Má 94 let a vidí to jako dnes. Hrůzy bombardování Ostravy zažil jako kluk

​Panu Emanuelu Kolajtovi je čtyřiadevadesát let a svůj podzim života tráví v Domově seniorů na Kamenci ve Slezské Ostravě. Jako patnáctiletý mladík zažil nejtěžší bombardování Ostravy spojeneckými bombardéry na konci srpna 1944.

Jako dítě pásl před válkou, ale i po válce pro beskydské statkáře krávy a coby sedmnáctiletý se účastnil honby na banderovce, kteří se probíjeli přes Československo do poválečné západní zóny.

„To bylo tak,“ začíná Emanuel Kolajta, narozený pod Lysou horou a vyrůstající v Beskydech, „když Hitler zavřel v Československu vysoké, ale s tím i střední školy, tak mi skončila o rok dříve také měšťanka ve Frýdlantu nad Ostravicí, kam jsem chodil. Z úřadu práce mi tehdy přišlo, že mám nastoupit na takzvané povinné práce do těžkého průmyslu.“

Jeho otec v té době pracoval v nové válcovně plechu v Ostravě-Mariánských Horách, tak se tam za syna přimluvil. To bylo ještě v době, kdy se v Ostravě nebombardovalo. Ale pak to přišlo,“ vzpomíná čtyřiadevadesátiletý muž, který v patnácti nastoupil na velmi těžkou manuální práci.

Když spustily sirény, schovávali se, kde se dalo

Brzy poznal, že Němci bránili průmyslovou Ostravu bateriemi protiletadlových kanónů, ale také speciálními pecemi, které se zapalovaly při hrozbě náletů a ty zadýmily prostor nad Ostravou, aby piloti bombardovacích letadel neměli tak přesně viditelné cíle.

Emanuel Kolajta. Foto: Petr Broulík

Když se blížily bombardéry, spustily v Ostravě sirény. „V tu chvíli jsme vypínali stroje a prostě mazali z válcovny pryč. A schovávali jsme se tam, kde si kdo co našel. Tehdy při prvních náletech ještě kryty u továren nebyly, stavěly se až dodatečně, ale to už v podstatě u každého závodu, když náletů přibývalo. Byly to ale spíše takové lehké kryty z cihel, spíše chránily před střepinami. Některé střely se totiž roztrhly ještě ve vzduchu a padaly pak dolů jen střepiny,“ vzpomíná.

Před bombami se ukrývali v prázdných studnách

A tak zažil i první a asi nejtěžší nálet na Ostravu 29. srpna 1944. To mu bylo patnáct a něco. „My mladí kluci jsme vždy vypnuli rychle mašiny a utíkali jsme do blízkého mariánskohorského lesíka a tam jsme se schovávali. Byly tam takové studny, ty byly prázdné a byly v nich tyče. O těch studnách vědělo jen pár kluků. My jsme po těch tyčích sjeli dolů jak hasiči. Tam jsme bombardování v klidu přečkali a dole byly takové kanály na přívod trubek, kterými jsme zase, až byl klid, vylezli zpátky na povrch,“ popisuje Emanuel Kolajta skrývání před nálety.

Když však člověka zastihly sirény ohlašující nálet třeba ve městě na ulici, tak měl podle pamětníka problém se schovat. „Hledali jsme vždy kdejaký výklenek nebo úkryt, kde se člověk mohl přikrčit. A nezbývalo než čekat, co bude,“ vzpomíná muž. „Navíc když bouchaly bomby, tak člověk neví, odkud další přiletí.“

Cihlový kryt u šroubárny bomba rozbila, spousta mrtvých

Vzpomíná na rychle budovaný klenutý cihlový kryt u šroubárny, která patřila vítkovickým Vysokým pecím. „Tam jsem jednou pádil z té nové válcovny přes ulici Pohraniční stráže, byla tam i dělnická ubytovna, kde jsem i nějakých pár měsíců bydlel. Tehdy jsme neutíkali do našeho známého lesíka. Spojenci totiž rozbombardovali blízkou továrnu Julia Rütgerse v Zábřehu. Tam se dělal z hnědého uhlí benzin. A bomby tehdy padaly i hodně blízko našeho lesíka,“ vzpomíná Emanuel Kolajta.

Patnáctiletý kluk se tehdy tedy pustil přes Vítkovice kolem nového cihlového krytu, který měl pevné dveře, uvnitř byly lavice a větráky na dýchání.

„Přiběhl jsem tam v rozbitých montérkách, které nám moc neměnili. A teď vidím, střecha krytu pryč, plno mrtvých smíšených s hlínou a vším možným. A jeden mládenec tam nesl v náručí mrtvou mladou dívku, jen ve spodním prádle, jak z ní vzduchová vlna při zásahu bomby strhala šaty. A ten člověk neskutečně řval,“ líčí Emanuel otřesný zážitek z bombardování.

Pomáhal u zničeného bunkru, ale pohled na mrtvé nevydržel

Dodává, že u zasaženého krytu byl „dědek“ v německé uniformě, který se tvářil moc důležitě, a organizoval pomoc pro zasažený bunkr. Všiml si také mladého Emanuela v montérkách a postrčil ho k záchranářům.

„Ti vytahovali z bunkru těla a vytahovali je z útrob bunkru provazy. Já jsem tam spíše jen tak přičumoval, ale za jeden provaz jsem také pomáhal tahat. A pak se na našem provaze objevila krvavá ruka bez těla, na druhém noha, tak se mi udělalo špatně a i když jsem byl tehdy pořád polohladový, vyzvracel jsem se a utíkal pryč. Zrovna kolem mě zahýbalo auto na dřevoplyn, tak jsem na korbu té rachotinky za jízdy naskočil a brzy se ocitl ve Vratimově, kde jsem se v bezpečí díval na Ostravu, ze které se po bombardování kouřilo,“ vzpomíná.

Vždy se trefili do obytných čtvrtí, fabriky jely dál

V dalších dnech po nejhorším spojeneckém bombardování také viděl bombami poničený střed Ostravy. „Chodili jsme s potravinovými lístky rádi do jednoho obchodu s rybami, protože tam byla ryba za poloviční cenu. Ten obchod býval na hlavním ostravském náměstí, to se šlo přes kus Ostravy a tam bylo po bombardování skutečně opravdu trosek plno,“ vzpomíná.

Práce ve válcovnách byla za protektorátu pro mladé lidi docela krutá. Válcovny tehdy pracovaly na výrobě zbraní, například vyráběly nábojnice různých ráží do německých děl. On sám začínal u výroby kolejnic.

„Můj úkol byl popadnout takové obrovské kleště, které byly skoro větší než já, a po zemi táhnout kus, třeba metr a půl žhavé po tavbě uřezané kolejnice po zemi do žlabů s vodou a zchladit ho tam. Však jsem tam získal na ruce i otlak, s kterým marodil dlouho ve vítkovické nemocnici,“ vzpomíná na svou první práci pro německý průmysl.

Na protektorát vzpomíná jako na hlad, dřinu a neustálou touhu po spánku. „Já bych tehdy pořád jen spal. Ke konci války jsme celý rok dělali ve válcovně dvanáctky. Dovedete si představit, že tak dělá šestnáctiletý kluk? Dvanáct hodin neuvěřitelného hicu. Jen samá robota. Žádné taneční zábavy, to tehdy vůbec nebylo. Tančit jsme se my mladí učili při draní peří, takzvaných škubačkách, které se pořádaly po bytech. Děvčata nás to při pauzách o zatemněných oknech učila,“ vzpomíná.

V dubnu 1945 kopal pro Němce zákopy, rudoarmějci se blížili k Ostravě

Ke konci války, kdy rudoarmějci zahájili osvobozovací boje na Ostravsku a Opavsku, pracoval Emanuel Kolajta jako mladík na kopání zákopů pro bránící se německé vojáky.

„S námi mladými už pak vymetli všechno. Tak jsme v Bělském lese kopali zákopy pro ustupující Němce. Rusové je hnali od Bolatic na Opavsku. A Němci měli dobré opevnění a rudoarmějci tehdy hledali nějaké místo, kde by se dostali na Ostravu bez velkých ztrát, které jinak všude hodně měli. Nakonec ho našli u Korýtka v Zábřehu, protože jim ten mělký brod poradil jeden Ostravák, rodák ze Starých Výškovic, který sloužil u Svobodovy armády, která se bojů o Ostravu také účastnila. Tam nemuseli stavět žádné mosty, toho brodu často využívali lidé jedoucí na koňských povozech s nákupy do Polanky. A to se opravdu podařilo,“ popisuje Emanuel Kolajta.

S kamarády občas sledovali boje ruských a německých stíhaček v dálce na nebi. „Jak kroužili kolem sebe, občas nějaké s hořícím motorem spadlo,“ vzpomíná.

Lili Marleen z Vítkovic a držel Hitler svini v hrsti

Když jezdil za svým strejdou červenou tramvají zvanou Komárek a pak pěšky do Staré Bělé, pamatuje si, jak chodil kolem kasáren, ve kterých bydleli němečtí vojáci. A v nich zněla denně z ampliónu slavná a populární píseň Lili Marleen, kterou si na frontě zpívali němečtí, ale později i američtí vojáci. „A my jsme si na to složili svá ostravská protektorátní slova,“ vzpomíná. A dodnes si je pamatuje:

Do Vítkovic vede brána široká,
kdo tam jednou vstoupil, dělá otroka

tam se bulne šichta nebo dvě,
policajt už pro mne jde.

Pro mě, Lili Marleen,
pro mě, Lili Marleen

Zakázaných písniček z dob Protektorátu zná Emanuel Kolajta více. Nelení a notuje si další s dobovým „protistátním“ textem na známou píseň Horo, horo, vysoká jsi:

Držel Hitler svini v hrsti
a hladil ji proti srsti.

Svině byla tuze ráda,
že si našla kamaráda.

„To se ale neodvážil nikdo zpívat, jen mezi kamarády,“ usmívá se Emanuel Kolajta, který je i trochu muzikant. Učil se na klarinet, měl i trampskou kytaru.

Německé kino sloužilo na konci války zraněným vojákům

„Někdy jsme také s otcem zašli do německého kina na ulici Obránců míru, později se jmenovalo Moskva, kde za války hráli filmy pro německé vojáky. To proto, že dávali krásné filmy s pěknými německými herečkami. Měli výborné německé komiky. A taky reklamy, aby lidé neházeli zbytky jídel do odpadků, ale odevzdávali,“ usmívá se.

Pamatuje však také duben 1944, kdy v tomto německém kině byli i němečtí vojáci zranění v krutých osvobozovacích bojích s rudoarmějci u opavských Bolatic. „Blízko byla vítkovická nemocnice, leželi tam už i na chodbách. Ti vojáci v kině neměli třeba jednu nohu, podpírali se vidlicemi z haluzí nebo tam vážně zraněného vojáka přinesli na nosítkách. A strašně to tam smrdělo hnisem,“ vzpomíná.

U sedláka dělal jako dítě, co bylo třeba, ale naučil se

Z kopání zákopů v Ostravě nakonec utekl a celý duben 1944 pobýval opět doma, v Lubně pod Lysou horou. Před Němci, kteří v Beskydech hledali podobné „dezertéry“ a uprchlíky, s přehledem s kamarády prchali. „Lesy tehdy nebyly takové husté jako dnes, všechno kolem nich bylo vymýcené, takže jsme viděli z beskydských strání zdaleka, že jede nahoru třeba neznámé auto,“ vzpomíná.

Na dětství v Beskydech vzpomíná jedním slovem: nádherné. Sloužil jako malý kluk u třech sedláků. „Bylo nás doma hodně, i s babičkou devět lidí. Mamka nás měla kumšt uživit. Tak jsem šel k sedlákovi za dvacet korun na měsíc a jídlo. Spal jsem u něho na takové dřevěné lavici v kuchyni. Dělal jsem, co bylo na statku třeba. Se senem, u koní, vyháněl jsem krávy na pastvu a s těmi kravami celé dopoledne po kopcích trajdal a pak je zase sháněl dolů zpátky. Ale nestěžuji si, naučil jsem se tam veškeré zemědělské práce. I orat jsem uměl,“ říká čtyřiadevadesátiletý muž.

Později za protektorátu nosil Emanuel Kolajta domů ještě s bráchou, který dělal na šachtě, i potravinové lístky navíc. „Protože jsem dělal v horkém provozu. Ale stejně byl hlad,“ mávne rukou.

Šel na vojnu hned po válce a pak ho poslali na banderovce

Když skončila válka, Emanuel Kolajta hned v červnu 1945 narukoval na vojnu, ač nebyl ještě dospělý. „Měli takovou bídu o nové vojáky, že přijímali kdekoho. Základní vojenskou přípravou jsem prošel v Olomouci a já byl docela čilý, takže mě přemístili v roce 1946 na půl roku na Slovensko na banderovce. Tam jsme je po celém východním Slovensku hledali, ale spíše oni o nás dobře věděli než my o nich,“ vzpomíná.

Nakonec pokládá za štěstí, že se jeho útvar s vycvičenými drsnými hordami banderovců nesetkal. „Náš ne, ale vedlejší útvar záložních důstojníků z Moravské Třebové se s nimi ve velkém utkal a těch našich kluků tam tehdy padly přes tři stovky."

Dva banderovce přeci jen nakonec chytili

Nakonec byl i jeho útvar v pronásledování banderovců úspěšný. „Dva banderovce jsme přeci jen chytli. A to vlastně náhodou. Šli jsme do lesa nakrást dřevo na vaření. Každý jsme nesli pořádné poleno na rameni a šel takový vojáček, který měl jakési divné holínky, jakési pokaňkané kalhoty a zdál se nám podezřelý. Tak jsme ho předali velení a ti ho odvezli do Prešova. Dalšího jsme chytili u Sniny, tam bylo všechno zaminované Němci z doby, když ustupovali,“ říká Emanuel Kolajta.

Z období nahánění banderovců po Slovensku však rád vzpomíná na jídlo. „Dostávali jsme balíčky z americké pomoci UNRRA. Jednou za týden dvacetikorunové, desetikorunové denně. Tam bylo dobrot! Byla tam čokoláda, konzerva koňského masa, oplatky, cigarety camelky nebo chesterfieldky. Tam jsem se také naučil kouřit. Jednou jsme zabloudili a po třídenním pochodu přes Velikonoce jsme se ocitli v jedné slovenské dědině, kde lidé ze strachu před banderovci žili ve sklepích. A přesto nám ti lidé nám snesli jídlo, co mohli. Byli jsme hrozně hladoví. A my jsme jim pak druhý den za to dali ty balíčky sladkostí z UNRRY. Ti byli nadšení, poprvé třeba viděli balenou čokoládu,“ vzpomíná.

Blízko velitele vybuchla mina, na Vihorlatu chytil vši

Vzpomíná také, že jeho útvar v té době navštívil bojiště na Dukelském průsmyku, kde hodně československých vojáků Svobodovy armády padlo při velmi krutých bojích.

„Zavedl nás tam náš výborný velitel roty kapitán Outrata. Uměl to s námi, cítil s obyčejným vojákem, byl to skvělý člověk. Zavedl nás k hrobu kamaráda, který tam při těch bojích padl. Najednou se ozvala rána a cosi za ním vybuchlo. Mina! Outrata se chytil za zadek a ten výbuch mu odkrojil jednu část zadku! Kus masa z něho odpadlo. My nic, přitom jsme byli v hloučku blízko něho. V Prešově pak Outratovi zachránili život. Z Dukly je to do Prešova takových padesát kilometrů. A ten synek, co vezl Outratu do nemocnice džípem, s ním jel hlava nehlava, značka neznačka. Měl v hlavě jen prosbu: dovez ho tam živého,“ vzpomíná Emanuel Kolajta.

A ještě na jeden zážitek z pronásledování banderovců čtyřiadevadesátiletý pamětník nezapomene. „Když jsme se dostali na horu Vihorlat, což je moc krásné mořské oko, tak tam byly zemljanky z dob, kdy tam za války byly partyzáni. A tam spali na kousku slámy nebo sena. A tam v těch zemljankách jsme dostali šatové vši. To je něco tak hnusného, to se vám ty vši ve švech šatů hemží! Tak co s námi? Naložili nás na auta a jeli do Staré Ľubovně a tam vyklidili sál. Tam nás nahnali, museli jsme do naha a ty šaty i s trenýrkami a s těma všema naházet na hromadu. Pak jsme chodili celá rota po dědině jen v nových trenýrkách,“ směje se.

Když se ženil, dostal od sedláka prase a pytel mouky k veselce

Z dvouleté základní vojenské služby se vrátil na několik let domů, do Beskyd. Nebyl vyučený a neměl žádnou střední školu. Několik let pomáhal v Beskydech instalovat telefonní vedení, ale moc si nevydělal. Pak rok pracoval u sedláka Kokeše na Lubně, už ale za mnohem lepších podmínek než jako dítě před válkou.

Dostal na starosti krávy, měl svou světničku, noční stolek, peřinu i čisté povlečení. Byl to jeden z nejbohatších sedláků. „Každý měsíc měli zabijačku, tam se jedlo perfektně,“ pochvaluje si Emanuel Kolajta. Brzy se oženil s dívkou, kterou si našel ve východočeské Zlíči, a manželům se narodilo první ze tří dětí. A sedlák Kokeš z Lubna dal novomanželům jako svatební dar osmdesátikilové prase, pytel mouky, špek, klobásy.

„A my jsme z toho udělali svatební hostinu. Pak nás jeden dobrák v obci nás vzal do podnájmu. A já šel do válcoven plechu do Lískovce, kde jsem si už vydělal opravdu hodně, až dvanáct tisíc měsíčně. Dělal jsem na leštěných pleších, které se používaly na konzervy. No a tam za mnou přišel major z okresní vojenské správy, jestli nechci zpátky do armády. Tentokrát jako voják z povolání. Nejdříve jsem odmítal, ale nakonec jsem na nabídku s bytem a dobrým zajištěním kývnul a zůstal u armády pětatřicet let,“ říká muž, který po různých delších misích v Československu skončil jako důstojník na krajské vojenské správě v Ostravě.