Okradl sedláka a zabil chlapce, pak skončil na šibenici. Výstava připomíná zločiny a tresty na Bílovecku

Se zločiny a tresty na Bílovecku v období od středověku do 18. století seznamuje návštěvníky výstava v bíloveckém muzeu. Je na ní možno vidět například věrnou repliku středověkého pranýře, který na dnešním Slezském náměstí v Bílovci stával až do poloviny 18. století.

„Originál pranýře stával v prostoru, kde je dnes kašna se sousoším. Kat na něj připoutával zločince, kterým často nasadil i potupnou masku. Do úst jim dal dřevěnou hrušku a na krk cedulku se stručným popisem zločinu, kterého, nebo kterých se dopustil,“ líčí dobové zvyklosti kurátorka výstavy Simona Lindovská z Muzea Bílovec a upřesňuje, že pranýř byl z náměstí odstraněn až v roce 1727.

Na trestance připoutané k pranýři házeli lidé shnilé ovoce

Veřejné zostuzení na pranýři bylo jedním z největších trestů. Na náměstí se totiž konaly městské trhy, takže kolem pranýře chodila spousta lidí ze širokého okolí. „Ti často po trestanci dokonce házeli shnilé ovoce a zeleninu,“ dodává kurátorka.

Jde vůbec o první výstavu v Bílovci, která je věnována historii zločinů a trestů na území města a jeho okolí. Jako duben si muzejníci vybrali termín zahájení výstavy i proto, že se tento měsíc pojí se zvykem pálení čarodějnic, připomínajícím čarodějnické procesy.

Ty se ostatně v okolí Bílovecka konaly už téměř o sto let dříve než proslulé procesy na Šumpersku a Jesenicku, které zpracoval režisér Otakar Vávra v syrovém filmu Kladivo na čarodějnice.

„V roce 1595 nechala vrchnost upálit manželku jistého Valentina Pupilly, kterému měla pomoci z vězení v Místku, kde si odpykával trest za zločiny prováděné v Novém Jičíně, Fulneku a Bílovci. V samotném Bílovci však k čarodějnickým procesům nedošlo, a pokud ano, nedochovaly se žádné záznamy,“ říká kurátorka.

Na popravy se Bílovečtí museli povinně dívat

Nová výstava v Muzeu Bílovec návštěvníkům ukazuje řadu mučicích nástrojů, vypůjčených z Východočeského muzea v Pardubicích, z Ostravského muzea a ze Slezskoostravského hradu. Mezi nimi jsou například palečnice, v níž pomocníci kata obviněným drtili palce, nebo pověstná španělská bota. Je tu i popravčí meč z Pardubic, který svému účelu sloužil do konce 18. století.

Foto: se souhlasem Muzea Bílovec

Také v Bílovci se konaly popravy. „Popraviště bývala většinou za branami města, u nás ale stálo na vyvýšeném místě po levé straně cesty vedoucí z Bílovce do Staré Vsi. Tam stála i šibenice. A právě na tom místě se odehrávaly popravy. Byly veřejné a v určitých historických obdobích se jich lidé museli účastnit dokonce povinně. Šlo o jakýsi druh prevence,“ doplňuje kurátorka výstavy.

Okradl sedláka a zabil chlapce. Skončil na šibenici

Město Bílovec však svého vlastního kata nemělo. Jeho „funkce“ totiž bývala poměrně nákladnou záležitostí. V případě potřeby tedy Bílovec zval většinou kata až z Lipníku nad Bečvou.

„Vězení však v Bílovci bylo. A to ve sklepeních pod radnicí a také v zámku, kde byly také všechny zápisy o zločinech a trestech, které městský písař pečlivě zaznamenával. Když však bílovecký zámek na konci druhé světové války vyhořel, shořela také velká část archivu,“ popisuje kurátorka výstavy o nazvané Zločin a trest.

Proto muzejníci čerpali informace k výstavě pro silné povahy z dobových novin a publikací. „Tam jsme také nalezli například zmínka o jednom z největších místních zločinců, Antonu Schubertovi. Ten ukradl peníze sedlákovi z Velkých Albrechtic a poté zavraždil chlapce, který chtěl jeho zločin ohlásit. V roce 1757 tak Schubert skončil na bílovecké šibenici,“ říká kurátorka Simona Lindovská.