​Sága rodu Malíků: Milovaná chata v Beskydech, lesy plné hřibů a bezstarostné mládí

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

Beskydská čarodějnice a les plný duchů

Asi tak deset minut cesty dále po silnici, které se kdysi říkalo císařská cesta a která se vine údolím Kněhyně, bývala chaloupka rodiny Janíčků. Matka byla Josefa, jméno pana Janíčka si nepamatuji, jejich jediný syn byl Jindra, se kterým jsme se také po mnoha letech setkali. S našimi rodiči jsme tyto milé pamětníky minulosti navštívili v roce 1990.

Mezi Valachy bývalo mnoho pověr a o paní Josefě se povídalo, že prý čaruje a může třeba uřknout sousedovic krávu, když Josefa uvidí, že nesete kolem ní bandasku s jejich mlékem. Pro obyvatele hor býval tehdy les plný duchů a nadpřirozených zjevení. Příroda podněcovala jejich představivost a i jejich mluva byla plná krásných přirovnání a humorných výrazů. Nevím, kolik z toho ještě dnes přežívá, ale my jsme to naštěstí ještě zažili v ryzí formě.

Josefa a její vrstevnice také chodily v neděli do kostela až na Horní Bečvu a to v rožnovském kroji. Jak jim to slušelo! I tahle starší ženuška se v kroji nesla jako mladá děvčica. Ostatně stejný kroj nosila naše prababička Veronika Malíková.

Obyvatelé chaty chodili k Janíčkům vždy pro čerstvý tvaroh. Jindra pásával jejich Stračenu na pasínku poblíž chalupy a prodej tvarohu rodiče přenechávali právě jemu. Závažím na váhách byly samozřejmě jen kameny různé velikosti. Jindra rozvážně mumlal: „Tak to máme, tak to máme...“

No cena byla vždy trochu víc v jeho prospěch a tak byla spokojenost na obou stranách.

Praváky si pan Juříček hlídal – chodil na ně brzy ráno

Jedno léto se z Nové Vsi vypravil na Bečvy i strýc Franci Merta, bývalý milionář v Orlové a pak po znárodnění dělník ve Ferrum u Frýdlantu. Chtěl si užít houbaření a tak se vypravil na chatu vlakem. Koupil si jízdenku do Frenštátu a pak šel na Prostředni Bečvu pěšky.

Jako společníka si strýc vzal s sebou naši milovanou fenku Dodu a úspěšně dorazili na chatu za rodinou na týdenní pobyt. Tehdy ještě houby rostly vždy a nemuselo se je chodit sbírat ani moc daleko. Pár minut od chaty byl takzvaný červeníkový les, nad Juříčkovými zase rostly praváky. Ty si tam však hlídal pan Juříček - chodil na ně hodně brzo ráno!

Útěk před zmijí a tajemný zloděj čerstvě snesených vajec

Na prosluněném rubisku nebyla nouze o jedovaté zmije a strýc, uzřivší jednu spící zmiji na pařezu, začal do ní šťourat holí! Netrvalo to dlouho a strýc měl co dělat, aby zmiji utekl. A hlavně proto, že běžel z kopce dolů, což je prý mnohem výhodnější pro tohoto plaza.

Právě v době týdenního pobytu strýce Franciho na chatě si třeba paní Juříčková začala stěžovat, že jim něco chodí na „vajca“, podezřívala kunu. Pan Juříček kvůli tomu klel jako pohan, ale nic to nepomohlo - vejce se ztrácela dál...

Jednoho dne však někdo z osazenstva chaty toho zloděje objevil. To naše fenka Doda přicházela spokojeně dolů pěšinkou od Juříčků s pysky od žloutků! Nechodila na ně snad, že by měla hlad. Ta syrová vejce pro ni byla skvělá pochoutka! Ale tajemství se zachovalo a Juříčkům se jistě škoda po tomto odhalení čtyřnohého zloděje čerstvých vajec vynahradila jinak. Protože po tomto odhalení se už vejce neztrácela. A Juříčkovi z toho vyvodili, že tu daremnou kunu někdo prostě v lese zastřelil.

No a strýc Franci jistě přivezl domů nejen pytlík nasušených hub, ale i košík čerstvých hub na vaření. Část hub potom teta Otýlie nakládala na kyselo a myslím, že byla určitě hodně spokojená s dary lesa z chaty na Bečvách.

Mladí spali na chatě i ve stanech. Nebo u Šenů v seně

Náš bratr Láďa, který se narodil v roce 1950 a je tedy o deset let mladší než my sestry, také rád jezdil na chatu v Beskydech. Jeho a naše vzpomínky na dětství se tedy dost liší:

„Na Bečvách na chatě jsem býval o letních prázdninách dost často, tak asi od mých pěti let až do doby, než jsem šel do učení na automechanika v Zábřehu na Moravě. Naše sestřenice Mařenka Juřinová, rozená Helbichová, tam trávila léto se svými malými dětmi. A tak tam na víkendy přijížděl Slávek Juřina, který se mi dost hodně věnoval. Chodili jsme na houby, borůvky, na plácku u potoka jsme si pinkali balónem přes síť. Naši rodiče, kteří oba pracovali na směny na NHKG, tak měli o mně dobře postaráno,“ vzpomínal nedávno v Kanadě Láďa Malík.

Palouček u potoka pod naší chatou, kde se dal třeba trochu pinkat volejbal, byl upraven pro stanování. Stan tvořila celtovina, vystlala se smrkovými větvemi, ale kolem stanu se musel vyhloubit járek čili rygol pro případ deště. Ve stanu se spalo v kožešinových pytlích. Spaní v chatě bylo totiž nanejvýš tak pro šest až sedm osob a výletníků, kteří se často v létě na chatě sešli, bylo většinou víc.

My mladší jsme však zvlášť rádi vzali zavděk možnosti spaní u Šenů na seně. Vůně sena a různé zábavy na něm totiž byly pro nás mladé přitažlivé. Jak z naší chaty, tak i pro dorost Šenovy rodiny. U chaty u potoka se dělával často táborák a buď se připravovala smaženice z hub, nebo se pekly špekáčky, ale třeba taky brambory pečené v popelu. No a k tomu naše oblíbená v potoce vychlazená kyška...

Kráva sa mosi napást! I když zanechá kravince

Také mladší bratr paní Mrázové Láďa vzpomíná na bratry Šenovy. „Mými hlavními společníky tam byli o něco starší Jaroš a Tonda Šenovi. Rádi jsme si hráli kolem chaty, u studánky. Tonda měl ale samozřejmě hlavně na starosti jejich Kučara.

Kráva sa mosi napást, připomínala totiž vždy Toníkovi Šenů jeho maminka. Kolem potoka však moc trávy k pastvě nebylo. A tak se jejich Kučarovi podařilo občas popást na palouku před naší chatou, ale také zanechat na místě i nějaký ten kravinec. A takové znečištění pozemku vždy dost pozlobilo naši tetu Žofii, ktterá v létě na chatě na Bečvách také hodně pobývala,“ vzpomíná Láďa Malík, syn známého bývalého ostravského velkodrogisty Vladimíra Malíka.

Žofie Helbichová, rozená Porubková, se dožila jen dvaašedesáti let. Až v její dospělosti lékaři zjistili, že má jen jednu funkční ledvinu. Tehdy jí ještě medicína nemohla výrazně pomoci, a pobyt na chatě jí vždy dost fyzicky i duševně prospíval. Prostředí beskydské chaty proto milovala.

Jak si pomoci od čarodějnic

Plno pověstí a zvyků týkajících se valašských a beskydských čarodějnic sesbírali frýdecko-místečtí badatelé Jiřina a Jaromíra Poláškovi. A tak se do některých začtěme.

Pokud se čarodějnici někde ve statku podaří kousek hnoje popadnout a ten nacpe do dírky v uchu rendlíku, dokud hnůj nestyří nebo se z dírky nevysype, čarodějnice bude hospodyni stále škodit. Krávy nebudou dojit mléko a pranic se ve statku nebude dařit.

A jak se toho zbavit? Valašská hospodyně opařila čarodějnici, která jí očarovala krávy tak, že čerstvě nadojené mléko svařila a vřící vlila do záchodu, aniž tam pohlédla. Také si můžete nechat čarodějnici „označiť od pomahača za Frydkem“. Musíte si s sebou přinést tři hrstky kravských chlupů. Též můžete kravský provaz a svoje rukavice pověsit do komína, jak je budete sušit, stejně se bude sesýchat i čarodějník a čarodějnice, až zahynou, leda že by vás prosili o odpuštění.

Která čarodějná žena zase sousedce opatrně sebere „kučky“, tedy nedožvýkané kousky sena, slámy nebo trávy vypadlé krávě z huby, usuší je a pak jimi nakuřuje svoje vlastní krávy, druhé robě ubere užitku a sobě rozmnoží. V to dříve věřívali na Valašsku. Kdo má ale v domě lipovou halouzku, nad tím naopak čarodějnice nemají zlé moci.

Ve Frenštátě zase věřili: kdo střelí do máselnice z pušky, zabije toho, kdo mu škodí. Kdo se chce čarodějnici pomstít, aby se jako sud nadula, ten ať vlije do šlehané smetany za tři halíře rozpuštěných kvasnic. Pak toto má přelít do nového pytlíku z režného plátna a zastrčit do sopouchu od kamen a z obou stran dobře zamazat. Žádné ženě však nic z domu nesmí půjčit! Když čarodějnice prosí o slitování a slíbí, že již více škodit nebude, je možno nafouklý pytlík s kvasnicemi holí vystrčit a vhodit do vody. Jen se ho nesmíte dotknout holou rukou!

Příště: Banderovci v lesích a vražda na Pustevnách