Nejnovější zprávy: O letní tábory je zájem. Ale podražily, za jedno dítě nejméně 4000 korun Příběhy staré Ostravy. Bestiální vražda? Devět let vězení a jednou měsíčně půst

Společnost

Když svou práci máte rádi. Třinecká zdravotní sestra pečuje o pacienty téměř 60 let

​Na čtvrtek 12. května připadl Mezinárodní den sester a ošetřovatelství, který připomíná důležitost nelékařských zdravotnických profesí.

Foto: se souhlasem Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí

Pro mnohé je celoživotní práce u pacientů srdeční záležitostí a i přes nesmírnou náročnost této profese na ni nedají dopustit. To je také případ sestřičky Marie Adamusové z Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí, která v oboru pracuje ve městě Ocelářů už od roku 1964. Je tak nejdéle sloužící sestřičkou ve Skupině AGEL.

Přestože je Marie Adamusová osmnáctým rokem v důchodovém věku, i nadále vypomáhá na neurologické ambulanci a rehabilitaci v třinecké nemocnici. Samotný počátek její profesní kariéry má kořeny v přátelství. „Ve 14 letech má asi málokdo představu, jakou práci si vybrat. Líbila se mi práce sekretářky, ale po vzoru kamarádky jsem si nakonec podala přihlášku na zdravotnickou školu. V roce 1960 jsem byla přijata na Střední zdravotní školu v Gottwaldově na obor zdravotní sestra,” začíná své vyprávění paní Marie, která nejraději tráví svůj volný čas s manželem na túrách v Beskydech.

Hned po škole nastoupila čerstvá absolventka na chirurgické oddělení Závodního ústavu národního zdraví Třinec (ZÚNZ), který se nacházel v areálu Třineckých železáren. Marie Adamusová je sice rodačka z Holešovic na Kroměřížsku, ale do severovýchodního koutu tehdejšího Československa dostala v roce 1964 umístěnku. „Tehdejší umístěnka byl dokument, který obsahoval údaje vztahující se k umístění absolventů odborných, středních a vysokých škol do zaměstnání. Nastupovali tam, kde byl nedostatek pracovních sil. Díky umístěnkám měli absolventi škol a učilišť vždy zajištěno pracovní místo. Mohla jsem zůstat ve Zlíně, ale řekla jsem si: Jdu do světa, takže do Třince. Dnes se jezdí za hranice republiky, my jsme mohli jen za hranice krajů,” vysvětluje paní Marie s tím, že původně neměla vůbec tušení, že bude pracovat právě v Třinci.

„Do Třince jsem zamířila s kamarádkou, se kterou jsem čtyři roky studovala. Myslely jsme, že jdeme do Frýdku-Místku, umístěnka byla ale do Třince. Věděly jsme, že z Holešova do Frýdku-Místku je velmi dobré spojení, ale po obdržení umístěnky jsme zjistily, že musíme jet do Třince. Tenkrát jsme ani nevěděly, kde Třinec je. Ve škole nám říkali, že musíme kvůli ubytování a dalších technických věcí přijet tři dny před nástupem do práce. Tak jsme do Třince přijely, ale nikdo nás nečekal. Byly jsme vykulené a tři noci jsme spaly na rehabilitaci na lehátkách, než nám sehnali ubytování," vzpomíná.

Fakt, že po příjezdu do Třince, ve kterém už v 60. letech minulého století byly dvě nemocnice, zamířily mladé dívky do té špatné, je úsměvnou tečkou za jejich kariérním startem. Ten přinesl začínajícím sestřičkám celou řadu překvapení. „ V šoku jsme s kamarádkou byly z místní řeči – to byla pro nás neuvěřitelná bariéra. Tady se mluvilo a stále mluví nářečím „po našymu“ a my jsme tomu vůbec nerozuměly. Přišla jsem na pokoj, a první, co mi paní říká: Šostřičko pytečky herbatke. A má reakce: Prosím? Co si přejete? Pak jsem se ještě desetkrát zeptala, desetkrát jsem řekla, že nerozumím. Naštěstí vedle ležící pacientka mi přetlumočila, že paní se chce napít čaje,” vzpomíná paní Marie s tím, že postupem času začala nářečí rozumět.

Do ZÚNZ v třineckých železárnách nastoupila na chirurgické oddělení a po mateřské pak na chirurgickou ambulanci. „Práce na chirurgické ambulanci byla pro mne velká škola. Ošetřovaly se úrazy jak lehké, tak těžké, spáleniny, vnitřní zranění, akutní příhody… Než přišel doktor na ambulaci, museli jsme si se vším poradit. Na chirurgické ambulanci jsem pracovala i po přestěhování v roce 1985 do Podlesí,” pokračuje maminka dvou dcer a babička dvou vnuků.

Od roku 1987 pracovala na mamologické ambulanci Nemocnice Podlesí, která byla součástí chirurgické ambulance, a později také v cévní ambulanci. V roce 1997 se podílela na založení Klubu MARIE, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Od roku 2005 je jeho vedoucí.

Na otázku, zda se během její profesní kariéry změnili pacienti, paní Marie odpovídá: „Ke každému pacientovi, který přijde do nemocnice, musí zdravotníci přistupovat stejně jak v minulosti, tak i nyní. Je to pacient a zaslouží si maximální péči, ať má problémy jakékoliv. V minulosti byli pacienti pokornější, vděčnější, ale to bylo dané dobou. Dnešní doba je velmi uspěchaná,” má jasno nejdéle sestřička a dodává: „Vůbec nelituji, že jsem do toho šla. Práci ve zdravotnictví musí mít člověk rád, nemůže ji brát jen jako zaměstnání. Tato práce mi hodně dala. Člověk při této práci získá přehled o všem, rozšíří si obzory. A pokud chce v oboru pracovat, tak se musí pořád vzdělávat, školou nic nekončí.”

Naopak, školou vše začíná. I proto společnosti AGEL založila v roce 2017 AGEL Střední zdravotnickou školu v Ostravě, která se během následujících let rozrostla o Vyšší odbornou školu a další pobočky v Českém Těšíně a Přerově. „Impulsem k založení nové zdravotnické školy byl dlouhodobý nedostatek středního zdravotnického personálu v Česku. Cílem školy je podílet se na výchově budoucího zdravotnického personálu s dopadem na jeho stabilizaci. Z původních 90 žáků v roce 2017 se škola rozrostla na více než 600 žáků, přičemž téměř 400 žáků studuje obory Praktická sestra a Diplomovaná všeobecná sestra. V loňském roce školu absolvovali historicky první maturanti, téměř 50 procent absolventů oboru praktická sestra nastoupilo do zdravotnických zařízení,” uvedl Alžběta Panáková, zástupkyně ředitele AGEL SZŠ a VOŠZ.

Jen v letošním roce školu absolvuje přes 100 budoucích praktických a diplomovaných sester. Škola bude mít letos taky první absolventy AGEL Vyšší odborné školy zdravotnické a téměř většina našla uplatnění ve zdravotnickém zařízení už během studia