Osvobození Ostravy den po dni: 16. dubna. Strašlivá bitva o Bolatice

Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

V Bolaticích utrpěli Čechoslováci asi největší ztráty. Přesně v 9.15 hodin dne 16. dubna 1945 zahájila Rudá armáda spolu s československými vojáky útok na Bolatice na Hlučínsku. Československá tanková brigáda zde utrpí asi nejtěžší ztráty v rámci ostravsko-opavské operace. Večer 16. dubna už českoslovenští tankisté bojovali u Kravař.

Zvláštní hrdinství zde prokázal podle historiků československý tankový prapor kapitána Josefa Buršíka, který dobyl a držel dvoukilometrové předmostí za řekou Opavou.

„Josef Buršík, vyznamenaný Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR, byl po únoru 1948 vězněn a později emigroval. Jeho účast v osvobozovacích bojích měla být zapomenuta,“ připomíná vedoucí Oddělení historického výzkumu ve Slezském zemském muzeu Ondřej Kolář.

Mokré Lazce pod palbou dělovou, tak puškovou

Ale vraťme se do vřavy dne 16. dubna 1945. Po celé pondělí byla pod dělostřeleckou palbou ves Mokré Lazce. Dopadaly tam granáty i miny. Mnoho domů vyhořelo.

Hašení nebylo možné pro prudkou palbu jak dělovou, tak střelbu z pušek. Lidé nemohli ani vycházet ze sklepů a často ani nevěděli, že soused vyhořel, zapsal tamní kronikář.

Dne 16. dubna také českoslovenští tankisté po boji s německými tanky Tiger obsadili přilehlou osadu Albertovec, kam následně přesídlil štáb brigády.

Do bojů o Bolatice se 16. dubna v ranních hodinách zapojili českoslovenští tankisté v rámci 276. střelecké divize Rudé armády. V blízkosti obce postupující oddíly narazily na svazek 34 německých tanků.

Útok na Bolatice se podařilo Němcům toho dne odrazit, přilehlá osada Henneberky v průběhu bojů dvakrát změnila majitele. Postup Čechoslováci a Sověti obnovili až ve večerních hodinách a Bolatice obsadili až po jednadvacáté hodině večer. Obsazením Bolatic se otevřela cesta na Hlučín.

Hučela letadla. My děti jsme věděly, že je to špatné

Civilní obyvatelstvo v ten den zažilo boje, jejichž traumata si pamětníci nesou dodnes. V dokumentárních filmech na ně vzpomínala například obyvatelka Zuzana Blahetková.

„Jako děti jsme si hrály venku a slyšely jsme letadla, jak hučí. Pozorovaly jsme je, jak letí na Polsko, a věděly jsme, že je to špatné. Maminka vzala z postele deky a všem nám z nich ušila baťůžky, pro případ, že bychom je potřebovali. Do sklepa nastlala slámu. Když fronta opravdu přišla a vojna už byla tady, ve vesnici hořely stodoly, maminky utíkaly s dětmi z vesnice k nám do polí. Leželi jsme v tom sklepě na slámě. Tam bylo tolik rodin s dětmi."

K jejich stodole přijelo německé vojenské auto plné zbraní. „A zaparkovalo u nás ve stodole. Nějaký německý voják s pochroumanou nohou měl za úkol to auto hlídat. Když ten voják viděl, kolik rodin a dětí bylo v tom sklepě a ta fronta se blížila, úplně z toho šílel. Přišel za námi do sklepa s tou bolavou nohou, mával holí a křičel: ‚Raus! Raus!‘. A vyhnal nás z toho sklepa, protože viděl tu hrůzu a věděl, co by se mohlo stát, když bylo tolik zbraní v té stodole.“

Němci volali, že Rusové už jdou. Ty kaťuše, to byla hrůza

Zuzana Blahetková dále vzpomíná: „Tak my jsme museli ven. Sestra měla tři roky. Maminka ji zabalila do peřiny a se všemi věcmi ji dala na vozík. Byla noc a všechny rodiny utíkaly. Nezapomenu na ten pohled, když jsme se otáčeli k dědině, která byla celá v ohni. Utíkali jsme v polích přes zákopy, ve kterých byli vojáci a křičeli na nás, že Rusové už jdou, že už jsou blízko. Pomáhali nám ty vozíky přehazovat přes zákopy, protože jsme v noci neviděli, kde vlastně jsme. Takhle jsme utíkali až do Háje. Potom jsme šli až do Velké Polomi a tam nás vzal nějaký sedlák. Byli jsme ve chlévě mezi dobytkem pár dnů. Bylo nás asi třicet. To bylo dětí plno.“

Erika Herudková z Bolatic zase v dokumentu vyprávěla, že na schovávání před bojovou vřavou do smrti nezapomene.

„Bylo nás sedm rodin ve sklepě. A ty kaťuše a bombardéry. Ještě dnes ty bombardéry slyším a mám husí kůži. Máma mne držela za ruku, dívaly jsme se oknem z půdy a všude kolem hořelo. Hrůza boží. Začalo to v neděli ráno, ale první ruští vojáci se objevili až v úterý nad ránem. Tak dlouho se tam střílelo. Naši vojáci byli němečtí vojáci. Berte to, jak chcete, ale byli to naši otcové, naši bratři a synové. Takže ti byli v Hrabyni a 4. ukrajinský front byl v bažantnici za nádražím. A ty kaťuše, to byla hrůza,“ vzpomíná v dokumentu.

Dívejte se. Nikdy to nezapomeňte

Také Erika Herudková z Bolatic nezapomene na úprk z rodné vsi. „Máma mě a sestřenku vzala za ruku a šly jsme po poli. Jenom po těch vyšlapaných cestičkách. Protože to bylo zaminované. A ona jenom: „Dívejte se. Dívejte se na to všechno na tu hrůzu. Nikdy to nezapomeňte. Tam byly tanky rozervané. Takové všelijaké vyhořelé zbytky. Letadlo spadnuté. Bomben trychtry. Víte co je to. A já jsem to opravdu nezapomněla… V životě na to nezapomenu.“

Při osvobozování Bolatic padlo celkem přes 600 sovětských vojáků. Československá tanková brigáda ztratila 16 mužů a deset jejich tanků bylo vyřazeno z boje.

Poničení zástavby v obci bylo po válce odhadnuto na osmdesát procent, zničeno bylo 82 obytných domů a téměř 150 hospodářských stavení. Téměř 150 dalších budov utrpělo škody různého rozsahu a hmotné škody dosáhly hodnoty 20 milionů korun.

O Oldřišov bojoval za Němce i místní rodák

Nedaleké boje o Oldřišov ve směru na Opavu patřily k nejtěžším na Hlučínsku a německý odpor zde na čas zbrzdil sovětský postup na toto důležité město. Již od rána 15. dubna, kdy začala sovětská ofenziva, rudoarmějci obec ostřelovali.

Oldřišovský rodák, který za války musel narukovat do wehrmachtu, vzpomínal na boje v rodné obci: „Je devět třicet. Nejtěžší boje jsou v úseku Náplavky, kde máme dva tanky. Rusové začínají. Dva tanky přijíždějí od Rozumic. Naše dva tanky ničí pěchota nepřítele, který se ale marně snaží Náplavky obsadit,“ popisoval boje voják „druhé strany“.

Hodinu po poledni však začal další sovětský útok na Oldřišov. Cílem Rudé armády bylo do tří dnů dosáhnout Opavy a postupovat na Vítkov, aby obchvátila Schörnerovy jednotky. Postup však nebyl tak rychlý, jak se předpokládalo.

Většina obyvatel Kravař se před boji evakuovala

Večer 16. dubna 1945 kolem půl deváté začal sovětsko-československý útok na město Kravaře. Ty patřily k nejsilněji opevněným lokalitám v rámci německé obranné linie, nacisté totiž v okolí využívali k obraně předválečné československé opevnění. Bylo tu soustředěno 60 německých tanků a značný počet děl a minometů. Obránci se snažili znemožnit útočícím jednotkám proniknout za řeku Opavu.

Většina německých obyvatel se před příchodem fronty evakuovala. Nacistické úřady je poslaly daleko do vnitrozemí, do Bavorska, Saska i do Rakouska. Mnozí se však cestou úmyslně opozdili a zůstali na Moravě nebo v Čechách. Evakuace byla prováděna auty a na selských povozech, zapsala kronika.

Při dobývání Kravař sehrály významnou roli zkušenosti štábního kapitána Emanuela Šrámka, který v regionu před válkou sloužil. Tankista Mikuláš Končický později vzpomínal, jak jiskry odletující od tankových pásů ve večerním šeru vyděsily některé německé pěšáky natolik, že se dali na útěk.

Nacistické hordy se hnaly šíleným úprkem

Kravaře byly z většiny osvobozeny Rudou armádou 16. dubna ve 20.30 hodin večer. Kronikář Kravař po válce v duchu doby popisuje:

„V té době byli již hrdinní rudoarmějci na náměstí, zatímco nacistické hordy hnaly se šíleným úprkem do pevnostního pásma před Štítinou, vystavěného v době buržoazně demokratické republiky. A proto poslední fáze bojů ve zdejší obci nebyly lehké. Osvobození obce bylo součástí boje o překročení řeky Opavice, zahájeného už dne 13. dubna 1945 u Velkých Petrovic. Tam byly prudkým útokem sovětských i československých tankistů rozdrceny pozice Němců, jejichž záchytným pásmem byly pak až obec Bolatice a dvůr Albertovec.

Zde útočil podporučík československé tankové brigády Cilc na silné a výhodné pozice Němců, kteří se opevnili na kopečku. Dostal však se nepozorovaně do jejich boku a zahájil prudkou palbu po německých tancích. Překvapil je sice, ale v příštím okamžiku už se vzchopili a rozvinuli své tanky k protiútoku. Ale tu z opačné strany objevuje se tanková četa rotného Opočenského a už Němci obracejí. Na místě bojů zanechali šest svých oblud. Ze čtyř se valí plameny a kouř, dvě zůstaly neporušeny. Kus dál bil Němce československý tankový prapor štábního kapitána Šrámka, který přinutil Němce k ústupu do Dolního Benešova, Kravařů a za řeku Opavu.“

Jako jeden z prvních se prostřílel do centra Kyjeva

"Němci ve svém zuřivém a zoufalém odporu se zachycují každé z těch bývalých československých pevností, které nás kdysi měly před nimi chránit. Každou bylo nutno zvlášť rozbít a Němce vyhnat. Sovětské i naše tanky útočí na hořící městečko Kravaře. Zvláštní hrdinství zde prokazuje československý tankový prapor kapitána Josefa Buršíka, který dobývá a drží dvoukilometrové předmostí za řekou Opavou proti úporným útokům nepřítelovým," píše kronikář Kravař, který ještě netuší, že za pár let se může z kdejakého hrdiny stát nepřítel režimu. Ostatně právě osud Josefa Buršíka ukazuje, jak rychle komunistický režim na statečné hrdiny zapomínal.

Josef Buršík, tento legendární československý voják, který pocházel z Chodska, má dnes dokonce své facebookové stránky. Přes Polsko se dostal do SSSR, kde však zprvu skončil v lágru pod správou sovětské NKVD.

Zleva Richard Tesařík, Antonín Sochor a Josef Buršík. Foto: Slezské muzeum Opava

V Buzuluku vstoupil do čs. jednotky a po bojích u Sokolova se coby velitel tankového praporu jako jeden z prvních probil do centra Kyjeva, za což dostal v prosinci 1943 Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského Svazu. Se svým praporem prošel peklem východní fronty až do Prahy.

Po válce byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Pro svůj protikomunistický postoj byl ale v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na deset let, ke ztrátě poloviny majetku a odebrání všech vyznamenání, ovšem kromě Hrdiny Sovětského svazu. Za to, že měl „drzost“ odvolat se proti rozsudku, dostal čtyři roky vězení navíc. Seděl na Mírově, uprchl z nemocnice u Olomouce, kam ho po zhoršení zdravotního stavu převezli.

S manželkou se mu podařil útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uviděl až v roce 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm byly v Československu vymazány, jako by nikdy neexistoval.

V roce 1955 se odstěhoval do Anglie a napsal paměti, které publikoval v knize Nelituj oběti. Na protest proti okupaci ČSSR roku 1968 vrátil Sovětům svá vyznamenání. Přes chronickou tuberkulózu se dožil pádu komunismu, své rehabilitace v roce 1990 a povýšení.

Podporučík vyhnal Němce z nádraží v Kravařích

Zpátky do dne 16. dubna 1945. Kravařský kronikář popisuje: "U vesnice Štítina obsazují naši tankisté se sovětskou pěchotou za pekelné palby velkostatek. Množí se mezery po poraněných a padlých druzích, kteří klesají do jarní trávy. V tom se však objevuje mladý podporučík Cilc, který po dvacetiminutovém úporném boji vyhání Němce z nádraží, ležícího na trati Ostrava – Opava. Němci už nemají spojení mezi oběma městy. Vesnice Štítina je osvobozena. Stále se ještě Němci opírají o naše stará opevnění, ale předmostí se neúprosně rozšiřuje a Němci jsou nuceni ustupovat.“

Takto popisuje boje o Kravaře přímý účastník, major Čeněk Hruška: "Obec Kravaře byla téměř liduprázdná, poněvadž nacisté donutili obyvatelstvo k evakuaci. Zůstali jen ti, kteří nevěřili německé lži a propagandě o bolševicích, a staří lidé. Ale i z těch ještě část utekla do blízkých vesnic a lesů ze strachu před hrůzami fronty. Před ústupem zničili Němci most přes řeku Opavu, elektrické vedení, telegrafní a telefonní zařízení a poškodili výhybky. Z obchodů odvezli všechno zboží, poškodili zařízení v dílnách i v podnicích,“ popisuje pan Hruška tuhé boje v Kravařích, které fakticky skončily až 17. dubna.

Ze Stěbořic bylo možné pozorovat každou noc ohně z bojů

Za bojů o Kravaře bylo zničeno nebo vypáleno 61 domů a zahynulo 29 lidí. Jakmile Rudá armáda vytlačila německé vojsko ze severní části Štítiny, přeběhlo mnoho tamních občanů do Kravař. Mladí se pak hned hlásili dobrovolně do Československé jednotky, jejíž velitelství bylo ve Štěpánkovicích. Též ze Dvořiska uteklo několik občanů do Kravař.

V pondělí 16. dubna se odstěhoval z obce Hrabyně německý lazaret, zbrojaři a vojenští kněží. Hrabyně se chystala na velkou a krutou bitvu.

Jak to vypadalo v těchto dnech ve Stěbořicích na Opavsku, popisuje tamní kronikář. „V tuto dobu byly z letadel též ostřelovány zákopy na našich polích, kde naši lidé pracovali. Do sadu pana Ludvíka Kalusa dopadly tři střely. V sobotu před Velikonoční nedělí bylo zde a v okolí ubytováno na 80 českých studentů. Pocházeli vesměs z Čáslavi. Jejich přilepšení ve stravě organizoval v obci pan Jindřich Novák. Zdejší občané zhostili se čestně tohoto úkolu. Konečně byly obsazovány pevnůstky německým vojskem. Vojsko bylo denně ostřelováno, neboť konečně se boje odehrávaly mezi Ratibořicemi a Hlučínem. Denně bylo možné pozorovat, hlavně v noci, ohně. Opava byla již denně osvětlována, přiděl potravin na lístky menší, hlavně chleba,“ zapsal kronikář.

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.