Zpovídal Zemana a vypudil Paroubka ze studia. Michael Rozsypal teď ladí vlastní projekt

​Novinář a moderátor Michael Rozsypal se po úspěšných letech v Českém rozhlase a v DVTV pustil do obživy na vlastní noze. Ostravák, který po maturitě odešel studovat do Prahy a už tam zůstal, se v rámci svých aktivit, například díky moderování zajímavých debat, vrací i do rodné Ostravy. Při jedné z takových návštěv poskytl rozhovor Magazínu PATRIOT.

Co vy a Ostrava? Jsou to mlhavé vzpomínky nebo patos?
Ostrava pro mě nejsou mlhavé, ale velmi barvité a barevné vzpomínky. Pořád jsem tady prožil více než polovinu svého života, vyrůstal jsem tu, v Ostravě jsem strávil dětství a dospívání – to je pro mě synonymum Ostravy. Šťastné dětství a dospívání. Do svých dvaceti let jsem byl Ostravák. Ale jak se říká – jednou Ostravák, navždy Ostravák. Pořád k tomu místu tíhnu a rád se sem vracím.

Jste v teď v Praze. Jste takový ten Ostravák, který nemá rád, když si z nás Pražáci dělají srandu? Anebo když i vážně Ostravu kritizují, tak ji bráníte? Nebo si říkáte: myslete si, co chcete, je to váš boj?
Ne, Ostravu bráním. Srandu mám hodně rád, takže si často dělám legraci z Pražáků, Brňáků, Ostraváků. Špičkování mezi městy mě vlastně baví. Ale je pravda, že jsem si svůj vztah k Ostravě uvědomil právě až když jsem odešel do Prahy. Na vysoké škole, když jsme bydleli s klukama na privátu, jsme hodně žili ostravským patriotismem, sledovali Baník a Vítkovice, mívali jsme večírky s našimi ostravskými přáteli, kde jsme poslouchali ostravské interprety. Paradoxně v Praze jsem si svůj ostravský původ víc uvědomil. Ostravu bráním, ale srandu si dělám rád.

O Praze koluje několik klišé i vtipů. Jedno se hodně opakuje, říkávají ho hrdí patrioti: Ostraváci jsou více přímí a neberou si servítky, na rozdíl třeba od Brňáků či Pražáků. Cítíte to taky? Nebo jste nepřítelem jakéhokoli klišé?
Myslím si, že něco na tom je. Vždycky se těžko generalizuje, ať už jde o národ nebo město. Na Ostravě je něco drsnějšího, přímějšího. Vždycky mi přišlo, že do Ostravy je to daleko. V období mého dětství sem ještě nevedla dálnice, nejezdilo sem Pendolino a další dva soukromí dopravci. Přišlo mi, že vydobýt si své světlo na republikovém jevišti bylo tady vždycky náročnější a možná lidi jsou tu odolnější a průbojnější. Na druhou stranu se to nedá stoprocentně zobecnit. Narazíte na přímé i nepřímé lidi v Praze, v Ostravě i napříč republikou. Myslím ale, že nátura hrdosti a historie tady v lidech je. A je to sympatické.

Existují nějaké kliky Ostravanů v Praze?
Ano. Dodneška jsou mí nejbližší přátelé Ostraváci. Někteří další se přestěhovali do Prahy nebo to do budoucna plánují. Děláme si srandu, že se stejně my Ostraváci v Praze sejdeme. Je to vtipné. Stává se mi někde na večírku, na společenské akci nebo když něco moderuju, že se s někým začnu bavit, je mi sympatický, a pak se zeptá, odkud jsem, já řeknu z Ostravy a on že je taky z Ostravy! To se mi stává relativně často. Pak si hned říkám, že je to jasné, že jsme si takhle sympatičtí a že si dokážeme zajímavě popovídat. Ale opravdu s lidmi z mého okolí a věku z Ostravy, třeba z divadla Tajfun, co jsme měli na střední, jsme pořád v kontaktu. Letos jsem si procházel změnami v pracovním i osobním životě. Když člověk prožívá intenzivnější období, tak se pak rád o to víc vrací a upíná ke svým starým kamarádům, které zná dlouhá léta. I díky tomu jsem ještě víc přilnul ke svým ostravským přátelům.

Proč jste si vybral Prahu?
Protože mě vždycky zajímala politika, veřejné dění, chtěl jsem se tím zabývat. A co si budeme nalhávat, Praha je metropole, je to hlavní město a většina politického života se odehrává tam. Je to sídlo sněmovny, Senátu, prezidenta. Takže když se chce člověk zabývat politikou a dělat politickou novinařinu, tak v Praze se odehrává veškerý tento život.

Poznají ještě Pražáci podle mluvy, že nejste jejich?
Kamarádi v Praze mi říkají, že mluvím krátce. Ale kamarádi v Ostravě zas tvrdí, že už moc zpívám. Ale snažím se mluvit spisovně, moje maminka je herečka a učila rétoriku i tady v Ostravě, takže vlastně od dětství to mám vštěpováno. Myslím si, že to moc poznat není. Spíš Pražáky zaráží ta spisovná čeština. Umím říct i vulgarismus, pro ostřejší slůvko nejdu daleko v běžném hovoru, ale prokládám to spisovnou koncovkou. Pražské koncovky moc nemám, radši řeknu, že je něco hezké, než že by to bylo hezký. Koncovky se snažím udržovat a hlídám si to.

Zkuste shrnout svou pražskou kariéru v bodech.
Do Prahy jsem odešel na vysokou školu, studoval jsem politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Už při škole jsem začínal pracovat pro Asociaci pro mezinárodní otázky ThinkTanku, odjel na půl roku na Erasmus do Bruselu. Ale už během studií jsem začal pracovat v Českém rozhlase, nejdřív jako elév a relativně rychle jsem se přes domácí redakci Radiožurnálu dostal k moderování v Českém rozhlase Plus, který tehdy před deseti lety vznikl. V rozhlase jsem strávil krásných osm let, když to sečtu. Dělal jsem hlavně politické rozhovory, ať už ranní vysílání nebo Interview Plus. Dva rozhovory jsem dělal i s bývalým prezidentem Zemanem, prezidentkou Čaputovou. Pak jsem vymyslel koncept veřejných debat. Práce v rádiu mě moc bavila, jsem za ní extrémně vděčný, bylo to super. Skvělí lidi, skvělá zkušenost a to médium mám dodneška moc rád.

Přesto jste odešel, proč?
V prvním kovidovém roce 2020 jsem naznal, že je čas na změnu, chtěl jsem změnit prostředí a vyzkoušet si něco nového. Nechtěl jsem zakrnět. Kývl jsem na nabídku CNN Prima News, ale nakonec jsme se nedohodli a den před mým nástupem dohoda oboustranně padla. Nakonec jsem nenastoupil. Bral jsem to ale jako příležitost, otevřel se všem nabídkám, kterých od prvního dne bylo strašně moc, musím to zaťukat. Když přišla nabídka z DVTV, tak jsem neváhal a více než dva roky, krásné roky, jsem tam strávil. Jsem za to strašně moc rád. Všech kolegů jsem si vážil a vážím. Byla to skvělá škola.

Vraťme se k rozhlasu. Přijde mi, že ta instituce v posledních letech v sobě sdružuje nesmírně zajímavé, pracovité a chytré lidi a že vytváří opravdu zajímavý obsah.
Myslím, že v Česku máme obrovskou výhodu silných a kvalitních veřejnoprávních médií. Vím o srovnáních, že třeba ČT24 je ve srovnání s evropským průměrem nadprůměrná, co se týče veřejnoprávních zpravodajských stanic. Rozhlas asi na tom bude obdobně, ale přesná čísla neznám. Myslím, že je dobře, že Radiožurnál je lídr trhu. Když jsme začínali na Český rozhlas Plus, tak tehdejší ředitel stanovoval cíl, že úspěch by byl šedesát tisíc posluchačů denně. A že osmdesát tisíc posluchačů denně by bylo sci-fi. Teď je to přes sto dvacet tisíc posluchačů denně a čtvrt milionu posluchačů týdně. Ještě za mého působení jsme se přehoupli přes sto tisíc posluchačů denně, což jsou nádherná čísla na stanici mluveného slova, která nehraje písničky. Myslím, že máme velkou výhodu v tom, že máme velká, silná, důvěryhodná média veřejné služby, kterým lidé i podle různých průzkumů věří. Jasně, nevěří jim všichni, ale z velké míry ano. A je to dobře. Doufám, že to kultivuje prostředí i konkurenční trh.

Zmínil jste některé osobnosti, se kterými jste dělal rozhovory. Bylo vám někdy na škodu, že jste byl ve veřejnoprávním médiu? Moderoval byste jinak, kdybyste byl v soukromém médiu?
To ne, moderování v DVTV a Českém rozhlase se vůbec nelišilo obsahem nebo přístupem k novinářské práci. Ta je prostě daná. Zakladatelé DVTV jsou také z veřejnoprávních médií, takže jsme všichni měli ten veřejnoprávní kodex hluboko v sobě, byť v DVTV nemusel být psaný, ale my jsme ho dodržovali. Netušil jsem ale, jak velký rozdíl je mezi novinařinou televizní, byť internetovou, a rozhlasovou. To jsem se hodně musel ze začátku učit. Jeden ze čtyř šéfů DVTV Honza Ouředník mi ze začátku říkal: Michaeli, moc mluvíte, moc mluvíte, vy jste zvyklý z toho rádia, udělejte větší pauzy. V televizním rozhovoru se dá víc pracovat s mimikou, plazmou, grafy. Dá se to ukázat, můžu hosta konfrontovat s video ukázkou. V tom je velký rozdíl. Přesto, že rozhlas už dneska má webkamery, většina velkých rozhovorů se streamovala buď živě nebo na Youtube. Myslím, že dneska všechna média musí být multimediální, multižánrová. I audio potřebuje svůj video obsah, ze kterého se obsah rozstříhá na sociální sítě. Potřebuje mít svůj psaný komentář, ať už na Twitteru, blogu, v článku. Stejně tak video obsah potřebuje mít svoji podcastovou verzi, aby se to dalo jen poslouchat. Myslím, že to médium dneska musí obsahovat všechny části a složky.

Můžete jmenovat hosty, na které nikdy nezapomenete?
To si vzpomenu. Vzpomenu si na oba mé rozhovory s prezidentem Zemanem na Pražském hradě. Živě v éteru v Českém rozhlase poprvé od legendárních hovorů z Lán, kde zaznívala ona Zemanova vulgární slova, která ve veřejnoprávním médiu zaznívat nesmí a nemají. Na to nezapomenu, to byl velký zážitek takhle dvakrát klást kritické otázky prezidentovi.

Byl jste ze Zemana nervózní? Asi jste věděl, jak se chová k novinářům?
Jasně. Před každým rozhovorem mám respekt z hosta. Je to určitá forma nervozity, tréma z výsledku. I když jsem byl v rozhlase, ale i teď k tomu přistupuju tak, že se ptám za posluchače. Nikoho nezajímá můj názor, já se ptám za veřejnost. A je mi úplně jedno, jestli je to politik zleva, zprava, z vlády, z opozice.

Dokázal jste to vždycky odstřihnout? I když se vás něco dotklo?
Ano. Někdy je to těžké, to přiznávám, odstřihnout se od sympatií nebo antipatií. Ale to je taková veřejnoprávní poučka, že názory se nechávají dole na vrátnici a ve studiu to nikoho nezajímá. Rozhovor je vlastně snazší, když člověk s hostem nesouhlasí, a mnohem těžší je dělat rozhovor s někým, kdo je vám sympatický. Chodím volit, mám nějaký světonázor, ale o to víc se snažím, aby to nebylo v éteru poznat. Myslím si, že se mi to dařilo. Kdokoliv na to může mít jiný názor, na to má svaté právo.

Ne vždy ale rozhovor plyne podle představ…
Nikdy nezapomenu na rozhovor s Jiřím Paroubkem, když už nebyl premiér. Odešel mi z živého vysílání po šesti minutách. Je to stanice mluveného slova, která nemá písničky, hrozilo dalších devatenáct minut ticha. Nebyl to příjemný zážitek.

Proč odešel?
Nelíbily se mu moje otázky a chtěl, abychom se bavili o jiných tématech. Já jsem na svých otázkách trval. Řekl mi, že pokud v tom budeme pokračovat, tak tam jsou dveře a odchází. Já jsem pokračoval, otázku jsem položil znovu a on se opravdu zvedl a odešel. Pak se o tom ve všech možných médiích psalo, stal se z toho na sítích virál. Dodneška jsou z toho memečka na internetu. Poslední minuta rozhovoru, kdy jsem tušil, že už to nezvrátím, že opravdu odejde, když v tom budu pokračovat, tak to nebylo rozhodně nic příjemného.

Máte i další podobné perličky?
V DVTV se mi jeden host přilepil vteřinovým lepidlem rukou ke stolu, protože to byl aktivista a chtěl pokračovat, ale já rozhovor už ukončil. Pak ho musel odlepit náš kameraman, mimochodem můj trenér boxu. Jeden rozhovor v DVTV jsem ukončil já, po dohodě s vedením a editorem, a to bylo před volbami, když se lídryně jedné předvolební kandidátky odmítla distancovat od slov jednoho z členů své kandidátky, který popíral holocaust, hanobil rasu a menšiny; podle soudů všech instancí porušoval zákon.

Co nejhoršího se může moderátorovi stát?
Může se stát, že bude na něco nepřipraven, že ho politik v konfrontačním rozhovoru nachytá.

Stalo se vám to?
Přemýšlím. Nemělo by se to stát. V politickém konfrontačním rozhovoru byste se jako moderátor neměl dostat na tak tenký led, kde hrozí nebezpečí, že vás politik nachytá. Měl byste být na všechny situace připraven. Neměl byste se pouštět do témat, která nemáte dopředu připravená, podložená čísly, citáty. Jasně, že se stane, že člověk někdy něco nedohledá nebo se splete. V takovém případě je na místě se omluvit, uznat chybu. To se určitě v rozhovorech stalo, měl jsem špatná čísla nebo jsem špatně citoval. Doufám, že to byly jednotky. Ani mě nenapadá konkrétní případ. Pokud ale protějšek nepozná, že jste udělal chybu, tak to musíte zahrát jako hráč pokeru. A neříkám klamat veřejnost, to ne! Prostě jdete dál. Je to trochu pokerová partie.

V DVTV jste byl jenom něco málo přes dva roky...
Důvodů k mému odchodu bylo víc. Naznali jsme v jednu chvíli s vedením DVTV, že máme trošku jiné představy o budoucnosti. Já jsem chtěl zkusit tvořit nové věci a formáty. Rozešli jsme se v dobrém. Šel jsem si to vyzkoušet na svou vlastní volnou nohu, možná si nabiju pusu. Ale cítil jsem potřebu zkoušet věci podle sebe.

Pojďme k tomu – co děláte teď?
Teď jsem už skoro rok novinářem a moderátorem na volné noze. Mám svůj vlastní pořad na internetu, na Youtube a na Streamu, taky jako podcast. Jmenuje se Michaelův Mashup. Plním si tím svůj sen. Mám už přes třicet natočených dílů, mimo jiné jsme dva z nich točili v Ostravě. Je to formát, který jsem si vymyslel, protože bych se sám na něj chtěl dívat. Něco takového mi v Česku chybělo a chybí. Vymyslel jsem si formát, který není klasickým rozhovorem jeden na jednoho ve studiu – přijde mi, že takových rozhovorů je strašně moc. Není to klasická talkshow, protože si myslím, že talkshow v Česku úplně dělat neumíme.

Co tedy děláte jinak?
Vymyslel jsem si formát, který kombinuje tyhle žánry. Je to postaveno na dvojicích hostů, mnohdy netypických, že si říkáte, co můžou mít společného? Co mají společného Jirka Mádl a Robert Záruba? Nebo Halina Pawlowská a Jan Cina? Nebo Rey Koranteng a Mikýř? Je to postaveno na jejich interakci, ne na konfliktu a konfrontaci, ale spíše na vzájemné inspiraci lidí a jejich profesí. Natáčí se se živým publikem, vysíláme to z divadla. Hodně zapojuju diváky v různých aktivitách, ale zase je to nastaveno tak, aby se cítili komfortně a příjemně. Krom toho na velkých politických událostech spolupracuji se serverem Novinky.cz, pro které jsem dělal slovenské volby, inauguraci, korunovaci, volbu ústavních soudců v Senátu a tak dále. Jednou týdně jsem zpátky v Českém rozhlase Plus, kde dělám vždycky v pátek Osobnost Plus, což je šestadvacetiminutový rozhovor jeden na jednoho. Říkal jsem, že mi přijde, že rozhovorů takového formátu je už mnoho, ale pořád si stojím za tím, že v rozhlase je to kvalitní, a nechtěl jsem to opustit úplně; jen jsem chtěl těchto rozhovorů dělat míň. Moderuju různé debaty, konference, diskuze. Jsem rád, že si to můžu pestře skládat a vybírat si věci, které mě baví, dávají mi smysl a které jsou mnohdy před živými diváky. Baví mě interakce s publikem. Pocházím z herecké rodiny, vystupování před lidmi mě baví, naplňuje. Jsem za to moc rád.

Vaše akce v Ostravě – první byla u projektu nové koncertní haly, druhá o umění a sochách ve veřejném prostoru. Nemáte u ostravských návštěv, nebo i jiných výjezdů, obavu z toho, že vás lidi nebudou brát, když tady přímo nežijete?
To může říct kdokoli, kdekoli, kdykoli k jakémukoliv tématu. Akcí v Ostravě jsem dělal víc, i byznysovou konferenci, měl jsem několik besed pro školy. Mojí rolí je na akci vždy ptát se hostů a snažit se z nich vymáčknout a vytěžit to nejzajímavější. Místní znalost je podle mě výhodou, což v Ostravě pořád mám, když jsem tady dvacet let žil a prostředí znám. Na druhou stranu, odstup může být taky výhodou. Moderátor nikdy nemá být ten hlavní, nemá protlačovat své názory, svoje ego. Myslím, že dobrý moderátor nechá vyniknout hosty, nebo je ponoukne ke kultivovanému střetu, vzájemné inspiraci a snaží se to řídit. O to se snažím.

Přes deset let jste pozorovatelem české politické scény. Mluvil jste s politiky z nejrůznějších stran. Dokázal byste ve zkratce říct, co soudíte o politice v Česku? Případně jestli se politika mění? A jestli ano, kterým směrem?
Je to hodně široká otázka. Myslím, že markantním rozdílem od mých začátků je mnohem nižší ochota politiků chodit do konfrontačních a jim nepříjemných rozhovorů. Je to napříč politickým spektrem. Směřuji to i na současnou vládu, i na současnou opozici. Je to pro mě v posledních letech markantní rozdíl. Když jsem začínal, tak jsme v rozhlase měli ministry, opoziční lídry, zástupce komunistů. Dnes je ochota politiků jít do konfrontačního rozhovoru mnohem menší. Protože je více médií a platforem, na kterých mohou dostat prostor a na kterých dostanou ne tak konfrontační otázky. Mají taky mnohem víc kanálů a platforem, kde mohou s voliči komunikovat, což je v pořádku, to ať dělají. Ale myslím, že k politické kultuře by mělo patřit i to, že politik má koule přijít na ostrý, konfrontační, analytický rozhovor a vystavit se otázkám veřejnosti.

Myslím si, že dnes se pravda hodně relativizuje. Když před dvaceti lety řekl politik nepravdu, tak se proti němu strhla velká vlna odporu. Nebo je politik s pravdou konfrontován, ale i přesto křičí do kamery, že to tak není. Nemyslíte, že to má dnes politický moderátor mnohem těžší než kdy dřív?
Určitě ano. V dnešní době lež prochází politikům relativně snadno. Ztěžuje to práci. Několikrát se mi v rozhovoru podařilo konfrontovat politika s nepravdivým výrokem, nebo že politik nezná svůj volební program, nebo lže, nebo prostě neví, co kritizuje. Ale pak jsem se ptal sám sebe, k čemu to je. Stejně mu tu pak projde. Pořád jsem to ale bral jako součást naší práce – upozorňovat na tyto věci. A samozřejmě napříč politickým spektrem. Takhle jsem se k tomu vždycky snažil přistupovat.

Je někdo z politiků, kdo ve vás zanechal stopu? Kdo vás zaujal, bavil tím, co a jak dělal?
Určitě Václav Havel, se kterým jsem se bohužel nikdy osobně nepotkal, což mě mrzí. Protože rozhovor s politikem a osobnostní tohoto typu, to by byla teprve výzva.

A někdo z politiků, s kým jste rozhovor dělal a kdo vás bavil?
Nejzajímavější je dělat rozhovor s vysoce postavenými politiky, kteří jsou u moci. Počínaje prezidentem, pokračuje prezidentskými kandidáty, obecně kandidáty v předvolebních debatách, kdy vládní kandidáty konfrontujete s tím, co se dělo v minulém volebním období, a těch opozičních se ptáte, jak to teda budou dělat lépe, jaké mají plány. Bavily mě i rozhovory se všemi ministry, premiéry. Bylo to pro mě vždy extrémně zajímavé, protože to jsou ti lidi s největším vlivem na naše životy a pravidla, podle kterých žijeme.

Vyčnívá mezi nimi někdo?
Miloš Zeman byl extrémně dobrý rétor a diskutér a moje dva rozhovory, které jsem s ním dělal, byly velmi náročné. Byl to velký souboj novináře a politika. Pak taky Miroslav Kalousek, který byl vždycky velmi zdatný rétor a diskutér. S Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou jsem nikdy rozhovor jeden na jednoho nedělal, jen jsem se s nimi potkal v předvolební debatě, kde politiků bylo více. Tam soudit nemůžu. Nejvýraznější, bez označení kladu nebo záporu, politické osobnosti, se kterými jsem dělal rozhovor, tak byli určitě Miloš Zeman a Miroslav Kalousek.

Máte v hlavě další plány či projekty?
Největší plán je pokračovat v Mashupu, rozvíjet ho obsahem i formou. Pracuji hodně na marketingu, aby byl Mashup více vidět a dostal se k více lidem. Plánem je, aby projekt nezakrněl a nazatuhnul. Přes zimu chci vymyslet nové rubriky, formáty. V březnu to bude rok od prvního dílu a myslím, že druhou sezónu bude potřeba zahájit něčím novým, dát tomu nový impuls a novou energii.