Nejnovější zprávy: Zlatá tretra odhalila hlavní hvězdu. Do Ostravy dorazí létající tyčkař Duplantis Povodí Odry otevře nepřístupná místa, veřejnosti zpřístupní tři přehrady

MY JSME BANÍK!

My jsme Baník! Rosťa Sionko a jeho zlatá trefa v Plzni

​Rok oslav stoletého výroční od založení fotbalového Baníku se chýlí ke konci. Pojďme si ale připomenout jedenáct nejslavnějších chvilek z historie slezskoostravského klubu!

Baníkovci slaví zisk historicky prvního mistrovského titulu po výhře 1:0 v Plzni, o které rozhodl gól Rostislava Sionka (sezóna 1975/1976). Foto: Zdeněk Bernadt

Zavzpomínejme společně na vpravdě historické okamžiky z knihy Tomáše Šiřiny, kterou vydalo vydavatelství Albatros pod názvem My jsme Baník!

4. června 1976, 30. kolo československé fotbalové ligy, Plzeň, Štruncovy sad

Škoda Plzeň – Baník Ostrava 0:1 (0:1)

Branky: 7. Sionko. Rozhodčí: Horbas, 6 000 diváků
Sestava Baníku: Michálik – Foks, Vojáček, Ruš, Rygel – Tondra, Kvasnica (76. Kolečko), Sionko (83. Šišma) – Lička, Radimec, Slaný; trenér: Jiří Rubáš
Sestava Plzně: Čaloun – Sudík, Brusnický, Forman, Michálek – Süss, Plass, Fojtík (61. Bican) – Štrunc, Uličný, Hřebík (46. Kříbala); trenér: Tomáš Pospíchal

To nečekal asi nikdo – ani ti nejzarytější příznivci Baníku. Klub zaútočil na mistrovský titul dokonale ze zálohy, celou sezonu se ani jednou neobjevil na prvním místě tabulky. Šance se naskytla právě před posledním kolem. „Vybavuju si konec sezony, který nám téměř dokonale vyšel. Vyhráli jsme poslední čtyři zápasy, těch osm bodů nás posunulo na první místo a dá se říct, že jsme Slovanu a Slavii vypálili rybník,“ vzpomíná Jiří Ruš na závěr sezony, která přinesla vysněný titul.

Ještě na konci podzimní části sezony 1975/1976 byl Baník dvanáctý. Rozdíl nebyl velký, liga byla vyrovnaná, ztráta čtyř bodů na první Slovan Bratislava nebyla nijak fatální. „Ve 27. kole jsme hostili doma Slovan, tam to byl samý reprezentant. Po těžkém boji jsme je porazili 2:1, Ondruš už jenom snižoval. Pak jsme vyhráli v Třinci, tam jsem dal první ligový gól. Potom jsme porazili Žilinu a jeli do Plzně. To nám poprvé došlo, že jde o titul. Do té doby na to nikdo nějak moc nemyslel,“ řekl Jiří Ruš, stoper s výškou basketbalisty, který v mistrovské sezoně hrál vlastně ligu souvisle prvním rokem.

Před posledním kolem vedla ligu Slavia s 36 body, o bod před Baníkem; třetí byl bratislavský Slovan (34). O titulu se rozhodovalo ve dvou utkáních závěrečného kola: Slovan–Slavia a Plzeň–Baník. Slavii stačil k titulu bod z Bratislavy, úspěch Slovanu byl podmíněn prohrou Baníku.

V den zápasu se nad Plzní zbláznila příroda, přívalový déšť zkropil hřiště tak, že to nevypadalo úplně regulérně, i když zápas pak nakonec tak zásadně poznamenaný nebyl. Po městě se povídalo, že klíčové domácí fotbalisty navštívily výpravy z pražské Slavie a Slovanu, aby je ještě víc motivovaly k co nejlepšímu výkonu a výsledku. Soupeřům totiž až před posledním kolem došlo, že Baník může vytěžit ze situace, kdy se dva silní vpředu perou.

„Hodně se o tom našem zápase napovídalo, těžko říct, jaká byla pravda, ale Plzeň hrála jako o život. Říkalo se, že jim Slovan slíbil tučné poděkování za to, když nás porazí. Plzeň hrála o dušu, bušila do nás celý zápas, i když prohrávala. Měli jsme vzadu co dělat. Oni měli silný tým, Franta Plass v záloze patřil k šikovným a mazaným hráčům, Štrunc byl střelec jak víno, v útoku byl ještě Hřebík a Uličný, nebezpeční fotbalisté,“ hodnotí soupeře Ruš.

Další drobnou kuriozitou bylo, že plzeňský Štrunc měl na svém kontě 99 ligových gólů a rozhodně se chtěl v tomto zápase dostat do klubu ligových kanonýrů. Jinak Plzni už o nic nešlo, byla v tabulce dvanáctá.

Po úvodním hvizdu začalo hustě pršet, naštěstí to svědčilo ostravským borcům. Už v 7. minutě Verner Lička zleva rozehrál rohový kop k bližší
tyči, který do protisměru stočil hlavou do branky Rostislav Sionko – 1:0! „Trenér Rubáš mi dal za úkol, ať stojím před brankářem Čalounem. Nebyl jsem žádný čahoun, ale trenér se musí poslouchat. Když Verner kopl ten osudný roh, rozběhl jsem vstříc míči, obránci si mě nevšimli a já to trefil. Krásně pod víko do protisměru,“ usmívá se ještě po letech Rostislav Sionko.

Baník se začal bránit, často si hráči pomáhali zahráním do zámezí (po poločase 11:2 na rohy pro Plzeň). Gól visel ve vzduchu skoro celý zápas, Pavol Michálik dělal zázraky. Samotné vedení ale titul Baníku nezajišťovalo. Důležitý byl výsledek z Bratislavy, kde se dlouho hrálo 0:0. Teprve v 70. minutě se ze sektoru baníkovských příznivců ozvala radost – Slovan vstřelil gól.

Ve chvíli, kdy měl Baník titul doslova na svých kopačkách, dolehla na hráče zodpovědnost se vším všudy. Nervózní konec zápasu se vlekl, jako by zápas neměl skončit. V závěrečné fázi byl nejlepším hráčem Baníku Josef Tondra, který ve středu pole převzal taktovku a Baník dokázal nejtěsnější vítězství udržet.

Po závěrečném hvizdu bylo jasné, že Slovan titul neobhájí, Slavia se po devětadvaceti letech titulu zase nedočká. Mistrem ligy se stalo mužstvo, které se v této ligové sezoně ocitlo na vedoucí příčce poprvé – Baník Ostrava!

Vypukla obrovská radost mezi fanoušky a hráči, kteří hned po skončení zápasu dali „hobla“ trenéru Rubášovi. Tým jel autobusem do Prahy a teprve odtud rychlíkem domů. V sobotu ráno ve 4:25 přivítalo nádraží v Ostravě-Porubě čerstvé mistry republiky. A na nádraží pokračovala oslava.

„Patřil jsem v týmu k nejmladším, takže jsem logicky nebyl motorem oslav. Ale pamatuji si, že jsme si koupili v Praze do vlaku nějaká lahvová piva, starší hráči možná nějakou plácačku kořalky. Ale těšili jsme se domů."

Trenér novopečených mistrů Jiří Rubáš se po utkání tak trochu novinářům omlouval: „Zápas měl z naší strany možná trochu slabší úroveň, ale podřídili jsme všechno výsledku. Drama to bylo až do konce, měli jsme toho v obraně opravdu dost.“ Když se měl vrátit k celé sezoně, která dlouho na zisk titulu nevypadala, mluvil jednoznačně: „Dlouho jsme asi na ostatní týmy působili nenápadně. Že jsme vůbec ve hře, jim, ale i nám došlo vlastně až čtyři kola před koncem, když jsme porazili Slovan.”

Střelec, který neměl hrát

Jednou z kuriozit plzeňského zápasu byl fakt, že Baník dojel do Plzně k rozhodujícímu utkání sezony a vedoucí mužstva Rudolf Sklář přišel na to, že mu mezi povinnými dokumenty schází jeden velmi důležitý: Registrační průkaz Rostislava Sionka. Ten měl vynikající střeleckou formu, hrál v základní sestavě. Jinak přepečlivý Rudolf Sklář se přiznal trenéru Jiřímu Rubášovi, že Sionkův průkaz zapomněl v Ostravě. Ale taky hned přišel na řešení.

Soutěžní řády dovolovaly, aby celý tým, pokud k opomenutí dojde, nastoupil s občanskými průkazy a registračky doložil do 48 hodin po zápase. Tak mohli nastoupit všichni včetně autora slavného gólu. „Pamatuji si to jako dnes. Schovali jsme všechny registračky a hráli na občanky. Ještě štěstí, že jsme k zápasu letěli letadlem. Teda do Prahy, pak autobusem. Ale do letadla jsme všichni potřebovali občanské průkazy, jinak jsme je asi nosili běžně málokdo,“ vzpomněl si na prekérní situaci Sionko.

Oslava v Bohuslavicích

Hned druhý den po zápase v Plzni měl Baník naplánovaný přátelák v Bohuslavicích. K utkání u týmu z okresního přeboru se překvapivě sešli všichni mistři.

„No, oni s tím asi ani nepočítali, že tam dojedeme v plné sestavě. Přece jenom by asi pochopili, že jako čerství mistři budeme z oslav zmožení. Nakonec jsme kromě Pala Michálika, který měl nějaké povinnosti nebo jel domů na Slovensko, byli komplet. Neměli jsme brankáře, tak se do branky postavil náš kamarád Mirek Bielas.“

Mistři ligy si mohli dovolit páreček z nádražního bufetu. Tehdy se na životosprávu tolik nehledělo. vzpomínal na poslední zápas sezony Jiří Ruš. Baník vyhrál 9:1, Mirek Bielas se v brance docela činil, ale Jiří Klement odhalil domácím fanouškům pravou totožnost brankáře.

„Střílejte na něj z dálky, to není Michálik, ale číšník z Centrumky,“ smál se Klement, který tou dobou už nebyl členem kádru, odkud ho trenér Rubáš vyřadil pro opakované porušení životosprávy.

Za Mirkem Bielasem chodili do podniku na tehdejším náměstí Lidových milicí všichni starší hráči Baníku. Věrný Mirek, legenda mezi fanoušky Baníku nejen této doby, pak roky působil kousek od restaurace Centrum ve své vinárně na Střelniční ulici. I on si po letech vzpomíná na památný zápas i na svůj výkon.

„Rosťa Vojáček mi řekl, ať jdu s nimi, kluci za mnou do Centrumky chodili každý den, byli jsme velcí kamarádi. A pořád jsme. Gól jsem dostal asi spíš z respektu a úcty k soupeři, protože sportovní rozdíl byl propastný. Navíc bylo jasné, že s domácíma klukama posedíme u piva,“ uvedl Mirek Bielas.