Fajront! A pak přišel konec těžby uhlí v Ostravě. Skončila jedna velká éra

​Je tomu už téměř třicet let, kdy na území Ostravy skončila těžba černého uhlí. Stalo se to přesně 30. června roku 1994, kdy horníci symbolicky vyvezli z Dolu Odra v Ostravě-Přívozu poslední vozík černého uhlí.

Od té doby už hornictví v Ostravě připomínají jen těžní věže, které zůstaly pozoruhodnými dominantami někdejší černé Ostravy, například dolu Jindřich, dolu Hlubina nebo dolu Petr Bezruč.

Zavřené budovy dolů buď zmizely, nebo chátrají jako například budovy heřmanického dolu. Ostrava nebyla v polovině devadesátých let minulého století jediná. Útlum těžby uhlí souběžně poznaly i ostatní černouhelné revíry, a to plzeňský, kladenský, žacléřsko-svatoňovický a rosicko-oslavanský.

Těžbu v Ostravě dnes připomínají dvě jámy dolu Jeremenko, které slouží k čerpání důlních vod z ostravské pánve, a také odplyňovací komínky pro kontrolovaný únik metanu ze starých důlních děl.

Těžit uhlí se začalo v Petřkovicích v roce 1782

Uhlí se na území města Ostravy těžilo více než dvě stě let. Jako první začal Johann Adam baron Grutschreiber v Petřkovicích a to už v roce 1782. Soustavná těžba probíhala od té doby až do roku 1994, kdy ji československý stát ukončil, trvala tedy přesně 212 let.

A jak útlum těžby uhlí v Ostravě vypadal? To popisuje co pět let u příležitosti kulatých a půlkulatých „výročí“ útlumu Hornický zpravodaj, který vydává Klub přátel hornického muzea v Ostravě.

Všechny zastavené doly v Ostravě byly v době útlumu součástí těžební Akciové společnosti OKD, která byla v té době plně ve vlastnictví sátu. Dělily se do čtyř odštěpných závodů. Šlo o doly Důl Jan Šverma v Ostravě-Mariánských Horách, Důl Ostrava ve Slezské Ostravě, Důl Heřmanice v Ostravě-Heřmanicích a Důl Odra a Ostravě-Přívozu. Všechny tyto doly potom stát soustředil do jedné akciové společnosti likvidačního závodu Dolu Odra.

Útlum a restrukturalizaci ostravských dolů spustil listopad 1989

Součástí akciové společnosti byly tehdy všechny doly v Ostravskokarvinském revíru. Nová akciovka vznikla 1. ledna roku 1991 po pádu komunistického režimu v roce 1989. Převažující podíl majetku v nové společnosti držel československý stát. Později podíly vlastnictví akciové společnosti procházely majetkovými změnami.

Důvodem státem nařízeného útlumu těžby byly strukturální změny národního hospodářství, které po listopadu roku 1989 nastaly. Tehdy ještě československá republika podstatně snižovala své požadavky na těžbu černého uhlí, proto vláda tehdejší Československé federativní republiky rozhodla v roce 1990 o strukturálních změnách a útlumovém programu v uhelném hornictví.

Šverma, Koblov, Hlubina a Zárubek: zavíráme!

Poté v červenci 1991 začala první etapa útlumového programu neefektivních částí ostravské dílčí pánve, tedy lokality Svinov dolu Jan Šverma, dolu v Koblově dolu Odra, a dolů Hlubina a Zárubek v Ostravě. Druhou etapu restrukturalizace uhelného průmyslu vláda vyhlásila dne 9. prosince 1992.

Tím začala hlavní část útlumu. Vláda rozhodla, že utlumí a následně zlikviduje všechny ostatní doly v ostravské části revíru. Finančně se na útlumu podílel sát a termín likvidace dolů zněl původně do konce roku 1996. Později jej vláda prodloužila do 31. prosince 1998 tedy o dva roky.

Útlum těžby měl velmi rychlý průběh. Jako první ukončil převažující část těžby uhlí Důl Jan Šverma dne 31. prosince 1991 ve svých šachtách v Mariánských Horách, Svinově. Tehdy skončili v dolech pracovat lidé, ovšem v dolech ještě stroje pokračovaly v dotěžení zbytkových slojových pilířů metodou bez přítomnosti lidí do 31. března 1992.

Jako druhá prošla útlumem těžba na Dole Ostrava. Ta skončila ke dni 31. prosince roku 1992 na jámách Petr Bezruč, Hlubina, Jeremenko, Zárubek a Alexander.

Symbolický poslední vozík uhlí ukončil těžbu v celé Ostravě

Třetím těžebně utlumeným dolem se stal Důl Heřmanice a to ke dni 30. června 1993. Tam skončila k tomuto datu těžba v lokalitách Heřmanice, Rychvald, Petr Cingr a Oskar. Těžba na posledním čtvrtém útlumovém Dole Odra s lokalitami Přívoz, Hrušov, Koblov, Petřkovice a Vrbice zcela skončila dne 30. 6. 1994. Právě z tohoto dolu byl jako symbol zanikající hornické činnosti slavnostně vyvezen z těžní jámy číslo 2 na ranní směně z hlubin poslední vůz s černým uhlím.

Demolice těžní věže dolu Zárubek. Zdroj: Archiv města Ostravy

Toto symbolické vyvezení vozu plného uhlí z dolu bylo posledním těžebním aktem nejen pro důl Odra, ale i pro všechny doly v ostravské dílčí pánvi. Tomuto slavnostnímu aktu přihlíželi představitelé Akciové společnosti OKD, vedení Dolu Odra, předáci odborové organizace a horníci Dolu Odra. Provozní zařízení, řada objektů a těžní věže uzavřených dolů poté prošly v dalších letech likvidací.

Odpoledne ještě téhož dne uspořádali havíři tryznu za zaniklé ostravské šachty, položili čtyři kusy uhlí a věnce k soše horníka před ředitelstvím OKD na Prokešově náměstí a zapálili svíčky. Hornická hymna poté definitivně více než dvousetletou tradici dolování v Ostravě, kterou v současnosti připomínají zakonzervované těžní věže zasypaných dolů

Z uzavřených dolů začal vystupovat metan, hrozily propady půdy

Ukončení těžby uhlí na území Ostravy však nezůstalo bez následků. Začaly se projevovat výstupy důlních plynů na povrch, některé dokonce ohrožovaly život lidí ve městě. Objevil se tak problém nutného zabezpečování starých důlních jam a štol, kterými vystupovaly na povrch důlní plyny, především metan. Objevilo se také riziko možného propadání země v částech města, pod kterými se uhlí těžilo.

Problematickým pozůstatkem se staly a někde stále ještě jsou opuštěné areály bývalých dolů, takzvané brownfieldy. Jejich využití bylo obtížné, a tak se staly lákadlem pro různé sběrače železa, mědi i dalších materiálů a také místem působení vandalů.

Na území Ostravy také zůstal značný počet hald, z nichž mnohé vykazují termickou aktivitu, tedy uvnitř stále hoří. Příkladem je i dnes populární halda Ema, další haldy jsou však veřejnosti nepřístupné. Opuštěné prázdné důlní prostory také začala zatápět spodní voda a je nutné tyto důlní vody pravidelně čerpat, což se děje například na dole Jeremenko.

Některé doly se staly památkami, bývalý Petr Cingr a Anselm

Nejvýznamnější důlní objekty a těžní věže se před likvidací podařilo zachránit, když je stát prohlásil za kulturní památky. Staly se památkami na ostravské hornictví pro příští generace. V současné době se tak na území města Ostravy nachází několik areálů bývalých dolů, které slouží jako kulturní hornické zařízení připomínající dřívější bohatou hornickou činnost.

Velmi významným se stal areál bývalého Dolu Michal, dříve Petr Cingr v Michálkovicích, který byl vyhlášen národní kulturní památkou. Důl si zachoval funkční povrchové těžní a strojní zařízení a dnes ho nadšenci provozují jako „poslední těžní den od příchodu na směnu až po sjezd do dolu“.

Návštěvníci často vyhledávají areály bývalého Dolu Anselm, dříve Eduard Urx, a bývalého Dolu Hlubina. Lidé je znají pod názvy Landek Park a Hlubina. Areál bývalého Dolu Maršál Jeremenko má zase kulturní památku v podobě kladivové těžní věže.

Ostrava by neměla na hornictví zapomínat, říkají historici

Je zcela jisté, že ukončení těžby uhlí znamenalo v historii pro Ostravu mimořádný historický předěl, kdy toto město přestalo být městem hornickým. Je nesporné, že právě těžba uhlí spolu s železářstvím a návazným průmyslem se zasloužila o rychlý vzrůst, nebývalý rozvoj a velký rozmach Ostravy.

„Hornictví nesmazatelně ovlivnilo rozvoj tohoto města i jeho současnou tvář. Bývalá hornická Ostrava vyrostla až do velikosti třetího největšího města v republice o počtu obyvatel přes tři sta tisíc. Proto by Ostrava na hornictví neměla zapomínat, neboť se s jeho stopami a pozůstatky setkáváme ve tváři města dodnes a každý den,“ uvádí badatel Jaroslav Klát v Hornickém zpravodaji, který vydává Klub přátel hornického muzea v Ostravě.

Setkání hornických měst před pěti lety Ostrava „vypustila“

Někteří představitelé Klubu přátel hornického muzea v Ostravě v Landek parku však před pár lety nabyli dojmu, že se v Ostravě postupně na hornictví a jeho vliv na rozmach města zapomíná.

To se projevilo například rozhodnutím magistrátu města v roce 2018 nepodílet se z důvodu jiných priorit na pořádání 22. setkání hornických měst a obcí a spolků v České republice, na které mělo podle zástupců hornických organizací dorazit přes tisíc krojovaných horníků z Česka a zahraničí.

„Toto počínání se dotklo značné části starší veřejnosti. Bylo také v rozporu s uskutečňovanými hornickými prioritami ochrany obyvatelů Ostravy před nebezpečnými následky útlumu těžby. Tuto ochranu trvale zabezpečují zdejší hornické organizace DIAMO, závod Odra a Green Gas Paskov,“ posteskli si představitelé hornických spolků v Ostravě před pěti lety.

Letos už to vyšlo. Fajront přivítá horníky z celé republiky

Jak se říká, vše odpuštěno. Ostrava se o tomto víkendu stane na tři dny hrdým hostitelem 27. setkání hornických měst a obcí České republiky a dala mu také úderný ostravský název Fajront. Pořadatelství převzala loni v Kutné Hoře.

Jedním z jeho vrcholů velkého setkání bude Hornická paráda. Pod tímto názvem se skrývá průvod městem, který začne v pravé poledne, tedy ve 12 hodin před katedrálou Božského Spasitele. Hornická paráda, které se zúčastní několik desítek spolků a měst, projde centrem města a dojde až na Slezskoostravský hrad.

A právě na ostravském hradě a v jeho podhradí vypukne od 16 hodin Fajront, který si pro všechny Ostravany připravil bohatý program. Těšit se návštěvníci mohou na koncerty, besedy, divadelní představení, ale i na doprovodný program v podobě tematických stánků a programu pro děti. Vystoupí zpěvačka Kaczi, kapela Bandjeez, Rock&Roll Band Marcela Woodmana, Jamr's, Úspěch, Hornická kapela ze Stonavy, Šachtar spevokol a další umělci. Vstup na Fajront je zdarma.

Nejprve se uhlí těžilo z mělkých štol, poté až v šachtách

Podívejme se však ještě jednou na historii těžby uhlí na území města Ostravy. Uhlí se na Ostravsku nejprve těžilo takzvaným mělkým dobývacím způsobem štolování. Tedy v mělkých uhelných slojích pod povrchem, či v těch, které vycházely až na povrch.

Vše začalo v roce 1782 v Petřkovicích a nedlouho na to, v roce 1787 ve Slezské Ostravě, tedy dříve Polské Ostravě. Taková těžba trvala téměř celých sto let. Hlubinné dolování uhlí začalo v roce 1835 na Dole Anselm v Petřkovicích a postupně přebíralo ve způsobu těžby „otěže“.

Restrukturalizace a útlum uhelného hornictví, které začalo v roce 1990, měly podle dnešních zástupců pamětnických hornických organizací mimořádně rychlý průběh. Po prodeji ostravských dolů přímo do rukou státu, až dodnes řídil útlum těžby a jejich následků od 1. ledna 2002 státní hornický podnik DIAMO, odštěpný závod Odra v Ostravě-Vítkovicích.

Spoustu lidí útlum připravil o zaměstnání, v dolech zůstaly památníky

Ostravské doly postupně zanikly. U některých jsou dnes hornické památníky, například u Dolu Zárubek. Na všech zlikvidovaných jamách jsou pomníky s uvedením základních údajů o důlním díle. Představitelé hornických organizací připomínají, že útlum těžby černého uhlí v Ostravě znamenal ztrátu zaměstnání mnoha tisíců lidí přímo na dolech a dalších tisíců v navazujících provozech.

Útlum těžby s sebou přinesl novou nečekanou ekologickou zátěž území města v podobě starých důlních jam a štol, nebezpečí propadání povrchu a nebezpečí výstupu metanu na povrch. Dalším problémem bylo zatápění podzemí dolů důlními vodami a z toho hrozícího nebezpečí pro činné doly v karvinské části OKR, upozorňují představitelé hornických spolků v Hornickém zpravodaji.

Dodávají, že změny ve společnosti a v hospodářské situaci státu po listopadu 1989 se výrazně negativně podepsaly na celkovém vývoji revíru. Celkový pokles těžby způsobený výrazným snížením hutní výroby, dovozy levnějšího polského uhlí, hromadným vyřazováním horníků ze zdravotních důvodů do důchodu a tržní systém hospodářství způsobily, že revír se musel v nových podmínkách daleko více zaměřit na ekonomickou stránku těžby uhlí.

Důl poslední horníci uzamkli klíčem a ten hodili do šachty

„Ostravská část revíru OKR, která byla trvale ztrátová v podobě přes 1 000 korun na tunu vytěženého uhlí, nemohla v nových podmínkách přežít. Bohužel rozhodnutí a realizace útlumu ostravské části revíru proběhla ve srovnání se zahraničím poměrně rychle, bezhlavě až diletantsky,“ míní zástupci ostravských hornických spolků.

Poukazují na to, že v západoevropských státech jako Anglie, Německo nebo Francie útlum dolů včetně všech legislativních záležitostí probíhal v poklidu během tří až čtyř let. V té době byly v dolech vytěženy připravené zásoby, případně byly některé doly zakonzervovány.

Naproti tomu ostravská část revíru OKR začala být likvidována ze dne na den a celkový útlum byl během několika měsíců ukončen. Těžba na Dole Petr Bezruč skončila k 30. červnu 1992. Poslední fárání se tam uskutečnilo 23. července 1993 na první směně. Poté byla šachta uzamčena jedním symbolickým klíčem, který horníci vhodili do šachty. Druhý stejný klíč však zůstal zachován.

Těžba na Dole Zárubek skončila urychleně po požáru v jámě k 15. dubnu 1990. Poslední fárání se uskutečnilo až 19. června 1997. Na závodě Hlubina skončila těžba 30. června 1992. Na závodě Maršál Jeremenko byly ještě dokončeny nové koupelny a šatny a konec těžby nastal 1. ledna 1993.

Záznam z vytěžení posledního vozu uhlí jámou Koblov, dříve Eduard Urx, který se uskutečnil 30. června 1994, je k vidění na www.youtube.com pod názvem: „Ostrava archiv 1967 až 1996 – Jak v Ostravě pochovali uhlí“.

Historie hornictví v kostce

Podívejme se však nyní na útlum těžby s trochou nostalgie, a to pohledem dalšího hornického činitele a badatele, Karla Slívy, člena redakční rady Hornického zpravodaje. Ten upozorňuje, že v Ostravě stále žijí tisíce rodin, jejichž osudy pojí těžba uhlí.

Naprostá většina předků těchto rodin v období Rakousko-Uherska na Ostravsko přišla. Přicházeli v průběhu 19. století hlavně z Haliče, v té době z chudého zemědělského kraje od Těšína po Krakov. V osmdesátých letech 19. století tato migrace vyvrcholila a z půdy, která své děti nemohla uživit, odcházelo na Ostravsko více lidí než do tradičního cíle emigrantů, tedy do Ameriky.

Dalším důležitým obdobím pro hornictví bylo období po roku 1945, kdy uhlí bylo z více než devadesáti procent zdrojem energie pro rostoucí, zejména těžký průmysl.

Příchod parního stroje a železnice otevřely cestu odbytu uhlí

Uhlí objevili někdejší odborníci ve Slezské Ostravě v roce 1763, v Karviné v roce 1776 a v Petřkovicích v roce 1780. Nemělo však v té době větší odbyt a na jeho těžbě se podíleli hlavně místní lidé, většinou sedláci jako poddaní místní šlechty.

K zásadní změně došlo po založení Vítkovických železáren v roce 1828. Příchod parního stroje okolo roku 1840 a hlavně postavení železnice v roce 1847 otevřely cestu odbytu ostravského uhlí do celé rakouské monarchie.

Kůň byl totiž ze dne na den nahrazen parním strojem. Uhlí a lidí k jeho těžbě začalo být velmi zapotřebí a tak báňská dráha spojila v letech 1861 až 1862 všechny doly. Místní lidé však na velkou poptávku pracovních sil nestačili, a proto přicházeli ze všech stran noví pracovníci. Nejdříve bydleli u místních lidí, později v ubytovnách, ale od roku 1850 do roku 1945 nastává období hornických kolonií.

Život horníkům ztěžovaly krize a války

Vytvořili zde zvláštní komunitu. U domků, které jim těžaři postavili, měli zahrádky, kde chovali drůbež, kozy, prasata. V koloniích byl obchod, pekárna, řezník, hospoda. Později tu vznikaly i školy a kulturní spolky. Začalo vznikat i politické dělnické hnutí, ovšem bedlivě hlídané.

Život horníků však ovlivňovaly hospodářské krize a války. Krachy na burze ve Vídni a později v USA přinášely omezování těžby v dolech, kdy se více dní týdnu nedělalo, než dělalo. A do dělnických rodin přicházel hlad. Až do konce 19. století byla v koloniích nízká úroveň bydlení se špatnou hygienou. Nebyla tu tekoucí voda, ani pořádná kanalizace. Byla tu vysoká úmrtnost na infekční choroby zejména dětská - asi polovina dětí se nedožila dospělosti.

Sbíječky a lopaty vystřídaly kombajny, páru elektřina

V období po roku 1945 se situace radikálně změnila k lepšímu. Stavěla se sídliště s moderním bydlením, horník se stal doslova hrdinou práce, na kterém závisel chod státu. Do postavení ropovodů a plynovodů záleželo hlavně na hornících, jestli bude světlo a teplo.

Od padesátých let 20. století prudce stoupal význam moderní techniky, aby ostravsko-karvinské hornictví vydrželo v mezinárodní konkurenci. Vedle Horní školy z roku 1874, přišla do Ostravy v roce 1945 Vysoká škola báňská, Vědecko-výzkumný ústav uhelný a další instituce.

Sbíječky a lopaty vystřídaly kombajny, páru elektřina, dřevěné stojky kráčející výztuže a nakonec přišla elektronika. Každá další havířská generace musela zvládnout nový stupeň techniky.

Po roce 1989 však přišla do těžby uhlí celosvětová konkurence. A ta vyřadila ostravskou, petřvaldskou a orlovskou část ze hry. A následkem útlumu hornictví ubylo po roce 1989 v OKD na 90 tisíc pracovních míst, připomíná Hornický zpravodaj.

První útlum poznala Ostrava už před téměř sto lety

Velká Ostrava produkovala v rámci ostravsko-karvinského revíru k roku 1928 zhruba pětinu vytěženého uhlí, celé Ostravsko pak přibližně téměř polovinou. Ve 20. letech podíl ostravských dolů na celkové těžbě v revíru rostl až k maximu v roce 1929, kdy se zde vytěžilo 2,3 milionů tun uhlí.

V 30. letech však klesala jak těžba, tak i podíl Velké Ostravy na výkonu celého ostravsko-karvinského revíru. Některé doly byly vytěžené, už v té době tedy nastal její útlum, některé ostravské doly se úplně zavřely, třeba jáma Šalomouna. Podíl celého Ostravska, tedy včetně slezských dolů, si však udržoval stabilní úroveň kolem poloviny produkce celého revíru.

Na území Velké Ostravy se roku 1930 nacházelo sedm činných dolů a pět koksoven, které dohromady zaměstnávaly téměř jedenáct tisíc lidí. Nejvíce jich měly Vítkovické kamenouhelné doly, které také dosahovaly největšího výkonu z ostravských těžířstev. Kromě toho mělo Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT) další doly ve Slezské Ostravě (Terezie), Hrušově (Ida) a Petřkovicích (Anselm a Oskar), ty těžily další více než milion tun uhlí ročně.

Následovala Báňská a hutní společnost, která měla v Ostravě tehdy jen dva doly, ovšem její jáma Ignát v Mariánských Horách byla s téměř 580 tisíci tunami uhlí druhým největším dolem celého revíru a největším na Ostravsku. Vedle tohoto dolu společnost vlastnila ještě jámu Odra v Přívoze a Ludvík v Radvanicích.

Zavedení pětidenního pracovního týdne si vynutilo více přikopávek

Třetí v pořadí v rámci Velké Ostravy byla společnost Severní dráha Ferdinandova (SDF) s jámami Jindřich a František, v nichž se těžilo na konci dvacátých let 19. století přes 470 tisíc tun uhlí. Z pohledu celého Ostravska byla SDF druhým největším těžířstvem, neboť měla další výkonné doly Hubert v Hrušově, Michal v Michálkovicích a zejména Zárubek ve Slezské Ostravě.

Posuňme se o skok v čase. V ostravské části OKR fungovalo na počátku 80. let šest dolů - Vítězný únor, Jan Šverma, Rudý říjen, Ostrava, Hlubina a Julius Fučík – závod 3. A také dvanáct závodů. Už dříve se u nich nové ekonomické podmínky projevily výrazným a rychlým nárůstem těžby, která se v roce 1970 zvýšila o dva miliony tun oproti roku 1968.

V roce 1969 byla v revíru zavedena čtyřicetihodinová pracovní doba s volnými sobotami pro pracovníky v podzemí, a tak bylo nutné plánované zvýšení těžby, především koksovatelného uhlí, zajišťovat navýšením počtu přikopávek. Postupně však těžbu redukovaly stále složitější dobývací podmínky ve větších hloubkách dolů.

Provozy byly zastaralé, koksovny zhoršovaly životní prostředí

Situace, ve které vstupoval ostravsko-karvinský revír do období „přestavby“ nebyla jednoduchá. V těžbě se projevily důsledky nerovnovážného rozvoje hospodářství, uhlí se muselo pokrývat stále nákladnějším importem do republiky. Přestože pro hutní průmysl klíčová výroba koksu pokračovala ve čtyřech důlních koksovnách Svoboda, Jan Šverma, Karolina, Trojice a koksovnách Nové huti a Vítkovických železáren, ani ty nestačily úplně pokrýt potřebu státu.

Navíc některé z provozů byly značně zastaralé, což přispívalo ke zhoršování už tak špatného stavu životního prostředí na Ostravsku. Životnost koksovny Karolina byla oproti plánu, který předpokládal nakonec nerealizovanou výstavbu koksovny ve Stonavě, prodloužena až do roku 1984. Po roce 1985 však nastal postupný útlum výroby koksu v báňských koksovnách. Zastaven byl jak provoz zmíněné Karoliny, tak koksovny Trojice.

Proměna Ostravy za posledních třicet let nemá v zemi obdoby

Proměna, kterou prošla Ostrava od listopadu 1989, nemá mezi velkými městy v republice obdoby. Vypovídají o tom například údaje o počtu obyvatel a zaměstnanosti v jednotlivých odvětvích.

V roce 1990 mělo trvalé bydliště na území města 331 466 osob, nejvíce v historii. Od tohoto roku počet Ostravanů trvale klesal. K 1. lednu 2012 dosáhl 306 128 osob, na Silvestra roku 2022 měla Ostrava 283 504 obyvatel.

Tento úbytek má příčinu v záporném migračním saldu. Do Ostravy se přestali stěhovat lidé za prací v těžkém průmyslu a dolech, protože tato odvětví procházela zásadní restrukturalizací a útlumem.

Zánik těžby uhlí zasáhl ekonomiku Ostravy, ale zlepšil životní prostředí

Tento trend zřetelně odráží srovnání základních údajů o počtu zaměstnanců v letech 1989 a 2010 ve vybraných oborech. V roce 1989 pracovalo v průmyslu paliv, který zahrnoval jak důlní, tak koksárenské podniky, na území Ostravy 23 950 lidí. A o 21 let později to bylo jen 1 475 pracovníků. To bezprostředně souviselo s ukončením těžby v Ostravě v roce 1994.

Počet zaměstnanců poklesl také o více než polovinu v hutích. Nejvýznamnějším odvětvím sice nadále zůstává v Ostravě zpracovatelský průmysl, ale stále výrazněji se prosazoval a dál prosazuje průmysl elektrotechnický, především výroba počítačového hardware a software.

Novým fenoménem po roce 1989 se stala nezaměstnanost. V letech 1990 až 2004, s výjimkou roku 2001, rostl počet evidovaných uchazečů o zaměstnání. Zánik jednoho z pilířů zdejšího průmyslu – těžby černého uhlí – významně zasáhl do ekonomické a sociální oblasti, avšak měl převážně pozitivní vliv na zdejší životní prostředí.

Kam by ostravské hornictví směřovalo, kdyby nepadl komunistický režim?

Pro celkový přehled o hornictví na Ostravsku se podívejme i na to, jakým způsobem se celá ostravská část revíru měla vyvíjet, pokud by komunistický režim v listopadu 1989 nepadl.

Situace v OKR měla jít cestou slučování jednotlivých důlních podniků do větších organizačních a těžebních celků, tedy takzvaných skupinových dolů, které by umožňovaly se lépe vyrovnat s negativním působením zhoršujících se důlně geologických podmínek.

Ostravské důlní podniky Vítězný únor, Jan Šverma, Hlubina, Ostrava a Rudý říjen, se měly podle odborníků publikujících v Hornickém zpravodaji postupně sloučit do jednoho Skupinového dolu Ostrava. Těžba se měla postupně koncentrovat na společná patra v hloubce 960 a 1 180 metrů s jedním těžebním centrem na nově vyhloubené jámě Jeremenko číslo 4 v lokalitě závodu Maršál Jeremenko.

Úplné dokončení těžby mělo podle plánů nastat v roce 2080

Těžba měla postupně klesat a udržet se na úrovni 1 100 000 tun za rok s předpokládaným úplným ukončením těžby okolo roku 2080. Celou problematiku vývoje revíru do roku 2050 řešil Generel vývoje revíru OKR expedovaný v roce 1983, upřesňovaný v jednotlivých letech.

Horničtí patrioti míní, že v podstatě dodnes se táhne naší společností prapodivný negativní pohled na vše hornické. „Při pohledu přes hraniční čáru k našim severním sousedům jasně vidíme, že to je možné jen u nás a jako by to tam byl jiný svět,“ míní zástupci hornických spolků.

„Nejsmutnější na tom všem je ale to, že už nejde nic zachránit. Vše je navždy pryč a nikdo, kromě těch co oboru rozumí, si neuvědomuje, jaká ztráta to pro nás všechny je,“ míní kolektiv autorů, kteří zpracovali pohled na útlum těžby před několika letyy v Hornickém zpravodaji.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.