Deník uprchlice. Už potkávám v Ostravě známé Čechy i Ukrajince

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Rodina, to je to nejcennější, co mám. Doma, v Dněpru, bohužel není klid, rodiče probudil uprostřed noci výbuch, 15 kilometrů od jejich domu zasáhly ruské rakety vojenskou jednotku a několik domů ve vesnici Karnaukhovka.

Samozřejmě došlo ke zničení objektů a ztrátám na životech. Máme tam příbuzné, kteří tam žijí, je dobře, že nebyli zraněni.

Dnes celá moje rodina na Ukrajině pomáhá v těchto válečných časech, jak může. Táta chodí hlídat sklad s obrannou technikou, jeho manželka třídí humanitární pomoc, tchyně a švagrová pletou ochranné sítě na frontu.

Můj manžel pomáhá s dodávkami kovu, který je potřeba na neprůstřelné vesty, a jeho firma věnovala i dodávku neprůstřelných vest pro ukrajinské vojáky.

Nyní je realita života doma na Ukrajině jiná, lidé si zvykají na zvuk sirén, které jsou slyšet někdy i devětkrát denně, je to hrozné a není to normální. Nemohu a nechci si zvykat na to, že v mé zemi je válka.

O náš život v Ostravě? Jsem mile překvapená, že když se procházím ostravskými ulicemi, potkávám známé Čechy nebo Ukrajince, se kterými se zdravíme a zdá se, jako bych tu žila dlouho.

Přijela k nám na návštěvu Michalova jednadvacetiletá sestřenice Polina, která se v prvních dnech války musela přestěhovat z Kyjeva do Lvova, kde žila poslední tři měsíce.

Někdo blízký z rodiny nám tak chyběl, že jsme ji přesvědčili, aby za námi ze Lvova do Ostravy přijela. Po bezmála deseti hodinách v autobue konečně dorazila - hodně jsme chodili po Ostravě, jezdili na různé zajímavé akce, poblíž Slezskoostravského hradu jsme potkali velmi kreativní rodinu Ukrajinců ze Lvova.

Tamara Doroshenko je matkou šesti dětí, její tři nejmladší synové jsou hudebníci, studují zde v Ostravě a ona sama je výtvarnicí. Brzy plánuje uspořádat výstavu svých děl věnovanou aktuálnímu dění na Ukrajině, jsou velmi smyslné a velmi upřímné, ukazují stav mysli. Měla jsem štěstí, že jsem jich pár viděla.

Foto: Oksana Liashenko

Když sestřenice odjela, celý den jsme se synem truchlili a brečeli, zase přišla taková prázdnota. Ale jsme rádi, že jsme se aspoň chvíli viděli, protože její rodiče jsou daleko a její maminka nám napsala, že jen v těch dnech, kdy byla s námi, neměla o svou dceru strach.

Bezpečnost dětí je hlavní věc, kterou chce každá matka na světě!

Uvědoměla jsem si, že bolest, kterou nyní zažívá každý ukrajinský patriot, nelze vyjádřit slovy, jde o pocit velkého národa! Možná umělci a básníci budou moci ukázat duši našeho lidu!