Další Stíny v mlze už nebudou, řekl scénárista Zapletal. Premiéru odložila střelba v Praze

Česká televize v dubnu spustila druhou řadu kriminálního seriálu z Ostravska Stíny v mlze. Autorsky, stejně jako v případě série první, za ní stojí Zdeněk Zapletal, (nejen) literát, jehož činnost spisovatelská je spjata zejména se Zlínem a scénáristická z velké části s Ostravou.

Jako správný autor vyzkoušel mnoho zaměstnání, od práce knihkupce, přes profesi řidiče, až po stavebního dělníka. Od roku 1980 mu vyšlo 18 knih a mimo Stínů je autorem mnoha dalších zrealizovaných scénářů k TV filmům a seriálům.

Společnost Když místo favoritek jezdila vysoká kola. Ostrava teď patří historickým velocipedům 20/04/2024

Když nepočítám beletrizaci seriálu Život a doba soudce A.K., poslední knihu Popík jste vydal před jedenácti lety. Vrátíte se ještě někdy k próze?

Ne. Knížek je na světě až moc a denně přibývají nové. A potom, všichni moji čtenáři jsou mrtví. Buď obrazně, nebo doslova. K psaní prózy je potřeba posedlost, něco, co tě nutí, abys sedl a dostal to ze sebe ven. Knížky, co jsem potřeboval napsat, jsem už napsal. Všechno, co jsem chtěl přes knížky říct, jsem už řekl. Nic mě nenutí psát další. Kromě mojí ženy, dcery a jednoho kamaráda, kteří chtějí, abych napsal paměti. Začal jsem. Překvapilo mě, co všechno si pamatuju. Dostal jsem se asi do věku deseti let a intenzivně si uvědomil, že to chci všechno zpátky. Tak jsem to radši odložil.

Pod tlakem komunistického systému, či jemu navzdory u nás vznikla spousta zajímavých literárních děl, mj. ty vaše, z nichž si dovolím vyzdvihnout Sen na konci rána. Většina z nich by podle mě ve svobodnějším a hlavně komerčněji zaměřeném prostředí patrně nikdy nevznikla. Mělo psaní za komunistů oproti dnešku nějakou přidanou hodnotu?

Sen na konci rána mám rád. Psal jsem to rukou na schodech činžáku a na záchodě v bytě na Potokách ve Zlíně, se skleničkou koňaku na vodoměru a krabičkou Spart u nohy. Asi tak polovinu textu jsem vyhodil.

Za totáče měl autor nekomunista jasného nepřítele. Znal ho. Věděl, že nesmí otevřeně napsat, že komunismus je zlo. Mohl si ale v textu hrát, když to chtěl a uměl. Ukazovat fungování společnosti a režimu na životech a činech svých postav. Stačilo třeba jenom s lehkým nadhledem ale přitom pravdivě popsat, jak probíhá svépomocná výstavba paneláku. Zachytit ty týpky, jejich řeč, myšlení, zvyky, hodnoty, jaké vyznávají. To samo o sobě vypovídalo o společnosti a o režimu mnohé. Měl jsem možnost parodovat, ironizovat, přirovnávat, pohrávat si. Vystřílet v terči okruh kolem desítky, ale desítku při tom schválně netrefit. A tehdejší čtenáři to čekali a v textu to hledali. Podtext, nesouhlas, skrytý protest, nespokojenost, potvrzení, že jejich pocity nejsou výjimečné, že blbost a blbci vládnou.

Nutí spisovatele represe k lepšímu psaní?

Represe určitě k lepšímu psaní nenutí. K tomu se nepřinutí ani autor sám, pokud to nemá od Boha.

Díky snadné komunikaci se dnes dá vše domluvit, nikdo nikoho nemusí hledat, ať už po hospodách, nebo jinde a při absenci onoho hledání tak nemůže zažít věci nečekané. Nemyslíte, že současná doba ztratila pro vypravěče příběhů své kouzlo?

To si nemyslím. Vypravěč potřebuje vyprávět, ať žije v jakékoliv době, v jakémkoliv prostředí. Nemusí zažít věci nečekané. Vymyslí si je. Vytvoří si je v hlavě. Nějaký francouzský autor, jehož jméno jsem zapomněl, napsal, že spisovatelem je třeba žena, která se prochází v neděli odpoledne kolem kasáren. Vojáci mají volno, baví se. Žena přijde domů a napíše pravdivý román o životě v armádě. O to asi při psaní jde. O imaginaci, fantazii, svobodu.

V knize Born in ČSR… píšete o scénáři, se kterým jste neuspěl. Předpokládám, že jste vycházel ze skutečnosti. O jaký text šlo?

Barrandov tenkrát koupil práva na mou knížku Křehké zboží. Měl to být celovečerák. Jméno režiséra, co to měl točit, si bohužel už nepamatuju, ale myslím, že Viktor Polesný. Začal jsem psát scénář. To jsem ještě nevěděl, že se jedná o úplně jinou disciplínu než je próza. Že je v tom rozdíl jako mezi skokem do dálky a skokem o tyči. Myslím, že ten projekt zastavil listopad 89. Možná naštěstí. Tuším, že by to byla sračka, za kterou bych se styděl.

Zkouška s kapelou. Foto: se souhlasem Zdeňka Zapletala

Váš první zfilmovaný scénář byla Kobova garáž, který jste napsal podle vlastní knihy. Oslovila vás tehdy Česká televize, nebo jste jim text sám nabídl?

Oslovila mě ČT. Nabídku jsem dostal v Ostravě, v knihkupectví a kavárně Pepy Nogy, které bývalo na konci pěší zóny. Na Kobovce jsem se začal učit. Během jejího natáčení jsem dělal klapku. Chtěl jsem poznat a vidět, jak to chodí na place. První dny štáb vůbec nevěděl, kdo jsem. Kameraman by radši viděl na mém místě mladou holku a dával mi to vyžrat. Tenkrát se ještě klapalo dřevěnýma klapkama, na které se psalo křídou a mazalo se to houbičkou. Nakonec na mě byli ale všichni hodní. Rád na tu partu vzpomínám. Někteří z nich pracují v ČT dodnes a občas se potkáme u nějakého jiného projektu.

V literatuře jste tíhnul k existenciálním, či psychologickým tématům, jako scénárista se kloníte víc ke kriminálním seriálům (Policajti z centra, epizody v Poldovi či Zločinech Velké Prahy). Baví vás psát krimi, nebo jste se přizpůsobil poptávce?

Nějak to přišlo samo. Já jsem se nikam nedral. Nemám to v povaze. Taky na první „zakázku“ na seriál mě oslovili. Byl to seroš o koních a dostizích. Psal jsem ho pro zlínské ateliéry, které ho chtěly prodat Primě. Napsal jsem asi 50 šestadvacetiminutových scénářů. Primě se to líbilo, ale chtěli klasické padesátkové epizody. Tak jsem to přepsal asi na 20 padesátek. Těsně před podpisem smlouvy s Primou se producenti rozhodli, že chtějí víc peněz na natáčení. Prima řekla, že víc nedá. Tím to skončilo.

Na druhý projekt mě oslovil rovněž soukromý producent, který se o mně dověděl od lidí z Primy. Tady už se jednalo programově o kriminálku. Kdyby šlo všechno, jak mělo, byla by to asi úplně první kriminálka v novodobé ČR. Zase šlo ale o prachy. Byla podepsaná deklarace o spolupráci s jednou komerční stanicí, existovala předběžná smlouva. Koproducentem měli být Slováci. Pan producent se ale rozhodl, že to prodá jiné komerční stanici. Asi za víc. Já vůl jsem byl tenkrát loajální s tou původní stanicí a se Slováky. Držel jsem licenci, kterou se producent snažil zpochybnit. Napsal jsem všech 13 dílů, ale on mě zažaloval za podvod a 7 dílů nechal napsat jiným autorům. Soudili jsme se patnáct roků. Původně se to jmenovalo První oddělení. Vysílalo se to jako Policajti z centra.

Zásadní pro vás byla spolupráce s režisérem Robertem Sedláčkem. Jak začala a proč po letech skončila? Jak vznikl váš nejúspěšnější společný projekt Život a doba soudce A.K.?

S Robertem jsme oba Zlíňáci. Oslovil mě jako pamětníka, když točil dokument Tenkrát. No a pak jsme se roky snažili. A nic. Pamatuju si, jak Robert odjel někam na Zanzibar a vrátil se s námětem na seriál. Byl skvělý. Napsal jsem dvanáct dílů a nabídli jsme to ČT. Líbilo se jim to, alespoň to tvrdili. Řekli nám ale, že Robert ještě nikdy nic hraného nenatočil a tohle je obsáhlá, velká záležitost. Jak měl ale něco natočit, když nám všecko odmítali. Takhle to začalo.

Sráči a obě série Života a doby soudce A.K. jsou nejlepší věci, co jsme spolu udělali. Vždycky jsme pracovali spontánně, rychle, efektně. Nápad a v podstatě i základy projektu Soudce vznikly během dvou hodin v restauraci na odpočívadle na D1 za Jihlavou, kde jsme se potkali. Řekli jsme si kauzy, co tam budou, hlavní postavy. Za pár týdnů jsem měl hotový set up. No a pak jsme měli štěstí, že to ČT vzala. Vždycky je to tak. Buď to funguje na první dobrou, nebo vůbec. Naše spolupráce skončila, protože všecky věci na světě končí. Dále bych se k tomu nechtěl vyjadřovat.

Četl jsem, že z vás Sedláček udělal pomocného režiséra na place. Konzultoval s vámi i jiné věci, třeba obsazení? A co ostatní režiséři, zapojují vás i oni do procesu natáčení?

Já jsem byl špatný pomocňák. Byli jsme tam ale naštěstí dva. Dělal jsem taky asistenta režie na Sráčích a na Ženách, co nenávidí muže a opět klapku na jeho Rodina je základ státu. Robert mě tam bral, protože jsem neměl prachy. O obsazení jsme se spolu bavili. Myslím, že na to měl Robert nos. David Švehlík jako soudce byl jackpot, Bartoška s Pleslem jako zkorumpovaní policajti ve Sráčích taky. Já jsem s mnoha režiséry nespolupracoval. Vždycky ale proběhne nějaká konzultace, ve které zvítězí ten, kdo projekt financuje. Po tom, co jsem už řekl, se na plac už vůbec nehrnu. Jedu se podívat na den, na dva. Stačí. Tom Stoppard řekl, že jeho práce scenáristy končí se schválením scénáře. Souhlasím s tím. Dál už to nemám možnost ovlivnit.

Na čem ztroskotal váš společný seriál Pálava, ke kterému vznikl jen pilotní snímek?

Nevím. Začínalo to v krematoriu, byla tam hra s urnama, ale taky skvělý Bolek Polívka s Arnoštem Goldflamem. Možná to byl až příliš černý humor. Mně se ta věc pořád líbí. I celý ten projekt, který odkazoval na legendárního Bouvarda a Pécucheta. ČT tomu asi nevěřila. Uspořádala asi 4 veřejná promítání, kam pozvala lidi různého věku, pohlaví, profesí. Po promítnutí se měli k věci vyjádřit. Asi to neprošlo. Na jedné té projekci jsem byl. Seděli jsme za plátnem a viděli reakci lidí. Jedna paní se tam rozplakala. Asi jsme si příliš hráli se smrtí a byli až moc cyničtí. Kdo ví. Možná by to už dneska prošlo.

TV film Comeback (2005), ač není podle žádné z vašich knih, k nim má tematicky velmi blízko, hudební prostředí totiž často hraje důležitou roli i ve vaší próze (Nekonečný striptýz, Popík, Poslední mejdan). Dočkáme se dalšího filmu, kde hraje hudba výraznou roli?

Comeback mám rád. Vaškovi Křístkovi se to povedlo. Skvělá Redlova muzika, skvělý Richard Krajčo jako muzikant alkoholik. Na tom to stojí. Scénář je takový, jak bývá u hudebních filmů, když má vyniknout něco jiného než příběh. Úplně blbý ale snad není.

K muzice a muzikantům jsem měl vždycky blízko. Když jsem končil VŠ, myslel jsem, že budeme pokračovat se studentskou kapelou dál. Měl a chtěl jsem být muzikantem. Vždycky jsem říkal, že jsem píšící folkáč. Kamarádil jsem se se všemi. Wabi ke mně chodil na rum, který jsem vyráběl. Tělocvikář z gymplu Mirek Hála, který mě tam pozval na besedu, se mě ptal: „Nevadilo by ti, kdyby si tam zahrál jeden borec. Je fakt dobrý.“ Jasně, že byl. Jmenoval se Vlasta Redl. Viktorin a Markytán byli taky ze Zlína. Seznámili mě s ostatními. S Jarkem Nohavicou jsme byli pár roků v docela blízkém a častém styku. S ním a s Karlem Plíhalem jsem jezdil na festivaly. Dělal jsem jim řidiče. Oni mi jako kmotři křtili Kobovu garáž na dvanácti koncertech po republice. Teď mě napadá... Neměl bych ty paměti přece jenom napsat?

Rozhodně měl.

Před osmi lety jsem pozval rockovou kapelu mého mladého kamaráda, aby mě doprovázela na jednom čtení. Pak jsem s nimi zpíval pár vlastních věcí. Potom kamarád z kapely odešel a udělali ze mě frontmana. Nechtělo se mi, ale jedu v tom pořád. Co už? Jagger je starší a taky je frontman. Moc rád bych napsal hudební film, nebo film s písničkama, ale nevím jak na to a kdo by do toho se mnou šel. A pak ten příběh...

Při práci na seriálu Stíny v mlze. Foto: se souhlasem Zdeňka Zapletala

Na rozdíl od knihy kecá do scénáře daleko víc lidí. Vadí vám dělat kompromisy, měnit příběh podle pokynů dramaturgů, režiséra, producentů, i když jsou vám změny proti srsti?

Život je kompromis. Vztahy jsou kompromis. Moje práce je plná kompromisů. Zvykl jsem si. Jeden hollywoodský producent měl prý kdysi na SPZce: REWRITE. Asi bych si to tam měl dát taky. Nemám nic proti přepisování, i když připomínky mě vždycky v první fázi naserou a totálně rozladí. Přemýšlím o nich. Snažím se uhájit to, o čem jsem přesvědčený. Uznám, když mají dramaturgové a producenti pravdu. Ono taky hodně záleží na tom, KDO je tím dramaturgem a producentem. Přepisování většinou textu pomůže, ale jsou určité meze, kdy může být autor udramaturgován. Jediné, co mi vadí, je přístup redaktorů a publicistů k českým scenáristům. Pořád a znovu, i přes upozornění vlivných producentů, se u nás píše Hřebejkův seriál, Špačkův seriál, Strachův seriál atd. Jako by český scenárista byl jenom nějaká pitomá servisní služba. O amerických seriálech ale píšou jako o sérii Nica Pizzolata, Davida E. Kelleyho, což jsou borci, kteří to vymysleli a napsali. Netoužím po slávě... Kecám. Toužím. Ale slavný už jsem byl v osmdesátkách. Teď bych byl jenom rád, kdyby si dámy a pánové uvědomili, že bez scénáře seriál nevznikne a začali psát, že jde třeba o seriál Špačka a Zapletala.

Zatímco vaše knihy se z velké části odehrávají ve Zlíně, spousta scénářů má dějiště v Ostravě a okolí. Byla to vaše volba, nebo rozhodovala skutečnost, že ony snímky vyráběla ČT Ostrava? A jaký máte k Ostravě vztah?

Pittsburg Town Smoky Town Ostrava, jak zpíval nebožtík Pepa Streichl... Neříkám to ze slušnosti, ale já mám Ostravu fakt rád. Jezdil jsem sem docela často ještě dřív, než jsem začal psát scénáře. A pokaždé, když jsem se blížil, tak jsem si zpíval Pittsburg Town... Ostrava má genuis loci. Má svoji specifickou atmosféru, svoje tajemství, ukazuje svoji bídu i rozmařilost, ale přitom zůstává pořád na zemi. Měl jsem tu kamarády. Prošel jsem haviřské hospody za časů, když se tu ještě těžilo. Každý z těch borců, co tam seděli, mohl další den zahučet. Mám pocit, že lidi jsou tu otevřenější, přátelštější, normálnější. Žil jsem tu přechodně několik měsíců během různých natáčení. Bývá mi tu dobře. Samozřejmě o výběru prostředí rozhodovalo, že snímky produkovala a natáčela ostravská ČT.

Důležitou část života jste strávil ve Zlíně. Měl jste v plánu napsat scénář, který by se odehrával v jeho kulisách?

Já jsem jich napsal docela dost. Třeba ten seriál o koních. Měl se odehrávat ve slušovických závodních stájích, na slušovické dráze, ve Zlíně a v okolí.

Mimochodem, jak se tvářili předlistopadoví cenzoři, že tehdejšímu Gottwaldovu říkáte ve svých knihách Mlín?

Mlín v mých knížkách nikomu nevadil. Redaktoři v nakladatelství nebyli idioti. Vždycky se snažili o to, aby toho prošlo co nejvíc a pokud možno všechno. Posudky na schválení zadávali lidem, o kterých věděli, že to schválí. Problém jsem měl s knížkou o Kanadě. Žil tam můj otec. Navštívil jsem ho v 80. letech a napsal o tom. Neprošlo to. Chtěli, abych udělal úpravy, napsal o nezaměstnaných a podobně. Nebyl jsem žádný hrdina, ale tohle jsem odmítl udělat. Dva roky jsem si pak ani neškrtl.

V České televizi už běží druhá série Stínů v mlze, s nápadem sepsat krimi seriál z moravskoslezského kraje jste přišel vy, nebo šlo o práci na objednávku?

Nabídl jsem ČT Ostrava námět na krimi seriál. Kreativní producentce Katce Ondřejkové se líbil. Řekla mi, že ho chce. Domluvili jsme se během jednoho dne. Ten námět byl potom samozřejmě mnohokrát přepracován a upravován, než ho Katka nabídla v Praze ČT ke schválení. Naštěstí to vyšlo.

Tipuju, že případy odehrávající se v první sérii nemají reálný základ, hlavně pro jejich zasazení do atraktivních kulis jako jsou ilegální zápasy v kleci, svět youtuberů, motorkářů, či prostředí dětského gangu. Jak je to s čerpáním z reality ve druhé sérii?

Já vím, že je in psát takzvaně „podle“ nebo „na základě skutečných událostí“. Já ale preferuju fikci. Reálné kauzy jsou většinou omezené právě tou realitou, v níž se odehrály. Podle mě i do reálného příběhu musí vstoupit jistá míra fikce, aby ten příběh mohl fungovat a nebyl jen nudným popisem. Reality se snažím držet jen v postupech a jednání policie. Takže je jasné, že taky všechny epizody druhé série jsou vymyšlené.

Mimo té kriminální je v seriálu rovina, v níž se řeší soukromé životy hlavních vyšetřovatelů a také linka s Miroslavem Hanušem v roli pomstychtivého Hrbka. Která z těchto paralelních linií vás bavila víc?

No, Hrbek mě bavil hodně… Už jsem se vždycky těšil, až přijde čas a budu psát obrazy, kde vystupuje. Vedlejší linky jsou i ve dvojce. Nesmím nic prozrazovat, ale podle mě jsou dramatičtější než v jedničce. Taky mě dost bavily. Když napíšete 24 krimi příběhů, nevyhnete se jistým zaběhlým postupům, žánrovým klišé. Ty vedlejší linky jsou potom vždycky zpestření. Něco z jiného soudku.

Vrátí se Hrbek i v nové sérii?

Bohužel, v té se už Hrbek neobjeví. Hanuš ho zahrál naprosto skvěle. Udělal z té malé role mistrovskou. Ve druhé sérii samozřejmě taky něco bude, ale já fakt nesmím prozrazovat, co. Ani naznačovat. Mám to ve smlouvě. O pomstu sice nepůjde, ale doufám, že to diváky zaujme stejně jako linka Hrbka-Hanuše.

Podle tisku byla premiéra Stínů v mlze 2 odložena z důvodu střelby na filosofické fakultě UK, třetí díl vaší nové série totiž prý vypráví obdobný příběh. Je tam opravdu tak silná podobnost?

Ve třetím dílu se střílí ve škole. Sekvence byla po prosincové střelbě přestříhána, upravena. Motivace „našeho“ střelce je jiná, ale vedení ČT se rozhodlo druhou sérii odložit. Nejsem od toho, abych hodnotil, jestli to bylo dobře, nebo ne. Mnohem horší by pro mě jako pro autora bylo, kdyby ke střelbě na fakultě došlo až po odvysílání konkrétního dílu. To bych asi těžko dával. Střílelo se už v Uherském Brodě, v ostravské nemocnici. Pravidelně chodily zprávy o střelbě na amerických školách. To téma viselo ve vzduchu. Možná proto jsem po něm sáhnul. Mohlo to přijít kdykoliv a kdykoliv se to může, bohužel, opakovat. Nic s tím nenaděláme.

Jsou nějaké kriminální seriály, na kterých jste se učil, nebo je považujete za výjimečné?

Já se učím na všem a pořád. Je toho hrozně moc, co se mi líbí. Teď spíš sleduju seriály. Hodně se mi líbily třeba Sopranovi, Perníkový táta, Ozark, Gomora, Bílý Lotos, Sedmilhářky, výborný rumunský seroš Stíny, maďarský Sladký život. Výborní jsou ovšem taky Hříšní lidé a Panoptikum města pražského, které jsem viděl až nedávno. Kluci to tenkrát uměli. A jak jim to hrálo…

s Kateřinou Ondřejkovou a Radimem Špačkem při natáčení Stínů v mlze. Foto: se souhlasem Zdeňka Zapletala

Pro ty, kdo by se rádi živili scenáristikou, kolik času psaní tak rozsáhlého projektu zabere?

Čtrnáct, patnáct měsíců na jednu sérii. A veškerý čas. Když nepíšete, myslíte na to, co budete psát nebo co jste napsal blbě a musíte to opravit nebo co jste nenapsal a napsat měl nebo na to, co budete psát příště. A pak jdete třeba po stezce kolem Ostravice, přijdete k lávce na Bazaly a říkáte si: „Ty vole, tady by taky nebylo marné umístit mrtvolu… Fajn, ale co použiju? Nůž? Pistoli? Kuši?… A co motiv? A proč ji pohodil zrovna tady?“ A už to jede.

Co chystáte na poli audiovizuálním do budoucna? Stíny v mlze 3, pokud bude mít dvojka sledovanost, nebo píšete něco úplně nového?

Rozhodli jsme se, že Stíny 3 nebudou. Nemá se prý říkat, co člověk plánuje. Něco píšu. Pořád. Uvidíme, co uvidíme.