Jedeme na vlně, říká Albert Čuba. Koupí v Ostravě další divadlo?

Albert Čuba je známou tváří (nejen) ostravské kulturní scény. Je úspěšným hercem, komikem, spisovatelem, režisérem i majitelem ostravského Divadla Mír.

„Zažil jsem situace, kdy mi vedení nějakého divadla řeklo: ty našemu divadlu moc dlužíš. Mě úplně omylo, když jsem to slyšel poprvé a věděl jsem, že je to hrozně špatně. Proto jsem vždycky kolegům říkal: nikdo nikomu nic nedluží, to je prostě úplně zásadní mantra,“ řekl v exkluzivním rozhovoru, který vyšel v tištěném vydání Magazínu PATRIOT, čtyřicetiletý Čuba.

Dočetl jsem se o vás, že jste herec, komik, spisovatel, režisér, scenárista, kameraman, podnikatel, majitel divadla Mír. Je to všechno?

Asi jo.

Už tam nemáte nic jiného? Ženy někdy ještě dodávají, že jsou matky.

V tom případě jsem milovník, výborný.

Milovník? Fakt?

No, milovník žen. Nebo spíše milovník ženy. Ahoj, Evičko! (směje se).

Já jsem se nedávno bavil s jednou známou a ta říkala, že miluje divadlo Mír, ale že v poslední době je pro ni stále náročnější, aby se tam dostala. Má Mír Play, takže se dozvídá o vstupenkách brzo, ale stejně říkala, že to je někdy fakt loterie, aby to vystihla. Existuje lepší zpráva pro majitele divadla než tohle?

Vstupenky mizí skutečně závratnou rychlostí, někdy je to v řádu minut, ale na druhou stranu chápu, že to může být frustrující pro diváky a já úplně nechci naše diváky frustrovat. Ale přiznám se, že tady úplně nevím, jak to vyřešit. Prostě taková situace je, to divadlo není nafukovací, hrát v Gongu je asi blbost, to by si to neužili ani diváci, ani herci.

Je nějaké řešení?

Já si myslím, že není. Prostě v tom sále je 339 míst, víc jich tam není.

Nechcete koupit třeba Myrona?

To by ho někdo musel chtít prodat.

Ne, ale vážně. Neuvažoval jste někdy o jiném místě, kde by se diváků vešlo více? Nebo si říkáte, že ta sláva a úspěch můžou být pomíjivé a třeba se to zase vrátí do normálních kolejí?

Divadlo Mír je budova, samozřejmě, ale divadlo Mír je i nějaký spolek herců, kteří samozřejmě mohou hrát v zásadě jakémkoli prostoru, který je divadlo. Takže ano, uvažoval jsem o dalším prostoru, aby třeba ta kapacita byla větší. Těch možností je „iks“ a já nějaké prostě probírám.

A je něco konkrétního ve hře?

Ve hře něco je, akorát nevím, jak to dopadne, možná to třeba vůbec nedopadne. Když se budeme bavit o Ostravě, tak tady je trošku s vhodnými prostory problém. V Ostravě v zásadě není soukromý divadelní sál, který by byl otevřen komukoliv, kdo přijde a pronajme si ho pro jakýkoliv účel. V zásadě to splňoval možná sál v Domě kultury Vítkovice, ale ani on nebyl otevřen všem.

Jak to?

Když tam přišel promotér, který řekl, že chce například přivést zájezdové představení z Prahy, tak mu tam třeba řekli: ale to samé představení my sem přivezeme o týden později, takže vás tam nepustíme. Ale ten sál je teď stejně zavřený a žádný jiný sál tohoto typu tady není.

Mohlo by tedy v budoucnu být Divadlo Mír v jiném městě nebo dokonce kraji?

Ne, to určitě ne. Pořád se snažím to dislokovat na Ostravu.

A bylo by to tak, že by existovalo stávající Divadlo Mír plus nějaké další nebo byste se přestěhovali?

O stěhování rozhodně neuvažuji. Divadlo Mír určitě zůstane v budově, ve které je a pořád to bude Divadlo Mír, ale třeba bude nějaké další místo, kde budeme hrát. Ale to se bavíme o výhledu příštích let.

Když si projdu, co za vámi v posledních letech stojí, ať už Divadlo Mír, Tři tygři, úspěšné pořady, film, tak mi přijde, že je to fakt velká jízda.

Jo, je pravda, že jsme na vlně.

Odhadnete, jak dlouho na ní ještě budete?

Ta vlna se vzedmula, my jsme ji chytili, takže na tom surfu teď jedem a ta vlna skončí jako všechno, protože i v minulosti, když se člověk podívá do divadelní historie, tak je schopen identifikovat divadla nebo divadelní soubory, které na tom byly podobně, také v určitém období byly takzvaně na vrcholu a pak se i ta jejich vlna rozlila o pobřeží. Nás asi čeká to samé, tam je jenom důležité, abychom se na tom prkně nesnažili klouzat po písku, to docela drhne. Takže jde o to, aby když ta vlna skončí, jsme si řekli: super kluci a holky, bylo to fajn, poplácali se po ramenou a pak se vydali dál, možná třeba každý svou vlastní cestou a možná se zase někdy ty cesty spojí.

A už se to pobřeží blíží nebo je ještě daleko?

Já si myslím, že jsme tak uprostřed. Většinou ty cykly jsou plus minus deset let a pak se to prostě musí nějakým způsobem proměnit. Já neříkám, že ukončit, ale proměnit, musí dojít nějakým změnám, protože pak už by to vyhnilo, jak se říká.

My jsme s vámi dělali rozhovor, když jste kupoval budovu bývalého kina Mír a dělal z něj divadlo. Musím říct, že to hodně rezonovalo, mnozí lidé si ťukali na čelo, co je to za šílence, když kupuje a staví soukromé divadlo. Pak přišel covid a další veselé věci i krize, nicméně vy jste to zvládl a třeba v covidu jste byli mimořádně úspěšní díky vaším streamům. Dovedl jste si představit, když jste to všechno rozjížděl, že to může být až taková řacha?

Úplně ne, já jsem trošku doufal, že by to třeba v nějaké takové podobě přijít mohlo, ale asi v nějakém delším časovém horizontu, nečekal jsem, že to přijde tak rychle a možná jsem trošku podcenil sílu YouTube, takže to překvapivé bylo. Taky talent Štěpána Kozuba je mimořádný, je to úkaz, je to velký zjev v českém kulturním prostoru, protože lidi ho prostě milují a tak jsme se tak spolu svezli.

Když jsme u Štěpána Kozuba, nakolik je ještě váš, a tím i Divadla Mír a Tří tygrů, a nakolik už vám ho berou povinnosti v Praze, natáčení jiných projektů?

Víte, já už v dobách, kdy ještě nikdo nevěděl, kdo je Štěpán Kozub a kdo jsou Tři tygři, tak já jsem už tehdy říkal, že nikdo nikomu nic nedluží.

Jak to myslíte?

Já sám jako herec jsem zažil pár situací, kdy například došlo ke konfliktu mezi hercem a uměleckým vedením divadla a umělecké vedení potom použilo větu: ty Komorní scéně Arena hodně dlužíš nebo ty Národnímu divadlu Moravskoslezskému hodně dlužíš nebo ty nějakému jinému divadlu hrozně dlužíš. Mě úplně omylo, když jsem to slyšel poprvé a věděl jsem, že je to hrozně špatně. Proto jsem vždycky kolegům říkal: nikdo nikomu nic nedluží, to je prostě úplně zásadní mantra, ve které my pracujeme a nikdy bych si nedovolil přijít za Štěpánem Kozubem, pakliže se bavíme o něm a říct mu: Štěpáne, já jsem si vymyslel, že budu točit film nebo seriál nebo chci vyprodukovat divadelní představení a chci, abys tam hrál tady tuhle roli. A on by řekl, že si třeba přečetl text a úplně v tom hrát nechce, protože se mu to nelíbí. A já bych použil větu: Ale jako promiň, ty Divadlu Mír hodně dlužíš a Třem tygrům taky hodně dlužíš, takže do toho půjdeš. A stejně tak to nesmí fungovat ani opačně. Kdybychom takhle spolu začali mluvit, tak už asi kamarádi nejsme. Takže proto jsem tu mantru začal používat od začátku a pořád ji opakuji.

A funguje to?

Ano. V zásadě každý herec v rámci Divadla Mír má svoje projekty, svoje nabídky. Je to úplně otevřený vztah, takže Vladimir Polák točí, Robin Ferro hodně natáčí… Samozřejmě být v Divadle Mír pro herce znamená, že je na vás trošku více vidět než třeba v jiných divadlech.

Tím, že natáčíte, tak se ty věci prostě dostávají ven, takže si vás všímají další produkce a ty nabídky chodí. A naopak my se snažíme jako divadlo vyjít velmi vstříc hercům, pokud takové nabídky mají.

Ptal jsem se proto, jestli nehrozí, že třeba Štěpán Kozub se z Ostravy, z vašeho divadla a ze Tří tygrů vytratí, když bude mít velké projekty jinde.

Myslím si, že to nehrozí, protože Štěpán je zároveň uměleckým šéfem Divadla Mír, takže mi nedávno předložil dramaturgický plán na další sezonu a v těch inscenacích se sám obsadil. Takže předpokládám, že s Divadlem Mír nadále počítá. A je taky pravda, že i on sám si uvědomuje, že už toho na něj asi bylo trošku moc, že se to někde podepsalo. Takže on sám, ale teď nechci mluvit za něj, ale snad nic šíleného neprozradím, že on sám už taky trošku ubral plyn a nebere úplně všechno, co přijde a snaží se s tím časem nějak pracovat.

Ostravou se nese, že tady má mít svou vlastní komediální scénu?

Jo určitě, to je věc, kterou připravuje, na kterou se hrozně těší. Jedná se vlastně o Comedy club. Stálý prostor, kde bude malé pódium s jedním mikrofonem, přijde komik a bude bavit diváky.

Když jsme u toho natáčení, je pravda, že Štěpán Kozub je vidět stále více, natáčí i Vladimír Polák a Robin Ferro. Ale vás už jsem dlouho nikde neviděl.

Teď šel do kin film Zatmění, tak tam mám trošku menší roli, hraju takového drsňáka, takového mafiánka, nějak se mě tento typ postav drží, ale myslím, že na podzim bych měl něco točit pro Českou televizi. Nabídek mi zase tak moc nechodí, protože je často odmítám, takže si ty produkce zvykly, že neberu všechno. Hlavně kvůli nedostatku času.

Je pro vás zajímavější tvořit v Divadle Mír?

Určitě, ono to je zajímavější i finančně, paradoxně. Ono se často říká, že když herec může točit, takže to je vlastně jako super, protože za natáčecí den dostane relativně slušnou částku, nicméně já jsem byl vždycky zastáncem toho, aby divadelní herec byl patřičně ohodnocen a ono už se docela často stává, že finančně lépe vychází hrát večer v tom divadle.

Opravdu?

Ano, protože herec dostane nějakou částku za odehrané představení, trvá to tři hodiny, kdy v tom divadle musíte být. Film je třeba zaplacen lépe, jakožto natáčecí den, ale ten natáčecí den trvá dvanáct hodin a často je třeba mimo Ostravu, takže musíte jeden den předtím třeba do Prahy, celý den v Praze natáčet a pak se celý den vracet zpátky, takže strávíte tři dny v zásadě kvůli jednomu natáčecímu dní.

A to mluvíte o svém divadle, když mluvíte o honorářích, které jsou zajímavé pro herce, nebo se to týká všech divadel?

To se rozhodně netýká všech divadel, to rozhodně ne. Bavím se o soukromých divadlech, těch moc není, v Ostravě vlastně jen dvě.

Stává se vám díky těm platovým podmínkám, ale i renomé vašeho divadla, že se k vám hlásí herci, že by u vás chtěli hrát?

Určitě jo, to se děje, je to super, je to fajn. My jsme za to moc rádi, většinou jsou to samozřejmě absolventi škol, Jamu, Damu, konzervatoří, posílají své životopisy a fotky, což je dobře, za to jsme rádi. Občas se ozve třeba i nějaký herec z jiného divadla, to se děje.

Vyprodukovali jste film Jackpot, jak jste spokojený s reakcemi na ten film, recenzemi?

Já si to postupně analyzuji a musím říct, že jsme vlastně paradoxně natočili přesně to, co jsme chtěli. My jsme chtěli natočit bláznivou komedií ve stylu Šimona a Matouše, Buda Spencera, Terence Hilla, těchto bláznovin. Vlastně rodinný film a v zásadě jsme ho natočili, byť samozřejmě tvrdé jádro fanoušků Tří tygrů očekávalo něco jiného.

Proč myslíte?

Možná jsme udělali chybu s tím, že jsme do názvu filmu dali Tři tygři, že tam hrály postavy z Tří tygrů, od začátku jsme uvažovali, jestli do toho jít nebo nejít. Nakonec jsme do toho šli, protože ty postavy ve filmu Jackpot samozřejmě mohly být normální, nemuseli to být aktéři Tří tygrů a ten děj by zůstal úplně stejný. Zjistili jsme, že si Jackpot hodně pouštějí děti, třeba i několikrát furt dokola a já si uvědomil, že když jsem byl malý, taky jsem se pořád díval na Buda Spencera a Terence Hilla.

Když jsme u těch děti, máte děti?

Mám dvě.

Jak jsou staré?

Mají 14 a 12 let.

Ptám se proto, jestli vám třeba někdo z kritiků nevyčítá, že ve vašich scénkách, třeba u Tří tygrů, je hodně vulgarit, které se dostávají právě k dětem? Že vám řeknou: vy jste sprostí?

Jo, oni to samozřejmě řeknou: hele jste sprostí, protože my jsme sprostí. To je konstatování faktu, to tak prostě je. A co se týče dětí, které se na to samozřejmě můžou dívat, to je problém těch rodičů, protože ti rodiče jim dají ten mobil, ti rodiče můžou zablokovat přístup na YouTube. Pokud to ti rodiče nedělají, tak to není můj problém, to je problém těch rodičů.

Neměli bychom zapomenout na to, že jste také spisovatel…

Víte, jak v rozhovorech bývá často ta otázka: co byste dělal, kdybyste nebyl čím jste, tak já bych byl spisovatelem. Protože tím jsem začínal ještě na střední škole, možná i na základce. A vždycky jsem psal a psaní mě hrozně bavilo. A vymýšlení příběhu obecně, konec konců se kolem toho pořád točím,protože divadlo a divadelní představení není nic jiného než příběh. Vyšly mi zatím dvě knížky, Herec k nepřežití v ostravském malém nakladatelství Bílý Vigvam a potom také kniha Ocelové srdce.

Herec k nepřežití vyšel také jako audiokniha, je to tak?

Ano, sám jsem si ji načetl. A zároveň jsem začal hledat možnosti, jak opustit tradiční knižní trh, zpřístupnit tu tvorbu čtenářům, ale zároveň na tom i něco vydělat.

Tak přece jenom jste podnikatel, že jo.

Jo, ta motivace mě baví a přijde mi to férové. Pokud to chceš, tak si to kup a pokud to nechceš, tak si to nekupuj. Je to úplně jednoduché. Na internetu jsou miliony románů volně k přečtení, ať už od dávno mrtvých autorů nebo i od těch živých, kteří to dávají zadarmo k přečtení. A já našel platformu Pickey, kde tvůrci obsahu můžou zpřístupňovat to, co tvoří a tady lidé za to můžou platit. Mohou si tam koupit jednotlivý příspěvek nebo platit pravidelné předplatné.

Jak to funguje ve vašem případě?

Já jsem to postavil na tom, že zveřejňuji pravidelně povídky. A zároveň to vydávám i jako audioknížky, takže ten uživatel si je může přečíst nebo poslechnout. Mám tam třeba jednu povídku za třicet nebo za čtyřicet korun.

A funguje to?

Jo, jo, lidi nakupují. Už tam mám osm předplatitelů, takže vydělávám neuvěřitelných osm set korun měsíčně! (Směje se).

Poslechněte, vy na co šáhnete, to vám jde. Už vám něco nevyšlo, už jste se někdy spálil?

Ty jo, musím zaklepat, ale to přijde, to jednou jistě přijde. I když, asi už jsem někdy někde nějaké peníze utopil, ale nebylo to naštěstí nic likvidačního.

Já jsem si zjistil, že vy máte letos čtyřicet!

Kdepak, je mi dvacet devět, třicet.

No, možná jako milovník, ale podle kalendáře fakt čtyřicet. Dělá to s vámi něco? Třeba ta krize středního věku…

Jo, mám Dodge Challenger, takový jako americký bourák. To je asi první vlaštovka té krize.

Ještě bude jedno placaté?

Co?

Myslím placaté auto.

No, možná to taky přijde. Ale zatím ten věk beru fakt jen jako číslo. Které trochu děsí, ale jinak zatím dobré.

Co teď v Divadle Mír chystáte? Na co se můžeme těšit?

Natáčíme seriál.

Jako Tři tygři?

Ne, jako Divadlo Mír. Režíruje to Tomáš Svoboda, je to zkušený divadelní i filmový režisér i scénárista, bude to, myslím, fajn.

To vy jste přece taky!

No jo, ale já tam hraji jednu z větších rolí.

Co to tedy bude za seriál?

Jmenuje se Krematoriurm a je o rodině, která to krematorium provozuje. No a stane se tam, že ta kremační pec, když spálí nějakého nebožtíka, tak ten nebožtík se v té rodině objeví ráno u snídaně. Jen je černobílý.

Jako fakt každý den? To se tam pak hromadí?

Ne, on když si to uvědomí, tak zmizí. Ale některým z nich to uvědomění prostě trvá déle.

Kolik to bude mít dílů a kdo další v tom hraje?

Má to mít asi deset desetiminutových dílů, ale ještě se uvidí, jak to sestříháme. Třeba těch dílů bude méně a budou delší. Se mnou v tom hraje třeba Lada Bělašková, Vladimír Polák, Mája Kupcová od nás z divadla, potom několik herců z jiných ostravských divadel a jedna opravdu velká herecká hvězda, řekl bych až legenda.

Tu asi neprozradíte.

Prozatím ne.

Víte, mě nepřestává udivovat, jak v dobách, kdy v Praze demonstrují lidé, kteří říkají, že tu brzy budeme umírat hlady, jsou v Ostravě plná divadla, že je do nich kumšt sehnat vstupenku. Netýká se to jen Míru, ale i některých dalších divadel, třeba Bezručů. Jak si to vysvětlujete? Říká to něco o Ostravácích nebo o lidech dnešní doby obecně?

Možná to je spíš nějaká touha po autenticitě. Dneska se na nás ze všech stran valí digitální obsah, navíc jej začínají už tvořit i umělé inteligence. A lidé už asi začínají, i když možná ne plánovitě, ale tak nějak podvědomě, hledat autentické zážitky. A ono to vypadá, že divadlo ze všech médií, nevím, jak dlouho, zůstane tím posledním opravdu bytostně autentickým. Umělá inteligence vám už dnes napíše povídku nebo román, namaluje obrázek, spoluvytvoří film. Takže už brzy člověk nebude mít možnost poznat, co je produktem lidského mozku, co je produktem stroje. Ale v divadle to budete mít úplně jisté.