Příběh Stodolní ulice. Jak vznikla a získá znovu někdejší slávu?

​Stodolní ulice proslula na přelomu tisíciletí jako místo zábavy Ostravanů i přespolních. Dnes už je sláva Stodolní ulice jako centra zábavy trochu za svým zenitem. Přesto některé legendární podniky fungují v těchto několika ulicích dál a drží dech s těmi novými.

A kdo ví, zda jednou letošní rekonstrukce blízkých zchátralých jatek či chystaná výstavba obytné rezidence Stodolní nebude brzy znamenat návrat „zlaté“ éry této čtvrti, která se v polovině devadesátek stala ostravským, a možná i republikovým fenoménem.

O vzniku Stodolní ulice, jejím „poslání“ a vývoji v minulých staletích jsme si povídali s kronikářem města Ostravy Martinem Juřicou, který se její historii věnuje dlouhodobě.

Stodolní znamená, že v této ulici byly stodoly?
Ano. Už v roce 1833, od kdy máme nejstarší mapu Stodolní ulice, to byla silnice, kterou lemovala už řadu let spousta velkých stodol. Dnes už jsou místo nich zděné domy, ale některé svým charakterem přesně odpovídají původním stodolám. Jeden z takových objektů, který byl původně stodolou, je pravděpodobně kavárna a francouzská palačinkárna Café Au Père Tranquille na dnešní Musorgského ulici, která se na Stodolní napojuje.

Proč v této ulici stodoly vznikly?
To musíme ještě hlouběji v čase. Ve 13. století byla Ostrava docela maličké provinční městečko s hradbami a branami. A stodoly nebo chlévy tvořily zadní trakty domů na náměstí. Domy měšťanů byly tehdy časem zděné a za nimi měšťané měli zahrádky, na kterých stály různé kůlny a přístřešky, kde měli uskladněno to, co vypěstovali. Je zajímavé, že už tehdy bylo hlavní ostravské náměstí rozlohou velké tak jako do bombardování v roce 1944. Jakoby zakladatelé Ostravy už kdysi předvídali pozdější rozmach Ostravy. Přitom až do poloviny 19. století zůstala Ostrava takovým trpaslíkem, měla po celé ty stovky let tak patnáct set až sedmnáct set obyvatel.

Kdy vznikly v Ostravě ty klasické velké stodoly?
První zmínky o tehdy dřevěných stodolách pocházejí z první poloviny 16. století, rozšířily se v 17. století, kdy už z gruntovních knih známe i přesnější umístění některých tehdejších stodol. A právě tehdy byla z města ve velkém vymisťována hospodářská stavení za městské hradby, mimo městskou zástavbu.

Proč musely mimo tehdejší město?
Jednak se zastavovaly ve městě parcely, které byly ve východní části města. A jednak proto, že centrum Ostravy často hořelo. A tyto přístřešky za domy na náměstí byly dřevěné, takže dobře hořely. Takže se stodoly a další hospodářská stavení jako šopy, chlévy začaly stavět mimo historickou zástavbu. A Stodolní vlastně kdysi stála mimo město na předměstí, až za hradbami a šlo se na ni po vykročení z Moravské Ostravy takzvanou Přívozskou bránou. Tato brána stála přibližně v místě křížení dnešních ulic Na hradbách a Přívozské a směřovala z ní, jak napovídá i název ulice, cesta na Přívoz. Pak se šlo zhruba po tehdejší silnici přezdívané Na blatě, která vedla zhruba tak jako dnešní ulice Čs. legií a tudy se pak přešlo přes dnešní ulici Nádražní do Stodolní.

Byly stodoly na dnešní Stodolní jediné?
Ne, Stodolní ulice byla jedním a největším shlukem stodol. Tehdy měla německý název, který se jí vrátil i na několik let za nacistické okupace - Scheuergasse, od 30. let minulého století se jmenovala česky Stodolní a toto jméno se jí vrátilo po roce 1945. I když nějakou dobu se Stodolní jmenovala i ulice 1. Máje. Druhá menší významná lokalita stodol na území Moravské Ostravy vznikla také v místě zvaném Cingl, které bylo u Ostravice někde na místě části dnešních Komenského sadů za dnešní Novou radnicí.

Jak oblast v místě dnešní Stodolní ulice vypadala? Co tam dříve bylo?
Ve 14. století tam byly strouhy pro tři mlýny, byl tam i umělý náhon. Někde zhruba v místech dnešního podchodu pod Frýdlantskou železniční dráhou býval v 17. a 18. století vodní příkop a přes něj mostek. A my víme, že v té době si město Ostrava najalo městského pastýře. A ten pastýř přes dnešní Stodolní, kde byly kromě stodol také chlévy a stáje, sháněl dobytek z celé té tehdy malé Ostravy přes ten mostek na Fifejdy. A tam se dobytek v té době pásl, protože tam byly tehdy místo domů pastviny.

Původní Stodolní ulice tedy vedla od nepaměti tak jako dnes?
Ano, i s tím vybulením v místech, kde dnes navazuje na Nádražní. Na počátku 19. století ještě Nádražní nebyla, ale poblíž vedla cesta do Přívozu a bylo tam přívozské předměstí. Tam také nakonec vzniklo i hlavní ostravské nádraží, protože ho v polovině 19. století radní Ostravy blíž Moravské Ostravě nechtěli.

To se stalo i v jiných městech, že na nádraží je z centra hodně daleko...
Ano. Ovšem stojí za to připomenout, že ještě počátkem 40. let 19. století uvažovali ostravští měšťané o umístění nového nádraží právě „v blízkosti stodol u přívozské cesty,“ tedy na začátku Stodolní ulice. Tento návrh však nakonec nezískal podporu.

Víme dnes, jak stodoly na Stodolní vypadaly?
Ano. Máme plánky a nákresy původních některých stodol. Byly totiž součástí původních stavebních spisů dnes zbořených domů na Stodolní, které nahradily na konci 19. a na začátku 20. století novější, dodnes stojící budovy. Stodoly na dnešní Stodolní ulici byly původně dřevěné, ale na přelomu 18. a 19. století je majitelé přestavovali na zděné. Ty největší sýpky byly opravdu velké stavby. Máme i plán největší cihlové, patrové sýpky, kterou vlastnil pro potřebu svých dvou mlýnů mlynář, který se jmenoval Quasigroch. Nejstarší vyobrazení stodoly stojící na Stodolní ulici pochází z roku 1838, kdy Jan Matuščík žádal o její stavbu na místě shořelé budovy. Objekt byl převážně dřevěný s šindelovou střechou. Některé stodoly byly ještě v 70. letech 19. století kryty slámou. Víme také, že stodoly sloužily k uskladnění nejen obilí, ale i dalších polních plodin.

Když byly stodoly tak velké, kdo byli jejich majitelé?
Ostravští měšťané, některé stodoly vlastnila i obec nebo soukromí vlastníci, mimo jiné i starostové Moravské Ostravy, třeba Alois Anderka, Hermann Zwierzina nebo Anton Lux, ti všichni měli na Stodolní své stodoly. Víme, že jednu stodolu na Stodolní vlastnil majitel ostravského cukrovaru Franz Urfus, stodoly tu měli i faráři Valentin Lihotzký či Jan Spurný.

Také ve Stodolní ulici asi nebyly stodoly moc před požáry bezpečné...
To ne. Stodoly za branami města často podléhaly požárům. V 19. století hořelo na Stodolní ulici v letech 1811, 1827, 1857 a 1860. Zvláště požáry z 29. srpna 1857 a 18. března 1860 byly velmi ničivé. V roce 1863 pohltily plameny více než 40 staveb. V roce 1857 dokonce Moravskoostravská společnost pro obchod s dřevem nabídla pohotově snížené ceny na obnovu shořelých staveb. Ovšem další pohromou, která postihla Moravskou Ostravu, byla povodeň a následná epidemie cholery v říjnu 1831. Doposud nejničivější záplavy, které postihly Ostravu 5. srpna 1880, způsobily zatopení oblasti dosahující až k dnešní dráze Ostrava-Frýdlant. Pod vodou byly tehdy úplně všechny stodoly na Stodolní ulici a v její blízkosti.

Z Ostravice? To se voda z Ostravice dostala přes celé město?
Ano, i z Ostravice. Terén Ostravy byl tehdy jiný než dnes. Ostravice byla výše, neměla dnešní regulaci. Vylila se z břehů a zaplavila stodoly. Zničila nejen úrodu, ale ze zaplavené Stodolní se pak šířily různé nákazy, plísně. Hodně se tehdy o tom psalo a tehdejší záplavy donutily město právě k dnes známé regulaci Ostravice s vysokými břehy.

V té době už však Ostrava prožívala průmyslovou revoluci a neuvěřitelný boom. To byl ten moment, kdy ze Stodolní začaly mizet stodoly?
Ano. Ještě v adresáři z roku 1889 můžeme v oblasti Stodolní najít pouze dvě adresy. Obecní brusírnu a vilu důlního podnikatele Zwierziny na rohu Poděbradovy a Kolejní ulice. O jedenáct let později je tu už přes dvě stovky adres. Od konce 80. let 19. století tady začíná rozsáhlá přestavba stodol a výstavba obytných domů. Tento stavební boom jistě předvídal známý ostravský stavitel Franz G. Böhm, který si na rohu Poděbradovy a Kolejní ulice zřídil už v polovině 19. století některé své dílny.

Stodoly se přestavovaly?
Ano. Velká část domů vznikla ze zděných stodol tak, že majitelé zachovali obvodové zdi a střechu stodoly. Staly se z nich přízemní obytné domy s jednoduchým vybavením, které tvořily světnice, kuchyně, sklep a záchod mimo budovu. Další část nových objektů byla postavena na místě zbořených stodol, či na volných parcelách. Už od 90. let 19. století se však na Stodolní začaly stavět i honosnější patrové obytné domy, většinou situované do blízkosti Nádražní ulice. K domům byly přistavovány koňské stáje, prádelny a další hospodářské budovy.

Kdy stodoly ze Stodolní mizely?
Zhruba v prvních letech 20. století. Po nějakou dobu však vedle sebe stály jak domy, tak stodoly a sýpky měšťanů, což jistě dodávalo této části Moravské Ostravy poněkud bizarní vzhled. V 90. letech 19. století zde byla rovněž dotvořena síť ulic, jak ji známe dodnes.

Na Stodolní byla už tehdy řada hospod a dokonce dva hotely, Slavia a Brioni. Byla to tehdy předzvěst budoucnosti, tedy dnešní současnosti Stodolní?
Bývalý Hotel Slavia byl otevřen v roce 1899 a dle dobového tisku se s elegancí jeho dvaadvaceti pokojů žádný jiný ostravský hotel nemohl srovnávat. Pozdější majitel Ludwig Skřídlo však hotel v roce 1929 prodal a hostinská živnost zde byla zrušena. Vznikla zde redakce novin a tiskárna. Hotel Brioni na Stodolní ulici získal svůj název podle události z roku 1894. Tehdy ředitel Vítkovických železáren Paul Kupelwieser koupil Brionské ostrovy v dnešním Chorvatsku. Pěstovalo se tam i víno, které bylo rovněž v nabídce restaurace hotelu.

Foto: Archiv města Ostravy

Byl to honosný hotel?
Scházeli se tu „stylově“ třeba Italové, kteří byli v Ostravě zaměstnáni na stavbě ostravsko-frýdlantské dráhy. Dokonce se tomu domu jednu dobu říkalo Italský dům, podobně jako měla Ostrava i Polský dům, Německý dům nebo Český dům. V hotelu Brioni bylo k dispozici šedesát pokojů v ceně od dvou do tří korun za noc, výtah, ústřední topení, elektrické budící zařízení, útulná zahrada. Také o tomto podniku psal tisk jako o jednom z nejmoderněji a nejelegantněji zařízených hotelů v Moravské Ostravě. Hosté měli k dispozici i kavárnu, restauraci, kulečníkovou a karetní hernu. Čepovalo se zde Budějovické pivo a Plzeňský Prazdroj. V hotelu probíhaly pravidelné koncerty salonního orchestru. A právě tady byl poprvé v Moravské Ostravě učiněn první vážnější pokus o stálý kabaretní provoz. V roce 1913 zde zahájil činnost hudební kabaret Lucerna. Za německé okupace se hotel nazýval Schindler, po válce Odra.

Už na tehdejší Stodolní ulici byly i hospody. Jaký měla Stodolní charakter na počátku dvacátého století?
Bylo tam opravdu už tehdy fest hospod. Stodolní byla na přelomu 19. a 20. století podobná lokalita, jakou byly ve své době i Lauby či Kuří rynek, kde se koncentrovaly podniky a lidé uvolněnějších mravů. Třeba naproti hotelu Brioni byla Českobudějovická pivnice. Čepoval se tu českobudějovický exportní ležák, podávala se pražská a vídeňská kuchyně, brionská vína a konaly se zde koncerty hornických kapel. Od 90. let 19. století byl v domě čp. 316 na rohu Stodolní a Nádražní ulice hostinec Oskara Langera, který zde fungoval až do roku 1928, kdy byl dům adaptován pro banku. V čp. 794 na Stodolní ulici byl Hostinec U koruny. Že to nebyl exkluzivní podnik, dokazuje to, že v roce 1935 úřady zamítly žádost provozovatele Karla Wischnitzera, který zde chtěl zaměstnat jako výčepního osmkrát soudně trestaného, například za výtržnosti a rvačky, Leopolda Latku.

To musely být na Stodolní kdysi opravdu „fajne“ hospody...
Ano. Třeba v roce 1928 obdržel Zachariáš Bornstein výčepní koncesi pro dům čp. 798 na Stodolní ulici. Tady se prodávalo jen lahvové pivo, čepované ne. Zdejší majitel také podal na úřady v roce 1935 žádost o přijetí vrchního Karla Husárka, který byl několikrát trestán a podle záznamů byl kromě toho byl „zaměstnán jako číšník ve vykřičených hostincích Karla Wischnitzera a Adolfa Rosenfelda.“ Známý hostinec byl taky v třípatrovém domě na rohu Porážkové a Stodolní, postaveném v roce 1927. Výčepní koncesi pro šenk v přízemí získal Antonín Starosta, v letech 1953 až 1966 tu byl Kulturní dům pracovníků v masném průmyslu, poté Hanušovická a Nošovická pivnice. Dnes tu je klub E 99.

Jak hospody tehdy vypadaly? Byla to divočina?
V roce 1910 byla z čp. 449 na dům čp. 1293 v Stodolní ulici přenesena výčepní koncese, kterou zde vykonával Eduard Zweigenthal. Hygienické podmínky zdejších podniků ilustruje tehdejší výnos obecních orgánů přikazující, že „zdravotní plivátka nutno dodati a zákaz volného plivání vyvěsiti“. Ale Stodolní byla opravdu pozoruhodná čtvrť. Některé stodoly ještě fungovaly, v nich se skladovaly brambory, zelenina, jinde už vládl i noční život. Tahle oblast proto byla asi jedno desetiletí dost bizarní směskou městského a venkovského života. Určitě tam bylo veselo, i když možná o něco méně než v Laubech (usmívá se).

Stodolní byla totiž také čtvrtí známých nevěstinců...
Ano, byla to podobná lokalita jako Lauby nebo Kuří rynek, což byla na přelomu 19. a 20. století známá moravskoostravská místa s velkou koncentrací podniků uvolněnějších mravů. Vždy rád dávám k dobru, že jeden z nevěstinců vlastnil prodejce sodovek, který se jmenoval příznačně A. Fikaček (usmívá se). Na tento podnik a co se v něm všechno děje, chodily strážníkům i stížnosti okolních obyvatel. Prostituce a nevěstince se od 90. let 19. století koncentrovaly v Moravské Ostravě opravdu v ulicích Stodolní, Masná a Poděbradova.

Kde byly ve Stodolní „hlavní“ nevěstince?
O provozování „nejstaršího řemesla“ se dozvídáme především díky častým stížnostem zde bydlících občanů. Fikačkův dům ve Stodolní ulici doplňoval na Stodolní ještě dům čp. 861, tam vedla veřejný dům, v pramenech nazvaný také Bordelhaus, jistá Tereza Bretterová a další nevěstinec se nacházel tamtéž v domě čp. 852, ten byl označovaný jako Lüsthaus, tedy Dům potěšení.

Můžete nějakou stížnost uvést?
Samozřejmě. Stěžovatelé psali: „Do tohoto domu scházívají se za večera a nocí mužské osoby různých tříd, nejvíce ve stavu podnapilém a znepokojující hlukem spící obyvatelstvo. Navštěvovatelé tito velmi často nemohou do onoho domu trefiti, klepají na okna a dvéře sousedů, dobývají se do sousedních stavení a nemravnými posuňky, žádostmi a věcmi obtěžují a urážejí občany. Obrazy tyto nelze už ze studu ani slovy vylíčiti a můžeme jen krátce říci, že jest to hotová Sodoma a Gomora mravních výstředností, před níž styděti se musí nejen dospělý, nýbrž zvláště mládež.

V zadní části Stodolní ulice u dnešní trati vznikly koncem 19. století i známá městské jatky, ty se poté postupně rozšiřovaly...
Ano, to proto, že v roce 1872 sem město vymístilo do oblasti Stodolní ulice takzvaný svinský trh, který býval na místě dnešního Smetanova náměstí a divadla Antonína Dvořáka. Stálo to tehdy asi 30 tisíc zlatých. V osmdesátých letech 19. století tam poté vznikly dalšími velkými náklady města ony známé, dnes zrekonstruované cihlové jatky. Byly tam jatky, výrobna salámů, hostinec, lednice a byt pro zvěrolékaře. V roce 1891 byly jatky zmodernizovány a v letech 1925 až 1926 podstatně rozšířeny.

Stodolní v druhé polovině minulého století upadala a asi se s ní Ostrava moc nechlubila...
Jasně. Tato oblast dostala nejdříve velký zásah v době bombardování Ostravy. Největší bombardování šlo přes tuto oblast při pověstném spojeneckém bombardování 29. srpna 1944, které směřovalo od Fifejd do centra města. Zásah dostala hlavně Hollarova souběžná se Stodolní. Hodně domů v této čtvrti se konfiskovalo za okupace Židům, kteří za války skončili v koncentračních táborech, po okupaci tady stát zase hodně konfiskoval domy Němcům. Město ale do těchto starých domů nechtělo moc investovat a tak chátraly. Z domů padala omítka, měly poškozené střechy, okna i vchodové dveře. Navíc od šedesátých let se s oblastí Stodolní počítalo jako s místem, kde vznikne nové velké sídliště.

Foto: Archiv města Ostravy

Ano?
Mělo se to jmenovat „kulturně společenské centrum“. Všechny domy by šly k zemi a mělo tam vzniknout něco jako několik hotelových domů Jindřich vedle sebe. Měly tam stát jakési polopaneláky s nějakými kulturními zónami. Nakonec na to ale nebylo dost peněz a o celý projekt přestalo mít vedení Ostravy zájem. Takže se pak uvažovalo o nějaké asanaci. Dokonce se v některých domech znehodnocovaly místnosti a byty, aby neposkytovaly další příležitosti k nastěhování kočujícím osobám. To znamená, že se z nich odstranila okna, dveře, případně se v bytech vytrhaly podlahy.

Ze Stodolní vznikla vlastně šedivá periferie, trochu vyloučená lokalita s tomu odpovídajícími obyvateli...
Dá se to tak říci. Byla určená k pozvolné devastaci. Možná je i zajímavé, že tam byl sklad prodejen nábytku a v něm se jako zaměstnanci po normalizaci a různých vyhazovech setkali i spisovatel Miroslav Stoniš, člen divadla Waterloo Josef Frais a spisovatel Ota Filip. O tom, že Stodolní vlastně zůstala v podobě, jakou měla za okupace, svědčí i film z období druhé světové války, který se tady v koprodukci se Západním Německem točil.

Co to je za film?
Ulice Stodolní a Masná se staly v roce 1983 místem natáčení některých scén koprodukčního francouzsko-německo-československého filmu íránského režiséra Sohraba Shahida Salessa podle románu Modrá hodina, který šel do kin pod názvem Hans-Chlapec v Německu. Jeho děj se sice odehrává ve Frankfurtu nad Mohanem v době druhé světové války, ale protože se lokaci, jejíž vzhled by odpovídal představě režiséra, nepodařilo ve Frankfurtu najít, točilo se tady. Ve filmu hrála i známá ostravská herečka Eva Vejmělková. Ale nikdy v životě jsem ten film neviděl.

Stodolní ulice se stala v sedmdesátých a osmdesátých letech téměř ghettem. Pak ale přišly devadesátky...
Ano a také první klub, tedy antikvariát, který se večer měnil v hospodu. Legendární Černý pavouk. Právě tento klub v době, kdy byla Stodolní periferií s téměř nulovými nájmy, nastartoval někdy v roce 1995 zlatou éru Stodolní ulice. Na tento klub se nabalovali ostravští umělci a literáti. A vznikaly další a další kluby, hospůdky a podniky, z nichž každý měl nějakou svou výjimečnou a nezaměnitelnou vizáž. Desperado, Bastila, Maják, U krokodýlího ocasu, Boomerang. A spousta dalších. Desítky klubů, barů a hospod...

Časem mnohé z nich zanikly. Jak je vnímána Stodolní dnes?
Dnešní pohled na Stodolní je rozpolcený. Na jedné straně se vyzdvihuje její „povstání z mrtvých“, její nový život, který je spojen především se zábavou a trávením volného času, na druhé straně se původní klientela těchto klubů z přelomu tisíciletí radikálně proměnila. A množství podnikatelských aktivit na sebe nabalilo také trestnou činnost jako jsou krádeže, prodeje tvrdých drog, objevily se dokonce případy vymáhání takzvaného výpalného. Takže trochu návrat k charakteru této oblasti do období první republiky.

Historie se opakuje? Jaká budoucnost podle vás čeká Stodolní ulici?
Myslím, že tu naděje na lepší budoucnost Stodolní je. Letos se otevřely rekonstruované jatky a staly se novou galerií Plato, a navíc město chystá výstavbu rezidence Stodolní a kolem i další projekty, například projekt spojení s oblastí Fifejd přes dnešní Cingrovou ulici. To by mohlo možná znamenat oživení a opět novou budoucnost pro Stodolní. Uvidíme...