Lukáš Jasenský se vrátil do Himalájí a vystoupil na vrchol Makalu

Při své první expedici na Makalu Lukáš Jasenský ztratil osm kilo váhy, prožil kritické chvíle, zrádnou horu nepokořil. Letos vyrazil do Himalájí srovnat účty.

Když předloni po neúspěšném pokusu zdolat osmitisícovku Makalu opouštěl uherskobrodský horolezec Lukáš Jasenský Nepál, jeho poslední myšlenka byla: já se vrátím. Svůj slib dodržel. Letošní návrat na pátou nejvyšší horu světa popisuje vlastními slovy.

Po dvou letech se vracím na Makalu. Jako by to bylo včera, kdy jsem tam v roce 2021 odlétal. Tenkrát bez zkušeností s těmi nejvyššími horami na světě. Od té doby jsem se posunul zase o kus dále.

Zkušenost s Pákistánem minulý rok mi dala více, než jsem si myslel, že by mi mohla dát. Věděl jsem, že se nesmí opakovat to, co se stalo, a z toho pramenící chyby. Například vysoký počet přestupů směrem do cílové destinace. Tam to totiž vše začalo. Tentokrát mám však z expedice lepší pocit. Tak nějak uvnitř sebe mám, že do třetice všeho dobrého by tato expedice mohla dopadnout. I tak jsem však do poslední chvíle nervózní.

Jedno zásadní ponaučení jsem si z minulého roku odnesl. Tohle není sport a není to mistrovství světa. Tady s nikým nesoupeřím a vrchol je tou pomyslnou třešničkou na dortu. Může a nemusí se podařit. Jednoduše řečeno, primární je se vrátit domů živý a zdravý.

Netlačím na pilu. Vím, jaká je situace ve světě a s jakými problémy se mnohdy musejí potýkat české firmy. Proto je má hlava nastavena na to, že buďto expedice klapne, nebo ne. Samozřejmě dělám maximum pro to, aby to vyšlo. Spíš si to tak nějak celé užívám. Je potřeba vyřešit finanční stránku expedice a nějaký zbylý materiál. A tady musím říct, že jsem opravdu vděčný za mé partnery, kteří za mnou stojí. Nemusím tak opakovat zdlouhavý proces jako v roce 2021 a naopak se můžu soustředit i na zbylé důležité věci. Pak už jen stačí zabalit „batoh“ a vyrazit.

Do posledního momentu však převládá nervozita. Tu na letišti střídají pocity smutku z dlouhého odloučení od mé ženy a rodiny, nejistého návratu, ale taky odhodlání a touhy dokončit tuhle cestu, kterou jsem před skoro pěti lety započal.

Hlavní je se teď dostat do Káthmándú se všemi věcmi. Po příletu na letišti tak chvíli trnu, ale v momentě, kdy vidím své věci, je to první malé vítězství. Tentokrát však nebudu trávit ve městě deset dní, jako tomu bylo minule, ale mám den, kdy si odpočinu, rozkoukám se, přebalím vybavení a následně mohu vyrazit do hor. Opět jsem zvolil agenturu Seven Summit Treks. S kluky se již známe a tak vím, co očekávat, a hlavně vím, že jsou spolehliví. Ruch tohoto největšího nepálského města se mi začíná dostávat pod kůži a já vím, že jsem tady správně. V myšlenkách už mířím do hor.

Po dni čekání tak konečně sedím společně s dalšími, kteří se na Makalu letos chystají, na letišti. Jenže kvůli silnému znečištění letadlo nemůže vzlétnout. Po několika hodinách čekání se naplňuje jeden z mých dalších snů. Využít k přesunu helikoptéru. Pilotuje ji velezkušený Simone Moro s naprostým klidem. Jsme tak ušetřeni zdlouhavé cesty džípem do městečka Num. Odtud startuje mně dobře známý trek pod Makalu.

V hlavě se mi okamžitě vybavují desetitisíce schodů lemujících úpatí hor. Domorodé vesnice, nesnesitelné vedro a dusno, ale i mráz zalézající pod nehty při překračování sedel ve výšce 4300 metrů. Tea houses pouze s tím základním vybavením bez rozmaru moderních technologií a vřelí lidé s úsměvem na tváři, jejichž zvídavost mě kolikrát udivuje. To vše je zasazeno do nádherné a zatím nezničené přírody od samého úpatí až do vnitra centrální Himálaje, kam se údolí Makalu Barun zařezává.

Trek zabere několik dní, během kterých se postupně přibližujeme až k samotnému Makalu. První den se z Numu přesouváme do Seduwy. Následující den pokračujeme do Tashigoanu a odtud strmě vzhůru na hřeben. Následuje Khongma Danda, překročení zasněžených sedel, kde si myslím všichni hrábli na dno sil kvůli velkému množství sněhu a klesání do údolí k řece Barun. Yangle Kharka je jeden z těch nejhezčích Tea housů. To jsem ještě netušil, že tady nakonec strávím více dní, než jsem měl v plánu. Odtud už jen vzhůru směrem do Langmale a nižšího Makalu base campu.

Byl jsem zvědavý, jaké pocity se mě zmocní, jakmile znovu spatřím Makalu. Vyklidnění a vnitřní radost. V tichosti si užívám pohled na tento majestátní štít. Protentokrát nechávám všechny před sebou. Cestu už trefí. Během odpoledne jsem si stihl vyběhnout ještě do 5 400 metrů. Další den se opět trochu projdu do zhruba 5 200 metrů a následné ráno společně s Hernánem a jeho šerpou vyrážíme do předsunutého vyššího base campu. Cesta přes morénu ledovce Barun nám tohle kamenné utrpení zpestřuje pravidelnými sesuvy. Nečas, který jsme měli v zádech, nás dohnal a base camp nás přivítá po chvíli dobrého počasí hustým sněžením.

O dva dny později konečně dorazily i expediční věci. Já však mezitím onemocněl. Pravděpodobně jsem si už něco dotáhl z údolí. Bolavý a zahleněný krk. Zkouším antibiotika, různé léky. Vše zabírá jen na chvíli. Nakonec se po pěti dnech rozhoduji, že sestoupím dolů, abych to vyléčil. Až do Yangle Kharka. Hlava plná negativních myšlenek. Sám sebe se ptám, jak se tohle mohlo stát, když celou dobu vše probíhalo, jak má. Místo pozitivního myšlení se tak mé myšlenky ubírají k domovu a k možnému konci expedice. Vzpomínky na Pákistán.

Nakonec jediné, co může pomoci, je zázvorový čaj a pozitivní myšlení. A taky léky ráno a večer. Po čtyřech nocích dole se tak opět vracím nahoru. Zrovna na konec Puja ceremoniálu. Ten mě ale hned další den nemine a jsem za to rád. Jen v pár lidech sedíme u obřadního místa a modlíme se k bohům hory, aby při nás stáli. Tahle nedílná součást expedice mě tak přibližuje k něčemu, co je mezi nebem a zemí.

Věřit v naše sny a vize je snad to nejdůležitější a nikdy bychom neměli přestat. Něco mi říká, že letos by to mohlo klapnout, byť počasí zdá se být proti. I přestože vítr je silnější, do C2 by to nemělo vadit. Balím batoh na kopec. První aklimatizační rotace. Cítím se lépe. Plán je C1 a C2 (6700 m). Mezi mraky prosvítá slunce. Mám jen to nejnutnější. Oblečení a vybavení na výstup, stan, karimatku, vaření a jídlo. Cesta je mi dobře známa z roku 2021.

Opouštím base camp a kašel se vrací, ale musím s ním pracovat. Nakonec jdu stabilním tempem. Na ledovci jsem sám, jen vítr přehlušuje jinak horské ticho. Ledovému vzduchu brání nasazená maska. Pár trhlin a ledová stěna, která je teda v lepší kondici, než tomu bylo před dvěma lety. Tam předbíhám skupinku ruských horolezců. Poryvy větru jsou nahoře silné a ze stavění stanu se tak stává slušná zábava. Když už jsem si myslel, že noc bude klidná, překvapila mě neskutečná zima, která mě donutila použít i nouzový žďárák (nepromokavý vak na spací pytel - pozn. reakce). I tak se chvěji zimou. Makalu dostává své pověsti. Ráno je vidina dobrého počasí vzdálená na míle daleko. Laviny zde však nehrozí. Chvílemi nulová viditelnost a silný vítr tak není překážkou, byť je to nepříjemné. V C2 mám však jiný problém. Hlavu. Doléhají na mě předešlé dny a vlastně i poslední půlrok před expedicí. Musí to jít ze mě ven, a tak sedím a brečím do bundy. Do toho kalkuluji s časem, protože vím, že další okno má přijít brzy a bude krátké. Nakonec, protože se cítím dobře, sestupuji zpět do BC. Nemůžu sedět, musím něco dělat a tento pohyb mi pomáhá. Sestup se nakonec ukazuje i jako dobrý tah, jelikož mám dva dny na odpočinek před druhou rotací, která je pro mě klíčová.

Dostat se do C3 ve 7450 metrech, zhruba jeden výškový kilometr pod vrcholem. Velice krátké okno, kterého musím využít, i když už teď jsem den pozadu. Pořád je však ale šance se nahoru dostat a završit tak aklimatizaci. Přibalím tentokrát i kombinézu a zbytek zásob, které potřebuji dostat nahoru. Už od prvních metrů cítím, že jsem na tom líp. Bolest v krku odezněla, i když zahlenění přetrvává. S dýcháním ale problém nemám. Počasí drží celý den. Opět předbíhám ruskou skupinku a další horolezce. Trošku závodím s časem, chci zabrat. Nahoře jsem tak za čtyři a půl hodiny. Zbytek dne mám prostor na stavění stanu, vaření a odpočinek. Dokud do stanu perou sluneční paprsky, je příjemně, i když vítr sílí. V noci ani ty špunty do uší nepomáhají.

Ráno se chystám nahoru. Nalehko. Od kluků, kteří se pro probdělé noci v C3, kdy se v deseti lidech mačkali v jednom stanu, vím, že nahoře je extrémně silný vítr, který má ještě gradovat. Proto se rozhoduji alespoň pro výstup na otočku. Riskovat, že zničím svůj jediný stan, nehodlám. Stoupám sám. Jen po cestě potkám dva šerpy, kteří prchají z C3. Od 7200 metrů nabírá vítr na obrátkách a zima nepříjemně zalézá pod kombinézu. Je potřeba si říkat, že je to pořád ještě dobré.

Těsně pod sedlem už se do mě poryvy opírají plnou silou. Zvířený sníh řeže do obličeje a občas mám co dělat, abych se nadechnul. Stany, které tady nechali, jsou rozbité. Do jednoho se alespoň na chvíli schovám, abych se napil a něco zakousl. Přestože se cítím dobře, vím, že tady zůstat nemůžu. Zítra má tento nečas udeřit plnou silou. Mizím dolů a upřímně se těším, až budu níže, kde je vítr slabší. Večer však značí, že tato noc nebude klidná. Vítr láme stan ze strany na stranu a spíše mám jen zavřené oči, než abych zabral. Ráno se ujistím, že je stan pořádně ukotvený a scházím zpět do údolí. Tím končím aklimatizaci.

Stejně jako v roce 2021 se rozhoduji, že alespoň na dvě noci sestoupím do nižšího BC, kde jsem schopný si více odpočinout při čekání na vrcholový pokus. Když si pak uvědomím, že vše se děje tak rychle, jsem z toho nadšený, ale i smutný. Přeci jen je tady nádherně.

Po dvou nocích odpočinku se vracím zpět do vyššího BC, kde během následujícího dne vše nachystám, abych mohl vyrazit nahoru. Ten den vyrážím jako poslední. Lama mi udělá ještě miniaturní Puja ceremoniál. V duchu se modlím a věřím, že výstup bude úspěšný, přestože celým tělem proudí pocit velkého respektu a nervozity. Změnil jsem strategii a podle expedice z Pákistánu beru opravdu jen to nejnutnější a nic navíc. Do C2 dorazím o čtyři hodiny později. Stan přežil, jen ho odkopat a pak odpočívat. Další den bude náročný. Musím do C3 vše dostat. Rozhoduji se, že můj stan použiji nahoře jako nouzový. Nahoru se mi podaří dostat za necelých sedm hodin.

Od Indického oceánu přicházející cyklón mění počasí každou hodinu. Snad se nebude opakovat rok 2021 si jen pomyslím. Ve stanu jsem s Justinem, taky leze bez kyslíku a šerpy. Rozhodujeme se, že vyrazíme k vrcholu tu noc. Nakonec však po komplikacích, kdy se někteří horolezci poztráceli na kopci a řešilo se do pozdních hodin, kde jsou, zůstáváme přes noc. Spím trhaně, ale spím, i když vím, že tady tělo neodpočívá.

Následující den před vrcholovým výpadem se snažím zavodnit, najíst se a odpočívat. Upřímně mám velký respekt a vím, že nahoře vše musí proběhnout tak, jak má. Není tam prostor na chyby. Žádné emoce a přemýšlení nad tím, co se kde děje. V ten moment si vždy připadám jak robot. Ale jinak to nejde. Podařilo se mi dostat během dne do sebe tři litry vody a něco sníst. Nahoru tak vyrážím nalehko. Batoh mám jen pro případ, že by pak přes den bylo teplo a něco jsem si potřeboval sundat. Jinak v něm je pouze foťák. Litrovou flašku mám pod kombinézou stejně jako něco k snědku. Nahoru je to více jak tisíc výškových metrů. To je darda. Z C3 startuji lehce po desáté večer. Na vrchol se mi daří dostat po více než patnácti hodinách. Netušil jsem však, že se počasí absolutně otočí a při nulové viditelnosti a silném větru strávím na cestě zpět do C3 nekonečných devět hodin při hledání cesty. Zatímco kombinéza se obaluje ledem a já promrzám.

Tuhle knihu jsem otevřel na stole před skoro pěti lety a teď ji mohu s klidem v duši zavřít a založit. A třeba sepsat těchto pár řádků. Emoce se stále dostavují. Jsou někde hluboko. Spíše převládá pocit neskutečné dřiny, ale i uspokojení. Ve spoustě momentů mám okno. Noc byla vyfoukaná a sněžilo. Od 7500 metrů do 8200 je to těžké, ale od 8200 jako by to byl jiný svět. Je to super těžké. Jeden krok tam znamená i deset nádechů, když jsem udělal dva, vím, že třetí už není možný a musím se i třicetkrát nadechnout.

Teplota se drží hluboko pod bodem mrazu. Vítr je pro mě mnohdy za hranicí. Dosahuje rychlosti až padesáti kilometrů v hodině a v nárazech je to i víc. Jsou tak i chvíle, kdy skrz silný vítr nemohu dýchat a musím se krčit, abych se mohl nadechnout. Občas to se mnou trhne jak s hadrovým panáčkem. Jsem vděčný fixnímu týmu, který byl na vrcholu dva dny přede mnou a mohl jsem taky fixy stejně jako další lidé použít. Ten den nás tak na vrchol vystoupalo postupně sedm. Já jako poslední. Justin, Hernan se dvěma šerpy a Prakriti se šerpou. Všichni se vrátili a za to jsem rád.

Po cestě z vrcholu jsem měl strach. Strach o svůj život, když jsem byl na vrcholovém hřebeni sám, nic jsem neviděl a plápolal ve větru. Síly jdou rychle dolů. Tělo bez dodatečného kyslíku prochladá desetkrát rychleji. Na scénu přicházejí slyšiny s mým jménem. Otáčím se, ale nikdo za mnou není. Po pár hodinách se na ledovci opět propojím se zbytkem těch, co byli na vrcholu přede mnou, a společně se snažíme nalézt cestu do C3. Tu se nám daří nalézt v deset večer. Jsem unavený, promrzlý a sám ve stanu. Musím se ještě donutit k vaření vody, ať něco vypiju. Snad bude noc bez komplikací. Následující den sestupuji se vším vybavením zpět do base campu.

Jsem šťastný. Jsem šťastný za vrchol a za to, že jsem dole živý a zdravý. Někteří to štěstí bohužel nemají. Ta hranice je mnohdy tak tenká, že stačí opravdu málo. Uvědomil jsem si to, když jsem nahoře míjel tělo. Moc dobře jsem věděl, co se může stát, když dojdou síly a dech v této výšce. Je to o neustálé kontrole sebe samého a absolutní disciplíně. Uronil jsem slzu na vrcholu a uronil jsem ji i během cesty, když jsem nemohl, ale musel jsem zabrat. Tuhle expedici jsem věnoval těm, co jsou mému srdci blízcí a už tady nejsou. Jsem vděčný a děkuji! Těch pět let za to stálo.

Na vrcholu se mnou byla i přáníčka a obrázky od dětí z onkologie v Brně, které si přály, aby tyto obrázky na kopci zůstaly. Při odchodu z base campu jsem je tak nechal spálit na obřadním místě během ceremoniálu, aby tato přáníčka mohla vyletět tam vzhůru. Nepřestávejme věřit!

Makalu