Fajront! Pamětník zachraňuje zbytky z hornických hospod

​Hornické hospody stávaly u každého dolu, v každé kolonii a byly věčně plné. Horníci totiž potřebovali po vyfárání někde spláchnout uhelný prach, někdy si na chvíli i „osladit“ notně těžký život. S útlumem těžby však ty pravé hornické knajpy a nálevny v Ostravě zmizely a dnes prakticky neexistují.

Přesto se několik ostravských podniků k tradici hornictví hlásí. Poznáte už je podle názvu: U Cingra, Fajront, U Hajcmana. A jejich interiér je plný hornických náčiní, přileb, tabulek ze šachet a trochu připomínají živé hornické muzeum.

Restaurace U Cingra v Michálkovicích sice není pravou původní hornickou hospodou, avšak má vše, co pravá taková nálevna pro havíře má mít. Všude v této hospodě jsou totiž na stěnách, dokonce i na stolech historické předměty, které připomínají černou Ostravu. A teče tady dobré pivo.

Restaurace U Cingra vznikla před třinácti lety v prostorách, které sloužily jako bývalé šatny a koupelny pro ženy, ale i jako kanceláře a pár let dokonce i jako sklad zbraní Lidových milicí. Dnes je tato příjemná hospůdka obložená původními kachličkami, součástí národní kulturní památky, hornického muzea dolu Michal, tedy do roku 1946 bývalého dolu Petr Cingr.

S průvodcem Dolu Michal panem Alexandrem Zaspalem jsme hovořili – jak jinak – o hornických hospodách.

Vaše hospoda u Cingra u areálu Dolu Michal je doslova plná exponátů. Jak jste k nim přišel?

Sbíráním a určováním hornických artefaktů se zabývám už čtyřicet let. Když jsem postupně od roku 2007 budoval expozici Dolu Michal, tak jsem zjistil, že mnoho exponátů již nelze představovat na prohlídkové trase a hledal jsem další způsob, jak je ukázat návštěvníkům. V roce 2009 se začala opravovat vstupní budova Dolu Michal, jejíž součástí byly tyto prostory. Ty byly tehdy v žalostném stavu. Požádali jsme o dotaci z Norských fondů a dostali jsme patnáct milionů, abychom za ně vybudovali kanceláře pro správu Dolu Michal, návštěvnické centrum, služební byt, hostinské pokoje a restauraci. Tedy přesněji místo pro občerstvení návštěvníků, což byl ale trochu problém.

Alexandr Zaspal. Foto: Petr Broulík

Jak to?

Památkáři chtěli cukrárnu, pak výdejnu baget. Ale já jsem chtěl hospodu, samozřejmě hornickou. Dříve tady totiž na Dole Petr Cingr byly tři východy z šachty a u každého byla hospoda. My jsme ji udělali novou z těchto původních ženských sprch a šaten, které jsou úžasné. Dříve byla tahle okna zamalovaná a horníci sem chodili špízovat a vyškrabávali v zastříkaných nebo natřených oknech místa, kterými šlo prohlédnout dovnitř. Vidět jsou tady i díry pro sprchy a tady na stěně nám dokonce zůstala původní porcelánová miska na mýdlo. To vše jsme zachovali, ale dali jsme té místnosti trochu industriální styl. A pak tady začal přibývat ty věci.

Jak na vaši až „muzejní“ hospodu reagují hosté?

Původní myšlenka byla taková, že až sem přijde děda bývalý havíř s vnoučkem, aby se nadchl: „Áááá, vidíš to? Tohle jsem v rubání měl na sobě! A tohle jsem fasoval! A tohle taky!“ A začne vnoučkovi vyprávět u pivečka a svém hornickém životě.

Daří se to?

Myslím, že ano. Už mám s hornickými hospodami trochu zkušenost, tohle je totiž moje tře. Takovouto hospodu už jsem budoval na dvou místech. První můžete navštívit v Hrabůvce, jmenuje se U Hajcmana. A v té hospodě lze vidět spoustu hornických artefaktů, které jsem jejím vlastníkům dodal. Tam je i podlaha v podobě podloží ve štole, tedy počvy, jsou tam řetízky, ale i píchačky jako na bráně dolu. A stejně jako tady U Cingra tam jsou hospodské stoly označené vypálenými názvy významných ostravských dolů. Aby si třeba k tomu „svému“ stolu sedli bývalí jejich horníci z těch dolů a třeba zavzpomínali.

Máte taky svůj stůl?

Samozřejmě. Sedávám tady u tohoto stolu pro štamgasty, na kterém je vypálený název Důl Petr Cingr a Důl Alexander. Tím si mě místní chtějí předcházet, protože se tak jmenuji (směje se). Třetí hospodu jsem budoval kdysi v areálu hornického muzea Landek, tedy bývalého dolu Anselm, později dolu Eduard Urx. Tam odsud mě ale pak vyhodili, později tam byla italská pizzerie, jmenuje se to Harenda U Barborky. A většina exponátů, které jsou tady v restauraci U Cingra, bývala tam. Tady už jsme třináct let, vedeme tuhle hospodu se skvělým kumpánem a společníkem Martinem Valíčkem v hornickém duchu, aby alespoň něco v Ostravě hornického zůstalo.

Protože původní hornickou hospodu v Ostravě dnes ani nelze nalézt…

Buď skončily, nebo jsou předělané. Mně třeba fascinuje, když má stará hospoda původní prvorepublikové obložení nebo nějaký nádech své autentické historie. Ale najít dnes něco takového je hodně těžké. I původní historické ostravské hospody jako U Dlouhých, U Rady se časem mění, protože přicházejí nové technologie, nové výčepní pulty, mění se design, často za tím stojí i pivovar, protože hospodě někdy dá nábytek, že čepuje jeho pivo. Ale tady jsme v hornických šatnách, kde se před desítkami let sprchovaly ženy. Tady ještě přeci jenom historie hornictví promlouvá.

Co tady na stěnách máte za exponáty?

Mám tady třeba vitrínku s hornickými kahany. To byly vlastně oči horníka. Ty horní kahany byly indikační, které indikovaly množství metnu v ovzduší ve štole. Například Fleissnerova zvučící lampa při zvýšené koncentraci metanu začala hučet. Pielerova lihová lampa má stupnici a při větší koncentraci metanu se její plamen protáhl a štajgr hned věděl, kolik je ve štole metanu a buď horníky na pracoviště pustil, nebo ne. Máme tady různé druhy lamp. Když se znárodnil průmysl, nahradily tyto české lampy z Elektrosvitu.

Byla také hospoda tady v těch místech, kde jsme?

Samozřejmě. Za socialismu byla hospoda přímo na tady tom náměstíčku před dolem. Byla tady dříve i zastávka úzkokolejné tramvaje, která jezdila dál do Petřvaldu, a tramvajové depo. A tak než horník nastoupil do tramvaje, tak ho „odchytli“ hospodští. Samozřejmě to podle toho tady vypadalo, byl tu tehdy hluk, teď je to klidné místo. Byl tu park a přímo v něm byla restaurace U Žida a tak patnáct metrů od něho byla ubytovna pro svobodné horníky. Takže deset metrů od vchodu do šachty bydleli a patnáct metrů to měli daleko do hospody. A sto padesát metrů odsud jsou tři hřbitovy, takže koloběh jejich života se odehrával na poměrně malém prostoru.

Kolik tehdy horníci po šichtě vypili?

Hodně. Návštěvníkům dolu Michal říkám, že v hornictví pracovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech přes sto deset tisíc horníků. Připočtěte k tomu koksaře a hutníky a vyjde vám, že v tomto regionu pracovalo na sto padesát lidí v hornictví. Když v Karviné v šedesátých letech zbourali pivovar, zjistili, že ostravský a opavský pivovar nestačí pokrývat poptávku piva. A tak se v roce 1965 rozhodlo, že se postaví na zelené louce nový pivovar v Nošovicích, který v roce 1970 navařil první svou várku nošovického piva. A tak dnešní pivovar Radegast vlastně za svou existenci vděčí ostravským a karvinským horníkům a hutníkům.

Prý horníci mířili okamžitě po šichtě do hospody, protože je opravdu sušilo…

Tak. Tehdy ty limonády byly sladké jako blázen a tonik nebyl tonik. Ale pivo je opravdu univerzální. Dobře si pamatuji, když jsem chodil na Důl Petr Bezruč na brigády, tak na vrátnici měli pivo osmičku, myslím, že za korunu. Vždycky jsem si vzal dvacet deka točeného salámu, dva rohlíky a pivo za pět korun. A to jsem si v sobotu na přikopávce jako student vydělal pět set korun na ruku! Ubytování na kolejích stálo třicet sedm korun na měsíc a pivo desítka korunu sedmdesát. Krásný život, nemohu si stěžovat. Takže to pivo k tomu hornictví patřilo.

Kolik mohlo být u dolů a v Moravské Ostravě hornických hospod?

Hodně, opravdu hodně. U každé šachty byla stoprocentně hospoda, jinak to ani nemohlo být. Jasně si pamatuji, že byly hospody, které byly otevřené jenom pro horníky. Hospodští věděli, že horníci mají šichty ranní, odpolední a noční. A jejich hospody byly od vesnic často tak daleko, že ti místní by do nich ani nepřijeli. Tady na Ostravsku a Karvinsku nebylo nic divného, že hospody, do kterých chodili horníci, otvíraly už v šest ráno, když šli horníci na ranní nebo skončili noční šichtu. V centru Ostravy pak bývaly i non stop otevřené podniky, to ale bývaly ty známé domy neřesti. V Ostravě bývaly kdysi dvě hlavní podnikatelské činnosti. Nejvíce bylo řezníků a potom nevěstinců a hospod.

Jsou takové podniky, na které horníci vzpomínají?

Jsou a je jich hodně. Kdo bydlí v Hrabůvce, tak vám řekne Včelín neboli Venuše. To sice není stará hospoda z dávných let. Teď je už o třetinu zmenšený, ale je to typická hornická hospoda z doby sedmdesátých a osmdesátých let. Horníci, kteří jeli z šachty domů, tak skončili na tom rondlu v Hrabůvce. Tam vystupovalo obrovské množství lidí, nejen horníci, ale i hutníci z Vítkovických železáren. Dubina teprve vznikala. A já chodil do Venuše někdy od roku 1985.

Můžete popsat Venuši v té době?

Přesně si pamatuji, že od vchodu Venuše jsem neviděl výčep. Přes kouř z cigár. Zápach z toalet byl tak intenzivní, že jste tu hospodu mohl najít poslepu. A pivo se ve Venuši rozváželo ve dvouposchoďovém vozíku a číšník s těmi načepovanými pivy, které u pípy naložil, nikdy nedojel to kolečko až na konec lokálu. Včelín byl prostě pro lokalitu Hrabůvka a Dubina nejvyhlášenější hospodou a je jí vlastně dodnes, i když se to tam trochu změnilo.

Kde jinde stály pravé hornické hospody?

Třeba Hotel U Šimka ve Svinově. Stará tramvaj jezdila přímo kolem hospody a u Šimka byla přímo zastávka. Ta hospoda stahovala horníky z dolů Jan Šverma 1 a Jan Šverma 2, třeba ty, co jezdili vlakem do Studénky. Existují i čísla, kolik tam vytočili piva a byly to opravdu hekta piva. Nebo Spolek, to sice nebyla typicky hornická, ale skvěle vymyšlená hospoda. Nahoře byly byty řemeslníků a dole měli hospodu. V osmdesátých letech už byla hospoda i nahoře a taky venku byl legendární takzvaný Vagón, tam chodili třeba horníci z dolu Jindřich. Já bydlím na poutním místě v Michálkovicích, zvaném Brazílie. Tam je stará hospoda Slezská pětka a to je podobná hospoda, jako je v Porubě třeba restaurace U Zlatého lva na silnici na Opavu nebo v Přívoze restaurace U Dlouhých.

To ještě možná ani nejezdily automobily…

Ano, tyto hospody vznikly pro dvě sorty lidí. Zaprvé pro ty, kteří hnali dobytek třeba na trhy do Opavy nebo do Hlučína. Nebo z Hlučína na trhy na ostravský Kuří rynek, kde býval zvířecí trh. A v těchto hospodách vesničané zvířata napájeli. Jezdilo se na koňských povozech a tyto zájezdní hostince stály na každé hlavní silnici poblíž Moravské Ostravy. A když dědeček na trhu prodal, tak v těchto hostincích něco peněz i zkapalnil. No a dalšími štamgasty, třeba právě U Dlouhých, byli horníci, třeba z bývalého dolu Odra. Horníci do hospod často chodili pěšky, třeba přes les.

Poznal jste hospodu U Dlouhých ještě v časech horníků?

Památkový ústav býval na Korejské ulici, takže jsme to měli blízko a občas jsem tam zašel. Dnes už U Dlouhých nenajdete jedinou hornickou věc. Ale třeba Pivovarská restaurace, tam má Maxmilián Šimek doslova pivovarské muzeum. Ale také jeho hospoda Max u hlavního nádraží musela být ve své době hornická. Protože kam jinam tam by horníci dojíždějící z okolí vlakem do dolů chodili? V Mariánských Horách byla známá hospoda U Koule, kam chodili horníci, ta už taky není, také ve Vítkovicích byla spousta tradičních hornických hospod, kam často chodili horníci pít na dluh.

Na dluh? S jejich platy?

Nedělejme si iluze. Někteří výplaty utratili, a když čekali na další, chodili ho hospody a často i do obchodu nakupovat na dluh. Ale horníci se měli v dolech rozhodně lépe než kdekoliv jinde. Zrovna dneska mi paní ráno přinesla všechny výplatní pásky horníka z období let 1955 až 1959. Nějakého pana Dluhoše z Rychvaldu. Zítra je budu zkoumat. A je to tak. Jestliže výplatní plat zaměstnance v průmyslu byl podle statistické ročenky tisíc tři sta korun hrubého, tak ten pán má na výplatní pásce čtyři tisíce korun. Bylo to i za nás. Já jsem měl jako asistent na vysoké škole báňské dva tisíce korun a spolužáci, kteří šli do dolů, měli osm tisíc. Úplně hravě. A to nedělali žádné rekordy.

A nebyly to jen platy…

Samozřejmě. Třeba zásobování prodejen tady v areálu ostravsko-karvinského revíru, ale i v Mostě či Sokolově bylo srovnatelné s Prahou, aby horníci a dělníci ty peníze utratili. Horníci podepsali smlouvu na několik let v dolech a hned dostali byt, kde platili stovku nájem. OKD mělo dvaačtyřicet tisíc takových bytů. Tehdy pracovalo v OKD sto deset tisíc horníků. Nebo auta, mám v archivu krásnou fotku, jak zasloužilí pracovníci dolu Michal a vedoucí brigád přebírají ve své době nedostatková auta. V téhle ulici je dvanáct spartaků. Museli si je samozřejmě koupit, ale za ty peníze, které brali…

V centru Moravské Ostravy byla hodně hospod, kam také horníci chodili. Co pověstné ostravské Lauby? To zákoutí města s hospodami, krámky a lehkými děvčaty?

O historii Laubů jsem se hodně zajímal, když jsem v roce 1991 otvíral vinárnu pod ostravským muzeem. Zjistil jsem, že ten prostor byl kdysi sklad másla a mrtvé drůbeže a ještě předtím měli pod muzeem, ovšem dříve moravskoostravskou radnicí, sklep, kde dvanáct městských konšelů popíjelo vínečko, protože Ostrava měla kdysi vinice. Ten prostor je úžasný a já jsem tam vybudoval Klub umělců a přátel ostravského muzea, kam jsem vybudoval i vchod z náměstí. Dříve se do toho sklepa chodilo jen z muzea a radnice. Za protektorátu byla v tom sklepě například i výslechová místnost ostravského gestapa.

No a jak tedy vypadaly Lauby?

V řadě tam stály krámky a provozovny obuvníka, nevěstinec, hospoda, zase nevěstinec, řezník. A celá ta ulice byla postavena tak, že jste de facto skoro od divadla na Smetanově náměstí suchou nohou podloubími prošel až k radnici, tedy dnešnímu Ostravskému muzeu, kde zůstalo jediné ostravské podloubí. Ale vy jste tehdy prošel kolem takovýchto obchodů a krámků až do nejstaršího ostravského kostela sv. Václava. Je fajn, že se na místě Laubů staví ten dům, bude je připomínat. Tam se totiž kdysi psala historie. Tam fungovaly pro ostravské horníky půjčovny peněz, zastavárny, nevěstince.

Kdybyste měl popsat typickou hornickou hospodu, jak vypadala? Co v ní nesmělo chybět?

Určitě bych v takové pravé hornické hospodě chtěl vidět obrázek nebo sošku svaté Barbory nebo svatého Prokopa, oba jsou patroni a ochránci horníků. A kdybych se v takové hospodě zmazal, tak bych chtěl, aby mě ochraňovali (směje se). Bylo by fajn, kdyby v té hospodě byla jedna či dvě hornické uniformy. Asi bych tam rád viděl nějakou hornickou přilbu, nějakou fedrpuš, prostě nějakou pokrývku hlavy, protože bez ní jste se na důl nedostal. A chtěl bych v takové hornické hospodě vidět nějaká hornická světla, protože to byly oči horníka, které musel mít. Protože jeho oči mu ve štole nestačily. A samozřejmě pracovní hornické nářadí. To se časem hodně měnilo, ale určitě bych rád viděl to staré pracovní nářadí. Aby si děti uvědomily, s jakýma lopatama, s jakýma kylofama se v dole pracovalo. Že práce v dole nebyla na čudlík, ale že to byla těžká manuální práce. A chtěl bych vidět zelenočernou vlajku, aspoň jako ubrousek a chtěl bych v takové hospodě vidět pozdrav „Zdař bůh“.

Vy jste vlastně také fáral. Jací byli horníci?

Každé moje hodnocení bude nefér. Byli to chlapi, kteří s vámi buď drželi, nebo nedrželi. Když s vámi nedrželi, dostal jste přes hubu. A když s vámi drželi, tak to byly krásné zážitky. Po šichtě prostě měli svůj stůl v hospodě, pro svou partu. Když někdo potřeboval pomoct, tak se za něho jeho parta postavila. Když se zabíjel u horníka čuník, tak se většinou zabíjel tak, aby se podělili všichni. Samozřejmě musel dostat svůj desátek štajgr.

Proč drželi tak pohromadě?

Horník musel s ostatními držet, protože mu šlo v této práci víc než v které jiné prostě o život. Jeden v práci proto zodpovídal za druhého. Mladý horník se musel učit od starého. A potom – horníci si neskutečně pomáhali. Horníci byli také neuvěřitelně pracovití. Nesnášeli horníky, kteří byli líní. Když se někdo totiž flákal nebo i bulal, tak tu jeho práci museli ti ostatní udělat za něj. Mezi horníky vládla přímost, kamarádství a sounáležitost.

Říká se, že Ostraváci jsou přímí, že vám řeknou, co si myslí. A bez zbytečných cavyků…

Ta ráznost a přímost v lidech v Ostravě i po útlumu hornictví zůstala, protože v každé rodině v Ostravě horník nebo hutník stoprocentně je nebo byl. V dolech dělali synové, dědové, otcové. Vždyť v Ostravě bylo na sto těžních věží, po útlumu jich zůstalo něco přes deset. Takže i Ostrava bývala stověžatá. Jako Praha.

Je vám některých zbouraných těžních věží líto?

Je fajn, že ty, které zůstaly, jsou něčím zvláštní nebo zajímavé. Třeba věž dolu Hlubina nebo věž dolu Anselm, což je pruský typ těžní věže. Důl Anselm byl také vůbec první hlubinný důl. Je mi líto dolu a těžní věže dolu Šalomouna, ale ten stál nešťastně v centru Ostravy. Mně osobně však chybí třeba věž dolu František, později Vítězný únor. V té lokalitě dnes vznikají průmyslové zóny a tam by se zachovaná těžní věž vyjímala. Podívejte se na uhelný důl Zollverein, také známý jako „Eiffelova věž v Porúří“, bývalý černouhelný důl v Essenu. To je dnes památka UNESCO, a má přesně tu věž, která byla na dole František.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.