Nejnovější zprávy: Na Rudné v Ostravě se srazila dvě auta, jeden řidič je mrtvý Vondrák skončí jako místopředseda ANO, své funkce se vzdal

Společnost

Židé postavili novodobou Ostravu, dnes ale jako bychom neexistovali, říká Milena Slaninová

​Ostrava by bez Židů nebyla tím, čím je. Židovští podnikatelé stojí za rozvojem průmyslu na Ostravsku ve „zlaté době“ 19. a první poloviny 20. století.

Takto byly v roce 1986 zahrabány do země náhrobky ze starého ostravského židovského hřbitova. Foto: Hana Kunzová, Archiv města Ostravy

Na počátku 20. století už patřily dvě třetiny všech živností, obchodů a hostinců v Ostravě židovským podnikatelům, Židé provozovali například největší a nejnavštěvovanější ostravské obchodní domy Bachner, Rix, Borger, Schön, Nesselhort, vlastnili banky a hotely.

Bude to však nyní na podzim také osmdesát let, kdy 18. září 1942 vyjel z nákladního nádraží v Ostravě-Přívoze první ze čtyř ostravských transportů do Terezína, bylo v nich 860 ostravských Židů. Další tři následovaly ve dnech 22., 26. a 30. září 1942.

Tyto transporty prakticky znamenaly zánik židovské náboženské obce v Moravské Ostravě. Většina ostravských Židů totiž skončila v plynových komorách v Osvětimi, likvidaci uniklo jen asi šedesát osob, většinou ze smíšených manželství. Z původních více než deseti tisíc předválečných židovských obyvatel takzvané Velké Ostravy zahynulo na osm tisíc osob.

O významu a současnosti židovské komunity v Ostravě jsme hovořili s předsedkyní Židovské náboženské obce v Ostravě Milenou Slaninovou.

V letošním roce si Ostrava připomene 80. výročí osudových židovských transportů z Ostravy do Terezína, ale například na jaře se vrátil do Ostravy vzácný chanukový svícen z vypálené ostravské hlavní synagogy a v červnu byla na poště ve Vítkovicích odhalena pamětní deska židovské spisovatelce a hudebnici Ilse Weberové, která zahynula na podzim roku 1944 v Osvětimi. Z toho musíte mít radost, ne?
To samozřejmě mám, jsou to skvělé počiny. Jen nás trochu mrzí, že ani na jednu z těchto událostí nás jako Židovskou obec v Ostravě nikdo nepozval.

Milena Slaninová. Foto: Petr Broulík

Vás nepozvali?
Bohužel, dozvěděli jsme se o obou akcích vlastně až z médií. Když jsem se poté pídila u účastníků těchto slavností, proč nás nepozvali, tak se také divili. A mysleli, že jsme pozváni byli. Pak jsem zjistila, že za Židovskou obec Ostrava tam prý byly lidé, kteří však nejsou Židé, nejsou ani členy naší židovské obce a nijak s námi nespolupracují. Někteří známí se mi také omlouvali, že oni tyto akce neorganizovali. Dříve nás běžně zvali, byli jsme třeba na „okrašlování“ bývalé vítkovické či přívozské synagogy. Ale jako bychom neexistovali.

Ale návrat chanukového svícnu z vypálené synagogy je určitě skvělá věc. Každý si ho může nyní prohlédnout v muzeu...
To samozřejmě ano. Jenomže to s námi ani nikdo v nejmenším neprojednal. Vypálená hlavní synagoga v centru Ostravy byla totiž majetkem židovské obce Ostrava a tak také veškeré její zachované vybavení, i když je to jen jediný svícen, by mělo být v podstatě automaticky majetkem židovské obce. A my jsme po právní stránce vlastně nástupci té bývalé židovské obce. Jenomže ani o umístění takzvané chanukii v Ostravském muzeu s námi nikdo nejednal. My proti tomu ani v nejmenším vůbec nejsme, klidně bychom ji tam zapůjčili napořád, protože je samozřejmě dobře, že ho může vidět každý Ostravan. Ale nikdo nás v tom smyslu ani neoslovil.

Jak je to stalo?
Asi se jako Židovská obec prostě neumíme prodat. Šudlíme si tady na židovské obci to svoje, staráme se o naše nejstarší generace, a ostatní instituce nás trochu přehlížejí. Navíc já asi nejsem ten typ, který by běhal po Ostravě za všemi na magistrátu a po dalších institucích a prosil. A připomínal, že jsme ti, kteří z téměř dvanácti tisíců Židů před válkou v Ostravě ještě zbyli. Asi to dnes už ani nikoho v Ostravě nezajímá.

Kolik členů dnes má Židovská obec Ostrava?
Necelou stovku. Jsou to ti nejstarší, poválečná generace. Mladí, kteří se narodili až po válce, moc o židovskou obec zájem nejeví. Málokdo z nich má třeba oba rodiče židovského původu. Také se v padesátých letech ani moc nedalo vychovávat v ortodoxním židovském náboženství a víře. Tady neuvidíte jako třeba v Praze Židy nosit pejzy, černé rubáše a klobouky. Ale to nebylo ani dříve.

Vy máte oba rodiče židovského původu?
Ano. Oba přežili německé lágry a okupaci, v jednom z lágrů, kde byli, se také seznámili. Měli se moc rádi, když maminka umřela, tak byl tatínek úplně vyřízený a pořád na ty zážitky za války vzpomínal. A pak sepsal vzpomínky a ty měly úspěch. Dnes jsou v depozitu židovského muzea v Praze, jsou i na portále Moderní dějiny. Je to totiž příběh úplně obyčejného Žida, malého úředníčka z Karvinska, který přežil druhou světovou válku.

Hitler chtěl Židy vyhladit, ale ani komunisté se k Židům moc láskyplně nechovali. Potkala jste se v životě s nějakými antisemitistickými projevy?
V Orlové, kde jsme bydleli, a my sestry vyrůstaly, žila spousta dětí, tam jsem nezažila žádný antisemitismus. Bydleli tam Poláci, Češi, my jako Židi. Až když jsme se přestěhovali na Zelenou ulici do Ostravy do takových nových domů, tak tam nám někdo začal v šedesátých letech zničehonic na skleněné vchodové dveře barevnou svíčkou kreslit Davidovy hvězdy a nápisy Jude ven! A podobné věci. A táta byl na to hodně citlivý, takže to šel hlásit. Ale nic nevyřešili. Kdyby tam stálo komunisti ven!, tak by to vyřešili raz dva. My jsme věděli, kdo to asi píše, ale chytit za ruku se nám ho nepodařilo. Když jsem si pak brala prvního manžela, tak jsem našla ve schránce dopis, kde mi nějaký anonym psal, ať dám ruce pryč od drahocenné křesťanské krve, že ji przním, že si nemůžu vzít křesťana, když jsme zabili Ježíška. My jsme se totiž nikdy nijak netajili, že jsme Židé, ale na druhé straně jsme to zase nedávali okatě najevo. A od dětství jsme chodili na židovskou obec a drželi jsme doma všechny svátky.

Do Ostravy se tehdy stěhovali lidé odevšad, a tedy i různých vyznání a různého zrna...
Jenomže mnozí Židé byli podnikaví, dařilo se jim a to se zase ostatním lidem nelíbilo. Takže tady bylo hodně latentního antisemitismu. Lidé mezi řečí vždy neopomenuli říci, že třeba tam byla ta a ta hospoda a tu měl ten a ten Žid. Tam byl koloniál a ten měl ten a ten Žid. Jelo se do města tramvajkou a někdo řekl, že hotel Palace měl ten a ten Žid. Takže otec vyrůstal v tom, že všichni Židi byli bohatí. Ale tak to vůbec nebylo. Když jsem si brala svého muže, tak jsem mu říkala, ať si uvědomí, že nemám doma nikde pod parketami zakopanou žádnou cihlu zlata. Můj děda byl klempíř na koksovně, babička byla v domácnosti, takže žádné pozemské statky nemáme.

Přesto v Ostravě byli židovští podnikatelé, kteří museli být opravdu bohatí...
Ano, lidé to mají v podvědomí. Znali obchodní domy Bachner, Rix, přes šedesát procent advokátů bylo židovského vyznání, bylo tu mnoho židovských lékařů a ti určitě byli bohatí. Znala jsem jednoho starého advokáta, doktora Goliata, chodil k nám do knihovny. Ten byl za první republiky velký přesvědčený komunista, pořád je hájil. A pak dopadl tak, že ho Rusové při osvobození Ostravy zavřeli do gulagu a vrátil se až v roce 1956. Byl to potom úporný pedant a pořád něco studoval, když jsme viděli, že k nám do knihovny jde, tak jsem se před ním schovávala.

Asi ale všichni ostravští Židé nebyli boháči a advokáti…
Samozřejmě že ne. Vždyť v Ostravě žilo možná až dvanáct tisíc Židů a tvořili asi devět procent obyvatel Ostravy. Jenomže mezi Židy byla i řada chudých, avšak o ně se zase ostravská židovská obec uměla postarat. Měla určitý finanční fond, vybudovala v Ostravě starobinec na Bělidle, který projektoval známý ostravský stavitel židovského původu Felix Neumann. A postavila třeba na Ostravici ozdravovnu pro chudé židovské děti. Byla tady židovská škola a fungovaly tu různé židovské spolky, třeba první spolek Makkabi pro tělocvik. Takže ostravská židovská obec byla hodně akční.

Židovská škola v Kostelní ulici. Foto: Archiv Mileny Slaninové

Významný stavitel Felix Neumann vystavěl spoustu domů, mezi nimi obchodní dům Rix, vilu Terezu pro Markuse Strassmanna, ale také symbol němectví v Ostravě, Německý dům...
Ano, byl to německý Žid. V Ostravě žili němečtí Židé, českojazyční Židé, byli tu sociálně demokratičtí Židé, sionističtí Židé. A další a další. A furt mezi sebou bojovali. Šlo často o peníze, nebo o vliv, byly to většinou žabomyší vojny, které jsou v každém spolku. Ale znala jsem jednoho Žida, kterého jsem opravdu zbožňovala.

Kdo to byl?
Arnošt Lustig. Toho jsem měla ráda ani ne tak jako spisovatele, ale jako člověka. To byl moudrý, zlatý člověk. A měl neuvěřitelné charisma. Když mu začala ta jeho zákeřná nemoc, tak byl na prvním léčení v Ostravě. Naše bývalá předsedkyně Jiřina ho ukradla z nemocnice a přivezla ho sem na besedu. Jednou jsem ho zase potkala s manželem v divadle. Seděli jsme na balkoně a pořád jsem měla pocit, že mne odněkud zasahuje nějaká zvláštní energie. Tak jsem se podívala do blízké lóže a tam seděl Arnošt Lustig. To z něho vyzařovala ta neuvěřitelná síla.

Sedíme v sídle Židovské obce Ostrava. Dnes je tu i modlitebna, ale v době, kdy bylo v Ostravě několik synagog, co tady bylo?
Postavila ho židovská obec jako mnoho domů v Ostravě. V tomto domě byl internát pro mladé Židy, kteří se třeba učili pro některou ostravskou fabriku nebo u nějakého místního statkáře. Protože sem začaly na přelomu 19. a 20. století přijíždět opravdu spousty lidí za prací, jak z té Haliče, tak ze Slovenska. Tak tady ti učni bydleli. O tom internátu píše třeba i Ivan Olbracht v jedné z povídek sbírky Golet v údolí, kdy sem do Ostravy odchází z Podkarpatské Rusi za svým ostravským přítelem hrdinka povídky O smutných očích Hany Karadžičové. Tu Olbrachtovu knihu mám moc ráda.

Učňovský domov Spolku židovských řemeslníků. Foto: Archiv Mileny Slaninové

Proč Židé do Ostravy přicházeli? Vznikla tu největší židovská komunita. Byla Ostrava k Židům, kteří to neměli mnohde v historii lehké, přívětivější?
Myslím si, že ano. Že Ostrava byla oproti jiným městům více liberální. Vše přišlo po Josefínských reformách, které uvolnily víru nejen evangelíků, ale pomohly i Židům. Najednou se mohli stěhovat, kam chtěli, do toho tady v Ostravě Rothschitdové založili těžební a hutní průmysl, což sem táhlo spoustu lidí. Také úřady začaly být benevolentnější, protože Židé dříve nesměli podnikat či vlastnit půdu. Mohli jenom prodávat kořalku či vybírat mýto. Avšak o Židech se říká, že jsou podnikaví, že jsou chytří a dosahují výborných výsledků. I když – když je Žid hloupý, je hloupý jako kdokoliv jiný. Ale tím, že bylo Židům podnikání a vzdělávání tisíce let upíráno, tak židovští chlapci už od dětství studovali. Uměli číst a psát, přemýšlet, počítat.

Kde a jak se to naučili?
Z tóry. Už Voskovec a Werich zpívali: „Čtěte bibli, tam to všechno je.“ A měli pravdu. Tam je prostě všechno. Jen člověk musí vědět, jak si to poskládat pro svůj život. Pro židovské rodiny je prostě typické, že děti musí studovat. Židé to mají v genech, zažila jsem to se sestrou v dětství. Holky jsou chytré, budou studovat, to byl jediný cíl mých rodičů. I když jsem chtěla mít deset dětí, tak nejdříve jsem musela vystudovat. Také proto bylo v Ostravě tolik židovských právníků, lékařů, podnikatelů, obchodníků. Třeba majitelé obchodních domů byli takovými případy. Začali s nějakým krámkem, ale protože uměli hospodařit a jako každí správní Židé věděli, jak nakládat s penězi, za pár let měli v centru Ostravy velký obchodní dům.

Židé v Ostravě opravdu nebývale uspěli. Třeba právě Marcus Strassmann, majitel největšího ostravského pivovaru. Díky němu vznikla hlavní ostravská synagoga i židovský hřbitov. A když 23. září 1933 zemřel, tak prý se v ten den uzavřely všechny kavárny a hostince a jeho pohřebního průvodu se účastnily tisíce lidí...
Ano, ten do Ostravy také přišel z Lipníka nad Bečvou. Právě z Lipníka sem přišlo plno lidí, na tamní hřbitov jezdí lidé z celého světa, protože tam leží slavní rabíni.

Byl to nejvýznamnější židovský podnikatel v Ostravě?
Dá se to tak říci. Markus Strassmann se zasloužil o postavení hlavní ostravské synagogy a židovského hřbitova. Dá se říci, že také sjednotil židovské spolky v Moravské a Polské Ostravě, které byly do roku 1924 vlastně spíše samostatné obce. Strassmann koupil v Moravské Ostravě na území dnešní Černé louky malý pivovar a vybudoval z něho největší pivovar na Ostravsku. Takže na tom byl i finančně velmi dobře. A i díky němu založili Židé ostravskou židovskou obec. A to i proto, že roce 1872 v Ostravě vypukla obrovská epidemie cholery.

Starý židovský hřbitov. Foto: Archiv Mileny Slaninové

Kvůli epidemii cholery?
Tehdy totiž Židy, kteří tady na Ostravsku a ve Frýdku-Místku zemřeli, vozili pohřbít do Těšína, kde už židovská obec byla. Ale protože mrtvé na choleru nechtěli vozit po celém kraji, tak vůbec první oběť ještě dokonce pohřbili na evangelickém hřbitově. Ale to Židé nechtěli. A tak tři představitelé židovské komunity dali dohromady peníze, byl mezi nimi i Marcus Strassmann, a koupili pozemek tady u Říšské cesty, tedy dnešní Opavské ulice, kde je dnes sad Milady Horákové. První pohřeb tam tehdy v roce 1872 měla jistá Bertha Reiszová. A to ještě tři roky předtím, než vznikla úředně ostravská židovská obec.

A tím vznikl dnes až legendární židovský hřbitov v Ostravě...
Ano, nejdříve ho jen provizorně oplotili, ale pak dokupovali další a další pozemky, protože židovská komunita v Ostravě velmi narůstala. A čím jich bylo více, tím logicky bylo i více zemřelých. Než tomu udělali hořký konec komunisté v osmdesátých letech, kdy hřbitov zrušili.

Ale mrtví, kteří byli na původním hřbitově za těch sto let pohřbeni, tam zůstali. Vy se ostatně kvůli těmto ostatkům jako židovská obec snažíte trochu korigovat současné záměry radnice na revitalizaci parku Milady Horákové...
Protože podle židovské halachy, tedy židovského náboženského práva, se nesmí s pohřbenými hýbat. Zemřelí Židé musí mít po smrti v zemi klid. Může se hýbat s náhrobky, proto máme asi padesát náhrobků z původního hřbitova na novém židovském hřbitově na Slezské Ostravě. Ale na pohřbené se prostě nesmí sahat. A teď se snažíme, aby to respektovali i architekti, kteří se zúčastní architektonické soutěže a navrhnou revitalizaci parku Milady Horákové. Máme podmínku, že na území, kde se rozprostíral židovský hřbitov, nesmějí kopat. Mohlo by z toho být zle.

Ano?
No jistě, ostatně v Česku se tak stalo v nedávné minulosti už několikrát, v Praze a v Prostějově. Tam byly také problémy s tím, že stavbaři narušili židovské hřbitovy. Prostě Židé pohřbení v Ostravě mají ležet v zemi v klidu. Proto se třeba ani pohřbení Židé neexhumují. Řekli jsme, že se také nesmí hýbat s památníkem, který na místě hřbitova připomíná historicky první transport evropských Židů z Ostravy do Niska. Původně město ve vizi revitalizace parku na místě židovského hřbitova chtělo vybudovat stezku pro skejťáky a bruslaře. Ale našim nebožtíkům by nikdo neměl jezdit po hlavách.

Kolik může v parku Milady Horákové ležet pohřbených Židů?
Bylo tam v době zrušení zhruba tři a půl až čtyři tisíce náhrobků a asi šest tisíc pohřbených. V roce 1965 se tam přestalo pohřbívat. Součástí židovského pohřebiště byla také architektonicky hodnotná obřadní síň z roku 1913 vystavěná dle návrhu prvního Strassmannova syna Richarda, která byla zdemolována v roce 1988. Jezdila jsem kolem hřbitova denně a poslouchala v tramvaji různé řeči jako: „Podívej, jaké ti Židáci mají pomníky.“ Hřbitova je opravdu velká škoda. Tehdy se s tou likvidací hřbitova vůbec nepárali, mnohé krásné žulové náhrobky prodali za babku nějakým kameníkům do Prahy a zbývající pískovcové náhrobky rozbourali buldozerem, pak vyhrabali někde jámu a tam je zahrabali. Do dneška nevíme, kde.

V Ostravě byly synagogy a jedna z největších židovských komunit v zemi. Byla zde třeba i nějaká židovská čtvrť nebo centrum Židů
Tím, že Ostrava byla tak liberální, nevládla tu židovská ortodoxie. Málokdo chodil v ostravských ulicích v židovských černých pláštích, v kaftanech a kloboucích, nosil pejzy. Židé v Ostravě už byli spíše reformovaní a liberální, Ostrava nebyla ortodoxním tradičním židovským městem. Takže tady Židé nikoho moc nedráždili, nebyly tu s Židy žádné problémy, to spíše za komunismu stát Židy hlídal. Takže v Ostravě vznikala velká spousta smíšených manželství, kterým rabíni bez větších problémů žehnali. Což by v těch ortodoxnějších vrstvách nebylo možné. Proto jsem dnes jedna z mála, která jsem z obou stran rodičů Židovka. I když i ve smíšeném manželství třeba s křesťanem se podle židovského náboženského práva halacha může narodit právoplatný Žid. Platí totiž, že Žid se musí narodit z židovské matky. V tom má třeba kliku můj syn David.

Synagoga v ostravské Zeyerově ulici. Foto: Archiv města Ostravy

Jakou kliku?
Jeho otec není Žid, a můj syn třeba nemá vůbec ten pověstný smysl pro podnikání nebo nakládání s penězi. Kdybyste mu dnes dali milion, zítra z toho nemá ani korunu. Ale usmyslel si stát se pravým Židem, má izraelské občanství, izraelský pas, studoval univerzitu v Izraeli. V tom neměl problém. Ale problém nastal, když se chtěl v Izraeli oženit s rozenou Izraelkou. Tamní rabíni rozjeli doslova špionáž, oslovili naše příbuzné v Izraeli, telefonovali k nám domů mámě a doslova ji zkoušeli, třeba jaké jsou židovské svátky, jestli máma chodí do synagogy. Máma jim řekla, že by ráda chodila, kdyby v Ostravě nějaká synagoga byla. Nakonec „prošla“. Tak jí popřál, ať se dožije sto dvaceti let, což se u Židů přeje. Když jsem se jí ptala, jak s ní ten rabín mluvil, řekla, že polsky. Tak jsem jí z legrace řekla, že to nebyl žádný rabín, ale izraelská tajná služba Mosad.

Ostravské synagogy vypálili v květnu a červnu 1939 Němci. Vítkovickou synagogu také navrhl Felix Neumann...
Ano. Byly to krásné stavby. Zvláště hlavní ostravská synagoga byla překrásná, byla v maurském stylu. Jako první 24. května vzplál právě templ ve Vítkovicích, v noci z 9. na 10. června shořela synagoga v Přívozu a v noci z 12. na 13. června byla vypálena hlavní synagoga v centru města. Lidé nesměli požár hasit a židovská obec dokonce musela zaplatit odklizení trosek hlavní synagogy. Máme jen jednu fotku hlavní synagogy a několik z interiérů. Hlavní synagoga už měla dokonce varhany, což jinak v ortodoxních synagogách nebývalo. Měla krásnou výzdobu. Ještě nedávno žil pan Kranz, který si pamatoval, že jako dítě chodil do moravsko-ostravské synagogy s maminkou, která tam zpívala ve sboru.

Říkala jste, že komunisté Židy hlídali. Proč?
Měli strach ze sionismu, to už začalo v procesu se Slánským, což byl proces proti převážně židovským komunistickým hodnostářům, kteří se museli doznávat ze „sionistického spiknutí“. Hlídali Židy, vedli si o řadě Židů kartotéky a spisy. Hlídali je tak, že když byl třeba v nemocnici na některém oddělení primářem Žid a jeho asistent byl také Žid, a když tam chtěl třeba jako mladý lékař přijít také člověk židovského původu, tak toho už tam nevzali, aby tam náhodou nevznikla nějaká sionistická buňka.

Když nacisté vypálili ostravské synagogy, kde měli Židé za komunistů bohoslužby?
V pronajatých bytech. V jednom z pokojů byla modlitebna. My děti jsme tam o židovských svátcích jezdili „na svačinku“, protože maminky vždycky napekly koláče a další dobroty. A tatínci se vždy někam vždycky ztratili a to do další místnosti, kde byla modlitebna. Ale my děti jsme to nevěděly. Rodiče nám totiž připomínali, že jsme židovského původu, jaké jsou židovské svátky a sami je dodržovali, ale nijak nás do židovské víry nenutili.

Kdyby lidé chtěli navštívit židovské památníky, kam byste je nasměrovala?
Nedávno jsme tady měli německého vyslance, chtěl se podívat po židovských památkách Ostravy. Nakonec jsme mu ukázali nový židovský hřbitov, kde máme asi padesát náhrobků přestěhovaných z původního židovského hřbitova v parku Milady Horákové. O jeho zničení se zase „zasloužili“ v sedmdesátých letech komunisté. Pak jsme jeli k novému památníku na Zeyerově ulici na hlavní ostravskou synagogu. Ten původní památník, který byl nádherný, rozkradli.

A kdyby se někdo chtěl podívat v centru Ostravy, co všechno v ní Židé postavili?
Je toho spousta. Třeba dům na Masarykově náměstí poblíž Ostravského muzea, ve kterém dříve bývalo Divadlo hudby, potom původní Aréna. Tam vyrůstal i skvělý režisér židovského původu Karel Reisz. Od svých 13 let žil v Británii, kam se dostal jako jedno z Wintonových dětí. Natočil slavný film V sobotu večer, v neděli ráno, oceněný jak nejlepší britský film. V USA natočil i film z vietnamské války Psí vojáci a vrcholem Reiszova působení v Hollywoodu byl film Francouzská milenka s Meryl Streepovou. Na domě v centru Ostravy má tento režisér pamětní desku.

Židé postavili v Ostravě i významné obchodní domy...
Třeba právě Bachner, za komunistů obchodní dům Horník, který navrhl slavný architekt Erich Mendelsohn, a teď se diskutuje, jak ten vzácný objekt udržet. Já si ještě pamatuji potomky Bachnerů, měli kluka asi tak starého jak já, jeho přejela tramvaj a ujela mu nohu. On potom jako mladý kluk spáchal sebevraždu, čímž ten rod vlastně vymřel. Před několika lety tu byli na návštěvě z Anglie i potomci Rixů, kterým patřil snad nejkrásnější ostravský obchodní dům Rix, vybombardovaný při náletu Spojenců na Ostravu v srpnu 1944, teď je tam ten Pelikán. Jsou tam i stolpersteiny, pamětní dlaždice s jejich jmény. Židé vystavěli i komplex obchodních a obytných budov Nesselroth naproti dnešní nové Karolině. Nebo třeba obchodní dům Borger ve Velké ulici. Tomu se v Ostravě říkalo „U starého Borgera“ a o majiteli tohoto domu se vykládaly vtipy, že byl schopen prodat oblek i hrbatému. A že když zákazník řekl, že mu ten oblek nesedí, popadl oblek, posunul ho dopředu a zeptal se „Už je to dobré?“ Zákazník řekl, že má teď dlouhé rukávy, tak starý Borger znovu ten oblek potáhl z druhé strany. Ale kdo ví, jestli je to vůbec pravda, je to starý židovský vtip a slyšela jsem ho už vyprávět v mnoha verzích. Teď jsou v tom jeho obchodě Vietnamci.

Po válce se do Ostravy vrátilo jen pár stovek Židů...
Ano, část z nich ale odešla po osmačtyřicátém do Izraele a další vlna pak ještě po osmašedesátém. Otec prý v osmačtyřicátém také uvažoval o odchodu do Izraele, ale v tom roce se narodila moje sestra a bylo to takové chuďátko, že s ní museli pořád po doktorech, ve čtrnácti dnech jí dělali nějakou operaci, takže to pro naše nebyla vhodná doba odjet do neznáma. Tak tu zůstali.

Jací byli vaši rodiče?
Vždy se říkalo, že když někdo přežil koncentrák, tak ho to buď zlomilo, nebo posílilo. Můj táta byl ten první případ. Když jsem měla osmnáct, tak se nervově zhroutil v práci a teprve pak lékaři zjistili, že léta trpěl depresemi. A maminka věděla, že musí převzít vládu v rodině. Měla sklony mě řídit a to až do poslední chvíle. Vždycky říkala: „Já na tvém místě bych to dělala takhle.“ To jsem nesnášela a zařekla jsem se, že tohle můj syn nikdy neuslyší. Ať si třeba pětkrát za život rozbije hubu, ale bude to jeho pád a jeho poučení. Ale ne, že mi matka bude třeba říkat, s kým můžu chodit a s kým ne. Nebo koho si mám vzít. I když svým způsobem konkrétně v tomhle měla nakonec pravdu (rozesměje se).

Židé byli podnikaví, chytří, vzdělaní. Kde se vůči nim vzala tak velká averze, která vyvrcholila děsivým plánem Hitlera vyhladit tuto rasu?
To už se táhlo od starověku. Židé byli pronásledováni spolu s křesťany už Římany. Pak byli vyhnáni do celého světa, a kde se usadili, byli úspěšní. Jako v podstatě „přivandrovalci“. A takový úspěch nikdo moc nemá rád. Proto byli Židé často odkázáni na milost či nemilost panovníků. Často jim takový panovník slíbil, že jejich ghetto zůstane nedotčené, a pak sám zorganizoval pogrom. Dnes třeba fandím Ukrajině, ale vím dobře, že tam byly třeba tyto pogromy nejhorší. Dobře to popisuje kniha Exodus, která líčí osudy Židů na světě a důvody, proč utíkali do Palestiny. Protože třeba na území Ukrajiny je vraždili po stovkách i tisících. Tam to bylo už k nevydržení. Ostatně právě v dobytých ruských zemích mnohde pomáhali nacistům nadšeně místní a sami vyvražďovali židovské obyvatelstvo.

Lidí, kteří se dnes v celé Ostravě hlásí k židovství, je pouhopouhá necelá stovka. Jak funguje dnes ostravská židovská obec?
Snažíme se hlavně udržovat nějakým způsobem židovské náboženství, třeba přednáškami nebo zájezdy po významných židovských památkách a městech. Snažíme se vysvětlovat těm mladým význam židovských svátků, vysvětlujeme jim třeba význam svátku Pesach, tedy Svátek nekvašených chlebů, tedy macesů. A staráme se o ty naše nejstarší.

Jak vypadá svátek nekvašených chlebů?
To je sedmidenní svátek, kdy nesmíte pozřít nic, co může zkvasit, třeba i pivo nebo rohlík. Jen křoupeme ty macesy. Někdo tomu říká Židovské velikonoce, to je ale mylné. Všichni věřící Židé prošmejdí kompletně celý byt a vymetou z něj všechny drobečky. A ty se musí spálit. Takže když máte plný špajz nějakých zásob mouky a bůhví čeho, tak to musí pryč. Nemůže to zůstat ani někde v komoře či kůlně. Musíte mít nejvýš nějakého člověka, kterému to na doklad prodáte, a on to po svátku zase prodá vám zpět. Takže pro věřící Židy náročné období.

Ostravská židovská obec má už tři roky rabínku...
Ano, první regulérní rabínku po osmdesáti letech. Posledním rabínem tu byl Jakob Spira, ale ten zemřel ještě před válkou. Pak tady v Ostravě už žádný regulérní rabín od války nebyl, jen sem občas nějaký dojížděl nebo vedl bohoslužbu kantor. Ale nastálo nikdo. Naší novou rabínkou je Tanya Segal, což je izraelská rabínka, která od roku 2008 žije v polském Krakově. Od roku 2012 spolupracuje i s naší ostravskou židovskou obcí a tak jsme ji v roce 2019 zaměstnali i jako rabínku v Ostravě. Je to vůbec první rabínka v Česku, ale i v Polsku. Je to však hlavně fajn ženská a ta se snaží přitáhnout do naší obce mladé.

Mladí Židé nemají v Ostravě o židovské náboženství zájem?
Moc ne. Na přednáškách nebo zájezdech se sejde z té naší necelé stovky členů obce třeba jen dvacet lidí. To je ale problém řady židovských obcí, jediné, kdo si s tím poradil, jsou židovské obce v Brně a Olomouci. A brněnský rabín nám říkal, že lze dobře lidi oslovit přes děti. A tak se o to teď i u nás snaží rabínka, která je z Krakova a má různé vysoké školy na dramatiku a režii, hraje perfektně na kytaru a krásně zpívá. Takže máme teď všechny bohoslužby s muzikou. A pro ty děti i nás se staly ty oslavy svátků veselejší, třeba každotýdenní sobotní šabat.

V září si Ostrava připomene osmdesáté výročí rozhodujících transportů ostravských Židů do Terezína, které v podstatě znamenaly konec židovské komunity v Ostravě. Chystáte k tomuto výročí nějaké akce?
Chceme udělat pietní akt v Přívoze, kde se nám podařilo na hlavním vlakovém nádraží opravit památník na vůbec první transporty z Ostravy do Niska v roce 1939. A mimo to chceme uspořádat hudební vystoupení a ve spolupráci s institutem Terezínské iniciativy několik přednášek na téma transportů v roce 1942. Naše rabínka Tanya má k tomu i příběh první rabínky, která zahynula v Terezíně, takže o ní při vzpomínkové akci popovídá. My už totiž nemáme v Ostravě nikoho, kdo v Terezíně byl a ještě by žil. Zůstalo nám v Ostravě jen několik takzvaných „ukrývaných dětí“, které rodiče před transportem do Terezína ukryli všude možně po známých a příbuzných.

Pokud by chtěl někdo vědět něco podrobnějšího o dějinách židů v Ostravě, kde by měl hledat?
Může si u nás třeba pořídit publikaci historika Daniela Baránka, která vyšla v roce 2017 a se jmenuje Židé na Ostravsku. Je skvěle napsaná a nese podtitul Dynamika a pluralita židovské společnosti 1832 až 1942 a je k dispozici na naší obci. Daniel Baránek, pocházející z Metylovic, se židovské komunitě věnuje dlouhodobě a již dříve se zaměřil na Frýdecko. Publikace byla tak úspěšná, že jsme se ho rozhodli oslovit i my.

Zavřít reklamu