Hrůzy vysokých pecí. Smrt na kolejích i útěk před gestapem do žhavého železa

​Nikdo nepochybuje, že práce na vítkovických vysokých pecích byla vždy dost nebezpečná. Ostatně motiv nebezpečí prostupuje velkou částí vzpomínek bývalého ředitele a pracovníka vysokých pecí Josefa Luňáčka.

Ten ve svých zážitcích a na konkrétních případech líčí, jak vypadala a fungovala tehdejší závodní záchranná služba, a kde číhalo na zaměstnance nejvíce nástrah.

Slovo a pojem záchranka důvěrně znali všichni pracovníci v závodě. Byly to dvě místnosti v blízkosti první vysoké pece, v přízemí, dobře dostupné pěšky i auty. Uprostřed místnosti stála vysoká postel, tedy spíš lehátko pokryté folií, kde postižení otravou oxidem uhelnatým inhalovali kyslík.

Hned vedle postele se tyčila tlaková láhev s lékařským kyslíkem, ohebnou hadicí a náustkem. Také tam byla pevná, dobře omyvatelná židle, umyvadlo s tekoucí vodou a odpadový koš.

Všude vládl klid, čistota a pořádek, který kontrastoval s hlukem a prachem v okolí. Službu plných čtyřiadvacet hodin držely šikovné zdravotnice, které ovládaly základy ošetření při drobnějších úrazech. Dovedly rychle vyčistit a obvázat malá poranění rukou, drobné odřeniny nebo popáleniny od tekutého železa nebo strusky.

Ostrý prach, řezající vetřelec v očích

Jejich specialitou, získanou dlouhou praxí, bylo odstranění „cizího tělíska“ z očí. Hrubý a ostrý prach byl hlavně v sedmdesátých letech všudypřítomný. Skotačil ve vzduchu a jeho cílem bylo většinou vaše oko. Zrnko prachu v oku hodně bolelo a než člověk doběhl na ošetření na záchranku, měl oko červené a silně podrážděné. Na zachránce se zraněnému dostalo okamžitého ošetření.

Slečna nebo paní namotala na špejli kousek vaty, převrátila horní víčko a „vetřelce“ vytáhla. Když oko řezalo dál, převrátila dolní víčko a intervenci opakovala. Pak zakapala oko borovou vodou a přiložila kousek gázy a oko se za chvíli uklidnilo. Myslím si, že devětadevadesát procent ošetření bylo úspěšných. Když se jednalo o větší poškození, volala telefonicky sanitku a hlásila úraz na rozkazovnu, tedy dispečink, která organizovala další činnost.

Čuchnul sis plynu, mohls skapat

V roce 1959, těsně po mém nástupu do závodu jsem poprvé uviděl, jak dva dělníci vedli, nebo spíš nesli, svého kamaráda k záchrance. Byl úplně bledý, podlamovaly se mu kolena a hlava mu bezvládně padala se strany na stranu. První myšlenka byla: ten pěkně přebral. Ale pak všichni tři došli na záchranku, položili „maroda“ na lehátko a sestra mu okamžitě dala na obličej náustek a pustila z láhve kyslík. Za pěknou chvilku, kdy stále dýchal kyslík, se mu vrátila červeň do tváře a on se namáhavě zeptal „co se mi stalo?“

„No, čuchnul sis plynu na první plošině, cos tam sám dělal, ešče, že sme tě uviděli, jak klečíš a držíš se zábradlí ty magore, mohls skapat.“ Hned jsem pochopil, že ten dělník byl otrávený vysokopecním plynem, tím zákeřným zabijákem. To už se s houkáním přiřítila sanitka s lékařem a převzali postiženého do péče. Byla to sestra, která volala lékaře a sanitku. Byla to součást její záchranné práce. Díky za ni.

Zákeřný plyn číhal všude

Sestry také skladovaly a evidovaly izolační záchranné přístroje takzvané Dregry, které dostávali vybraní zaměstnanci při práci s plynem na sazebnách nebo jiných manipulacích s nebezpečným plynem. Jo, a jednu dobu také vydávaly ochranný nápoj, lahvované mléko, které „fasovali“ (dostávali zdarma) zaměstnanci, kteří přicházeli do styku s plynem. Sestry na záchrance byly „dobré duše“ vysokých pecí. I kafe do šálku tam člověk v nutném případě dostal.

O nebezpečí „nadýchání“ jedovatým vysokopecním plynem jsem se již zmínil. Číhalo na mnoho místech: na sazebně vysokých pecí, na všech plošinách nad pracovní plošinou, v okolí ohřívačů větru (Cowperů), na plynových potrubích, na celé plynočistírně, na plynojemu a v jeho okolí, na dmychadlech všech tří ústředen. Při neopatrné manipulaci nebo při neznalosti obsluhy agregátů se mohl vysokopecní plyn dostat i do vodovodního potrubí. Tato situace byla zvlášť nebezpečná, protože byla nečekaná. Úrazy plynem více nebo méně nebezpečné byly časté i přesto, že se prováděla osvěta a prevence. Dělníků, kteří se nadýchali vysokopecního plynu, potáceli se a měli velmi bledé tváře, jsem během své práce na vysokých pecích viděl opravdu hodně.

Spadl do žhavého proudu strusky, popáleniny měl na 93 procentech těla

Jiné nebezpečí hrozilo od žhavých tekutých produktů, to je od železa a strusky. Při odpiších železo stříkalo a drobné kapičky mohly popálit kůži na rukou, nohou, nebo krku. Popáleniny od železa se hojily lépe než popáleniny od strusky. Vzpomínám si na smrtelný úraz jednoho taviče na 6. vysoké peci, který při překračování plného železového žlabu uklouzl a spadl do žhavého proudu strusky. Stačil ještě dojít na pracovní plošinu, kde se zhroutil. Měl popáleniny na 93 % povrchu těla a za 3 dny zemřel. To byla opravdu hrozná a bolestivá smrt.

Také mi starší zaměstnanci vyprávěli, že za německé okupace přišlo gestapo pro jednoho taviče přímo na pracovní plošinu v době odpichu. Když tavič viděl přicházet gestapáky, rozběhl se a skočil do plné struskové pánve. Ponořil se jen nad kolena a tam ve žhavé strusce uhořel. Na takové případy se nedá zapomenout.

Úrazy se také stávaly, když zaměstnanec zakopnul, uklouznul, nebo se zranil o drát, plech či terénní nerovnost. Tento druh nebezpečí se podařilo podstatně omezit zlepšením pořádku a preventivními kontrolami pracovišť. V oblasti pořádku byl náš závod úplná jednička mezi vysokopecaři.

Proti prachu klobouky a přilby

Co vysokopecařům znepříjemňovalo život v závodě, byl polétavý prach, kousíčky rudy, koksu a aglomerátu. V závodě se muselo denně přesunout okolo 50 000 tun materiálu, a tak není divu, že prach vznikal při dopravě, na přesypech i při třídění. Usazoval se na střechách, a když zafoukal vítr, prach se zvířil, bylo ho všude plno a nejraději vklouznul do jednoho nebo obou očí lidí, kteří pracovali venku. V kancelářích měli okna zavřená. My venku jsme měli stále přivřené oči a očekávali nějaký atak. Osobní ochrana proti prachu byl klobouk, později přilba s větším štítkem.

Brýle nepomáhaly, prach se dostal za skla, přímo do oka. Podstatné zlepšení nastalo až po zrušení zastaralých nízkotlakých vysokých pecí a výstavbě v té době nejmodernějších pecí s vysokým tlakem plynu na sazebně. U těchto pecí už neunikal plyn s prachem ze sazebny ani takzvanými polnicemi (nevyšší místo na plynovém potrubí z vysoké pece) při náhlém zvýšení tlaku plynu, protože nová konstrukce polnic to nedovolovala. Výskyt polétavého prach klesl. Uklidili jsme střechy, zakoupili kropící a zametací vůz, a dokonce vysadili trávníky. To byla bomba mezi vysokopecaři. Úrazy očí téměř vymizely a mohli jsme otevírat oči úplně.

Nehořlavé podrážky a upnuté boty

V zimě se situace měnila. Lidé uklouzli na ledu, nebo sněhu. Nadýchali se spalin z četných „koksáků“, kterými si přitápěli, nebo se popálili od hořáků s koksovým plynem čili „fakulí“, kterými rozmrazovali potrubí, vodní šoupátka nebo zamrzlé uzávěry vagonů.

Zvláštní pozornost jsme věnovali obuvi, byla pro každé pracoviště jiná. Osádky pecí používali nehořlavé podrážky a boty byly nahoře upnuté, aby za ně nezapadla žhavá struska, nebo železo. Při manipulaci s rudou nebo pevným železem byly užitečné boty s ocelovou špičkou. Mazači a obsluhy dmychadel nesměli používat boty s gumovou podrážkou (hrozilo uklouznutí na oleji).

Taviči a obsluhy licích strojů při práci s tekutým kovem nebo struskou používali zásadně nehořlavé klobouky se širokou „střechou“, pláště, kamaše a rukavice. Byla to nutnost, úraz nikdo nechtěl.

Nebezpečí na kolejích

A pak bylo nutné dodržovat bezpečnost při železniční dopravě. Dvoje koleje vedly pod každou vysokou pec, po nich se odvážela struska i tekuté železo. Koleje vedly pod prašníky, železničními vagony se dopravoval koks, vápenec, nebo železné třísky. Na kolejích byl neustálý dopravní pohyb. A pozor, přes koleje vedly trasy pro pěší zaměstnance vysokých pecí, dopravy, údržby nebo koksovny.

Nebezpečí úrazu zde bylo mimořádné i proto, že lokomotivy jezdily vždy vzadu, vagony tlačily před sebou a „mašinfíra“ neviděl, co se děje před prvním vagonem. Sledoval jen signalizaci praporkem posunovače, který stál na stupátku prvního vagonu. Držel v jedné ruce praporek, druhou se držel zábradlí vagonu. V ústech měl píšťalku a upozorňoval zvukem chodce na blížící se soupravu. To byl běžný stav. Ještě horší byla situace v noci. I přes venkovní osvětlení byl pohyb vagonů méně jasný, a proto posunovači měli v ruce lucernu, kterou upozorňovali chodce i lokomotivu.

Kola vagonu mu rozsekla hlavu na dvě části

V kolejišti se stal jeden otřesný úraz. Pracovník z osádky 4. vysoké pece si někde v noci notně přihnul alkoholu, šel z vysoké pece do kolejiště a tam upadl hlavou na koleje. Projíždějící souprava nestačila zabrzdit a kola vagonu mu rozsekla hlavu na dvě části. To byl pohled, při kterém mrazí i dnes.

Jiný úraz se stal při přecházení mezi vagony. Pracovník si chtěl zkrátit cestu a nevšiml si, že k jedné části soupravy se blíží posunovací lokomotiva. Vstoupil mezi vagony, ty se současně pohnuly a dva nárazníky mu zmáčkly hlavu. Nastala okamžitá smrt.

Iluze: Nic se mi nemůže stát

Velmi nebezpečná byla také pásová doprava aglomerátu, koksu, vápence a jiných surovin. Pohybující se gumový dopravník mohl zranit obsluhu, která čistila dopravník nebo přesypy od spadaného materiálu, nebo vznikající prach snížil viditelnost a obsluha zakopla, uklouzla nebo se jinak zranila.

I přes zlepšené osobní ochranné pomůcky a lepší znalosti o nebezpečích se úrazy stávaly. Nebezpečné byly i stavy, kdy zaměstnanci podlehli iluzi „mi se nemůže nic stát, já to všechno znám“. Poleví v pozornosti a bum, úraz a cesta do nemocnice, v lepším případě na závodní lékařské středisko.

Josef Luňáček: Když železo ještě teklo na www.lunacek.cz.

Titulek a mezititulky jsou redakční.