Sedláčkovi. Já na bráchu, táta na mě!

Když jsem Jiřího (to je ten starší) a Michala Sedláčkovy viděl nedávno v ostravském Bumbum Comedy Clubu při jejich společném a mimochodem velmi povedeném stand upu Já na bráchu, táta na mě, řekl jsem si, že bych se jich přece jen ještě na pár věcí vyptal.

A tak jsem je pozval do podcastu Magazínu PATRIOT Po čuni!

Pánové, dva herce najednou jsem tady ještě neměl, takže toho využiju. Někteří posluchači mi právem vyčítají, že občas v pod­castech drmolím a šumluju. Poradíte mi nějaké ověřené rozmluvovací techniky?

Jiří: Nám pomáhá prostě drmolit větu třikrát, čtyřikrát za sebou.

Michal: Mně pomáhalo strčit si…

Kultura Další Stíny v mlze už nebudou, řekl scénárista Zapletal. Premiéru odložila střelba v Praze 23/04/2024

Jiří: Neříkej, co jsi kam strkal.

Michal: Ne, tentokrát to byl špunt do pusy. Do toho jakýkoli monolog z jeviště a ono to člověka rozmluví.

Jiří: Řeknu vám jeden jazykolam, který opravdu neumí nikdo říct: Žene se ze Žacléře. Zkuste si to.

Žene se že Zaclé… Aha. Když se zakoktám já, tak to jednoduše vystřihneme. Ale co když se to stane hercům na jevišti? Stává se vám to?

Jiří: No jejdamane. A nejen nám, ale i kolegům.

Michal: Je to v podstatě denní chléb. Nejhorší je, když se to člověku stane v malé roli, kdy má třeba jen jednu větu.

Jiří: Kolegyně ve vážném představení řekla: Dáte si kaj nebo čávu?

Stalo se něco takového vám?

Jiří: V jedné kovbojce jsem mamince místo: Bouchačky mám ještě teplé, řekl: Tepláčky mám ještě bouchlé. Bohužel bylo ticho. Ale na ticho jsme zvyklí, protože jak víme, ticho léčí. Když je ticho, tak je v publiku spousta uzdravených lidí.

Byl jsem na vašem představení v Bumbum Comedy Clubu a rád bych se na pár věcí doptal. Čekal jsem, že představení bude taky o tom, jak to mezi vámi jiskří jako mezi tátou a synem, co všechno jste spolu prožili…

Michal: Vyrůstali jsme v humoru. Vyrůstat po boku Sedláčka se promítalo například v tom, že nám táta dával kazety, na kterých byly nahrané pohádky, které načetl třeba Karel Höger. Táta ale nesnáší prázdné prostory na páskách kazet a když tam byla minuta ticha, tak nám tam nahrál třeba pohádku o chlapečkovi, který se utopil. Byly to pohádky morbidní, absurdní nebo dada. Jako děti jsme to hltali, poslouchali. Největší fór byl, když byl pásek opravdu krátký, tak se táta stejně nevzdal, a pohádku na pět minut vměstnal do dvaceti vteřin.

Jiří: Kupříkladu Cesta do Prahy. Tatínek a maminka vyšli z domu. Za městem potkali hlemýždě a optali se ho: Kam jdeš, milý hlemýždi? Do Prahy.

Michal: A u toho jsme usínali. Tátův smysl pro humor a jeho dada přístup k humoru byl naším denním chlebem. Člověka to ovlivní ve vnímání, co je a co není vtipné.

Bylo to nalajnované, že budete hercem jako táta?

Michal: Já jsem si v podstatě dlouho přál být sportovcem. Chtěl jsem být fotbalista. To, že budu hercem, na mě dýchlo těsně před rozhodováním, na jakou střední školu půjdu. Na základní škole jsme dostali prospekty a žádná škola mě moc nezaujala.

Nebyla tam ani fotbalová škola?

Michal: Byla tam sportovka. V té době jsem žel už měl trošku bolavá kolena a všiml si, že trošku zaostávám za ostatními dětmi v týmu. Nebyl jsem ten top hráč. Došlo mi, že to není moje nejlepší cesta. Pak jsem viděl nabídku konzervatoře a zaujalo mě, že tam není matematika, chemie, fyzika. A tak jsem do toho prostě šel a jsem za to strašně moc rád.

Jirko, vy jste Michala podporoval? Nebo jste mu říkal, ať radši dělá něco jiného?

Jiří: My jsme se s manželkou snažili děti spíš odrazovat, ale nakonec si stejně našli svou cestu. Z těch patnácti dětí, nebo kolik já jich mám, je stejně většina u divadla.

Foto: Radim Kolibík

Vím, že máte hodně dětí, ale patnáct jich asi není.

Jiří: Je jich šest. Mám pět kluků a jednu dceru. Kluci si našli holky taky z umělecké branže – je tam tanečnice, jazzová zpěvačka, herečka, malířka.

Michal: A Mexičanka.

Když se sejde vaše rodina, je to skoro umělecké symposium.

Jiří: Vedle nás bydlí Romové, a ti se strašně moc smějí, když se sejdeme. Že na nás nemají, protože když se sejde opravdu jen nejbližší rodina, je nás dvacet dva. To je hodně.

Michal: Je to divočina. Zažil jsem ale i větší rodinu, tu má moje manželka. Když jsme plánovali svatbu, tak jsem byl v šoku. Čekal jsem, že svatba bude větší, protože naše rodina je rozvětvená, je nás asi třicet pět. A žena řekla, tak to buď v klidu, nás je sto dvacet. Když máme rodinné oslavy, je to úplně šílené. To se nedá.

Měli jste možnost společně si zahrát v jednom kusu?

Jiří: Už se to stalo.

Michal: A dokonce to mělo být i v Revizorovi, ale kvůli covidu to nevyšlo.

Jiří: Hráli jsme spolu v Marné lásce.

Michal: Tam jsme dokonce hráli milostný pár, ocicmávali jsme se na jevišti, což ostravské publikum těžko rozdýchávalo.

Jiří: To byl řev jak na Beatles.

Michal: Dokonce jsme tak pohoršili místní honoraci, když jsme hráli v Brně, že nám tam zakázali na chvilku jezdit.

Jiří: To bylo ještě v době, kdy byla jen dvě pohlaví.

Michal: Jo jo, to bylo dávno.

I když vám herectví taťka rozmlouval, je to pak výhoda, když se mladý člověk chce stát hercem a má tátu, který mu může leccos vysvětlit? Nebo jste se snažil spíše jít svojí cestou?

Michal: Rozhodně je to výhoda. Když máte na jevišti těžkosti, tak v rodině najdete porozumění. Nejen u táty, ale i u mámy. Je to velmi příjemné. Rodiče to znají, přicházejí i velmi cenné rady i určitý nadhled. A taky mi rodiče velmi brzy řekli, ať taky myslím na sebe, že divadlo není všechno, není třeba jen pro něj dýchat a umřít. Dalo mi to nadhled, který je pro uměleckou činnost hodně důležitý.

Když člověk pochází z hereckého prostředí, tak má zřejmě nějaká očekávání, pokud jde o kariéru. Deset let jste působil v Divadle Petra Bezruče, tak už to asi můžete říct: je herectví jiné, než jste si myslel, že bude?

Michal: Asi je to jiné v tom, že jsem měl představu, že celý svět na mě čeká. Myslel jsem si, že přijdu do divadla a budu hrát ty největší role a prorazím ve filmu, budu nový Karel Roden.

To se ještě může stát, ne?

Michal: Louis de Funès byl taky slavný až po šedesátce, že? Já už jsem kameru opustil, protože jsem se párkrát v něčem viděl, a nebyl jsem sám ze sebe úplně nadšený. Setkání s realitou pro mě bylo důležité. Člověk si ty věci musí vybojovat. Taky mi to pomohlo v pokoře, která je velmi důležitá. Teď jsem tam, kde jsem, jen díky tomu, že jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě ostrouhali a starali se o to, abych možná trošku dospěl.

Díval jsem se na výčet vašich filmových rolí – do roku 2010 je jich celkem dost, ale pak přichází mezera. Co se stalo?

Michal: Prostě jsem nedostával žádné nabídky. Když jsem jel na casting, tak to nevycházelo, tak jsem tam jezdit přestal. Přišlo mi to jako doprošování se, bylo to pro mě únavné. V té době jsem se rozhodl, že budu více času investovat do muziky. Živil jsem se pak převážně hudbou a film jsem pověsil na hřebejk (směje se).

Dáváte filmu ještě šanci? Nedávno byl v našem podcastu Vladimír Polák a bavili jsme se o různých hercích z Ostravy. Třeba Robin Ferro má filmových nabídek čím dál víc, protože je mladý, zajímavý herec. Přijde mi, že spadáte do stejné škatulky – jste mladý, neokoukaný, zajímavý. Možná i vy byste mohl mít více šancí.

Michal: Je to vždycky o štěstí, člověk musí někomu padnout do oka. Není to automatika. Je to taky o zkušenostech před kamerou. Herectví před kamerou je úplně jiné než na jevišti. Neměl jsem tolik příležitostí, takže se před kamerou necítím úplně jako ryba ve vodě. Ale ještě to úplně nezatracuju. Mám hypotéku, takže klidně můžu vzít i reklamu, třeba na jojo efekt.

V roce 2020 jste z Divadla Petra Bezruče přešel do Divadla Mír.

Michal: To už je čtyři roky?

Jiří: Ty zůstáváš v Míru čtyři roky?

Michal: No já jsem tam úplně vyzenovaný Mír. To je masakr.

Přicházejí tam i starší herci, třeba Vladimír Polák. Jirko, nechcete se vy objevit v Míru? Nelákali vás?

Jiří: Nějaké rozhovory proběhly.

Michal: Já tátu přemlouvám furt.

Jiří: Uvidíme. Není všem dnům konec.

Foto: Radim Kolibík

Počkejte, že bychom odhalili pecku? Jirka Sedláček míří do Míru?

Jiří: To zatím ne. Když se člověk někde zabydlí… Nechci říkat, že to mám jako Norbert Lichý, který se cítil u Bezručů dobře a byl tam v podstatě od začátku až do konce. Neříkám, že bych v Národním moravskoslezském divadle musel zůstat. Možná jsem v tom trochu konzervativní. Je mi tam dobře, máme dobrou partu, dostávám dobré role. Kdyby šel člověk do Prahy, byl by tam jeden z tisíce. Tady můžu být jeden ze sta. Mám větší šanci si tu zahrát role než v Národním divadle v Praze. Co se týče Míru, to uvidíme. Já už jsem tam účinkoval. Domluvili jsme se na Vláďu Poláka ve hře Blbec k večeři.

Opravdu?

Jo, je tam scéna, kdy se Michalův obličej objeví v interkomu a jede výtahem nahoru. Vláďa čekal Michala, jenomže do výtahu jsem vlezl já. Vláďa to nevěděl. Vyjel jsem nahoru, vyšel z výtahu a říkám: Miláčku, už jsem doma. Promiň, zapomněl jsem si klíče. Teď jsem si všiml, že Vláďa je úplně zkoprnělý. A říkám: Jejda, sousede, promiňte, já jsem si spletl patro. A zase jsem šel do výtahu a odjel pryč. Diváci to odměnili potleskem. Nakonec jsme se domluvili, že se půjdu i děkovat.

Michal: A po tobě tam ještě přijel Štěpán Kozub.

Jiří: Ano, ten tam taky nemá vůbec co dělat.

Michal: Bylo to veselé, pěkná replika.

Takové šarády se většinou dělají při derniérách, ne?

Michal: My jsme si to v Míru, jakožto v bulvární komedii, dovolili udělat před derniérou.

Když jsem uvažoval, kolik herců má v Ostravě v angažmá i svoje syny, tak mě napadl Hynek Čermák, který má syna Bořivoje v Míru, Jirka Sedláček má syna Michala v Míru, Ivan Trojan má syna Pepu v Bezručích. Víte ještě o někom takovém?

Jiří: Vláďa Georgiev má syna Kubu v divadle.

Michal: Další by se ještě našli asi.

Co soudíte o generaci, o které jsme mluvili? Lidé kolem Alberta Čuby, Štěpán Kozub, Michal Sedláček, Robin Ferro a další. Vyrůstá tady generace nových zajímavých herců?

Jiří: Určitě jsou to lidé, kteří mají velký potenciál. Jednak na jevišti, ale i ve filmech, které točí. Spíš je problém v tom, aby měli šanci se někde upíchnout, dostat angažmá a zakotvit, kde se jim bude líbit. Proto jsou dobré oblasti, kde se člověk takzvaně otrká, zahraje si role, které ho něco naučí a na kterých vyroste. Pak může přejít do stálých divadel.

Michal: Matematika je neúprosná, přesně jak říkáš. Herců, kteří vyjdou ze škol – máme u nás tři konzervatoře, dvě vysoké školy, vyšší odborné školy - je přes sto ročně. Na takový počet není zázemí, i když jsou talentovaní. Proto jsem říkal, že je to hlavně o štěstí, které člověk potká.

Když chce jít v divák v Ostravě do divadla, musí mít velké štěstí, aby si koupil vstupenku – představení bývají vyprodaná v Divadle Mír, v Divadle Petra Bezruče, i v Národním divadle moravskoslezském. Laik by si mohl myslet, že když jsou divadla nacpaná diváky, představení se vyprodávají, vznikají nové kusy, takže se herci budou mít dobře. Ale to úplně od herců neslýchávám. Proč to tak je?

Jiří: Myslím si, že to není pořádně ohodnocená práce. Divák vidí herce na jevišti, ale nevidí ho doma, když se připravuje, nevidí ho na zkouškách. Pracujeme často o víkendech, kolikrát čtrnáct dnů, tři týdny v kuse. Hrajeme o státních svátcích. Je to náročné fyzicky i psychicky. Většina herců, když může, tak má ještě další práci. Nebo je dobře, když pracuje i manželka, a dají platy dohromady.

Michal: Co jsem v Divadle Mír, tak si nemůžu stěžovat.

Jiří: Já si taky nemůžu stěžovat (smějí se).

Foto: Radim Kolibík

Tak to je hezké, že si nemůžete stěžovat. Co by se muselo změnit, aby to bylo jinak? Myslíte si, že by vstupenka do divadla neměla stát pětistovku, ale tisíc korun?

Jiří: Mohlo by to být v dotacích, město by mohlo více přispívat.

Michal: Cena vstupenek s tím taky souvisí. Divadlo Mír je jasným důkazem, že to jde. U některých představení se v Míru dostáváme k tisícovce za vstupenku. I tak máme pořád narváno a stojí se na nás fronty. Něco teď řeknu a snad nic nepropálím… V období po covidu jsme se bavili v Divadle Petra Bezruče, že bychom měli podpořit ekonomiku a zvednout ceny za lístky. Tenkrát lístek stál dvě stě padesát korun a oni to chtěli zvednout na tři stovky. Já jsem přitom čekal, že to zvednou třeba na šest set. Nedávno jsme se o tom bavili s Albertem Čubou, který říkal, že ve světě to funguje tak, že lístky na kulturu většinou stojí čtyři procenta z průměrného platu dané země. U nás je průměrný plat něco přes čtyřicet tisíc…

Jiří: Zajímalo by mě ale, kdo má takový plat…

Michal: Takže jeden lístek by stál dva a půl tisíce. Třeba. To je velký rozdíl oproti dnešním cenám. Západní země to tak prý mají běžně. Mám to ale jen z doslechu, takže prodávám, jak jsem koupil.

Jirko, co všechno musí herec ostravského typu dělat, aby uživil poměrně košatou rodinu?

Jiří: No co, rubat, kácet stromy v lese, dělat gigola… Ne, samozřejmě jsme měli krušnější období, to je pravda. Přece jen jsme se s manželkou rozhodli, že budeme podporovat děti ve studiu, v zájmech, kroužcích. Měl jsem období, které vlastně trvá dodneška, kdy mám práci navíc. Jsem za ni hodně vděčný – dělal jsem dabingy, namlouvám postavy do dětských pořadů, občas vyjde role ve filmu. Ale úplně na vyskakování to není. Nicméně si myslím, že spousta lidí je na tom hůř. Nechci si stěžovat. Byla těžká doba, ale vždycky se to nějak udělalo. Dneska už je to fajn, už se to dá. Všichni už jsou pryč z baráku.

Michal: My jsme to ale jako děti nepoznali, nijak jsme nepociťovali, že by byla nouze.

Jiří: O to šlo. Že to děti nepoznají.

Michal: Naopak nás to pěkně naučilo se dělit. Pro mě je naprosto přirozené sdílet s někým něco. Když jsme měli pytlík bonparů, rozdělilo se to na pět misek – sestřička promine, protože když jsme to dělali, ještě nebyla na světě. Každý měl třeba dva a půl bonparu, ty bonbony jsme i krájeli, aby měl každý stejně. Byl jsem nejradši, když jsem mohl rozdělovat čokoládku, protože většinou jedna kostička zbyla, tak jsem si ji dal jako provizi za rozdělování.

Jirko, vy věnujete ještě dost času vaší kapele, že jo?

Jiří: Ano, je to kapela Moby Dick, která je buď ve složení trio: já, kytara, zpěv, kolega na basovou kytaru a můj syn na bicí, ale není to Michal. Ale máme i rozšířenou verzi, kdy máme dokonce dva bubeníky, Michala na klávesy, jeho ženu na zpěv, Vláďu Georgieva na housle. Dokážeme udělat velký rambebuch.

Má pro vás muzika tak velký význam, jako má pro Michala? Michal se podílel několika písněmi na nové desce Šťastný Žáček, muzika je pro něj důležitá i v dalších projektech, psal hudbu pro divadelní představení.

Jiří: Kdyby bylo více času na Moby Dicka, byl bych radši. Kluci mají se mnou trošičku smůlu, jsem vytížen, a to míň pak hrajeme. Když už hrajeme, máme z toho radost. Muzika mě provází celý život. Poslouchám ji každý den, každou jízdu autem - mám udělaný svůj výběr - doma podle nálady, třeba i vážnou hudbu. Nedávno jsem poslouchat Wagnera a Vítězslava Nováka. Jinak třeba poslouchám i Kraftwerk, to je jedno.

Kdo ve vašem výběru nikdy nesmí chybět?

Jiří: Funky. Ujíždím na funky. To já můžu. Nadupané spodky, šlapák. Jinak jsem taky dělal nějaké hudby do představení, naposledy do Líné babičky. To je výborná věc. Já byl strašný lajdák na hudební nauku, děsně mě to nebavilo. A dneska mi to chybí. Když jsem dělal muziku, tak jsem se ptal, jestli jim to stačí nazpívat, nahrát? Ne, chtěli noty. Nějak bych ty noty poskládal, ale trvalo by mi to strašně dlouho. Míša je šikovný, má na to programy. Vždycky se spolu sejdeme a pomůže mi s tím.

Michal: Ale zaplaťpánbůh za ty programy. Upřímně nevím, jestli by mi to šlo psát ručně. Programy opravdu usnadňují práci. Hudební nauka je ve škole vždycky utrpení.

Jakou muziku hraje Moby Dick?

Jiří: Vlastní texty, vlastní muzika. Texty dělám já. Prošli jsme ale i křesťanským rockem, ale to byla kapela Archa N, dokonce jsme vydali jedno cédéčko, to je už dneska vzácnost. Ještě by se dalo někde vyhrabat.

Michal: Mimochodem to je fakt dobrá hudba. Nedávno jsem si ji pouštěl a je super. A to neříkám jako zaujatý posluchač.

Jirko, v roce 2015 jste dával rozhovor, kdy jste se po infarktu vracel na divadelní prkna. Pokorně jste tam hovořil, že si má člověk uvědomit, kdy se má zklidnit, ubrat. Nejsem váš lékař, ale zdá se mi, že tato slova dnes neplníte.

Jiří: Když jste čerstvě po infarktu, tak vám zatrne, více se hlídáte, dáváte si na všechno pozor, přehodnotíte život a priority. Po nějaké době ale člověku otrne. Ten nadhled a věci, které přehodnotil, zůstávají. Ale něco nedodržuju, třeba ponocování – když mně se prostě v noci dobře pracuje. Všichni jdou spát a já mám konečně klid. Mám rád víno, večer si udělám nebe na zemi a pohodu. Nejsou to zrovna věci, které by kardiolog nebo dietolog schválil. Na jednu stranu se člověk šetří, nacházím si chvilky, které si nenechám vzít. Ale vedle toho člověk dostane chuť tamto udělat, tamto udělat, tam se nechat přemluvit. Pak to končí tak, že letos hraju ve třech představeních v rámci Letních Shakespearovských slavností.

Michal: A to táta už deset let říká, že letos ty Shakespearky dělat nechce.

A tlačenku z vašeho společného představení v Bumbum nechcete nahradit kuskusem nebo něčím jiným?

Michal: Kuskus umí být i dobrý.

Jiří: Ano, když se správně upraví.

Michal: Omastkem třeba, že.

Jiří: Ano, do toho tatarka. S tou tlačenkou je tam navíc fór, že ona fakt zavoní. Já mám rád, když je v divadle něco navíc. Pamatuju si, že jsme hráli hru Můj boj, a já hrál židovského kuchaře. A vymyslel jsem si, že tam budu smažit cibulku. Divákovi pak ani nedošlo, že se cibulka nevyužila. Ale úžasně to zavonělo a dodalo tomu další vjem.

Michal: Jenom o tom mluvíme a já už slintám.

Jiří: Ve hře Testosteron zase kolega dělá steaky, které si jíme o pauze a na konci představení.

To už zavedl Cimrman, že se herci v jedné divadelní hře najedli.

Jiří: Jednou ale divačka odešla, protože byla veganka. Ta tu vůni nedala.

Foto: Radim Kolibík

Přiznám se, že jsem si vás, Jiří, jednu dobu spojoval se zahraničením. Díval jsem se na několik dílů vašeho pořadu o zahrádkářích, kterým jste provázel se svým jezevčíkem. Jste vůbec zahradník, nebo to bylo jen naoko?

Jiří: Já jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím a věci o zahradničení jsem se začal učit až za chodu během natáčení. Pak se mi to zúročilo, protože jsem si spoustu věci pamatoval, vytvořil si spoustu nových kontaktů na zahradníky a zahradní architekty. Zároveň se mi stávalo, že mě zastavovali lidi a chtěli poradit. Jednou mě zastavila paní, která říkala, že má rezavé flíčky na angreštu, ony se kroutí… Řekl jsem, že spěchám, což byla pravda, ale abych nezklamal, tak jsem slíbil, že pokud má mailovou adresu, tak jí napíšu. Pak jsem obvolal všechny své známé, ti mi řekli, co by to asi mohlo být, poslal jsem paní e-mail a měla velkou radost. Já jsem kluk z paneláku. Když jsem vyměňoval žárovku, vyhodil jsem pojistky v celém domě jen proto, že jsem si nevšiml, že lampička je zapojená v jiné síti než ostatní spotřebiče. A jak se urvala ta baňka, zůstal tam lem, já vzal kleště a pak to teda byla taková rána! Měl jsem ožehlý obličej. Jistou dobu po mně pak raději nechtěli nic. Ale máme taky chaloupku asi dvacet let, to se člověk spoustu věcí naučí. Už to není tak, že bych nevěděl, co je hupcuk.

Když nedávno zemřel Norbert Lichý, hodně se na něj vzpomínalo. Myslím, že nejzábavnější historky s Norbertem máte zrovna vy, Jirko. Vladimíru Polákovi se na Norbertovi nejvíce líbilo, jak se věnoval mladým hercům, a vzpomínal taky na vás, Michale, jak vám Bertík pomáhal s rolí Romea…

Michal: Je to tak. Norbertovi vždy záleželo na divadle, na Bezručích obzvlášť. Nebylo mu jedno, kdo se má stát Bezručem. Dostat se k němu a jeho srdci nebylo úplně snadné. Nedával to zadarmo. Jakmile si ale člověka osvojil, tak ho už nedal. Když Bertík cítil, že něco může předat, a ten druhý poslouchá, tak mu radu dal velmi rád. Se Shakespearem mi třeba pomáhal automaticky, protože viděl, že mi verš moc nejde. Říkal mi: Míšo, půjdeme na pivo, tam ti to podtrhám, ukážu ti, jak to frázovat. Kolikrát jsem nepochopil, co mi tam škrtá. Ale když jsem to podle toho říkal, fungovalo to.

Prý to ne vždy bylo laskavé poučování, někdy býval i drsný. Zažil jste to?

Michal: Jasně. Uměl být drsný. Když to přehnal, a měl pocit, že to přehnal, tak vždycky napsal SMS: Nebylo to moc? Uměl se i omluvit. Byl to divadelník tělem i duší.

Jirko, jak moc vám Norbert chybí? Byli jste blízcí kamarádi?

Jiří: Co se týče jeho úmrtí, tak jsem to dlouho nebyl schopen přijmout, vstřebat. Pořád mi to hlava nebrala. Až teď v posledních dnech, kdy si to znovu uvědomuju, že už tady není, teprve mi to dochází. Když jsme začínali, byli jsme velcí kamarádi, navštěvovali jsme se. No, já jsem spíš navštěvoval jeho. Norbert nešel moc daleko, když jsme spolu náhodou výjimečně šli pěšky kousek od divadla, tak už na rohu říkal: Kurva, to je daleko.

Michal: Já si pamatuju dobu, byl jsem malý kluk, kdy k nám Norbert chodil na návštěvy psát scénáře. Bylo to asi jednou nebo dvakrát v životě. Bylo to tak, že zazvonil zvonek, táta musel sejít dolů schody – zpátky nahoře byl první a na Norberta se čekalo třeba patnáct minut, než vystoupal čtyři patra. Asi deset minut pak nebyl vůbec schopný fungovat.

Jiří: Byli jsme velcí kamarádi docela dlouhou dobu. Nějakou dobu jsme dělali scénáře pro animované seriály a namlouvali jsme je. Jeden ze seriálů se jmenoval Pytlíkov, ten stojí za poslechnutí. Když jsme přestali natáčet, tak se kamarádství přerušilo. Štafetový kolík převzal právě Míša, který k Bezručům nastoupil. Ještě před jeho smrtí jsme si hodně psávali přes WhatsApp nebo Facebook, SMS, volali jsme si, většinou pozdě v noci. Pár dní před smrtí mi psal, že je mu líto, že přerušil naše kamarádství, že to cítí jako svoji chybu. Pak jsme měli další plány, co ještě uděláme, ale už na ně nedošlo.

Cítíte se v roli ostravského hereckého barda, který převzal po Norbertovi štafetový kolík? Nebo je to kravina?

Jiří: To asi ne. My jsme každý byli trochu jiný. Když jsem ještě nenosil vousy, lidi si nás pletli. Je to zvláštní, nevím, čím jsme si byli podobní… On měl třeba mnohem baňatější nos a vousy mu nerostly. Měli jsme společný humor, ale i v něm jsme se trošku lišili. Vzájemně jsme si popírali pointy, že to není vtipné. Dalo se poznat, co napsal Bertík a co já. Nevím, v čem bych po něm přebral štafetový kolík. Je pravda, že teď už jsem nejtlustším hercem v Ostravě já. Po umělecké stránce jsme ale taky šli každý trochu jinak. Norbert se rád posadil na hlas, měl svoje oblíbené herce – Pivec, Hrušínský, Werich. Bylo to v jeho výraze mírně znát. Taky se moc nehýbal. A já jsem to měl přesně naopak, já jsem věci dělal s energií. Norbert byl zase lepší v mluveném slově. Kdybych za něj přebíral role, tak bych štafetu asi přebral. Ale my jsme šli spíše vedle sebe, nůžky se i trochu rozvíraly. Spíš mi Norbert chybí. Je to jako jin a jang. Doplňovali jsme se, a teď ta část chybí.

Pánové, co vás v nejbližší době čeká?

Michal: Zkoušíme v Divadle Mír představení Mám na tebe chuť. Je to vydařená komedie. Miluju komedie, které jsou napsané tak dobře, že už při jejich čtení se člověk baví. A to je jedna z nich. Myslím, že se diváci mohou těšit.

Michale, nedávno odešli od Bezručů herci Kuba Burýšek a Markéta Matulová. Kdybyste dostal lano, šel byste?

Michal: Už bych asi nešel. Už je to pro mě passé. Se ženou jsme koupili domeček.

Taťka vám pomáhá s radami na zahradě?

Michal: Ano, přesně tak. Vnímám to tak, že jsem se rozhodl pro tento kraj, miluju ho. Z Ostravy jsem vlastně do dnešního dne nevytáhl paty a kromě jedné hostovačky ve Švanďáku jsem celoživotně tady. K našemu kraji jsem přirostl a neumím si představit, že bych se přeučoval, hledal nové bydlení. Momentálně se tu cítím velmi spokojený a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Asi jsou divadla, která bych zvažoval, ale ta jsou jednom dvě.

Třeba Národní divadlo?

Michal: Jak se říká, angažmá v Národním divadle se neodmítá. Já do Národního nepatřím a hodně bych se divil, kdyby tam přišel nějaký sebevrah a chtěl tam mě.

A jaké je to druhé divadlo?

Michal: Třeba Dejvice. Tam jsem dokonce jednou psal, když jsem chvilinku, asi půlden, neměl angažmá. Velice slušně mi napsali, že určitě ne. To už mám taky vyřešené. V tom případě je to hotovo. Budu rád v Ostravě, pokud to půjde. Hlavně se ani netrápím myšlenkou, kdyby se náhodou stalo, že divadlo dělat nebudu. Umím si život představit i bez něj. A to říkám s láskou k tomu povolání. Myslím si totiž, že jednoho dne k tomu musí dojít. Odpočinek vnímám jako důležitý, podstatný, je ho teď opravdu velmi málo. Jednoho dne to podle mě přijde, že si pořídím s manželkou obytné auto, posadíme do něj děti, pokud v té době budou, a vyrazíme.

Foto: Radim Kolibík

Čím se budete živit, kdybyste s divadlem skončil?

Michal: Můžu dělat úplně cokoliv. Já se nebojím. Když je člověk otevřený, tak něco přijde. Pokud by to byla kreativní práce, bylo by to moc fajn. Pokud ne, tak je to taky fajn.

Jirko, co čeká vás?

Jiří: Já jsem měl velké štěstí, že jsem mohl mít hostovačku v muzikále Oliver, kde po dlouhé době hraju záporáka a kde je trošku jiný druh zpívání, než na jaký jsem zvyklý. To jsem si velice rád vyzkoušel, jestli na to mám. Dále hostuju v Opavě a hraju Čochtana po letech, kdysi jsme to alternovali s Bertíkem. Brzy mě čekají první schůzky a zkoušky Shakespearovek – Večer tříkrálový, kde bych měl hrát Festa, což je moudrý šašek. No, v mém podání asi spíše šašek. Jinak jsme měli premiéru Bez roucha, to je velice zajímavá věc o divadle, o hercích. Teď se zkouší Medea a v té nejsem. Uvažoval jsem, že bych si trošku spočnul, jak se říká v Ostravě. Ale já to moc dlouho nevydržím. Asi se zase vrhnu více na psaní, možná napíšu nové písničky.

Michal vám do nich vymyslí muziku?

Michal: To táta zvládá sám naprosto soběstačně. Jen kdyby to chtěl přepsat do not, tak přiskočím jako pobočník.

Tak vám moc děkuji, že jste přišli do našeho podcastu Po čuni!

Jiří: A ani jsme tu facku nedostali!

Michal: No já jsem na to pořád čekal.

My hosty bijeme, až vypnem mikrofony.

Jiří a Michal: Jo ahááá!