Důvěrnosti Ilony Rozehnalové. Ostravská industriální krajina jako ukrývaný jantar?

Je Ostrava černé město, a nebo moderní metropole? Máme si hornickou minulost našeho města připomínat a snažit se skrze ni chápat její současnost, a nebo se máme dívat do budoucna s tím, že černá tvář Ostravy je stigmatem, kterého bychom se měli zbavit?

Tyto otázky si Ostrava opakovaně pokládá již desetiletí. Znovu silněji ožily počátkem září, kdy centrem proudily stovky nadšenců z hornických spolků, kteří do Ostravy přijeli na hornické slavnosti Fajront.

Komentáře Investování Lukáše Kubíka. Rentiérem za 3, 2, 1? 07/11/2023

Přestože Ostrava se snaží od své černé tváře v propagaci směrem ven spíše odpoutat, v posledních letech zde téma hornictví rezonuje stále silněji – na sociálních sítích vznikají velké skupiny patriotů a téma našeho industriálního dědictví reflektují i komunity mladých lidí. Samozřejmě jinak, než oslavou těžké dřiny nebo průmyslu – k nelidským podmínkám práce a ke znečišťování životního prostředí a rabování krajiny jsou naopak mladí velmi kritičtí. Přitahuje je ale možnost pozorovat, jak si příroda od nás bere krajinu zpět, jak tady vznikají unikátní společenstva rostlin a živočichů, vázaných na zničenou krajinu. Fascinuje je také obrovské třetihorní moře ukryté pod Ostravou, jehož léčivou vodu-solanku nyní vypouštíme bez využití do Ostravice. A nemalou energii jsou schopni vložit i do záchrany památek – třeba úsilí o záchranu komína Strakáče nemá v rámci ČR obdoby, spolek Pestré vrstvy nedávno opravil hornickou pekárnu u Hranečníku či vytvořil naučnou stezku na michálkovické haldě.

Industriální minulost, obří třetihorní moře a pohornická podoba současné ostravské krajiny jsou velmi silná a atraktivní témata. Zdá se ale, že s nimi prozatím nedokážeme dostatečně pracovat. Zatímco Krušné hory a jejich pohornická krajina jsou zapsány na seznam světového dědictví UNESCO a místní svou unikátní krajinu šikovně propagují, Ostrava zatím váhá. Přitom v minulosti jsme zde měli lidi, kteří měli tah na bránu – třeba Stanislava Vopaska, vizionáře ostravského industriálu, který v roce 2001 s pomocí dalších prosadil návrh na zápis souboru ostravských industriálních památek do seznamu UNESCO. Jeho vizi se ale zatím nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce – jako by nám došla energie a jedinečná šance na památku UNESCO nám tak stále proklouzává mezi prsty. Respektive se zdá, že zápis do UNESCO už ani není v Ostravě tématem.

Dokladem toho je i fakt, že nemáme důstojnou muzejní expozici, která by ukázala, jak se Ostrava ze zemědělské obce během necelé stovky let proměnila v průmyslovou metropoli. Přitom šlo o fascinující proces. Tato proměna byla bolestná, je spojená s řadou tragických lidských osudů a devastací krajiny – jsou to velmi silná témata, která reflektuje literatura, výtvarné umění, architektura či samotná krajina. V lidech stále rezonují, což můžeme sledovat třeba i na neuvěřitelném nárůstu patriotismu i zájmu o literární díla, která přinášejí příběhy jednotlivců na pozadí horečného rozmachu průmyslem poznamenané krajiny. Nadějné také je, že se v rámci hornických oslav Fajront mladí Ostravané k hornictví přihlásili originálním způsobem – třeba literárním sborníkem nebo uměleckými performancemi, v nichž na různých místech haldy Ema nápaditě aktualizovali téma hornické dřiny, ale i sentimentu pamětníků, svých rodičů. Umělecká díla i básně současných mladých ostravských tvůrců ukazují, že Ostrava a její průmyslová tvář je pro ně silným motivem, který přirozeně v jejich díle rezonuje.

Industriální minulost a pohornická krajina Ostravy je jedinečná. Je to jantar, který bychom měli umět vynést na světlo.

Autorka je majitelkou Antikvariátu a klubu Fiducia