Do transportů museli jako děti. Dnes zůstali mezi posledními, kdo přežili holocaust

Ostrava si v těchto dnech připomíná neblahé výročí osmdesáti let od čtyř takzvaných zářijových terezínských transportů, které prakticky znamenaly zánik rozsáhlé židovské populace ve městě.

První transport odjel z ostravského hlavního nádraží v Přívoze 18. září, další pak 22., 26. a 30. září 1942. Své město Ostravu v nich musely většinou navždy opustit bezmála tři a půl tisíce obyvatel židovského původu.

Společnost Před 80 lety začala deportace z Ostravy do Terezína. Znamenala zánik židovské populace ve městě 14/09/2022

Vzpomínku na tyto osudové nacistické transporty uspořádala Židovská obec v Ostravě a pozvala do ostravského divadla Jiřího Myrona i potomky a poslední pamětníky na tuto tragickou kapitolu v historii Ostravy.

Poslední pamětník zářijových transportů žije ve Stockholmu

V Ostravě dnes už nežije žádný pamětník transportů nebo života v pevnosti Terezín. Vzpomínky na neblahou kapitolu Ostravy se ale zúčastnil například Josef Salomonovič.

Ten nedávno navštívil posledního přeživšího z transportu vypraveného z Ostravy 22. září 1942, kterým z Ostravy odjelo 860 lidí. Jmenuje se Petr Freund, je ročník 1935 a žije ve Stockholmu, avšak do Ostravy kvůli zdraví nemohl přijet.

Proto zástupci ostravské židovské obce pozvali do Ostravy členku Židovské obce v Olomouci Alžbětu Dostálovou, aby zavzpomínala na život dítěte v Terezíně a opětovné stmelování své rodiny po osvobození tohoto koncentračního tábora.

„Do Terezína nás přijelo tehdy pět dětí. Dvě holky a tři kluci,“ vzpomíná žena, která se narodila jako nejstarší z pěti dětí v Lošticích u Olomouce a její rodné příjmení znělo Morgersternová. Na konci války byla ve věku čtvrté třídy základní školy.

Pět sourozenců v Terezíně rozdělili

Se svou o dva roky mladší Mařenkou skončila v Terezíně na baráku určeném děvčatům. „Byl tam hodný lékař a vždycky nám každé přinesl bonbón. A my jsme byly šťastné. A on nás zase v mezích možností informoval o bratrech. Říkal, neboj, tohohle bratra máš v téhle části Terezína, toho zase tam, žijí. Co mohl, říkal mně jako nejstarší z nás dětí, abych věděla, kde bratři jsou,“ vzpomíná Alžběta Dostálová.

Alžběta Dostálová. Foto: Petr Broulík

Za celou dobu pobytu v Terezíně až do osvobození však své bratry neviděla. Nejvíce ji trápilo, že se nic nedozvěděla o nejmladším bratrovi, který měl v době transportu do Terezína necelý rok.

Po osvobození se se sestrou toulaly Terezínem

Přišlo osvobození a pevnost v Terezíně osvobodili rudoarmějci. Vše už mělo být skvělé. Alžběta měla být šťastná, že všechny děti z rodiny přežily. Ale nebylo to tak jednoduché.

„Když přijel do Terezína švédský a švýcarský Červený kříž a nás děti opustili ti, co nás v Terezíně hlídali, neměli jsme najednou na dětském oddělení celý den jídlo. Má sestra byla taková podnikavá, a tak jsme z té budovy obě utekly. Toulaly jsme se parkem v Terezíně, kolem jezdily ruské tanky a vozy a my se sestrou jsme měly představu, že některý z těch tanků nebo vozů zastavíme a pojedeme domů do Loštic,“ vypráví Alžběta Dostálová.

Otec přijel z Německa a dcery našel v noci na lavičce

Místo toho jim jen Rusové házeli z tanků a povozů sušenky a konzervy. Tak přestaly mít hlad a večer si uplakané v pevnostním městě lehly na lavičku a přespaly na ní. A tak se stalo, že pracovníci Červeného kříže měli nakonec v papírech, že tři bratři Alžběty Dostálové jsou naživu a že jenom ony dvě byly nezvěstné.

Ale vše se v dobré obrací. Otec pěti dětí Morgensternových byl v Německu a po osvobození přijel vlakem přímo do Terezína. Řekli mu, že jeho dcery jsou nezvěstné, ale on tomu nevěřil. Začal je hledat po celém Terezíně. „A našel nás v noci na té lavičce. Sestru Mařenku vzal do náruče, mne za ruku, někde sehnal malou kárku, takový vozík a ještě té noci jsme odešli do Roudnice. Tam jsme byli asi čtrnáct dní do 10. června,“ vzpomíná Alžběta Dostálová.

Dva bratry našli, nejmladší však nebyl k nalezení

Když se vrátili do Loštic, ve všech domech po Židech už bydleli noví nájemníci. Tak dostali bydlení v jednom domě na náměstí. A jejich otec se rozhodl najít své tři syny. „Jeden náš bratr Petr byl v České Kamenici nad Terezínem, předevčírem jsme oslavili jeho osmdesátiny. Když jsme pro něho přijeli, hned se mne chytil za ruku a že se mu tam nelíbí a jdeme domů. Druhý bratr Jaroslav byl v Olešnici. Ale ten nejmladší Pavel byl k nenalezení,“ říká žena.

Vzpomíná, že když přibyla v roce 1944 celá rodina transportem do Terezína, neměl její nejmladší bratr ani rok. A všichni bratři museli každý do jiné budovy, rozdělovali se podle věku. „Měla jsem vůči němu špatné svědomí, protože jsem slibovala, že se o něho budu v Terezíně starat,“ neubrání se ani dnes slzám.

Otec našel nejmladšího syna po dvou letech v Praze

Otec pěti dětí hledal nejmladšího syna celé dva roky. „A našel ho nakonec jako tříletého až v roce 1947 v Praze. A to podle čísla. Náš nejmladší bratr už měl jiné jméno, dovezly si ho tam nějaké paní. Naši mu dali jméno Pavel, ale v Praze mu říkali Michale. Z Loštic jsme se pak přestěhovali do Mohelnice, ale dnes tam bydlím jen já jediná. Ostatní sourozenci se rozprchli,“ říká Alena Dostálová, která připomněla účastníkům vzpomínky na terezínské transporty z Ostravy, co v Terezíně zažila.

Dva z jejich bratrů už zemřeli, a to nedávno. Aleně Dostálové však nejde do hlavy, že oba zemřeli 4. ledna, jen Jaroslav zemřel v roce 2021 a ten druhý letos.

V nočníku skrýval hajzlpapír a v něm marky

Na odchod z Ostravy zavzpomínal i pamětník Josef Salomonovič, narozený 1. července 1938 v židovské rodině v Ostravě, který byl v listopadu 1941 s rodiči a starším bratrem deportován do ghetta v Lodži na nacisty obsazeném polském území.

„My jsme z Ostravy odešli už 3. listopadu 1941 a já jsem se tehdy jako třiapůlletý naivní chlapec šel za maminkou a ptal jsem, kam jedeme. Ona odpověděla, že na výlet do Polska. Měl jsem tehdy ruksak, který byl velký skoro jako já, takže mi tatínek musel do popruhů udělat zvláštní díry, aby mi ten ruksak nebyl od kolena,“ vzpomíná Josef Salomonovič.

A dodává, že v tom ruksaku měl nočník. „A taky hajzlpapír. Nebyl v podobě role papíru jako dnes, ale byl skládaný v balíčcích podobě čtverce. A v něm byly, což jsem ale tehdy nevěděl, mezi těmi toaletními papíry proloženy německé marky. Protože my jsme nevěděli, kam jedeme, co s námi bude a kde skončíme,“ vzpomíná.

V transportu jelo tisíc osob, z toho sedmnáct dětí

V Praze však musela rodina na pražském výstavišti všechna zavazadla odevzdat. „A pak nás na nádraží v Praze-Bubnech naposledy naložili do opravdivého vagónu, pak už jsem jezdil jen v dobytčáku,“ vzpomíná Josef Salomonovič.

V celém vlaku bylo tisíc osob a jen sedmnáct dětí. „Byl jsem jedním z nich. A z toho celého tisícihlavého transportu, jak se později ukázalo, přežilo jen šestačtyřicet lidí a dodnes žije už jen jeden Ostravák, tedy já, a jedna paní, která žije v Izraeli, ale ta nemá s Ostravou nic společného. Pochází z Ústí nad Labem,“ vzpomínal v divadle Jiřího Myrona Josef Salomonovič.