Nejnovější zprávy: O letní tábory je zájem. Ale podražily, za jedno dítě nejméně 4000 korun Příběhy staré Ostravy. Bestiální vražda? Devět let vězení a jednou měsíčně půst

Proměny kraje

Příběhy, ze kterých mrazí. Handicapovaní hrdinové překonávají sami sebe

​Muž, který s Usherovým syndromem úspěšně „válčí“ v soutěžích s chilli papričkami, profesionální pěstouni, kteří vychovali za více než třicet let dvanáct dětí či členové národního týmu para hokeje.

Zuzana Habáňová skoro nevidí, přesto procestovala celý svět. Také její příběh inspiruje. Foto: Petr Broulík

To jsou jen někteří z dnes deseti oceněných v už pátém ročníku celostátní soutěže Rekordy handicapovaných hrdinů.

Vyhlášení těch nejlepších se uskutečnilo dnes dopoledne v aule Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

S bílou hůlkou prošla přes čtyřicet zemí světa

Dvaačtyřicetiletá Zuzana Habáňová se stala hrdinkou handicapu poté, co kvůli cukrovce téměř oslepla. Vidí dnes jen na jedno oko, rozmazaně a to jen na patnáct procent. Nemá periferijní vidění, nerozeznává lidi, schody, bariéry, po setmění nevidí vůbec nic.

Ale svět se jí nezhroutil. Jednoho dne jí zavolal kamarád, ona vzala na záda krosnu a vydala se do světa. Od té doby je z ní uznávaná cestovatelka s bílou hůlkou a pravidelně o svých cestách informuje na svém blogu. Letos byla například dvakrát v Bulharsku, projela však spoustu zemí po celém světě.

Za posledních deset let jich Zuzana Habáňová projela třiačtyřicet. Za nejzajímavější své cesty považuje ty do Iráku, Íránu, Kolumbie, Kosova nebo na divoký Kavkaz, ale třeba i neuznané republiky Podněstří a Náhorní Karabach.

Hluchoslepý chilli maniak udržel půl hodiny v těle druhé nejpálivější chilli na světě

Druhým hrdinou handicapu se stal Radim Řehůřek, který je s Usherovým syndromem prakticky hluchoslepý s poruchou rovnováhy. „Ale jsou i horší věci. Já mám tu výhodu, že jsem optimista a mám skvělou rodinu. Není moc věcí, které bych mohl dělat, tak jsem se vrhl na soutěžení s chilli papričkami – dokonce mezi zdravými. A světe, zboř se, začal jsem je vyhrávat, dokonce se mi podařil světový rekord,“ říká Radim Řehůřek, který si přišel pro své ocenění s bílou hůlkou, ale i svým vnukem.

Radim Řehůřek má na YouTube svůj kanál s podtitulem Hluchoslepý chilli maniak a dokonce vytvořil rekord - za deset minut snědl třináct kusů chilli papriček druhé nejvyšší pálivosti na světě a pak je udržel celých třicet minut v těle. Rekord zapsala pelhřimovská Agentura Dobrý den.

Mário Muladi vydržel za svůj život tisíce křečí. Letos zemřel

Třetím Hrdinou handicapu se stal in memoriam Mário Muladi, který se před pěti lety stal vlastně inspirací pro celý projekt Rekordy handicapovaných hrdinů. Ten dostal jako každé dítě po půlroce života očkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli. Bohužel přišly komplikace. První vysoké horečky a první dlouhodobá křeč.

Jeho maminka před pěti lety spočítala, že tehdy dvaadvacetiletý Mario dostal za svůj život na deset tisíc takových křečí. Kdy ztuhnul jako kus dřeva, pak často s neuvěřitelnou silou rukama i nohama máchal kolem sebe, a po zklidnění usedavě vzlykal. Tak popsal nemoc svého třetího syna Jiří Muladi. Pak si řekl, že jeho syn je vlastně hrdina. A že takových lidí musí být na světě více.

A právě Jiří Muladi přišel před pěti lety na krajský úřad Moravskoslezského kraje a navrhl založit tuto soutěž. Letos se jejím třetím oceněným hrdinou handicapu stal i jeho syn Mário, poté, co druhého srpna ve svých sedmadvaceti letech po operačních komplikacích zemřel. „Už žádné křeče. Je prvním, kdo v našem projektu dostal ocenění in memoriam,“ sdělil Jiří Muladi.

Je na vozíku a pomáhá rozvíjet a propagovat canisterapii

V kategorii Pečující v handicapu získala ocenění šestačtyřicetiletá Monika Křístková. Po nejrůznějších vyšetřeních jí stanovili doktoři diagnózu: progresivní svalová dystrofie.

S ní je paní Monika na vozíku od roku 1989. Její zdravotní stav se horší a žádá si třeba podporu dýchacích přístrojů. Monika se však nevzdává a jako nadšený dobrovolník a milovník zvířat a majitelka zlatých retrívrů se podílí na rozvoji a propagaci canisterapie. Navštěvovala se svými fenkami například Hospic ve Frýdku-Místku.

Rok po založení canisterapeutické organizace Podané ruce, který na ocenění také Moniku Křístkovou nominoval, vznikl v roce 2001 její pobočný spolek pro Osobní asistenci. Iniciátorem této myšlenky byla právě Monika a to společně se svým mužem.

Ve svém domě vychovali dvanáct dětí a mají i králičí „pěstounskou“ rodinu

Jako další si v kategorii Pečující v handicapu odnesli ocenění manželé Marta a Václav Flejberkovi. Svatbu měli v roce 1980, ale tři roky marně očekávali vlastní dítě. Začali tedy uvažovat, zda není jejich úkolem nabídnout rodinné teplo těm dětem, které už jsou na světě, ale na vlastní funkční rodinu nemají štěstí.

V roce 1986 jim sociální pracovnice nabídla sourozence – pětiletou Blanku a jejího ročního brášku. Děvče bylo v dětském domově, chlapec v kojeneckém ústavu. Nakonec ve svém rodinném domě za třiatřicet let vychovali celkem dvanáct dětí, mnohé už jsou dospělé. A tak mají doma zdravotní sestřičku, ošetřovatelku, kadeřnici, elektrikáře, truhláře, sociální vychovatelku, pomocnou kuchařku i zedníka. A děti jim daly už sedm vnoučat.

„Naše děti mají každý svůj životní příběh, přijali jsme jako svůj životní úkol, aby vyrostly a měly své vlastní rodiny. Bereme je jako vlastní, přicházejí k nám a oni se myslím také berou jako sourozenci,“ říkají dlouholetí pěstouni Marta a Václav Flejberkovi a na filmu, který je zúčastněným představil, ukázali i svou dvanáctičlennou „pěstounskou“ králičí rodinu v kotci.

Děti do tří let nemají v ústavech co dělat

Náměstek hejtmana pro sociální věci Jiří Navrátil řekl, že Moravskoslezský kraj organizuje pěstounskou kampaň Dejme dětem rodinu, která razí názor, že děti do ústavů nepatří.

„Jsme šťastní, že parlament schválil novelu zákona, podle níž bude od 1. ledna roku 2022 platit, že děti do tří let už v ústavu nemají co dělat a nepatří tam. Máme v kraji dva a půl tisíce takovýchto pěstounských rodin, které se starají o děti, jež neměly to štěstí vyrůstat ve vlastních rodinách,“ řekl Jiří Navrátil.

Dodal, že v dětských domovech v Moravskoslezském kraji je stále šest set dětí, které ale nejsou „právně volné“ a stále hledají svou náhradní rodinu. Připomněl, že manželé Flejberkovi neodmítli ani dítě s postižením. „A to už je odvaha. Moc jim za to děkuji,“ řekl náměstek.

V kategoriii Pečující v handicapu zvítězila také Marie Čalkovská, která už dvacet let pečuje o těžce zdravotně postiženého syna na vozíčku.

Evropské hry umožňují sportovcům s handicapem ukázat to nejlepší, co v nich je

Ocenění za nejlepší projekty handicapu získala mezinárodní akce Emil Open, která v podpoře handicapovaných sportovců patří na špici v České republice. Pořadatelé Emil Open finančně podporují mladé handicapované sportovce, vytvářejí nové sportovní příležitosti a pořádají pro ně sportovní události.

Evropské hry handicapované mládeže se už deset let zaměřují na nesportující či začínající amatérské sportovce ve věku deset až šestadvacet let. Tato akce umožňuje mladým sportovcům se zdravotním postižením ukázat to nejlepší, co v nich je, a získat tolik důležité a leckdy chybějící sebevědomí.

Ocenění získali i čeští parahokejisté

Cenu za nejlepší projekty handicapu získali také členové Národního týmu para hokeje, který se v poslední době dostává stále více do podvědomí lidí, svědčí o tom ostatně opravdu velká základna a sympatie fanoušků tohoto sportu.

Svůj podíl na tom má i Ostrava, která vytvořila v roce 2019 na mistrovství světa v para hokeji všem účastníkům nezapomenutelné prostředí, stejně jako tomu bylo i v letošním roce. Ocenění převzal trenér národních parahokejistů Jiří Bříza i se třemi hráči týmu.

Takzvanými emisary handicapu se stali spisovatelé Eva Csölleová a Vítek Formánek. A to za zaznamenání desítek příběhů neuvěřitelných lidí. „Každý máme na této zemi ve svém životě nějaký úkol. Ten náš je vyprávět příběhy lidí. Ať to zpočátku byli popálení letci RAF, zajatí letci, herci, bezdomovci, umělci nebo tělesně postižení,“ uvedl spisovatel Vítek Formánek.

Doktorka ze záchytky připomněla, že se zapomíná na otcovskou lásku

Svým způsobem překvapením se stalo na závěr oceňování hrdinů handicapu vystoupení Růženy Maškové, která se ho účastní od prvního ročníku. Uznávaná doktorka, která pracovala padesát let jako dětská psychiatrička a zároveň na ostravské protialkoholní záchytné stanici, vystoupila s tím, že by si své ocenění zasloužila otcovská láska.

„Ženy pořád bojují za emancipaci a mají pocit, že jsou odstrkované. Ale já jsem zjistila, že jsou chudáci muži, kteří jsou odstrkovaní. Pořád se mluví jen o lásce mateřské, ale nikdy jsem neslyšela, že by někdo zdůraznil, že existuje také láska otcovská. Přitom právě to, co se stalo tady v Ostravě, nikdo zatím neocenil,“ řekla Růžena Mašková.

Připomněla otce, který skočil vrahovi před pistoli

A připomněla hrůzný den 10. prosince roku 2019, kdy psychicky nemocný muž s pistolí vstoupil do čekárny pacientů ve Fakultní nemocnici v Ostravě a bez varování, zblízka a v rychlém sledu zasáhl devět pacientů. Čtyři pacienti přišli o život na místě, tři další lidé podlehli způsobeným zraněním. Ze sedmi zavražděných byli čtyři muži a tři ženy.

„Mezi těmi lidmi v čekárně byla i jedna dívenka a její otec, který byl zaměstnancem Vězeňské služby. Ten pachatel namířil pistoli i na tu dívenku a ten otec skočil před ni. Nás by to třeba ani nenapadlo, ale on byl profesionál a muselo mu být jasné, že tu ránu dostane. A taky ji dostal a byl na místě mrtvý. A dívenku zachránil. Toto byla otcovská láska, o níž jsem asi nikdy nikoho neslyšela třeba zpívat nebo ji oslavovat,“ řekla doktorka Růžena Mašková.

A dodala, že ze své praxe zná plno případů, kdy jsou muži týraní svými manželkami. „Svými milujícími krasavicemi. Je to až neuvěřitelné, co někteří snesou a nedokážou se veřejně bránit. Muži jsou u nás někdy spíše chudáci a jsou odstrkovaní,“ řekla Růžena Mašková a sklidila nadšený potlesk.

Zavřít reklamu