Záhada rozluštěna. Restaurátoři obnovili zmizelé reliéfy na porubském Oblouku

​Tisíce lidí dnes spokojeně žijí v prvních postavených obvodech porubského sídliště plném dvorků, v bytech kolem Hlavní třídy a Oblouku, které vznikaly v padesátých letech.

Ani jim možná nepřijde na mysl, že tyto byty, školy a ulice vznikaly jako součást komunistické ideologie a tak je doplňovala i patřičná výzdoba v duchu socialistického realismu. Včetně všelijakých reliéfů a sgrafit hutníků, dětí a pionýrů, oněch socialistických „andílků“, a tehdejších komunistických budovatelských symbolů.

V poslední době řada těchto dekoračních sgrafit a uměleckých okras ve stylu takzvaného socialistického realismu, tedy „sorely“, prošla nebo prochází obnovou. Například na loni otevřeném domě kultury Poklad či nyní na rekonstruovaném Oblouku.

Nad touto obnovou bdí restaurátorka a jednatelka restaurátorské firmy Rest ART Markéta Müllerová, která, ač se narodila a vyrůstala v Praze, žije už devatenáct let v Ostravě, v posledních letech v nedalekém Děhylově. Právě s ní jsme si povídali o práci na obnově sgrafit na Oblouku, ale i o její další bohaté restaurátorské práci.

Markéta Müllerová. Foto: Petr Broulík

Finišujete na restaurátorských pracích budovatelských sgrafit na porubském Oblouku. Byl tam nějaký restaurátorský oříšek?
Naše práce spíše na jaře trochu opožďovala zima. Restaurování nelze dělat při méně než pěti stupních Celsia. A to bývá při venkovních pracích vždy problém. Stavbaři mohou používat různé nemrznoucí směsi, ale při restaurátorských pracích tyto „urychlovače“ nepoužíváme.

Co všechno jste na Oblouku restaurovala?
Je to opravdu rozsáhlá zakázka, na Oblouku je celkem 114 sgrafit mezi okny jeho posledního poschodí. Jsou na nich různé rostlinné motivy, které se střídají. Museli jsme nejdříve přijít na systém, jak se tyto motivy střídají, protože se střídají nepravidelně, některé po sedmi, další po třech. Označili jsme je tedy písmeny od A až po X a jednotlivé pole čísly 1 až 114. Vzniklo jakési leporelo, které nám pak pomáhalo při práci. Ovšem dlouho jsme pátrali, co bylo na čtyřech velkých sgrafitech, které jsou nad tím velkým průjezdem komplexu budov Oblouku.

To nešlo vůbec rozeznat, co na nich bylo?
Ne. Sgrafita jsou zde velmi málo čitelná, jsou silně poškozena a při pohledu zdola nerozluštitelná. Navíc jsou jiná než všechna ostatní sgrafitová pole a jejich motivy se liší od našeho připraveného leporela. Tato čtyři sgrafita jsou obdélníková, každé z nich je jiné. Jsou na nich také stylizované rostlinné pletence, ale jejich střed vždy tvoří nějaký dobový symbol.

Rozluštili jste ty symboly?
Ano. V jednom z nich jsme našli třeba pěticípou hvězdu, v jiném dvě hornická kladiva a na těch dvou zbývajících pracujeme. Při přípravě obnovy takto poničených sgrafit jsme často odkázáni až na to, kdy je vidíme až zblízka, tedy po postavení lešení. Proto jsme si snažili pomoci si u těchto čtyř nečitelných sgrafit nejdříve pomoci vysláním dronu. Avšak ani dron nám nic o motivech nevypověděl, stejně jako historické fotografie, jejich zvětšení či jiné úpravy moderními technologiemi. „Luštili“ jsme proto tyto motivy až po postavení lešení dalšími technikami, jako je nasvícení fragmentů sgrafit bočním světlem či takzvanou frotáží, kdy měkkým hadříkem namočeným v jemně drceném grafitu nebo uhlíků otiskneme zbytky původního motivu.

Podařilo se? Co jste nakonec na těch nejvíce poškozených sgrafitech našli?
Ve středu dalšího čtvercového sgrafita jsme našli holubici a v posledním sgrafitu další motiv překřížených hornických kladiv. U posledního sgrafita jsme řešili dilema s jedním detailem, který jsme nakonec vyřešili po konzultaci se zástupcem památkového ústavu, a bude to takové malé překvapení pro všechny.

Vy jste se s kolegy na Oblouk vlastně po nějaké době vrátila...
Ano, v roce 2017 jsme tam restaurovali takzvaný terakotový dvoureliéf Vstup do města, který se někdy uvádí jako Odchod do práce, a Návrat domů. Původně jsme měli restaurovat pouze tento reliéf, který zdobí průjezdní budovu. Po průzkumu a ohledání místa přímo nahoře nám však bylo jasné, že bude nutné řešit komplexně celou atiku. Kromě znečištění povrchu terakoty tmavými exhalacemi z ovzduší byla atika poškozená i biologicky, tedy mechy a různými nízkými rostlinami, z okapu vedle atiky vyrůstala dokonce už vzrostlá náletová bříza. Bylo tedy zřejmé, že střecha je ve špatném stavu, byly tam hodně poničené okapy i svody a do střechy komplexu budov Oblouku zatékalo. Možná tato bližší prohlídka tehdy pomohla k tomu, že Oblouk nyní prochází celkovou rekonstrukcí od sklepů až po střechy. Tato rozsáhlá rekonstrukce se však nedotkne jižní věže, která není majetkem investora.

Oblouk je ve stylu sorela, je tedy i symbolem komunistického období. Nevadí vám to?
Nemám s tím problém, stejně jako nemám problém s barokem nebo renesancí. Samozřejmě některá díla jsou hezčí, některá méně. Ale socialismus je prostě nějaká naše životní a společenská etapa, která k nám a naší minulosti neoddělitelně patří, ať se nám to líbí nebo ne. A my jako restaurátoři to musíme respektovat. A sorela je navíc i krásná, když se třeba podívám na ty iónské sloupy tady na Alšáku nebo terakotové reliéfy mezi okny kolem nás. Jsem původem z Prahy, kde dominují starší historické slohy, tak si to tady docela užívám. Kromě Oblouku jsem dělala ještě sorelu v Havířově a sgrafita na městském úřadě v Šenově.

Překvapilo vás něco při restaurování na Oblouku?
Možná právě to, že jeho výzdoba není zas až tak prvoplánově socialisticky realistická. Nikde na sgrafitech nebyly ty správné „socialistické“ motivy, až teď u těch čtyř sgrafit jsme se konečně dočkali rudé hvězdy a těch hornických kladiv! A té holubice. Bylo to vše až přímo nad tím hlavním průjezdním obloukem.

Znáte sgrafito dětí na Věžičkách, na kterém jeden ze ztvárněných chlapečků čůrá do jednoho z oken, které sgrafita lemují?
Tak to neznám, ale ve výtvarném umění se takzvané marginální umění vyskytuje poměrně často a na toto téma existují i odborné přednášky. Třeba ve středověku umělci svá díla různě přizdobovali nebo se takto odreagovávali od přísných pravidel. Vzpomínám si právě na jednu přednášku, která popisovala marginální umění a mám před očima malou jednoduchou až dětskou kresbu písaře, který na okraji iluminovaného rukopisu ztvárnil jeptišku, která sbírala do košíčku penisy ze stromu penisů. Nebo truhlářský vtípek na zadní straně takzvaných sedilií v kostele, o které si opírají pozadí stojící ministranti, kde je vyrytý efekt od konečníku jdoucích mráčků nebo jakýchsi bublinek. Takže takovéto marginální umění funguje už od nepaměti. Třeba na staroměstské Mostecké věži jsou na nárožích jakási satirická sousoší, na jednom z nich je jeptiška v hábitu s mužem, který má ruku pod její suknicí a na druhém muž prozkoumávající ňadra ženy.

A jak je vidět, v decentnější formě pronikly ve formě čurajícího chlapečka na Věžičkách tyto odlehčující motivy i do komunistické sorely...
Asi. Ostatně také třeba na sgrafitové výzdobě litomyšlského zámku v podobě psaníček, z nichž se údajně motiv žádného neopakuje, a na které pracovala v minulém století řada našich předních výtvarných umělců včetně například Olbrama Zoubka, lze najít dost odvázaná psaníčka. Tím jsme se jako studenti bavili, když jsem v Litomyšli právě restaurování studovala.

Kompenzujete si nějak tu docela dlouhou práci na stalinistické výstavbě a výzdobě?
Ano, zároveň restaurujeme barokní sochy ve Frýdlantu nad Ostravicí a teď jsme do ateliéru převezli sochu Panny Marie z Lichnova, která je ve velmi špatném stavu. Hlavu má uloženou na obecním úřadě a ruka se nedochovala vůbec.

Co všechno se vám z dnešní nejstarší porubské výstavby, čili tehdejší Nové Ostravy, líbí?
Strašně se mi líbí Hlavní třída, že tvoří takový krásný široký a živý bulvár. Sorela v Porubě je hodnotná tím, že tady není jen nějaká výseč tohoto slohu, ale že je tu zachována v tom velkém celku. A přitom tato hlavní třída měla podle historických plánů vlastně pokračovat až do centra Ostravy. Neměla končit Francouzskou ulicí, která ji přeťala a tak trochu tvrdě ukončila. Kdyby se to dokončilo, bylo by to úžasné. Ale mně se líbí Ostrava jako taková vůbec.

Co dalšího vás zaujalo v našem regionu?
Co mě bavilo a hlavně hodně překvapilo tady v regionu, byla práce v roce 2003 na zámku Linhartovy poblíž Krnova. Tam jsme objevili, že pod tou barokní fasádou, kterou všichni známe, je ještě jedna. Je renesanční a řekla bych, že unikátní. Jsou na ní totiž dochovaná nádherná figurální sgrafita, která tady nikde v kraji nejsou. Fragmenty renesančních sgrafit jsme sice konzervovali například na zámku v Rychvaldu, ale to bylo jen pár sgrafitových psaníček. Avšak v Linhartovech na zámku jsou na fasádě krásné renesanční slepé arkády, a v nich jsou rytíř ve zbroji i dobově oblečené postavičky renesančních dam, je to nádherné nepoškozené sgrafito. Přišli jsme na ně náhodou, ale nebylo možné je prezentovat na barokní fasádě, tak jsme je aspoň zdokumentovali – vyfotili, obkreslili a jejich místa vyznačili do takové mapy, vytvořené fotogrammetrií.

Měla byste se také brzy podílet na rekonstrukci Grossmannovy vily v Moravské Ostravě. Co bude na této vzácné vile vaším úkolem zrestaurovat?
Budeme tam dělat v interiéru na dekorativní štukové výzdobě asi sedmi místností, a na fasádě, kde jsou kromě reliéfů kolem oken ještě mezi okny arkýře dětské figury zpodobňujících čtvero ročních období. Budeme při celkové rekonstrukci pracovat i v parku, našly se tam fragmenty sochy, která stála na okraji bazénu pro zlaté rybky, ukázala to historická fotografie. Je totiž skvělé, že se ke Grossmannově vile dochovalo hodně původních fotografií, které kdysi nafotil synovec majitelů. Tyto historické snímky zachycují interiér i zahradu vily. Jsou dokonce popsány, takže víme, kde měli strýček a tetička pracovny, kde měli ložnice, kde se scházeli s přáteli a podobně. Jsou na nich vidět krásně tapety, ale jsou černobílé, takže se budou muset jejich barvy domyslet nebo dokomponovat.

Líbí se vám Grossmannova vila?
Samozřejmé, je to krásná vila a je navíc hodně autenticky dochovaná. Je zasažená jen úpravami, které se tam provedly, aby vila mohla sloužit následným majitelům a později mateřské škole. V minulosti tak vila kvůli těmto úpravám přišla o centrální schodiště ve vstupní hale. Dnes už se pracuje na návratu do původní podoby. Ale jinak tam třeba zůstaly i původní kliky. Vila má však trochu smutný příběh, majitelé, kteří si ji postavili, v ní nedlouho poté, asi po deseti letech, spáchali sebevraždu. V dopise na rozloučenou majitel svému bratru píše, že neunesli tlak věřitelů a bank, kterému již namohou čelit a že jim dnešní svět již neposkytne nikdy klid. Manželku se podařilo zachránit, ale několik týdnů po manželovi umírá také.