Osvobození Ostravy den po dni: 17. dubna. ​Němci se opevňují v Hrabyni

Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Dne 17. dubna 1945 sovětská vojska obsadila Oldřišov, postup rudoarmějců však brzdil silný německý odpor. Obec Oldřišov se rudoarmějcům podařilo osvobodit až po lítých bojích, které si v okolí obce vyžádaly celkem asi 400 obětí z řad německé a sovětské armády.

Po osvobození obce se fronta posunula v dalších dnech směrem na Chlebičov a Pusté Jakartice, kde se však její postup na čtyři dny zastaví.

Není určitě nezajímavé podívat se také na osvobozovací boje z druhé strany. Josef Ossadnik prožil konec války jako patnáctiletý mladík z německé rodiny a ve své vzpomínkové knize v devadesátých letech popsal i pocity německých vojáků, kteří tehdy „bránili“ Hlučínsko, konkrétně v oblasti Malé Hoštice a Pusté Jakartice. A s nimiž se po letech v Německu setkal.

Granáty vybuchovaly na vysušených polích jako krupobití

V noci na 17. dubna se obranné jednotky stáhly na jih k prostoru Velkých a Malých Hoštic. Při prvním útoku na Pusté Jakartice ztratili ruští útočníci během asi dvaceti minut osm tanků.

Trvalo ještě několik dní, než obec padla do ruských rukou. Na její obraně měli významný podíl pancéřoví granátníci 17. divize. V té době se nacházelo bojiště 40. Tankového pluku v selském statku severně od Malých Hoštic. Kapitán Schmidt vzpomínal na ruskou bubnovou palbu.

„Granáty vybuchovaly bez ustání na vysušených polích jako při krupobití. Každý výbuch následoval příval zvednutého prachu asi 20 metrů do výšky. Vlastně jsme skrz tu hnědošedou stěnu z hlíny nic neviděli. Sotva utichla bubnová palba a mračna prachu spadla zpět na zem, zaútočili ruští pěšáci na naše pozice od Velkých Hoštic. Ti z nás, kteří přežili, se zoufale snažili bránit a dokonce se jim spolu s horskými myslivci podařil průlom na Velké Hoštice a vytlačili nepřítele až k Novému Dvoru nad Kravařemi. Neměli jsme však dostatek sil k udržení předsunutých pozic. Fronta se musela ještě téhož dne stáhnout na připravené pozice před Velkými Hošticemi. Ještě v noci na 18. dubna bylo velitelství našeho pluku opětovně přeloženo do zázemí,“ popisoval kapitán Schmidt.

Rudoarmějce zastavily doširoka rozbahněné břehy Opavy

Pěchota 11. střeleckého sboru, 1. čs. tanková brigáda a sovětské tankové jednotky, dokázaly v průběhu prvních tří dnů operace postoupit od hranic přes Němci sveřepě hájené Bolatice až k Dolnímu Benešovu. Zde je však zastavily doširoka rozbahněné břehy Opavy.

Proto se brigáda přesunula o něco západněji a přebrodila se přes vhodnější terén na předmostí u obce Štítina, které vytvořila sovětská pěchota. Na ústupu totiž Němci zničili most a provedli demolice železniční a telegrafní sítě. Boje si vyžádaly životy 463 sovětských vojáků.

Po tuhých bojích vojáci sovětské 322. střelecké divize a 31. tankového sboru obsadili 17. dubna také už zcela Kravaře. Podařilo se vytvořit předmostí pro další postup na Štítinu. V Kravařích bylo při bojích zničeno 61 domů a zahynulo 29 civilních obyvatel. Záhy zde začal také nábor místních mužů do československé armády.

V mlžném příkrovu nad řekou Opavou si nevšimli protitankových děl a osmi Pantherů

Zastavme se ještě u velmi těžké dvoudenní bitvy u Bolatic. Vzpomínku na tyto krvavé boje lze nalézt také na stránkách Leteckého muzea v Suchdolu nad Odrou. „17. dubna 1945 – těžké boje o obec Bolatice skončily po překvapivém nočním útoku několika vozidel 2. tankového praporu a sovětské pěchoty. Protivník ustoupil daleko na jižní okraj vesnice. Samotný více jak dvoudenní zápas o Bolatice se vyznačoval velkou krutostí,“ zapsali si naši vojáci.

V mlžném příkrovu nad řekou Opavou nikdo z tankistů ani samopalníků nezpozoroval nepřátelské postavení protitankových děl a osmi obrněnců, většinou Pantherů. Jejich nenadálou palbou byly rázem zasaženy tři tanky v bojové sestavě 2. praporu a dva tanky 3. praporu. V souboji sice Němci o jedno dělo přišli, ale pět tanků naší brigády bylo nenávratně ztraceno a shořelo. Ihned na místě padli čtyři příslušníci 2. praporu a pět od 3. praporu. Jednalo se převážně o vojáky z Volyně.

Českoslovenští tankisté vzpomínají na krvavou řež

Přímý účastník bojů rotný Bedřich Opočenský na tento boj vzpomínal takto: „17. ráno byla na zemi mlha a nad ní bylo vidět jen vršky ohromných stromů vedoucích kolem Štítiny k Opavě. Útok měl na povel Hecht, a tak jsem šel za ním. Řekl jsem mu: Já pojedu první dolů, vy mě budete podporovat a dobudeme to tam. Než jsem se ale vrátil k tanku, mlha se zvedla a Němci nás uviděli. Viděl jsem jen takový žíznivý čáry, jak létají směrem na naše pozice. Vedle mě, tak dvacet metrů stál Láďa Fořt a ten to dostal do boku, do místa, kde jsou náboje. Ten tank to úplně roztrhalo. Byl jsem se na to místo podívat po deseti letech a poblíž pracovaly nějaké ženy na poli. Ty nám řekli, že na tom místě dodnes nic neroste, jak to bylo vypálené od nafty a oleje…“.

Sovětští důstojníci u tanku T-34 číslo 511, na kterém bojovala ve druhé půli dubna osádka četaře Jana Pluhaře. Stroj byl zničen 26. dubna. Foto: Archiv

Další proslulý tankista Mikuláš Končický vzpomínal: „To ráno pro nás nebylo nejlepší. Přišli jsme totiž o pět tanků. Stáli jsme v rojnici, já se svým strojem na levém křídle. Při rozednění jsme na otevřeném poli viděli německou pěchotu jak se zahrabává do země. Asi tak tisíc dvě stě metrů před námi jsem viděl dvě takové podezřelé hromádky. Vypadlo to jak mrva, která se na jaře vozí v kupkách na pole. Ukázal jsem je střelci a zadal mu palebné prvky. Nabíječ nabil kanón protitankovým a řidiči jsem pak dal pokyn, aby zařadil zpátečku, která se u tanku dávala hodně obtížně. Byl to jen okamžik. Střelec vystřelil, tank sjel zpátky, chvíli se nic nedělo a pak se objevil dým. Za chvíli se vyhoupla druhá kupka, opět jsme po ní vystřelili, ale asi jsme netrefili. Okamžitě jsme totiž dostali ránu do věže zrovna na mé straně. Tank naštěstí vydržel, ale v pancíři nám to vylouplo rýhu tak půl ráže hlubokou. V zápětí dostal zásah tank vedle mě a celý strop věže vzlétl do vzduchu. Stroj okamžitě vzplanul a my jsme slyšeli, jak celá posádka umírá za hrozného řevu. Ale pomoci jsme jim nemohli. Němci stále stříleli a zasahovali jeden tank za druhým. Museli jsme se pak rychle stáhnout a nechali jsme tam pět tanků.“

Osvobození Bolatic znamenalo dokončení průlomu německé obrany

Velitelé praporů nařídili zbylým tankům zaujmout skrytá postavení a palbou z místa podporovat zteč sovětské pěchoty, která postupně obsadila samoty Výhoda a Obora. Za tmy, v pozdních večerních hodinách, českoslovenští tankisté vytlačili nepřítele z hřebenu nad řekou Opavou, překonali trať a silnici vedoucí od Kravař do Zábřehu, podpořili palbou sovětskou pěchotu při dobývání Zábřehu a pak ještě zbylých sedm vozidel zaútočilo od severu na obec Kouty, kterou osvobodily.

Osvobození Bolatic znamenalo dokončení průlomu druhého postavení německé obrany. Během dvou dnů pronikání k povodí řeky Opavy připsali příslušníci 1. československé samostatné tankové brigády na svůj bojový účet bezmála 500 vyřazených nepřátelských vojáků, 14 zničených a 2 ukořistěné nepřátelské tanky, 11 protiletadlových a protitankových kanónů, 2 bunkry, 18 kulometných hnízd, několik nákladních aut, koňských povozů, motocyklů a jiné techniky.

Brigáda při tom ztratila celkem 13 tanků; v šesti uhořeli smrtelně zranění tankisté. Na brigádní obvaziště odvezli 26 raněných a mezi nimi i sedm důstojníků z prvosledových jednotek.

"Na katastru obce Bolatice padlo na 600 rudoarmějců a 21 vojáků tankové brigády. Jedenadvacet tankistů a samopalníků brigády, kteří padli během bojů v prostoru Bolatice, bylo pochováno ve společném hrobě u bolatického kostela. Padlé rudoarmějce pochovali ve společném hrobě na pohřebišti v Hlučíně,“ sepsal Petr Bartošík na stránkách suchdolského leteckého muzea.

V domech v Hrabyni se opevňují němečtí vojáci, odpor bude velký

Dne 17. dubna opustila také německá vojenská posádka Hrabyni a místo ní obsadili všechny domy frontoví vojáci. V posledním domě u Tománka na dolním konci obce bylo zřízeno polní obvaziště. Téhož dne ráno prodával pekař Blažek ještě poslední chléb, kterým se lidé zásobili, jak píše místní kronika.

17. dubna odpoledne začalo v Hrabyni hořet stavení Ludvíka Chmela, a to od střel z palubních zbraní sovětského letectva, které útočilo na německý vojenský transport. Hrabyňští hasiči požár uhasili – byl to první požár v Hrabyni za války, ale od toho dne hořelo v této pro ostravskou operaci symbolické obci denně.

Na pokraji lesíka Sadku se usadilo německé dělostřelectvo a v západních lesích ruské, takže nad hlavami hrabyňských nepřetržitě létaly granáty. Všichni obyvatelé se schovali do sklepů.

Sovětští vojáci narazili na linii bývalých čs. opevnění, obsazenou Němci

Historik Tomáš Jakl na serveru Vojenského historického ústavu popisuje, že rychlé skupiny sovětských vojsk 17. dubna narazily v hloubce německé obrany na linii bývalých československých opevnění z třicátých let, kterou Němci využili a která sovětský postup paralyzovala.

Tanky a automobily rychlých skupin musely počkat na postup pomalejších hlavních sil frontu a vyčkat, až jim ženisté, dělostřelci a pěšáci prorazí další koridory k zahájení nového útoku.

Je třeba také připomenout pomoc československých letců při ostravské operaci. Letci 1. čs. smíšené divize provedli od 14. dubna až do 9. května 1945 celkem 567 bojových vzletů, které trvaly 515 operačních hodin. Jejich letadla, která startovala k bojům na Ostravsku z letiště v Porembě na polském území, zničila desítky aut, tanků, obrněných vozidel, povozů, železničních vagónů a velké množství živé síly nepřítele.

Poslední let pilota Iljušinu Jarky Gucmana

Někteří však boje o Ostravu nepřežili, například Jaroslav Gucman, pilot bitevního Iljušinu 2. Takto na něj vzpomínal jeho kamarád Ludovít Solár ve sborníku Směr Praha v roce 1960:

S Jarkou Gucmanem jsme chodili do školy a plachtili spolu v piešťanském aeroklubu. I na frontě jsme často létávali a teprve poslední nálet na Ostravu se mu stal osudným. K poslednímu letu nad Ostravou před jejím osvobozením se rotný Jarka Gucman přihlásil dobrovolně. Byl to jeho sedmnáctý let. Já na stíhačce Lavočkin-7 jsem se skupinou bitevníků letěl jako jeho doprovod.

Měli jsme nepříznivé počasí. Bylo silně zataženo, občas rozřízl oblohu fialový blesk – to dole pod námi pálily dělostřelecké baterie a hvízdaly gardové minomety. Pod námi zuřila prudká podzemní bitva.

Skupina našich letounů prováděla proti pozemním cílům celkem šest náletů. Při pátém náletu dostal stroj rotného Gucmana zásah do nádrže. Letěl jsem nad ním, přikrýval jsem ho svrchu, protože fašistické stíhačky Focke-Wulfy na nás dorážely. Z Jarkova stroje se začalo kouřit.

Vyskočit nemohl, rozstříleli by ho

Co udělá? Vyskočit nemohl, rozstříleli by ho, ještě než by s padákem dopadl. Gucmanův Il-2 se od skupiny odtrhl a klesal k zemi. Tak přece jen vládne strojem, zamířil si to rovnou k frontě. Od motoru se mu však táhne stále hrozivější chvost dýmu a kouře. Hoří mu benzin. Jak to bude dlouho trvat, než vybuchne? Nebo se mu podaří přistát za frontou?

Netrpělivě sleduju každý metr dráhy hořícího bitevníku. Už přelétá pásmo fronty, už je nad prostorem sovětských vojsk…

Zasažený Iljušin klouzavým letem přistává a už se zdá, že se jeho pilot a střelec zachrání. Když tu při přistávání mu vybuchne benzin. Zraněný rotný Jaroslav Gucman neměl už sil, aby se z kabiny vyprostil a tak v hořícím letounu uhořel, popsal jeho kamarád Ludovít Solár.

Kouty s továrními komíny ze dřeva: Evakuace obyvatel

Podívejme se dnes také do obce Kouty na Opavsku, kde nacisté za války vystavěli maketu Vítkovických železáren, která měla odlákat bombardující letouny. Měla makety kouřících komínů z kmenů stromů, ovšem nikdy letce nepopletla.

Kronikář tam zapsal: Od Vánoc 1944 ozývala se střelba z fronty, která se kvapně blížila. Občané byli vyzváni, aby evakuovali a značná část uposlechla. Vzala nejnutnější věci a zbytek schovala v různých skrýších. Mnozí uprchlíci se dostali až do Bavorska, odkud se vraceli roztroušeně ještě v roce 1946.

Lidé, kteří zůstali doma, si připravovali kryty nebo vyztužovali sklepy. V dubnu 1945 stála fronta již v těsné blízkosti. Obcí ustupovala již v nepořádku německá armáda, která se opevňovala na Hrabyňských kopcích. Obec byla několikráte bombardována, přičemž vznikly největší škody na domech.

Domy se chvěly od základů pod výbuchy granátů a bomb

17. dubna 1946 objevily se první ruské tanky na návrší severně od obce. Nadešla chvíle vysvobození. Sověti postupovali od Bolatic a Štěpánkovic. Sedm ruských tanků ostřelovalo obec a všech těchto sedm tanků vjelo bez pohromy do obce. Boj o obec se odehrával celý den.

K večeru byla celá obec v rukou Rudé armády. Boj byl tuhý, čehož byly důkazem ztráty na lidských životech, rozbité tanky a děla. Obě strany měly vysoké ztráty. V tento den chvěly se domy od základů pod výbuchy granátů a bomb. Lidé se schovali do krytů a sklepů a v úzkostech čekali na své vysvobození.

Po ustání střelby vítali rudoarmějce, vyvěšovali na domech československé prapory, které nouzově ušili z německých praporů, a přidávali se k rudé armádě, aby vykonávali různé práce. Sváželi na místní hřbitov padlé rudoarmějce i německé vojáky z okolí.

V okolí obce padlo na 700 ruských hrdinů, kteří byli pochováni v ruských hrobech společně. Lidé se rychle spřátelili s osvoboditeli i proto, že poznali, že není pravdou, co bylo o rudoarmějcích nalháno. Fronta se posunula za Opavici, kde zuřila ještě několik dlouhých dní při dobývání Štítiny, Mokrých Lazců a Hrabyně.

Spoluobčané vykrádali skrýše svých sousedů

Během bojů přišlo v Koutech o život sedm místních občanů. Třiadvacet domů bylo zničeno do základů, třicet stodol vyhořelo, ostatní budovy byly značně poškozeny. V obci nezůstal dům, který by nenesl stopy války.

Po frontě se značně rozšířily krádeže. Mnozí nepoctiví lidé vykrádali skrýše svých spoluobčanů, což se pak svádělo na vojáky. Je nespornou věcí, že i mezi vojáky byli nepoctivci, kteří si také vzali něco na památku nebo jindy vyměnili za lihoviny.

Obec byla válkou poškozena asi na čtyřicet procent. Celková škoda se odhaduje na 20 milionů tehdejších korun. Největší škody vznikly na budovách, šatstvu a dobytku. Po frontě zůstalo v obci 12 koní, 62 kusů hovězího dobytka, čtyř kusy vepřového bravu.

Maketu vítkovických železáren po válce lidé rozebrali na opravy

Nutno podotknout, že na lukách jižní obce postavili Němci dřevěnou atrapu vítkovických železáren, aby spletli nepřátelské letce. Po válce byly maskované Vítkovice rozebrány a občané používali dříví na opravu svých domovů a dalších zničených budov, zapsal kronikář obce Kouty.

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.