Již brzy začnou kvůli covidu volat tisíce lidí, říká šéf ostravské linky důvěry

​Strach z nákazy koronavirem obchází ulicemi měst a obcí, vláda nařizuje další a další omezení a zákazy.

Hospody, v nichž si vždy mohl český člověk s kamarády u pár piv zanadávat na poměry či se odreagovat u společného sledování fotbalu, jsou zase zavřené.

Čísla o tisících nakažených denně a především počty umírajících některé lidí děsí. To může být moment, kdy citlivější nebo osamělejší jedinec sáhne po telefonu, najde si číslo ostravské linky důvěry a zavolá na ně. „Mám strach. Bojím se,“ svěří se.

Na druhé straně se ozve klidný a vyrovnaný hlas psychologa Svatopluka Antoše nebo někoho z jeho kolegů. Z telefonu už tento muž, který pracuje u Linky důvěry od počátku, tedy už třicet let, slyšel opravdu hodně složitých a těžkých příběhů. Často se mu podaří neznámého volajícího uklidnit nebo nasměrovat k té správné pomoci. Někdy mu i zachránit život.

Jak hodně se na Linku důvěry obracejí lidé v této nevlídné koronavirové době?
Máme už z první jarní vlny zkušenost, že nám lidé většinou začnou volat až s trochou zpoždění. Tu jakousi první počáteční fázi strachu nebo určitého napětí mysli nejdříve lidská psychika spíše odsouvá. Hodnotí ji jako určitý průšvih, který se nás ale zatím moc netýká. Nejdříve hledají odpovědi na své otázky sami v sobě a problém spíše vytěsňují, baví se o něm v rodině a navzájem se uklidňují.

Tím, že třeba počet nakažených je stále pořád malý? Že nikdo nezná nikoho, kdo by „to“ dostal?
Ano. Až když se nás to začne týkat hodně, tak přichází druhá fáze a někteří lidé začínají hledat pomoc někde vně své osoby.

Už ten moment nastal nebo nastává?
Ano, myslím, že tak v příštím týdnu začne počet telefonátů u nás stoupat. Na všech linkách důvěry. Nicméně tito lidé už volají dneska.

Proč až příští týden?
Jednak se už u řady lidí neodbytně vynořuje intuice, že tentokrát to bude asi mnohem delší a náročnější krize. Jednak proto, že se zavádějí prakticky každým dnem přísnější a přísnější opatření a zákazy. A to v podobě skoro toho nejvyššího stupně. A hlavně – ukazuje se, že tato opatření nefungují. Lidé věřili, že se situace zlepší 2. listopadu, že se zase vše uvolní, ale ukazuje se, že to tak nebude a že řešení je trochu v nedohledu. Trauma lidí nouzového stavu na jaře se opakuje. Lidé nemohou ven, izolace řady lidí se prohloubí.

Na jaře přitom nebylo tolik nemocných a mrtvých…
Na jaře byl trochu jiný mechanismus chování lidí. Tehdy hrálo hodně velkou roli, že pandemie koronaviru byla tehdy něco naprosto neznámého. Tam u řady lidí nastala i fáze jakéhosi studia této situace. Lidé tohoto nového nepřítele analyzovali, hledali vlastní řešení. Někdo si i díky malým ztrátám u nás myslel, že koronavirus není zas tak nebezpečný, že je to i politika, ostatně existuje spousta hypotéz o pandemii. Takže energie lidí šla hodně do tohoto hledání vysvětlení situace.

Lidé byli také hodně angažovaní, pomáhali si. Bojovali…
Ano, vznikl třeba mechanismus roušek. Naděje lidí a způsob řešení situace se napřely do shánění a šití roušek. Věřili, že roušky pomohou a část lidí v tomto smyslu svou energii vybila pozitivním způsobem v pomoci známým a své rodině. Tehdy to lidé brali tak, že já sice zatím moc nevím, jaký ten nepřítel je, ale vím, co proti němu mohu udělat.

A teď?
Dnes je to trochu jiné. Už víme, že ten nepřítel je více prozkoumán a přestože děláme v boji proti němu to samé jako na jaře, tak to nefunguje.

Je tam i ten pocit zklamání, že se virus vrátil? Že se ho na jaře vymýtit nepovedlo?
Ano. Myslím, že lidé dnes hodně pociťují jakousi bezmoc a frustraci. Můžeme sice kritizovat vládu, ale to nám moc efektu nepřinese. A zažíváme oproti jaru jakousi bezmoc. A ptáme se, co já v této chvíli, abych se zbavil úzkosti a strachu, mohu vůbec dělat. A neexistuje jednoznačné řešení. Když tápe vláda, co by netápal i ten obyčejný jedinec.

Jaké strachy v dnešní situaci lidi prožívají kromě obavy vycházet ven?
Je jich celá škála. Lidé nám třeba telefonují, že jsou v karanténě, že jim končí a oni se ještě necítí úplně fit. A řeší, jestli mají jít zpět do práce nebo ne, protože jim jejich šéfové nebo kolegové volají: Prosím tě, přijď už. Oni potřebují peníze, ale nevědí, jestli jsou už opravdu zdraví a nenakazí třeba své okolí. A váhají, zda zůstat doma a starat se o rodinu nebo pomoci firmě v práci.

S čím se ještě setkáváte kvůli pandemii?
Začíná se více objevovat existenční motiv. Že lidé kvůli pandemii přichází o práci nebo o živnost. Je běžné, že firma, když se dostane do problémů, tak propouští. Většinou lidi, kteří ve firmě méně pracují nebo nejsou tak významní. Ale už jsem zažil lidi, kteří jsou hodně výkonní a třeba jsou ve firmě i na špici, ale přesto se cítí v této koronavirové situaci hodně ohroženi.

Můžete uvést příklad?
Konkrétně mám klienta, který pracuje v pohostinství, ale opravdu na špičkové úrovni, které však letos dostalo asi nejvíce zabrat. A ten říká, že je mu jasné, že v téhle době si musí najít práci někde mimo obor. Pravděpodobně půjde pracovat někam do skladu. Určitě tam dostane slušný plat, ale taková práce jej nebude samozřejmě naplňovat a bude pro něho velká frustrace. Přitom dnes pracuje v gastronomii ve sféře špičkových barmanů, specialistů a kuchařů a vlastnil svůj podnik. Ale svěřil se, že už to prostě v této situaci nedá.

Kdo se na vás obrací více? Osamělí lidé nebo i lidé žijící běžným rodinným životem?
Jednak volají lidé, kteří jsou sami o sobě psychicky křehcí nebo zranitelnější. Mají třeba nějaké dlouhodobější neurotické potíže. Špatně spí, takže v noci pořád o těchto věcech přemýšlejí a přicházejí deprese. Tito lidé jsou méně psychicky odolní. Pokud vás naopak zaměstnává rodina a musíte se třeba starat o děti, tak se i na ten koronavirus díváte více z určitého odstupu. Máte svůj program. Ovšem jsou lidé, kteří například rodinu v podobě svých vnoučat mají, ale kvůli přísným opatřením se ocitnou v určitém vakuu. Nebo vás zákazy vyženou z oblíbené hospody a vlastně odevšad. A najednou řešíte jen ty televizní noviny. A váš program je naráz mnohem užší nebo zcela chybí. Pak to začnete hůř snášet.

Co těmto radíte? Nesledovat tolik to ponuré zpravodajství?
Ano. Jedna z věcí je lepší výběr toho, na co se budu v televizi koukat. Určitě bych v tuhle chvíli serióznější média upřednostnil před surfováním po sociálních sítích, kde nevíte, co na vás kde vyskočí. A je dobré si je časově omezit, třeba si dát jen jednou denně takovou zpravodajskou půlhodinku. Je to samozřejmě těžké. A zkusit si najít nějaký náhradní program.

Jaký třeba?
Já například dodnes nechápu, proč v době koronaviru nechali otevřené květinářství, ale zavřeli knihovny. Já bych to určitě udělal naopak. Spousta lidí by se tak mohla vrátit ke čtení, které má výhodu, že máte ve své moci výběr, co a jak budete číst. Samozřejmě jako skvělý náhradní program je sport nejlépe doplněný zdravější stravou s příznivým dopadem na imunitu. A i když je to teď hodně omezené, tak radím komunikovat s blízkými. Nebo si i vzpomenout na některé lidi, se kterými jsme třeba už dlouho nemluvili. A „oprášit“ je. Existuje Skype, mobil, mail. Cokoliv lze použít.

Takže náhradní program za ten, který nelze plnit…
Ano, hlavně něco dělat. Například můj soused, který mi před pár dny řekl, že někdo v jeho rodině jde na testy a on zřejmě půjde do karantény. A svěřil se, že první, co bude muset vymyslet, je co v karanténě bude dělat. A že mu ten týden bude snad stačit na to, aby vyklidil sklep, vymaloval a udělal si pořádek. Že to už tři roky odkládá. Tak mu velí jeho zdravý rozum a myslím, že tu karanténu v dobrém zdraví přežije.

Co ještě radíte?
Skvělý program je někomu pomoci. I když se člověk v této době psychicky cítí třeba hodně špatně. Například zdravotnictví je nyní na tom hodně špatně, ale ten, kdo se cítí být alespoň částečně dobrovolníkem, ať se přihlásí. Ale hlavně, když pomůžu sousedovi třeba tím, že mu přinesu nákup, tak si mohu říci, že nejsem proti té pandemii tak bezmocný, že mohu něco malého proti ní dělat. Určitě již také vznikají nějaké sbírky na pomoc zdravotnictví, kam mohu poslat třeba nějaké peníze.

Máte nějaký povzbuzující pěkný případ z Linky důvěry z doby koronaviru?
Volal nám člověk po čtyřicítce, který se dostal v první vlně do těžké situace. Nějak se čerstvě rozvedl a přišel také o živnost. A nakonec úplně na konci první vlny dostal i ten koronavirus. Navíc se tento člověk zvyklý žít rodinným životem odstěhoval z domu a začal žít v garsonce. Takže prožil doslova sérii nepříjemných životních událostí a změn. Byl s koronavirem už na hranici hospitalizace v nemocnici, ale nakonec to dal bez ní.

Jak?
Jeho staří rodiče mu během jeho léčení vyvařovali a každý den chodili k jeho bytu a za dveře mu dávali balíčky s jídlem, nechtěl je nakazit. A on mi říkal, že hodně přehodnotil ke svým rodičům dosavadní vztah, že je dříve spíše zanedbával. A říkal, že nakonec nebude možná bydlet v té garsonce, protože jeho rodiče tráví deset měsíců v roce někde na chatě v Beskydech. A že on s nimi na té chatě bude ty měsíce trávit a všemi silami jim pomáhat, protože jsou už hodně nemocní. Přijde mi to jako příklad, že i ten krizový stav nebo pandemie může přinést něco pozitivního. Myslím, že současná krizová situace se odrazí také na tom, jak budeme v budoucnu vnímat zdravotníky či epidemiology.

Jak to myslíte?
Trochu tím obracím list. Protože patříme pod ostravskou Městskou nemocnici, vím, že za posledních dvacet třicet let se u části pacientů velmi a v tom špatném slova smyslu změnil postoj ke zdravotníkům. Lidé začali lékařskou péči brát skoro jak jakousi nekvalifikovanou službu, kterou mohou kdykoliv neomaleně kritizovat. Přibývá také vyložených napadání a agresí vůči zdravotnickému personálu, což dříve nebývalo. A má to vzestupnou tendenci. Dříve nám na vrátnici stačilo několik důchodců, a když byl problém na oddělení, přišel primář a jen svou autoritou to tam srovnal. Dnes musí mít nemocnice několikačlennou ochranku v černých mundůrech a kanadách, a s obušky a klepetama. Svým způsobem je dnes nemocnice válečná linie. Možná se tedy lidé znovu uvědomí, co ve zdravotnících mají.

Kdy vám lidé na Linku důvěry zavolají? S čím se na vás obracejí nejvíce?
Jedna skupina jsou lidé, kteří se ocitnou ve vztahové krizi. Manželé nebo partneři se pohádají, nebo se chtějí rozejít nebo přemýšlí, jestli má cenu ve vztahu zůstat. Tam často doporučujeme poradny, ale někdy se to řeší okamžitě, protože v tu chvíli má často takový člověk jen jedno řešení, a my mu zkoušíme nabídnout jiné. Postupem času se nevýrazně zvětšila i skupina lidí, kteří docházejí se svým psychickým problémem k odbornému lékaři, a zavolají, když se ocitnou v náhlé krizi. Těch lidí stále přibývá, protože v dnešní době u nás bere antidepresiva možná jeden milion lidí. Možná i více.

Opravdu?
Je to tak. Pokud se dnes chcete se svým psychickým problémem objednat na psychiatrii, tak čekací doby jsou dva tři měsíce. Je to celostátní trend. Kdežto u nás je klient se svým problémem hned. Stačí zavolat. Navíc je naše služba anonymní. Někteří klienti Linky důvěry v tom mohou vidět i výhodu, protože jít k lékaři mají se svým psychickým problémem zábrany. Takže často je telefonát k nám takový „předkrok“, jakýsi první nástřel člověka s psychickými problémy, zda je má řešit s pomocí nějakého lékaře, na které mu u nás ostatně i můžeme poskytnout kontakty, nebo je to jen ojedinělý psychický momentální situací způsobený problém.

Máte i stálé klienty?
Jsou samozřejmě lidé, kteří zavolají třeba v různé fázi svého problému opakovaně. Po nějaké době. Například člověk pět let abstinuje od alkoholu. A pak se napije a zavolá, chce se s tím svěřit. Poté se několik měsíců stabilizuje a volá opakovaně, třeba v jedenáct hodin večer, že dostal zase chuť se napít a potřebuje pět minut s někým mluvit, aby ho ta chuť přešla a aby nešel do hospody nebo si koupit flašku. To je pak naše role ho přesvědčit, aby to neudělal.

Dá se dnešní koronavirová situace srovnat s něčím, co jste za třicet let existence Linky důvěry zažil? Napadají mne traumata lidí spojená s povodněmi…
Myslím, že je to ve srovnání s popovodňovými traumaty úplně jiná situace. Povodní se obávají jen ti lidé, kteří jsou jimi ohrožení, kteří je prožili. Ale většina lidí se jich tolik nebojí, i když to mohou empaticky s postiženými spoluprožívat, protože žijí více v bezpečí, třeba na kopci. Kdežto u koronaviru můžeme být všichni potenciálním cílem tohoto onemocnění. A můžete se nakazit v prostředí, ve kterém to čekáte, ale i tam, kde je to jakoby úplně bezpečné nebo vyloučené. Neviditelnost tohohle nepřítele zvyšuje jeho nebezpečnost.

Volají vám lidé, že mají strach, že se někde nakazili?
To už většinou volají jinam. Ale stalo se nám, že nám člověk zavolal, že byl hrozně nervózní, že se nemůže dovolat na hygienu, a že se potřebuje uklidnit, než mu to zvednou. Nebo že neví, kam má zavolat a jaké mají na hygieně číslo.

Kolik lidí vám za těch třicet let zavolalo?
Na úplném začátku jsme přesnější statistiku nevedli, tak jsem si nedávno udělal spíše jen odhad. A vychází to na asi kolem 115 tisíc hovorů. Na začátku to bylo tak tři a půl tisíc, teď máme tak pět a půl tisíce hovorů za rok. Ale letos to bude i kvůli koronaviru více, tak šest, možná až sedm tisíc. Stoupá to.

Na jakou příhodu z linky nikdy nezapomenete?
Člověk si spíše pamatuje ty negativní... Bohužel se vznikem internetu se posiluje prostor pro anonymitu. A někteří toho hodně zneužívají, třeba hackeři se snaží ukrást bance peníze. Ale představte si, že dokonce napadají nemocnice a vydírají je. To mi přijde jako zvěrstvo nejvyššího stupně. Ale také se nám občas stane, že zneužijí naši linku. Že nám někdo zavolá smyšlený příběh. Nám se stalo, že jsme bohužel posílali policii a sanitku na místo, protože nám někdo vylíčil, že se tam odehrává nějaké drama. Že je tam někdo zavřený a někdo ho chce snad i fyzicky napadnout a vymyslí si kolem toho všechno, aby to vypadalo věrohodně. A sanitka pak bezradně jezdí a hledá dům, který třeba vůbec neexistuje. Někdy jsou podobné situace pro naši službu opravdu velký adrenalin a vy pak zjistíte, že vás někdo zneužil.

A z té druhé strany? Kdy se vám podařilo někoho zachránit?
Takové příběhy se stávají několikrát do roka. Kdy se podaří zachránit člověka, který už spolykal nějaké prášky. Když v telefonu cítíte, že ho už ztrácíte, a kdy ho dokážete přemluvit, aby vám řekl adresu, a vy k němu zavoláte záchranáře. To je pak pro nás a pro existenci linky vždy velká satisfakce.

Konkrétně?
Vzpomínám třeba, jak si nějaká paní pustila doma plyn a ještě jsme zjistili, že v tom bytě jsou děti. A hrozí, že může někdo přijít a náhodně zazvonit na zvonek. A stane se bohužel katastrofa. I tady jsme z té paní její adresu přes telefon dokázali získat a zavolali pomoc. A dodnes si pamatuji hlas toho hasiče, který do telefonu oznámil, že už jsou tam, že všechno museli opravdu otevřít, protože ten dům je skutečně plný plynu.

Jak vznikla ostravská Linka důvěry? V září jste oslavili kulatiny, tedy třicet let existence.
Linka důvěry v republice existuje už od šedesátých let. Na Ostravsku o ní dlouho mluvilo, ale pořád se k tomu tady nikdo neměl a tak vznikla až v září roku 1990, kdy došlo v nemocnici k určitým personálním změnám, a vznik Linky důvěry podpořil primář psychiatrie v Městské nemocnici. A povedlo se. Podporuje nás dlouhodobě magistrát a poslední době i krajský úřad.

Jak jste se k lince důvěry dostal vy? Byl to váš sen?
Ne, ne, byla to spíše náhoda. Pracoval jsem tehdy s propuštěnými vězni a cítil jsem, že bych potřeboval změnit psychologickou orientaci své práce. Tak jsem se poptával a někdo mi říkal, že se více dobrovolníků snaží založit Linku důvěry, ale nikdo se nechce moc chopit její organizace. Tak jsme se s kolegou té organizace chopili.

Jaká to je práce s propuštěnými vězni?
Hlavní je v tom, že práce s vězni je trochu stereotypní. Jejich příběhy jsou hodně podobné a efektivita nějakých pozitivních výsledků takové práce je hodně nízká. Kdežto u Linky důvěry je pestrost důvodů, proč lidé volají, mnohem širší. Často vás témata a příběhy klientů dokážou i překvapit. Někdy jsou to důvody, že by vás ani nenapadlo, že člověk kvůli takovému problému zavolá. Nebo že se na nás obrátí člověk na takové pozici.

Například?
Třeba někdo řeší, že odejde z manželství s duchovním, které některé církve umožňují. A to má potom takový rozchod úplně jiný symbolický náboj.

Jak vás lidé mohou na Lince důvěry kontaktovat?
Samozřejmě telefonem a mobilem, někteří napíší mail, mladší používají i chat.

Co byste lidem, kteří mají strach v současné pandemické situaci, poradil?
Co mne jako první napadá, je, že lidská nálada je hodně napojená na slunce. Teď je taková podzimní doba, kdy je chvilku šero, chvíli slunce. A svit slunce je takový spíše sporadický. Ale přeci jen vždy na nějakou chvíli vysvitne. A když vysvitne, tak bych všeho nechal a nějakým způsobem bych se snažil být na tu dobu nebo na chvíli venku. Na slunci. Třeba na balkóně, prostě podle svých možností. A užil si těch slunečních paprsků. Navíc jsou teď na podzim venku pěkné barvy. A kombinace slunce a barev vytváří pozitivní emoce a náladu. Tak za to bych přimlouval, protože slunce ledacos dokáže. A co já coby laik vím, je to, že ty viry absolutně slunce nesnášejí. Naopak před ním prchají

Další rady?
Samozřejmě se hýbat. Kdo může, ať chodí, ať jezdí na kole, prostě jakýkoliv pohyb. Ten totiž vyrábí endorfiny a ty nám zlepšují náladu a zlepšená nálada nám zvyšuje přirozeným způsobem imunitu.

Vy sám si jak zvyšujete přirozenou imunitu?
Já teď bydlím v domku, mám v něm zahrádku. Když vyjdu na zahradu, tak se na ní jakkoliv zaměstnám a tím si přehodím automaticky svou mentální výhybku do plusu. Dům je trochu na kopci a mám před sebou panorama Ostravy. Vidím tu šílenou kombinaci komínu spalovny, paneláků, nějakých dalších komínů a za nimi je úžasné panorama Beskyd. Ale mně ten mišmaš nevadí. Mám ho docela rád a ten výhled a prostor mé zahrady mne dokáže nabít.

Linka důvěry Ostrava

Tým ostravské nepřetržité Linky důvěry tvoří na číslech 596 618 908 a 737 267 939 tvoří celkem 16 odborníků. Jsou to vyškolení sociální pracovníci, psychologové, adiktolog čili odborník na léčbu závislostí a psychiatr. Zájemci hledající pomoc se na ně mohou kdykoliv obrátit rovněž e-mailem a novinkou je chat.