Velikonoční pondělí je tady! Ženy a dívky, pozor, jdou šmigrustníci

Co se patří napsat na malované vajíčko? „Ten šmigrust ti daruju, že tě v srdcu schovuju“, nebo třeba „Komu tu pomlázku dám, ten bude srdce mého pán“.

Abychom kvůli epidemii nezapomněli, o čem Velikonoce vlastně vůbec jsou, oslovili jsme muzejní badatele Jiřinu a Jaromíra Poláškovy z Frýdku-Místku, kteří dobře vědí, jak vypadaly tyto nejvýznamnější křesťanské svátky dříve, zejména v dobách našich babiček, dědečků, prababiček a pradědečků.

Dnes nám manželé Poláškovi popíšou, jak vypadalo kdysi v kraji Velikonoční pondělí, dnes asi nejoblíbenější den z Velikonoc, protože umožňuje chlapcům beztrestně nařezat děvčatům a dokonce si tím i vykoledovat odměnu.

Hlavně nepleťte tatar z proutí smuteční vrby

Na červené Velikonoční pondělí se nejvíce těšila mládež. Aby to „šmigrustníci“ stihli, někdy začínali „šmigrustovat“ pěkně brzy: „Jedyn umyvol, druhy utirol, třeti karbačovol, čtvrty nosil sebú vodu a tyn pátý, tyn častovol rosolkú, no něbylo to pěkné?“ vzpomínají pamětníci. Jen nesmíte mít „tatar“ upletený ze smuteční vrby, to by bylo po štěstí.

Foto: Jaromír Polášek

Hospodář vyplácí manželku březovou metlicí, prutem nebo jalovcem. Velikonoční obřadníci musejí být obdarováni malovanými vajíčky, koblihami a beránkem s nádivkou z vajíček a zelených lístečků.

Kdo si jedno vajíčko uschová do příštího roku, ten prý nic nezapomene! V úterý velikonoční pak chodí po kupačce děvčata, aby to oplatila hochům – či spíše kdysi chodila...

Ten šmigrust ti daruju, že tě v srdcu schovuju

Co se patří napsat na malované vajíčko? „Ten šmigrust ti daruju, že tě v srdcu schovuju“, nebo třeba „Komu tu pomlázku dám, ten bude srdce mého pán“. Svému milému děvucha pomalovala a popsala až půl kopy vajec a převázala mu je do nového bílého šátku, na který červenou nití vyšila jeho jméno.

Žel kromě máchání karabáčem, popíjení lihovin a pokřikování dnes mnozí už žádné další kouzlo Velikonoc neobjevují. Nebo ne?

A co se jí na Velikonoční pondělí? Jídla kynutá – halušky v páře, knedlíky kynuté, něco svěžího, zeleného, koblihy, beránek s nádivkou z vajíček a zelených lístečků. Dříve se také jedla tohoroční mladá zvířata.

Pučení, svěžest a mládí symbolizují obrodu přírody, nový život, stejně tak kulaté vajíčko. Ostatně i název „kraslice“ je od slovanského označení červené barvy; původně velikonoční vajíčka byla červená.

Proutek se votočí, pár vajíček vyskočí

Závěrem dodáme veselé velikonoční říkání: „Hou, hou, krávy jdou, nesou mlíko pod vodou. A ta baše jalová, u božího kostela. Kostel se boří, stodola hoří, a ty panenko, skoč mně do vody pro ty čtyry jahody. Proutek se votočí, pár vajíček vyskočí. Má řitečka se šupeří, vaše děvečka mně nevěří. Poženu se do dveří…“ (Morava, František Sušil, konec 19. století).

Foto: Jaromír Polášek

A další: „Slavíček je malý ptáček, on se ti chytit nedá. On ti nese pěkné psaní od tvého potěšení, o půlnoci zazpívá… Máš-li ke mně lásku, přijď k nám na pomlázku… Dala jsem ti synku vajíčko z lásky malované, ale běda, jestli půjdeš za jinú…“

Za výprask pomlázkou ještě děvčata poděkují

Pomlázka je jedním ze symbolů Velikonoc. Jedná se o spletený svazek proutků, který bývá na tenčím konci ozdoben barevnými pentlemi. Je to nástroj, se kterým chlapci a muži na Velikonoční pondělí „chodí na koledu, šmigrust, dyngus nebo kyčkovanou“. Proto se Velikonočnímu pondělí také někdy říká „mrskaný pondělek“.

Ke šlehání se používá pomlázka z proutí nebo čerstvých rašících výhonků listnatých dřevin, typicky měkkých vrbových. Při šlehání se recitují nebo zpívají velikonoční koledy.

„Pomlázkou“ je přeneseně nazývána i sama koleda, výslužka za vyšlehání. O symbolice mužsko-ženského svazku svědčí skutečnost, že pošlehání pomlázkou se vnímá jako pozitivní, ženy za pošlehání děkují slovně i symbolicky vajíčky, naopak nepošlehané ženy se trápí, že zůstaly opomenuty.