Nejnovější zprávy: Od počítače do slévárny. Mladý pár vyrábí unikátní litinové nádobí Ochutnejte regionální produkty, vyzkoušejte tradiční řemesla. Do Ostravy míří Moravskoslezský jarmark

SÁGA RODU MALÍKŮ

Sága rodu Malíků: Milovaná chata v Beskydech, hřiby, maliny a frgály!

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Milovaná chata. Foto: Archiv Hany Mrázové

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

Vaječina s houbami na ohni, selský chleba a voda ze studánky

Chatu v Beskydech postavili ve třicátých letech manželé Porubkovi, tedy teta Žofie rozená Malíková, poprvé vdaná jako Helbichová a nakonec Porubková, a její druhý manžel. Od počátku to byla opravdu rodinná chata. Na úpravách terénu kolem se podíleli všichni mladší členové rodiny, tehdy studenti Jenda Helbich mladší, Pepa a Boba Fuskovi a samozřejmě jejich mladý strýc, ale již drogista Vladimír Malík. Bylo třeba například vybudovat na palouku před chatou možnost příjezdu autem.

Z budování chaty se zachoval i rodinný amatérský film, na kterém vidíme tyto dorostence s kolečky, rýči a lopatami, Jistě je k práci pobízela i představa chutné krmě, což byla v té době vaječina s houbami, na které se chodilo už brzo ráno, připravená venku na ohni.

Palačinky strýce Bohuše a šiškové války

K vaječině se jedl tmavý selský chleba a na zapití byla voda ze studánky u chaty. Při práci na čerstvém vzduchu prosyceném vůní pryskyřice totiž mladým vždy rychle vytrávilo.

Kuchařkami na chatě byly vždy teta Žofie a její dcera Marie, ale jednou byl s mladými na chatě i strýc Bohuš Malík. A mladí pracanti dostali chuť na palačinky. A tak Bohuš velkoryse do hliněné mísy nasypal mouku, zalil ji mlékem a vrazil tam pár vajec. Ale bylo to nějak husté, tak se postupně přidávalo mléka, pak zase mouky, asi i nějaké další vejce. Když mouka došla, běželo se do krámu k Děckému. Těsta bylo nakonec víc než dost.

No a po práci mladí taky rádi pořádali ve vysokém lese u chaty legendární šiškové války, když je sbírali na otop.

Ze sbírané smetany jedinečná houbová omáčka

V horkých letních dnech byla často vítaným osvěžením také kyška vychlazená ve studeném, horském potoku, který tekl pod protějším strmým kopcem. Pro mléko se zase chodilo přes ten potok nahoru k Miklíkům. A ze sbírané smetany se pak dělala houbová omáčka jedinečné chuti.

Na tu byl nejlepší hřib zvaný sinál, jinak běžně zvaný hřib kovář. No a samozřejmě se na chatě pekly skvělé borůvkové koláče, vzpomíná dcera velkodrogisty Hana Mrázová v Torontu a dodává, že tyto tradice provázejí život na rodinné chatě dodnes. Jen nevím, kam se dnes chodí na to domácí mléko.

Frgále paní Juříčkové po čtyřiceti letech

Fotografie z roku 1990 zachycují v barvách paní Juříčkovou „v akci“, když ji opět ve svobodné vlasti navštívili Malíkovi po čtyřiceti letech. A vděční návštěvníci z Kanady mohli opět její frgále ochutnat.

Frgále po čtyřiceti letech. Foto: Archiv Hany Mrázové

Juříčkovi bydleli jen kousek po chodníčku nad chatou. Měli pět dětí a jen malé políčko nad chalupou, která byla tehdy mnohem menší než na obrázku. Pan Juříček asi někde pracoval, ale výdělky tehdy byly malé. Až Tesla v Rožnově přinesla tamním lidem více peněz a Juříčkovy děti pomáhaly postupně zvětšit a asi i vhodně zmodernizovat rodnou chalupu. Je obdivuhodné, že zachovali původní styl dřevěného srubu. Ne každá snaha o modernizaci totiž bohužel dopadla tak dobře a krásná valašská krajina je dnes mnohde postižena přestavbami stylem i materiály jí cizími.

Od Zavadilky kolem studánky a myslivny

Na prázdniny na chatě na Bečvách jsme se jako děti vždy velmi těšily. Vždy jsme přijeli na Zavadilku a pak už jsme se vydali pěšky kolem obchodu Děcký, kde nás vždy ovanula silná pryskyřičná vůně z vysokých lesů. Obchod Děcký byl takový starosvětský koloniál, prodávaly se v něm třeba hliněné hrnce, suché zboží tam stálo v pytlích a před obchodem byla lavička. Pak jsme pokračovali kolem Kalabovy studánky a myslivny, kde jednou Evu kousla do rtu fenka, která měla právě štěňata.

Pak jen o kousek dál nás vítala svými okýnky typická valašská dřevěnice Štefinky Šenové. Od Šenů se od silnice podél potoka odklání úvozová cesta, která tehdy sloužila jen pro dřevaře a byla z obou stran zastíněná vysokými smrky. Ve vysokých březích mezi obnaženými kořeny ve vlhkém stínu pobývali krásní černožlutí mloci.

Borůvky na koláč od Štefinky si hosté sbírali sami

A po pár minutách chůze už jsme viděli palouk s chatou. U Štefinky Šenové byl ve svahu za jejich obydlím seník, kde přespávali hosté z města. Štefinka ochotně upekla pro hosty borůvkové koláče, na které si ty borůvky i hosté ochotně v lese sami nasbírali. Sbírání borůvek mělo všeobecně daný a nepsaný zákon a ten zněl: „Co je blízko obydlí, patří domácím!“

Setkali jsme se v roce 1990 se Štefinkou Šenovou a jejím druhým nejstarším synem Jendou. Štefinka měla čtyři chlapce, Láďu, Jendu, Jaroše a Toníka. Nejmladší Toník měl asi dva roky, když jim v lese zabilo tátu. Mladý Šena byl dřevorubec a při práci v lese na něj jednou spadl strom. Práce v lese na horách totiž dávala horalům obživu, ale nezřídka také znamenala podobnou tragédii. My děti jsme Štefinku Šenovou znaly jen jako vdovu. A přece vždy usměvavou.

Žvýkačky ogarů Šenových ze smoly šly z huby do huby

Právě Šenovi ogaři bývali nejčastěji našimi společníky, když jsme na chatě na Prostředni Bečvě pobývali. Láďa byl asi o rok starší než moje sestra Eva, pak s námi kamarádil Jenda a Jaroš. Toník se myslím tehdy ještě spíš více držel u maminky. Dělili se s námi o svou „žvýkačku“, tedy pryskyřičnou smolu. Věděli dobře, která smůla je ke žvýkání dobrá a která je „psí“, tedy hořká. Předávali jsme si ji tenkrát z „huby do huby“!

Taky nás Šenovi ogaři učili kouřit malinové listí a já jsem s nimi taky ráda kopala mičudu, ta nám někdy spadla do potoka, a když jsme ji vytáhli, tak pak byla nacucaná vodou a nebylo ji vůbec snadné vzít hlavičkou.

I při takové zábavě však chlapci museli pást, tedy spíš jejich kravičky k spásání louky pobízet. To jsme pak na ně povykovali: „Kučare, pas sa, pas sa!!!“

Nebezpečná rubiska: jedovaté zmije a divoké včely

Šenovi ogaři také často hnali jejich dvě krávy kolem naší chaty na rubiska do hory. Tam osazenstvo naší chaty chodilo na maliny, bylo to tak asi půl hodiny mírně do kopce úvozovou cestou. Brzo všem bylo horko, protože jsme museli šlapat v gumácích. Kvůli zmijím! Ty se totiž rády zdržovaly právě na rubisku, kde se vyhřívaly na sluníčku.

A aby těch přírodních nebezpečí nebylo málo, taky měly na rubisku hnízda vosy či divoké včely. Nějaké to žihadlo jsme tak někdo z nás „vyfasoval“ nejedenkrát. Ale zvlášť se dlouho vzpomínalo na jeden takový den: Ráno před odchodem na maliny jsme dali do potoka vychladit velký hrnec s mladou kyškou. Ten den bylo dost horko, malin nějak pořád v nádobách nebylo dost, navíc maliny se vlastní vahou slehnou. Taky nás včely napadly v ten den nějak více než jindy. Cesta zpátky domů šla mírně z kopce a nás tenkrát nejvíce utěšovala představa té vychlazené kyšky v potoce.

Ale chyba lávky! Šenovi „pasáčci“ předtím hnali krávy z hory domů a ty chodívaly rády potokem. Takže z kyšky nebylo nic. Nevím, jestli alespoň ten hrnec od kyšky přečkal bez úhony, i když tehdy takové nádoby uměli opravit dráteníčci ze Slovenska.

Příště: Milovaná chata v Beskydech, čarodějnice a duchové