Nejnovější zprávy: Sdílko je zpátky. Do Poruby míří regionální prodejci, workshopy i kavárna Vražda v Porubě! Třicetiletý muž včera zabil mladou ženu

SÁGA RODU MALÍKŮ

Sága rodu Malíků: Začátky v Kanadě byly těžké

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Foto: Archiv Hany Mrázové

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak vzpomíná Hana Mrázová na své příbuzné a blízké?

Moje sestra Eva, chudá emigrantka, si vzala v bance půjčku a zaplatila nám, čtyřem „Mrazíkům“ cestu do Kanady. Rodiče si letenky zaplatili sami, prodali v Československu pár posledních cenností, které z minula ještě měli. Takže pro nás nastalo dilema, z čeho dluh sestře zaplatíme, když tam můj muž nemůže legálně pracovat.

Tak takové byly naše první zážitky v Kanadě. Že jsme tam v obchodech viděli všude regály plné zboží, pro nás bylo opravdu v dané situaci méně důležité.

Pak nám však někdo znalý poměrů poradil, abychom požádali o přistěhovalecký status, takzvaný „landed status“. Měli jsme víc než štěstí, že to tehdy ještě bylo možné. O asi tři roky později už se o tento statut mohlo požádat jen před vstupem do Kanady! A dnes na něj lidé čekají často i léta!

Pomáhali i uklízet kanceláře

Formality na imigračním úřadě proběhly hladce, Čechoslováci byli vždy v Kanadě vítáni. Jméno Československa mělo tehdy ještě velkou devizu, hlavně například Zbrojovka, značky Jawa, plzeňské pivo, ve sportu třeba jména Zátopek, Věra Čáslavská, ale v těch dnech taky Dubček. A samozřejmě měla velký zvuk zručnost našich lidí.

Sestra kromě denního zaměstnání po našem příjezdu chodila po večerech uklízet na přivýdělek. Chtěla, aby se vydělalo například na výlet na Floridu pro rodiče. Ti totiž původně přiletěli do Kanady jen na návštěvu, tak chtěla, aby něco víc viděl. Tak jsme se přidali i my „Mrazíci“. Byly to pěkné kanceláře a práce to nebyla nijak těžká. A výhodou u této práce bylo, že nebylo třeba znát řeč a docela se vydělalo.

Manžel mezitím studoval v inženýrských časopisech nabídky práce v oboru. Ozvali se mu z prérijní provincie ve středu Kanady, ze Saskatchewanu. Zaletěl tam na pohovor, let trval tři a půl hodiny, přijali ho a nastoupil tam v září 1969. Já s dětmi a také můj bratr jsme ho následovali o měsíc později, když už měl pro nás ubytování v domku u hodné rodiny a auto na půjčku z banky. Rodiče zatím pobývali u sestry Evy v Torontě.

Do letadla Malík nastoupil s puškou přes rameno

Když si rodiče a bratr vyřizovali koncem roku 1968 návštěvu Kanady, přemýšleli, co přivézt příbuzným jako upomínku z vlasti. Mohou snad jako dárek koupit loveckou pušku? Jeden dárek by tedy vymyšlený byl. Když pak navštívili Rožnov pod Radhoštěm a navštívili tam také místního řezbáře, koupili u něho umně vyřezávané kukačkové hodiny. A na světě byl druhý dar.

Dne 9. ledna 1969 pak tři cestovatelé nastoupili v Praze do letadla - otec s puškou přes rameno, bratr Láďa měl na starost ty dřevěné kukačky. Maminka nastoupila asi jen se svou kabelkou, která ale vždy obsahovala vše, co dáma potřebuje.

Přes oceán se letělo z Amsterodamu do Montrealu. Bratr na ten let vzpomíná takto: „Otec pušku koupil v Praze před odletem. Samozřejmě neví, zda a jaké povolení k přepravě takové pušky letadlem bylo zapotřebí. Dávno už totiž nebyl členem Mysliveckého spolku. Nebo měl někde na vyšších místech ještě nějaké staré kontakty? Nevíme.“

Každopádně v Praze ani v Amsterodamu nebyl žádný problém s puškou do letadla nastoupit. Až v Amsterodamu před odletem, asi na upozornění letušky, přišel k otci kapitán letounu a slušně se mu omluvil, že raději vezme na celou dobu letu zbraň do své kabiny. Dnes by to asi dopadlo úplně jinak. On už to ostatně někdo kdysi výstižně vyjádřil: „Čas trhl oponou a svět se změnil.“

Začátek u Niagary - obchod se žvýkačkami

Brzy po příletu do Toronta se jelo na návštěvu synovce a bratrance Pepy Fuska, žijícího s rodinou nedaleko Niagary. Když tam Pepa, nedostudovaný právník, kdysi zakotvil, musel si nějak zajistit živobytí. Anglicky sice uměl ze studií, ale jinak kvalifikace žádná.

Přes známého Čecha se tak dal do obchodování se žvýkačkami. U každého obchodu či benzínky byly mašinky na žvýkačky v podobě kuliček všech velikostí a barev. Byly tam i burské oříšky. Do automatu se vhodily drobné, otočilo se páčkou a do dlaně vypadlo požadované množství zboží.

Bylo fajn, že zboží bylo pro zákazníka viditelné, protože bylo v nádobě ze silného skla. To ale znamenalo, že bylo také vystavené slunci. Sladký obal žvýkaček se částečně roztékal a navzájem slepoval, oříšky zase napadali červíci, ale dírky byly malé, takže to kupujícím očividně nijak nevadilo.

Zásoba žvýkaček všech tvarů a barev v suterénu

Tyto mašinky byly rozmístěné po velké oblasti, poloprázdné se musely vyměnit za plné a tak dále. Klima v okolí Niagary je v létě velmi vlhké, cestování autem je proto hodně únavné.

Když jsme dorazili v červenci do Toronta i my, Mrázovi, pobyli jsme u Pepy asi týden. Zásoba zboží byla u něho v domku v suterénu. Doma v Československu byly žvýkačky ještě exotika, ale tady byly otevřené krabice s těmi kuličkami všech barev i velikostí. Ty největší se sotva vešly děcku do úst.

Láďa u nich potom toho půl roku bydlel, pomáhal Pepovi se zásobováním žvýkačkami. Za tu dobu taky zvládl angličtinu.

Zmrzlinu kupovali v kbelíkách

Nás a své děti vzal bratranec Pepa Fusek jednou i na zmrzlinu, která se tady jedla v různých formách a kombinacích s ovocem a hlavně ve velkém množství. Domů se kupovala v kbelíkách.

To léto 1969 bylo v Torontě parno a vysoká vlhkost. Před odletem z Prahy jsme chodili v letních kabátech. Byl to velký šok pro oběhový systém. I když zapršelo, tak se nijak neochladilo. Na kuchyňské židle potažené nějakou umělinou jsme dávali ručníky, jinak pod námi byly louže potu.

Naopak na prériích, kde jsme se později usadili, bylo cely rok suché podnebí. Sníh tam byl jako mouka, v létě zase foukal horký, suchý vítr. Ale za posledních padesát let se klima také v Kanadě, ostatně jako všude na světě, podstatně změnilo.

Příště: Velkodrogistovi chyběly za mořem nejvíce tvarůžky

Fotogalerie

Autor: Archiv Hany Mrázové