJS vyrobený v roce 1927. A to byla značka z roku 1927. Táta ten motocykl koupil za protektorátu a pak ho měl tady,“ říká Ladislav Hubička.

Otcem koupený stroj stál však pořád ve sklepě, až po svatbě na něm začal pracovat. „Tak to je dnes můj nejstarší motocykl. Jsou to dnes dost vzácné motocykly, protože ta anglická továrna poté zkrachovala, když přesedlala na výrobu závodních strojů a bylo to pro ni finančně náročné a spojila se s anglickou firmou Matchless,“ vysvětluje Ladislav Hubička.

Další chloubou Ladislava Hubičky je motocykl Puch. „Továrna dodnes funguje, ale ty jejich starší motocykly byly opravdu zvláštní. Měly třeba dva písty pro jednu spalovací komoru a spojku měly v zadním kole. Můj typ má dva spojené motory za sebou, což je dnes vzácné, těchto typů jezdí možná jen deset po Evropě. Ten motocykl jsem získal od svého strýce, který se za první republiky oženil ve Vídni. Když Rusové osvobozovali Vídeň, tak strýc tuto motorku nastartoval a přijel na ní až do Ostravy,“ říká Ladislav Hubička.

Motorky mu učarovaly, když jezdily závody kolem jejich chaty

A jak učarovaly motorky a vůbec historické stroje Petru Hruškovi? Když jezdíval jako malý kluk do Beskyd na rodinnou chatu, tak se tam vždy chodil dívat na závody motocyklů. V minulosti se totiž v Beskydech jely dokonce i dva ročníky mezinárodní šestidenní motocyklové soutěže, a to v letech 1956 a 1959 a další závody.

„Jezdili kolem naší chaty, tak jsem na to vždy jako malý špunt koukal. Můj táta měl nejdříve motorku Jawu ČZ 150, kterou pak vyměnil za automobil Aero 662 Cililink a později za sportovní dvoumístnou Škodu Populár s plátěnou stahovací střechou z roku 1934.

Ta mu sice v padesátých letech ne jeho vinou shořela, ale otec ji obnovil. Takže jsem těmi historickými veterány byl vlastně pořád obklopen. Já jsem měl jako první stroj moped Stadion S 22, potom to byla Jawetta, pak jsem na chviličku zabrousil i do aut, jako student jsem měl Škodu Popular, s kterým jsem v roce 1986 jel i závod veteránů na silničním okruhu ve Vítkovicích,“ líčí Petr Hruška.

Svůj první motocykl si přivezl vlakem jako spoluzavazadlo

Svůj první motocykl, moped Stadion S 22 si přivezl coby nepojízdný stroj někdy v roce 1969 vlakem jako spoluzavazadlo z jižní Moravy. Zrekonstruoval ho, ale časem zatoužil po silnějším stroji. Potom kamarád jeho známého chtěl poradit, za kolik by mohl prodat svou starou Jawu 175. Tak si vzal shodou okolností do kapsy nějakou tisícovku a ten stroj od kamaráda koupil.

„Měl jsem vždy štěstí, že jsem motorky měl po prvních majitelích nebo jejich příbuzných. Takže byly jen opotřebované a ojeté, ale nikdy na nich nebyly nějaké konstrukční přestavby nebo větší úpravy. Což je zásadní,“ říká nadšenec do veteránů Petr Hruška, který si postupně do své „stáje“ pořídil Jawu 175 standart special z roku 1938, Čezetu 175 vyrobenou v roce 1937 i malý motocykl Jawa 550 pařez – Pionýr, který byl i součástí Expozice historických motocyklů na Černé louce v Ostravě v letech 2015 až 2020.

Nedávno přišli o jednoho z členů. Vjel mu do cesty chatař

Petr Hruška podotýká, že ostravský klub fanoušků historických motocyklů nemá jen radostné zprávy. Před pár týdny přišel v Kyjovicích o svého člena, kterému vyjel do cesty chatař s autem. „Shodou okolností jel na soutěž veteránů pořádanou klubem v Kravařích. Takže tam nedojel. V době pandemie covidu zase jeden člen z Velké Polomi na tuto zákeřnou nemoc zemřel,“ dodává.

Historické motorky se dnes už většinou nedají pořídit za ceny, které byly symbolické. Ladislav Hubička vzpomíná na Jawu 250, kterou loni opravili vysokoškolští studenti nového oboru v dílně na VŠB-Technické univerzitě, která obor rekonstruování veteránů učí.

„Ta pocházela ze sbírky Miroslava Rybičky darované městu a tu jsem Mirkovi sehnal před časem od souseda. A byla tehdy za dvě stě korun. Teď na tom vysokoškolském oboru, jehož duší je jeden z našich členů, dokončili studenti renovaci dalšího historického motocyklu Indián a dalšího Indiána se chystají studenti renomovat v dalším ročníku,“ říká.

Byli by rádi, kdyby vášeň pro veterány převzali mladí

Ladislav Hubička má pokračovatele ve sběratelství motocyklů veteránů v osobě svého čtyřicetiletého syna. „Umí udělat nejen historickou motorku, ale i moderní stroj. Hodně dělá pro kamarády a pomáhá mi,“ říká, ovšem shoduje se s kamarádem Petrem Hruškou, že obecně mladí nemají k veteránům a soutěžím příliš vztah.

„Byli bychom rádi, kdyby bylo více mladých, kteří by veterány žili jako my. Kdyby se zajímali třeba i o historii více než, jestli bude na akci pivo. Dříve třeba nebylo těžké třeba pro Michálkovický kopec sehnat pořadatele, kteří budou hlídat podél trati bezpečnost. Dnes je to těžší. Protože ten klub s námi staršími nezanikne. Pojede dál. A bylo by fajn, kdybychom měli stejně zapálené následovníky,“ shodují se oba nadšenci do historických motocyklů.

Těší je, že vznikají soukromá muzea veteránů

Oba pozorují, že hodně historických motorek se soustřeďuje v poslední době do soukromých sbírek. Takže v České republice vzniká i řada privátních malých muzeí starých automobilů.

„Což je dobře. Stroje jsou dobře zakonzervované, soukromí majitelé se o ně velmi dobře starají, motocykly jsou v suchu, v klimatizovaném prostředí, dobře hlídané a slouží to veřejnosti, která se ráda podívá na stroje, v kterých jezdili naši dědové a pradědové. To vše popularizuje slávu někdejších výrobců českých motorek,“ míní Petr Hruška.

Na druhé straně oceňují také například expozice státních muzeí, třeba Národního technického muzea. „Tam mají sekci historických motocyklů a pořádají i opravdu reprezentativní specializované výstavy některých našich výrobců motocyklů,“ připomínají nadšenci z Českého klubu historických motocyklů Ostrava.

Pomáhal i shánět díly pro vzácnou Jawu u protinožců

České motocykly snesou srovnání s mnohými zahraničními značkami. Ladislav Hubička ostatně uchovává australský časopis Old Bike Australasia specializovaný na motocykly, ve kterém nedávno vyšla jako téma na titulní straně a uvnitř Jawa 500 OHC.

To je silný, čtyřdobý, dvouválcový, vzduchem chlazený motocykl, vyvinutý firmou Jawa, a vyráběný v Československu do začátku padesátých let.

„Tak tohohle krasavce na titulní stránce jsem pomáhal kamarádovi z Austrálie dávat na dálku dohromady. Sháněl jsem mu od jednoho českého výrobce výfuky a ještě další díly. Pak za ním přišli z toho časopisu, tak mi jeden výtisk poslal na památku,“ říká Ladislav Hubička.

A tak jeho kamarád z Austrálie šíří někdejší slávu Jawy i v Austrálii, třeba teď jel trasu dlouhou sedm tisíc a osm set kilometrů dokola centrální Austrálií. „Každý den jsem tu jeho cestu sledoval na sociálních sítích, každý den jsme si psali. A když vám z druhé strany světa podobný fanda na motorky, kterého jste nikdy neviděl, pošle fotku motocyklu, na kterém jste se taky trošku podílel, tak vás to zahřeje. Tak i proto jsme asi takoví blázni do starých strojů,“ říká. A dodává, že právě motorky značky Jawa jsou leckde na světě populární, například v Indii.

Sjedou se opět na památné místo odporu slezského lidu

Půlkulaté výročí pětadvaceti let trvání Českého klubu historických motocyklů Ostrava si jeho členové připomenou setkáním současných a bývalých členů na podzim. Klub se každý rok na motorkách sjíždí k památnému místu Ostrá hůrka.

„Je to památné místo odboje slezského lidu, kde byly pořádány tábory lidu. A každý z našeho kraje by je měl znát. Nacisté, když nás zabrali, tak ještě první den vyhodili ty sochy, co tam stály, do povětří,“ říká první starosta klubu Ladislav Hubička.

Michálkovický kopec letos asi nebude. Kvůli covidu

Český klub historických motocyklů Ostrava zřejmě letos ale neuspořádá Michálkovický kopec. V této soutěži vždy závodily motocykly na trati dlouhé asi kilometr a půl do vrchu v takzvané jízdě pravidelnosti. Pro laiky: účastníci museli kopec vyjet dvakrát a podruhé ideálně na vteřinu ve stejném čase jako v první jízdě. Kdo má nejmenší rozdíl v čase, vyhrává. Pokud snad by dva motocykly zajely identický čas, lepší pořadí získává ten starší. Soutěží i historická auta, bývalé motokáry nebo formulové vozy.

Tradici této akce, která se pořádala vždy poslední srpnovou sobotu a dosáhla už patnácti ročníků, však přerušila v posledních dvou letech „covidová“ pandemie. Pořádání Michálkovického kopce často finančně podpořil městský obvod Michálkovice. Letos však pořadatelé dotaci nezískali, takže to vypadá, že se neuskuteční.

Někdo sbírá známky, ale na známkách se nesvezete

Oba nadšenci do starých motorek říkají, že sběratelství je pro ně velký relax. „A v těžkých životních dobách, jako jsou zranění, nemoc nebo rodinné problémy, mne vždy motorky držely nad vodou a přidávalo mi to optimismu do dalších dnů,“ říká Petr Hruška.

Ladislav Hubička ho doplňuje, že oba sbírání motorek baví. „Je to prostě fajn. Ale to je u všech sběratelů. Někdo sbírá známky, obaly od sýrů, někdo od zápalek, někdo panenky nebo hrníčky. Ne nadarmo se říká: Víte, jaký je rozdíl mezi klukem a mužem? Přece v ceně jeho hraček! No a já k tomu dodávám, že se alespoň na svém motocyklu svezu. Filatelista se na známkách moc nesveze,“ říká předseda Českého klubu historických motocyklů Ostrava.

Láska k motocyklům je jako láska k Beatles

A poznamenává, že motocykly veterány, vůně benzinu a spáleného ricínového oleje jsou pro něj jako Beatles. „Beatles si zamilujete jednou a je to láska napořád. Tak to u mě bylo i se starými motorkami,“ říká Ladislav Hubička.

A Petr Hruška dodává: „Ovládat a řídit stroj, který někdo postavil před osmdesáti lety, to nikde nekoupíte. Pro mne jsou motorky veteráni takový návrat do starých časů. Měl jsem dědečka, který žil do devadesáti sedmi a půl roku a ten mi často vyprávěl ještě o dobách Rakousko-Uherska a první republiky. A s těmi motorkami tu dobu mohu trochu i dnes prožívat,“ říká.

Oba se shodují, že jejich klub je fajn parta kamarádů do nepohody. „Když něco potřebuju, tak ten umí to a ten zase tohle. A vždycky pomůžou. A často opravdu nezištně,“ říkají oba nadšenci z Českého klubu historických motocyklů Ostrava.