Nejnovější zprávy: Dobrá zpráva, po přívalových deštích by dnes v Moravskoslezském kraji mělo pršet méně Para hokejisté odehrají přípravné zápasy. Mistrovství světa v Ostravě bude i s fanoušky!

Společnost

Před 76 lety u nás začala nejkrutější válečná vřava, ostravsko-opavská operace

Výbuchy dělostřeleckých a tankových granátů, ohlušující řev stíhaček a bombardérů a detonace leteckých granátů.

Českoslovenští tankisté odpočívají v Albertovci. V popředí sedí Mikuláš Končický, o hlaveň se opírá Josef Gregor, který za pár dní padne při osvobozování Ostravy kulkou německého ostřelovače. Foto: Archiv Slezského zemského muzea

Rachot padajících zdí mnoha a mnoha domů. Nářek a úpění spousty raněných, křik vyděšených lidí. Štěkání kulometů a samopalů.

To vše se ozývalo od 15. dubna 1945 po patnáct následujících dnů na řadě míst Opavska. V ten den tu průlomem vojsk 60. a 38. armády rudoarmějců vedené generálem Andrejem Ivanovičem Jeremenkem začala před šestasedmdesáti lety nejkrutější a nejtěžší válečná vřava na území dnešní České republiky – ostravsko-opavská operace.

Účastnili se jí také českoslovenští vojáci a tankisté, kteří rovněž ztratili při osvobozování průmyslově velmi důležité ostravské oblasti řadu spolubojovníků a jen v prvních dnech průlomu i velkou část svých tanků.

Je to už opravdu hodně dlouho a ono peklo, které stálo spoustu mrtvých na obou stranách fronty, dnes připomínají v půdě a na hřbitovech na Opavsku hroby a v řadě obcí památníky zabitých rudoarmějců a německých vojáků.

Na místě stovek rozstřílených domů stojí už dávno nové, také krátery po nemilosrdných a lítých bojích čas a člověk zahladil a díry po kulkách samopalů ve fasádách domů zůstaly dnes už jen v některých místech, jako například v Opavě.

S historikem Slezského zemského muzea Ondřejem Kolářem jsme se setkali pár dnů před 76. výročím průlomu rudoarmějců v jednom z míst, které dodnes sérii těžkých bojů o Opavu a Ostravu připomíná a které zůstalo prakticky nezměněné.

Historik Ondřej Kolář u statku Albertovec. Foto: Petr Broulík

Je jím statek Albertovec u Bolatic, odkud osvoboditelé vyhnali německé vojáky a zřídili si tady základnu a zázemí ve dnech, kdy úporný a tvrdý odpor německé obrané linie, ale také nepříznivé chladné a mokré počasí, postup osvoboditelů po průlomu u Sudic na několik dnů zastavil. Historik Ondřej Kolář v rozhovoru poukázal na některé události ostravsko-opavské operace, na které už se časem trochu zapomnělo, nebo se nově objevily.

Dá se popsat ta řež, kterou Opavsko v druhé polovině dubna roku 1945 zažívalo?
Proběhly tu skutečně největší boje na území nynější České republiky, a to na relativně malém prostoru, na prakticky celém území okresu Opava a poté na Ostravsku, tedy na pár desítkách čtverečních kilometrů. Například v obci Bolatice, kde stojíme, poškodily boje na osmdesát procent zástavby a několik desítek domů bylo těžkou bojovou technikou doslova zničeno. Také další obce byly vážně poškozené, většinou ze sedmdesáti až devadesáti procent.

Bolatice patřily k těm obcím, kde se nejvíce bojovalo?
Jenom pro představu: během dvou dnů, od 15. do 16. dubna, tady na katastru Bolatic padlo přes šest stovek příslušníků Rudé armády. Pro srovnání třeba v Hrabyni, kde se bojovalo týden a která je pro tuto operaci podstatně známější, tak jich padlo dvě stě osmdesát.

Co to způsobilo?
Relativně otevřený terén zdejší krajiny, kde bránící Němci měli dobyvatele jako na dlani. Ale také to, že hlavně 16. dubna ve fázi nejtěžších bojů padla na území Albertovce poměrně výrazná mlha, takže osvoboditelé neměli šanci na nějakou účinnou dělostřeleckou a leteckou podporu. Sovětská pěchota sem šla od Chuchelné přes lesy, tady od Kobeřic přes Albertovec útočili českoslovenští tankisté jako podpora pěchoty. Němce s podporou samopalníků vytlačili, ale ti se jim poté urputně a úspěšně bránili právě tady za námi za tím železničním náspem. A naši museli pod krutou německou palbou útočit do toho náspu, a když ho přejížděli, byli doslova na dlani. Němci do nich poměrně tvrdě šili ze svých tanků a děl, Bolatice bránila 17. německá tanková a 97. myslivecká divize. Čechoslováci tehdy napočítali nějakých čtyřiatřicet nepřátelských tanků a obrněných vozidel, byl to vlastně první větší střet a bojová akce naší tankové brigády na československém území po překročení hranic. I když už měli za sebou poměrně silné boje na polském Ratibořsku.

Byl Albertovec nějakým strategickým bodem, který bylo třeba dobýt i za cenu tak silných ztrát?
Velení Rudé armády ho bralo jako jeden z klíčových směrů útoku, který ale probíhal na širším území fronty. Osvoboditelé se tudy snažili dostat dolů na Kravaře a vytvořit si předmostí přes řeku Opavu. Což se poté podařilo 18. dubna u Šítiny, kde se dostali přes řeku a tím se jim otevřel prostor pro postupy jak na Ostravu, tak na druhou stranu na Opavu. Generál Jeremenko to vše pozoroval ze svého stanoviště na svahu nad nedalekým Rohovem, kde jsem se byl včera i podívat. Mohl pozorovat celé bojiště, ovšem třeba na statek Albertovec nemohl vidět přes stromy. Navíc byla mlha, takže útočící tankisté měli sníženou orientaci.

Oprava tanku v Albertovci. Foto: Archiv města Ostravy

Německým obráncům tedy posloužila řeka Opava jako silný obranný bod…
Ano, ale dnes se už trochu zapomíná, jak důležité byly pro odpor německých vojáků jako obranné body právě takové železniční náspy, jaké jsou stále tady u Albertovce. Dají se poměrně snadno opevnit a působí jako výrazná terénní překážka. Němci na nich měli kulometná hnízda a dělostřelecká postavení, takže i tato trať z Kravař do Chuchelné byla pro osvoboditele poměrně velká překážka. Oproti tomu například za námi v Kobeřicích nějaké těžší boje nebyly, protože ta obec je v dolíku a Němci ji relativně rychle vyklidili, protože tam byli naopak na ráně oni.

Naši tankisté utrpěli při té první několikadenní fázi poměrně velké ztráty…
Ano, hlavně na technice. Právě v bojích o předmostí mezi 15. a 20. dubnem, než se dostali za Štítinu. Tam už zůstaly československým tankistům z původních zhruba dvou desítek tanků jen poslední dva bojeschopné. Československá brigáda proto musela být stažena právě sem na Albertovec, což už bylo v té době asi čtyři kilometry za bojovou frontou. A právě tady na statku v Albertově vzniklo jakési opravárenské centrum našich vojáků. Českoslovenští tankisté a příslušníci pěchoty tady měli poté pět dní takovou rekonvalescenci, než byli velením operace znovu povoláni pro hlavní útok na Ostravu.

Československé tanky byly po úvodních krutých bojích zcela zničené?
Poškozené tanky se během bojů opravovaly, a to nejen tady v Albertovci, ale později i „za provozu“, třeba při bojích o Ostravu a okolí. Do centra Ostravy ostatně dojely také jen poslední asi tři československé tanky, mnohé byly při dalších bojích rovněž poškozeny. Takže československá tanková brigáda měla poměrně slušné personální stavy bojovníků, ale měla velké ztráty na technice. Proto se tanky opětovně nasazovaly do boje po nějaké jen provizorní opravě. Například tank, ve kterém padl poručík Andrej Romany u polské Szeroké, měl prostřelenou a jen provizorně zalátovanou věž. A řidič Karel Šerák s ním nakonec dojel jako první z československé tankové brigády až do Prahy.

Československé pevnosti poté na Opavsku „posloužily“ naopak Němcům...
Ano, němečtí obránci je využívali především tady, Čechoslováci se s nimi setkali v bojích hlavně v prostoru kolem řeky Opavy, tedy při bojích o předmostí mezi Kravařemi a Štítinou. Sovětské jednotky se pak v posledních dubnových dnech musely probít pevnostním areálem kolem Hlučína a Darkoviček při postupu na Hlučín, kde už však německá obrana ke konci nebyla tak intenzivní a stahovala se za linii Odry a za Petřkovice. Ale protože z bunkrů Němci za protektorátu odvezli často na Atlantický val těžkou techniku, vzduchotechniku a přišly také o pancéřové prvky, tak pevnosti a pevnůstky sloužily často jako polní ošetřovny nebo pozice ostřelovačů. Za těžšími objekty, třeba v Darkovičkách, se schovávaly děla a tanky, v menších objektech byli ukrytí němečtí vojáci s panzerfausty, odkud stříleli na tanky.

Některé musely být asi oříškem. Jak je osvoboditelé dobývali?
Většinou v noci nebo s použitím nějaké kouřové clony. To je také věc, o které se až tak neví. Použili ji ostatně také českoslovenští tankisté při útoku 26. dubna na Velkou Polom, kde museli zlikvidovat z otevřeného terénu německé pozice v lesích a museli útočit do vrchu, aby se dostali do obce. Takže útok kryli kouřovou clonou.

Jak kouřová clona vypadala?
Sověti na to měli takové dýmovnice, pro jejich zažehnutí při bojích zkoušeli různá zařízení a metody. Ale byla to často nedostatková věc, protože například generál Jeremenko si do svého deníku z ostravsko-opavské operace zapsal, že se rudoarmějcům pro boje o Ostravsko tyto kouřové clony nedostávají. Protože samozřejmě byly tehdy přednostně velením armády dodávány pro boje o Berlín. Což byl vlastně také jeden z důvodů, proč se tady na Ostravsku osvobozovací boje vlekly, protože Sověti tady neměli výraznou palebnou převahu.

Technika byla po prvních bojích ostravsko-opavské operace ve velmi špatném stavu. Foto: Archiv Slezského zemského muzea

Jak velkou komplikací bylo pro osvoboditele ono špatné počasí, které v prvních dnech průlomu na československé území panovalo?
Bylo asi takové počasí jako teď před pár dny. Byla zima, pršelo, kolem řek bylo bahno, pamětníci vzpomínají, že v polovině dubna občas mírně nasněžilo. Terén byl rozblácený, což komplikovalo hlavně přesuny těžké techniky. Někteří z našich tankistů později vzpomínali, že tady právě na Hlučínsku, tedy mezi 15. a 18. dubnem, museli kvůli bahnu jezdit po poměrně úzkých cestách a cestách mezi alejemi, podobných té, která vede tady před námi do Bolatic. A ty bývaly někdy samozřejmě zaminované nebo na nich Němci umístili různé překážky. Takové počasí ani neumožňovalo rozvinout těžkou techniku někam do polí.

Sloužil statek Albertovec jen jako opravárenské středisko?
Poměrně zajímavé je to, že zde na statku vzniklo i výcvikové středisko. A to pro ty mladé lidi, kteří se buď hlásili, nebo je osvoboditelé okamžitě v osvobozených obcích odváděli do zbraně. Na osvobozeném území totiž ihned probíhala mobilizace mužů v produktivním věku do československé armády. Takže k tankové brigádě bylo odvedeno přes sto mužů z Opavska.

Takže se tito muži poté zúčastnili bojů o Ostravu?
Ne ne, těchto asi sto pět mladých mužů, kteří měli většinou kolem dvaceti let, prošlo v Albertovci výcvikem, ale boje o Ostravu už nestihli. Šéfinstruktorem na Albertovci byl tankista Vladimír Palička, který byl předtím zraněn v Polsku a po válce učil na tankové škole v Doksech. Paradoxem bylo, že tito odvedení lidé už nezasáhli moc do válečných operací a tím poté vesměs ani po roce 1989 nezískali statut účastníka odboje, protože k tomu bylo třeba tří měsíců nepřetržité účasti v bojové činnosti.

Přesto - zúčastnili se bojů operace i nadšenci, kteří chtěli osvoboditelům v útoku na Ostravu pomoci?
Většinou ti, kteří se připojili k osvoboditelům spontánně. Například slavný tankista pan Opočenský a jeho další spolubojovníci veteráni vzpomínali, že do centra Ostravy s nimi na tancích spontánně ze Zábřehu přes Vítkovice šli nějací mládenci, kteří dělali tankistům průvodce ulicemi, a dokonce se účastnili pouličních bojů. Byli mezi nimi třeba účastníci takzvaného Slezského odboje z Těšínska, kteří byli už za protektorátu odbojově činní. A kteří se potom, což také není až tak moc známé, dostali ke zbraním po Němcích a v dalších dnech po osvobození Ostravy se účastnili i osvobozovacích bojů na Těšínsku, v Orlové a dalších městech. To už sice Němci hlavně ustupovali, ale někde se strhly boje třeba s účastníky Volksturmu či německých domobran, které střežily mosty a podniky.

Před bojem. Foto: Archiv Slezského zemského muzea

Kam takoví nadšenci s osvoboditeli dojeli?
Například nedávno jsme přidávali pamětní destičku v Hrabyni pánovi, který 7. května zahynul který jako řidič, který se v Ostravě k osvoboditelům přidal a převážel sovětské důstojníky. Někde u Bašky u Frýdku-Místku však najel na minu a prakticky den před koncem války tam zahynul.

Řada budov tady v Albertovci si asi pamatuje československé tankisty a samopalníky…
Určitě, tahle obrovská a dnes krásně opravená budova, která se dochovala víceméně v autentické podobě, tu stojí někdy od devadesátých let 19. století a zdejší statky patřily hlavně Lichnovským. Ostatně tvoří kulisu i jedné z nejznámějších fotek z Ostravské operace, na níž pózuje deset dnů před svou smrtí i tankista Josef Gregor, který přijel jako první osvoboditel 30. dubna před ostravskou Novou radnici s pozdějším generálem Končickým a tam padl. Na snímku sedí Josef Gregor před tankem před touto budovou. Bohužel jinak z Albertovce moc snímků není, pátral jsem i po nějakých fotkách z výcviku odvedenců v posledních dnech války, ale nic.

Kdy Čechoslováci statek opustili?
Zůstalo tu výcvikové středisko, ale někdy v noci z 25. na 26. dubna se většina československých jednotek přesunula k Háji u Opavy a účastnila se útoku přes Velkou Polom a Čavisov a další obce na Ostravu. Směřovali nejdříve ke Klimkovicím a před nimi někdy ráno 30. dubna dostali rozkaz následovat sovětské jednotky, kterým se podařilo té noci překročit Odru u Ostravy. Poté už se naše tanky vydaly na tu slavnou cestu od Odry v Zábřehu do centra města.

Hodně lidí dnes zná příběhy krutě umučeného průzkumníka Ivana Kubince, kterého ve Štítině po zajetí němečtí vojáci přibili na vrata statku nebo rudoarmějky, která v kostelní věži v Chabičově vystřílela nacistické kulometné hnízdo a poté ji omylem její vlastní lidé zastřelili. Znáte nějaké další výmluvné příběhy z ostravské operace?
Pořád se třeba připomíná a diskutuje Miloš Sýkora, který možná zachránil a možná nezachránil Říšský most v Ostravě. Nic proti tomu, i když se už asi nedozvíme, jak to opravdu bylo. Ale přímo v Ostravě byly další dva případy, kdy místní lidé zabránili možným škodám a úmrtím. Ať už je to třeba most u Žofiiny huti přes řeku Ostravici, kde místní vytlačili německou hlídku, byli mezi nimi také padlí, a most odminovali. Dalším případem pozoruhodné odvahy obyvatel je ostravská hlavní pošta v Přívozské ulici, kde se Ostravanům podařilo zabránit, aby tuto podminovanou poštu němečtí ženisti vyhodili do povětří, protože v ní byla telegrafní a telefonní ústředna. Pošta je v husté zástavbě, a pokud by k té demolici došlo, byly by tam určitě ztráty na životech civilistů.

Pomník Němci umučenému Ivanu Kubincovi ve Štítině. Foto: Petr Broulík

Jak to udělali?
Těm lidem se podařilo ženistům ty výbušniny ukrást. Několik občanů se dohadovalo s velitelem hlídky, zatímco několik dalších odnosilo připravené nálože. A než Němci zjistili, kde ty nálože jsou a co se to stalo, tak už se přiblížily ulicemi naše tanky. A ženisté rychle ustoupili. K poště měl dojet jako první údajně tank Josefa Gregora, který pak pokračoval k Nové radnici, kde našel smrt kulkou německého ostřelovače. Pamětníci poté vzpomínali, že se Gregorovým spolubojovníkům toho ostřelovače podařilo vypátrat v jednom ze sousedních domů a v afektu ho nezastřelili, ale ubili. I takové věci patřily k největším bojům na našem území.

Ostravsko-opavská operace je hodně popsaná, objevíte se ještě i v současnosti nějaká svědectví nebo třeba fotografie, které vám pomáhají její obraz dokreslit?
Nějaké drobnosti se objevují pořád. Neznámí pamětníci už se samozřejmě objevují vzhledem k té dlouhé době už málo, ale spíše se najde někdo, kdo objeví doma po rodičích či prarodičích nějaké deníky nebo fotografie. Hlavně se však objevují drobnosti o věcech, které se době minulého režimu neřešily nebo nepřipomínaly. Třeba o dalších bojích po osvobození Ostravy na Frýdecku nebo tady mezi Opavou a Krnovem, kde se to také nikdy nezpracovávalo do detailů. Vždy to nějak končilo osvobozením Ostravy.

Tak třeba něco opravdu z nedávna?
Třeba jeden pán z Krnova při úklidu domu, který si pořídil, našel nějaké fotky a písemnosti z doby těsně po osvobození. V tomto případě šlo o pár drobností, ale i každý takový detail má svou výpovědní hodnotu. . Nějaké věci jsme našli i při tvorbě publikací nebo výstav k výročí obcí. Mě by třeba zajímaly osudy kněží z místních obcí. Obyvatelstvo obcí na Opavsku tvořili často z velké míry lidé německé národnosti a ti spolu s Němci, kteří se tady za protektorátu usídlili, většinou utíkali nebo byli odsunuti. Němečtí kněží utíkali před koncem války často do Skřipova, kde byl známý farář z Hlučínska a kde čekali, že boje v těch horách budou trochu klidnější. Právě osudy těchto duchovních jsou většinou neznámé. Tak jako třeba českých učitelů, kteří přes válku zůstali učit v některých třídách německých škol v opavských obcích češtinu, ty rovněž mohou být zajímavé.

Co se odehrávalo v osvobozených obcích na Opavsku?
Často se tu začaly docela rychle obnovovat politické strany a spolky, což se také vždy neobešlo bez kontroverzí. Hodně zajímavé je, že Komunistická strana Československa měla už v prvních dnech po osvobození v některých obcích svoje lidi, kteří přijeli už s rudoarmějci. Jako pozdější komunistický poslanec Vilém Nový, který už v prvních květnových dnech, kdy se ještě u Olomouce bojovalo, rozjížděl v Ostravě redakci a začal tady vydávat komunistické noviny. Takže je vidět, že hlavně komunisti to měli při osvobozování perfektně zmáknuté a naplánované.