Osvobození den po dni: 28. dubna. Spoušť, požáry, zohavená těla vojáků

​Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Dne 28. dubna sovětská vojska zcela osvobodila obec Porubu. Konečná bilance bojů zněla: Při dobývání této v té době malé obce padlo 192 sovětských vojáků a zahynulo 26 porubských občanů. Velké ztráty na životech byly ovšem rovněž na německé straně.

Vybombardovaná Poruba. Foto: Archiv městského obvodu

V sobotu 28. dubna ráno pokračovalo dělostřelecké ostřelování Třebovic a tuhé boje probíhaly přímo ve středu obce. Bojovalo se o zámek, drožďárnu, elektrárnu, kostelní věž a velkostatek Marie S. Stony. O urputnosti bojů svědčí to, že budovy radnice se rudoarmějci zmocnili až po třetím protiútoku. V obci hořelo mnoho domů. Ještě v pondělí 30. dubna probíhala fronta v Třebovicích od dvora k radnici až na okraj Svinova.

Vojáci obou stran, ležící v blátě, hrůzně zohavení

Pokračovaly přestřelky u železničního mostu a elektrárny, avšak po 17. hodině začali Němci z těžce poškozené elektrárny ustupovat, protože jim hrozilo obklíčení od Hošťálkovic. Až ve večerních hodinách 30. dubna byla elektrárna dobyta a Třebovice osvobozeny. Při osvobozovacích bojích v nich padlo 57 rudoarmějců a 31 občanů.

Jak vypadaly obce kolem Ostravy po těžkých bojích, může pomoci dokreslit kronikář Pustkovce, který si v den 28. dubna zapsal:

„Ráno vylezli naši občané ze svých dočasných brlohů a první jejich otázka zněla: Co teď? Všude divoká spoušť, kouř z hořících a doutnajících trosek štípal v očích. Mrtvé ohořelé zvířectvo a drůbež otravovala vzduch, přístupy do sklepů a domů jsou zavaleny, těžko jen bylo lze se prodírat změtí rozbitého zdiva, trámů, domácího i polního nářadí, rozbitého a rozmetaného všude, kam jsi jen pohlédl. A k tomu stále pršelo, jako by sama nebesa plakala nad tou zkázou. Mrtví vojáci obou stran, ležící v blátě, hrůzně zohavení, byli nezbytným doplňkem obrazu opuštěného bojiště, na němž se válelo množství rozbitých zbraní všeho druhu, munice a válečného materiálu,“ stojí v kronice.

Potíže tankům působily „německé brány“

Historik Milan Kopecký, zabývající se čs. vojáky při Ostravské operaci, na serveru Moderní dějiny popisuje, že ještě v 5 hodin ráno 28. dubna Němci blokovali palbou kulometů a pěti samohybných děl veškeré pokusy o postup Sovětů u stanice Dolní Lhota. Teprve poté, co se k pěšákům již za světla přidala i vozidla československého 3. tankového praporu, byla stanice definitivně dobyta a obrněná vozidla ji až do odpoledne zajišťovala od západu před tam pozorovanými nepřátelskými samohybnými děly.

Jak ukázaly zkušenosti z předešlého dne, velké problémy působila protitanková překážka z kulatiny na silnici k vesnici v kombinaci s postavením kulometu a protitankových prostředků, takzvaná německá brána. Proto se v deset dopoledne po úpravě brodu přes Porubku vydalo šest dobrovolníků z ženijní roty, podporovaných dvěma tanky a krytých palbou sovětských kulometů, tento zdroj obtíží zlikvidovat.

Jeden tank však zasáhla již ve fázi přiblížení palba německého protitankového či samohybného děla. Rozbahněný terén a silniční příkopy dovolily ženistům nepozorovaně dosáhnout cíle a palbou samopalů a ručními granáty umlčet kulomet ve střílně srubu, chránícího prostor před překážkou. Potom k zátarasu umístili trhaviny a nálož odpálili. Němci však zničili druhý tank, zasažený též palbou kanónu a pravděpodobně i pancéřovými pěstmi.

Z lesa zaútočilo 50 německých vojáků a třicet banderovců

V 15 hodin se vrátil z nemocnice s ještě nedoléčeným zraněním podporučík Valko a převzal velení nad četou tří československých tanků. Četa pak s výsadkem osmnácti mužů 383. střeleckého pluku vyrazila na Čavisov.

Tento útok podporovala i jedna baterie sovětského protitankového dělostřeleckého pluku, vybavená zadýmovacím střelivem. Během dalších dvaceti minut se podařilo Čavisov zcela osvobodit. V obci byla zničena dvě děla, zabito asi dvacet Němců, z toho pět tankoborníků s panzerfausty. Družstvo průzkumníků četaře Červeňáka objevilo a zlikvidovalo pět odstřelovačů.

Německý stroj Jagdpanzer 38 Hetzer, zničený v bojích o Dolní Lhotu osádkou rtn. Josefa Gregora. Foto: Slezské zemské muzeum Opava

Postup tankistů po silnici jižním směrem od Čavisova a pak na jihovýchod po lesní cestě přes vrchol Mezihoří k Hýlovu komplikovaly a zpomalily záseky a také déšť a bahno, v němž dva tanky zapadly a musely být po celou noc vyprošťovány.

V 18 hodin doplnily dvě osádky československých tanků munici a doprovázeny pěchotou podnikly závěrečnou zteč Hýlova, který od nepřítele do setmění očistily. Něco po 22. hodině zaútočila bezúspěšně z lesa jižně od Hýlova skupina asi 50 německých vojáků a 30 banderovců. Nikdo z příslušníků brigády nepadl, byli pouze čtyři zranění včetně ppor. Valka. Den skončil i bez totálních ztrát techniky, popisuje historik Milan Kopecký.

Jurov hrál mrtvého. Pak zvedl samopal. Každému devět ran…

Na obyvatele Svinova dolehly frontové události v plné síle už v pátek 27. dubna, kdy letectvo napadalo téměř bez ustání ustupující německé jednotky. Bylo provedeno 41 náletů a následující den 28. dubna se sovětská letadla nad Svinovem objevila třiačtyřicetkrát. Několik domů ve Svinově bylo zničeno a německé armádě se podařilo demolovat všechny mosty, až na mostek přes Porubku.

Rudoarmějec Ivan Vladimirovič Reštuk vzpomínal v roce 1961 na boje o Ostravu takto: Ve Svinově a v Mariánských Horách už se bojovalo. Přicházely posily. Do útoku přešly tanky i pěchota. Němci odpověděli protiútokem, podařilo se jim obklíčit rotu poručíka Jurova. Byl to boj na život a na smrt. Mnoho našich spolubojovníků zde zahynulo.

Samotný Jurov byl zraněn, ale boj nevzdal. Když už se k němu blížili němečtí vojáci, lehl si na zem a předstíral, že je mrtvý. Srdce buší, prsty se pod tělem zatínají do samopalu. Podaří se? Podařilo. Nepřátelé odešli, zůstalo jich jen dvanáct. Sbírali kořist. Když se vzdálili tak na čtyřicet metrů, Jurov zvedl samopal... Našli jsme jej vyčerpaného zraněním i bojem, ale s úsměvem na tváři. „Každému devět ran…“ Jurov byl odvezen na obvaziště, my pokračovali v útoku.

Stačil obvyklý trik, čepice na kolíku

Jeden z fašistických důstojníků z úkrytu za domem na nás střílel z pistole. Stačil obvyklý trik, vystrčená čepice na kolíku. Zřejmě to byl dobrý střelec. Jenom to soustředění na mou čepici se mu stalo osudné, nepozoroval, že jsem zatím obešel dům. Ve své čepici jsem pak našel několik zásahů.

Z okna velkého domu stříleli fašisté z kulometů. Můj přítel Vasilij Viktorov se podél stěny domu přiblížil k oknu a vhodil do něj granát. Kulomet umlkl. Z jiného okna však zaštěkal samopal. Vasilij Viktorov už nikdy nespatřil svou zem, své město a svou rodinu.

Německý tank Panther zničený v bojích o Hlučínsko. Foto: Archiv města Ostravy

Škoda těch dobrých soudruhů, kteří v bojích o Ostravu položili své životy. Ale myšlenky bylo třeba upřít jinam. Nad námi zahučela letadla, fašisté zahájili nálet. Byl jsem raněn úlomkem miny. Nic zvláštního. Po ošetření jsem mohl zůstat na bojišti. Ne však už na dlouho. Němci zdivočeli a zesílili odpor. Palba z minometů zesílila. A zde jsem byl popáté v této válce raněn.

Svobodnou Ostravu jsem uviděl až 22. května. Po vyléčení jsme si ji s několika druhy přišli prohlédnout a velice se nám líbila. Bylo by jí bývalo škoda, napsal Ivan V. Reštuk v roce 1961.

Kaťuše ostřelovaly z Poruby Svinov a Zábřeh

Obec Porubu vzala sovětská pěchota útokem. První ruští vojáci byli v části obce zvané na „Hradčanech“ už před polednem, stáhli se však odpoledne zpět do lesa. Večer byla osvobozena horní část blízko panského lesa. Mlýnskou východní část dobyli rudoarmějci 28. dubna.

Porubský kronikář zapsal, že poté začalo noční prohledávání všech příbytků, radostné vítání osvoboditelů a jejich hoštění. „Naše obec se stala jedním z výchozích prostorů pro dobytí Ostravy. Za tři dny byla obec i okolí přeplněná všemožnými jednotkami Rudé armády v počtu 20 tisíc vojáků a důstojníků, kteří přišli hlavně lesní cestou z Krásného Pole. Z Poruby kaťuše ostřelovaly Svinov a Zábřeh, z dalekonosných děl Bílovec.

Civilních osob padlo za bojů v Porubě 26, zničeno bylo 88 domů a 56 budov citelně poškozeno. Jakkoliv byly oběti z civilního obyvatelstva v Porubě těžké, neznamenaly nic proti ztrátám Rudé armády. Ta zanechala na bojištích v Porubě 192 padlých, z toho 26 důstojníků.

Boje zničily i martinovský dvůr, který patřil básnířce a spisovatelce

Němci se stáhli z Martinova v nočních hodinách 28. dubna. Při osvobozovacích bojích v Martinově zahynuli dva místní občané a 30 rudoarmějců. Vybombardováno nebo vypáleno bylo 14 usedlostí a dvě hospodářské budovy, zničen byl také martinovský dvůr, který patřil básnířce a spisovatelce Marii Stoně, bydlící na zámku v Třebovicích.

Dne 28. dubna také Rudá armáda osvobodila Budišovice u Hrabyně. Kronikář zapsal, že v tyto dny bylo už jasně slyšet v obci puškovou a kulometnou palbu od Jankovce, Bentek a Bučka a Němci počali rychle stěhovat děla na jih. Dne 28. dubna ráno kolem deváté hodiny spustili Rusové prudkou dělostřelbu, kterou Němci nevydrželi a počali ustupovat směrem ke Kyjovicím.

Zasažený sovětský tank v Porubě poblíž zničené továrny na nábytek a parní pily Ignáce Blažeje. Foto: Archiv města Ostravy

Dělostřelba trvala až do poledne a po ní asi o jedné hodině vešli do obce první rudoarmějci, kteří počali čistiti vesnici od opozdivších se nepřátel. Toto byl den našeho osvobození. Na tyto okamžiky snad nikdo z nás do smrti nezapomene.

Po prvé útočné linii přišla druhá a s ní hned děla a zásobní kolony, nekonečné jejich řady. Takové síle Němci nemohli dlouho odolávat. Děla hned zaujala palebná postavení u Křivé a ostřelovala terén za Zátiším a okolní lesy. Účinek se brzy dostavil. Nepřítel se brzy vyrojil směrem ke Kyjovicím, padaje pod údery granátů.

Úkol: zabavit německý majetek a postarat se o bezpečnost v obci

Obec Budišovice byla vydrancována a odkázána sama na sebe. Povinností Místního národního výboru bylo obstarat potřebným živobytí, tedy usměrnit stravování. Vzít tam, kde bylo, a dát tam, kde se nedostávalo. Bylo nutno poskytnout pomoc i různým oddílům Rudé armády, které procházely vesnicí. Velký počet domů byl úplně zničen a přes polovinu poškozeno, mnoho z nich velice těžce, takže byly nezpůsobilé k bydlení.

Bylo tehdy nutno lidem bez přístřeší obstarat byt a konečně bylo nutno zabavit německý majetek a postarat se o bezpečnost v obci. Lidé žádali o pomoc i ve stavebním materiálu, jehož byla velice skrovná zásoba,“ zapsal budišovický kronikář.

Německé dělostřelectvo ještě tři dny ostřelovalo osvobozený Bílovec

V Bílovci se Němci jen tak nedali. Už dne 26. dubna 1945 se v obci objevily vylepené německé vyhlášky vyzývající obyvatelstvo k evakuaci. Následující den 27. dubna začalo dělostřelecké ostřelování a letecké bombardování města, jímž v té době ustupovaly německé jednotky.

Podle dobové školní kroniky: „Silný odpor kladli Němci náporu Rudé armády v oblasti přechodu opavské nížiny do zvrásněného a zalesněného terénu okresu bíloveckého."

Německá armáda na přístupových cestách využívala předválečná československá opevnění. Přímé boje o město začaly 28. dubna a čištěním oblasti od německých oddílů trvaly až do 3. května. Z Bílovce totiž sovětská vojska vytlačila německou armádu až 30. dubna, ovšem německé dělostřelectvo začalo město ostřelovat ve směru od Bílova a tento stav trval další tři dny. Poté už Sověti nepřítele vytlačili a jejich postup směřoval dále k Fulneku.

Ze zhruba 800 budov v Bílovci při bojích přes 70 domů vyhořelo, 65 bylo zničeno bombardováním a 108 utrpělo různé stupně poškození. Silně poškozeno bylo zejména centrum Bílovce včetně zámku. Zastavování vzniklých proluk na náměstí trvalo až do roku 1955.

Válečné běsnění na Hlučínsku nepřežilo zhruba 550 civilistů

Dne 28 dubna dobyla gardová armáda město Hlučín, tentýž den její střelecký sbor posílil lehký horský střelecký sbor generálmajora G. A. Žukova. Soustředěným útokem a palnou dosáhly večer části obcí Hošťákovice Bobrovníků a jižní části Petřkovic.

Dopady bojů na Hlučínsku popsal historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář na stránkách serveru Moderní dějiny:

Hlučínsko vyšlo z války jako několikanásobně postižený region, poněvadž se jej dotkly nejen ztráty na životech místních mužů sloužících u německé branné moci, ale také rozsáhlá úmrtí civilistů a devastace území v důsledku toho, že přes region vedl hlavní směr sovětského postupu. Boje zde celkově vzato probíhaly již od doby, kdy Rudá armáda na několika místech překročila československou hranici.

Všechny lokality však nebyly postiženy stejně, zatímco v některých vesnicích stála fronta i více jak 14 dnů, na hlavním směru se boje přehnaly někdy i během několika hodin. Válečné běsnění na každý pád nepřežilo zhruba 550 civilistů.

Skot, který boje přežil, hnali rudoarmějci na východ

Více jak polovina všech stavení byla v důsledku bojů poškozena. Některé obce byly poškozeny z devadesáti procent, například Sudice, Rohov, Strahovice, Zábřeh, Darkovice. Jiných se válečné běsnění dotklo jen okrajově, například Hlučína, Bobrovníků, Darkoviček či Hošťálkovic. Zkáza postihla zejména objekty sloužící vojenským účelům zejména jako lazarety a velitelství. Poškození tak neuniklo jen málo škol, zámků a kostelů.

Tanky osvoboditelů se blíží k Ostravě. Foto: Archiv

Fatální pohroma postihla zemědělský sektor, a to na několika úrovních. Nejenže vyhořela řada stodol i s uskladněným osivem, ale zemědělci přišli o značnou část náčiní a téměř všechen dobytek. Skot, který válku přežil, byl bezprostředně po ní konfiskován Rudou armádou a hnán na východ.

Pole byla rozryta krátery, rozježděná vojenskou technikou a plná nevybuchlé munice. Ačkoliv bylo nutno započít s opravami, nedostávalo se jakéhokoliv stavebního materiálu. Válka zde skončila, avšak mír měl být krutý, napsal historik Jiří Neminář.

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.