Byl jsem tak blízko smrti - 18. října 1990 zahynulo v dole Barbora 30 horníků

Bylo 18. října roku 1990 krátce po čtvrté hodině odpolední, když v karvinském dole Barbora explodoval zhruba 650 metrů pod zemí metan.

Následky exploze byly tragické – třicet lidských životů. Jde o nejhorší důlní neštěstí v české polistopadové historii.

Jen čtvrtina z jednačtyřiceti mužů, kteří ve chvíli výbuchu v šachtě pracovali, měla to štěstí, že se rychle dostala na povrch. Báňští záchranáři, kteří za půlhodinu sfárali do dolu, sice vytáhli na povrch tři zraněné horníky, jeden ze zraněných však poté zemřel v nemocnici. Ostatním už nemohli pomoci, protože jim v tom bránil po řadu týdnů neprostupný zával.

Bezprostředně po tragédii se podařilo dostat na povrch pouze těla dvaceti mrtvých horníků. K vyproštění zbývajících devíti pohřešovaných bylo zapotřebí vyrazit novou, čtyři sta metrů dlouhou chodbu. To se podařilo až v únoru 1991, kdy záchranáři našli osm mrtvých těl.

Tělo poslední oběti nalezli až v dubnu 1991, kdy vyrazili další chodbu. Teprve tehdy bylo možné definitivně uzavřít seznam 30 mrtvých horníků, z nichž nejstaršímu bylo 49 a nejmladšímu teprve 19 let.

Kdyby výbuch nastal o dvě hodiny později, jsem tam taky

Když výbuch na pásových dopravnících na čelbě na Barboře nastal, dnes čtyřiapadesátiletý, tehdy však třiadvacetiletý Miroslav Hladký v rubání jen velkou náhodou nebyl.

„Měl jsem ten den šichtu až od osmnácté hodiny. A výbuch metanu nastal v šestnáct patnáct. Kdyby nastal jen o nějaké dvě hodiny později, byl jsem v tom taky. Měl jsem ale štěstí. A má žena Lenka mi říká: Mirku, měl jsi tehdy hodně hornického štěstí,“ vzpomíná Miroslav Hladký.

Připomíná, že tlaková vlna z výbuchu šla přes rubání. „Mnozí, co tam tehdy byli, neměli šanci. Jen někteří z té party, co tam tehdy byla, se zachránili z vrchní kaple. Znám je. Několika mrtvým jsem pak byl na pohřbu a nikdy na ně nezapomenu. Na požárníka, s kterým jsem se měl střídat, na elektrikáře, který pracoval i v naší partě, a na pana Mertu, revírníka z Havířova,“ říká Miroslav Hladký.

Dodává, že paradoxem je, že stěnu, u níž nastal výbuch, horníci z jeho kolektivu později dotěžili.

Přišel domů dříve než obvykle a tři dny nemluvil

Miroslav Hladký nastoupil na důl Barbora v roce 1989. A hned v dalším roce zažil, jak říká, rok kritický pro tento důl a pro hodně lidí, kteří v něm pracovali. A jako s mladým horníkem s ním neštěstí, které pár měsíců po příchodu na důl zažil, otřáslo.

Když v den výbuchu přišel domů z šichty nezvykle brzy, jeho manželka prý ihned poznala, že se něco stalo. Vypadal totiž, jako by zestárl o deset let. Byl prý po obličeji zsinalý a jen řekl: „Já žiju.“

„Poté jsem tři dny nemluvil. Po třech dnech jsem šel na šachtu do práce. Nechtěli mě tam pustit. Ale nechtěl jsem už být doma. Pak byly ty pohřby. Bylo to otřesné období,“ vzpomíná.

Starou přilbu z šachty nosí pořád, chrání mu hlavu i nyní

Miroslav Hladký dodnes opatruje svou první, notně otřískanou přilbu, kterou nosí vždy na akce Spolku krojovaných horníků při obci Stonava, jehož členkou je i jeho paní Lenka.

„To je má vůbec první a původní přilba, proto je i tak zničená. Nosil jsem ji možná pětadvacet let. Ještě na Darkově, kde jsem nedávno skončil, jsem ji měl, ale pak je kontrolovali a tyhle přilby už neodpovídaly předpisům, tak nám je zrušili. Je rozbitá od drážek. Některé byly níže, já jsem trochu vysoký a ta přilba vás dělá ještě vyšším,“ říká Miroslav Hladký.

Frmol v koupelích a mražák u výplatních lístků

Bývalý horník vypráví, že do koupelů vedly široké lítačky, že v další místnosti byly háky s čistými šaty horníků, v další budově „špinavá“ část, mezi nimi sprchy a WC.

„Na Barboře bylo pět rubání, pracovalo tu dva a půl tisíce horníků a v těch koupelích byl hodně velký frmol. Po převlečení do fáraček se udělalo kolečko kolem svačinárny do patra pro respirátor, lampu a sebezáchranný přístroj, zpět pro svačinu, polévku a hlavně vodu, kalinku nebo kávu meltu,“ provází areálem.

„A támhle se vydávaly výplatní lístky, říkali jsme té místnosti mražák. Protože tam nás tam vždy zmrazilo, když jsme viděli tu cifru na výplatnici,“ směje se Miroslav Hladký, který se stal členem Spolku krojovaných horníků při obci Stonava i proto, že si myslí, že s historií hornictví se začalo zacházet jako s „onucí“.

„Život lidí tady na Karvinsku je dlouho spjat s hornictvím. Většina lidí, kteří tu žijí a bydlí, má s hornictvím také něco společného. Dnes se upřednostňuje čistý vzduch, dobrá, ale kdo nám dá uhlí? Uhlí je pořád třeba. A tak jsem si jednou jako už bývalý horník řekl, udělej něco, aby se hornictví připomínalo, aby se o něm mluvilo. Aby o něm lidé věděli,“ říká Miroslav Hladký.

Kousky zkamenělých stromů, které našel při práci, dal do muzeí

Po posledním vyfárání si nechal vše, co nosil, co v dole našel, co používal. „A kdybych mohl, tak můžu jít hned zítra zpátky na šachtu s tím, co doma mám,“ usmívá se chlapík. „Mám stále svou brašnu, vyřazenou lampu a masku, které jsem dostal darem pro muzejní účely. Pro mne to má psychickou hodnotu a cenu,“ říká pětapadesátiletý bývalý horník.

A ukazuje i kusy uhlí, na nichž jsou vidět otisky pravěkých rostlin či pyrit, přezdívaný kočičí zlato. „Tady je třeba vidět krásně listí a traviny. Kousky zkamenělých stromů jsem věnoval do hornických muzeí v Čechách, i na Slovensku,“ říká muž, který všechny tyto stopy pravěké historie našel při práci.

Své ženě říká podle známé písničky děvčátko z kolonie

Jeho žena Lenka pochází z místního hornického rodu. Její otec byl horník a pracoval dlouhá léta na dole František v Horní Suché, oba dědové byli také horníci a pradědové zase fárali na dole Barbora. Miroslav Hladký také své ženě říká podle známé písničky „děvčátko z kolonie“, protože Lenka se opravdu narodila a vyrostla v hornické kolonii jámy František. „Je to její píseň. A o ní,“ usmívá se Miroslav Hladký.

On sám nastoupil v roce 1989 do hornictví, aby měl jako mladý člověk více peněz. „První výplatu jsem měl tehdy pět tisíc a z ní jsem si koupil kolo, abych mohl z Horní Suché jezdit do práce. Chodil jsem na nepřetržitý provoz, kvůli kterému tehdy ještě autobusy nejezdily. Měl jsem to na autobus dva a půl kilometru a dva a půl kilometru autobusem na šachtu. Tak se mi kolo oplatilo a jezdil jsem do práce pořád. V zimě, v létě. Devět let jsem tak jezdil. Ale když mě zavalilo, tak jsem dva roky na kole jezdit nemohl,“ říká.

Nejprve Austria, poté Barbora, 1. máj a zpět Barbora

Důl Barbora byl založen roku 1907 a dostal nejprve jméno Důl Austria. Po vzniku Československa dostal jméno po patronce horníků, svaté Barboře, a v padesátých letech minulého století se spolu s dalšími doly stal součástí komplexu nazvaného Důl 1. máje.

Po roce 1989 se důl vrátil zpět ke jménu svaté Barbory. Těžba v dole pokračovala až do roku 2002, kdy byl vytěžen poslední vozík uhlí.

Tragédii na dole Barbora vyšetřovala zvláštní komise, která se jednoznačně shodla na tom, že příčinou byla exploze směsi metanu se vzduchem, kterou iniciovalo buď „ohnisko skrytého záparu, nebo mechanická jiskra“. Jen pár minut před výbuchem pak přístroje zaznamenaly drobný otřes, který do chodeb uvolnil plyn.

Tragédie z roku 1990 připomněla místním lidem jen o pět let starší neštěstí v Dole Doubrava, kdy po podobném výbuchu zemřelo 25 havířů. Ostatky části z nich se nikdy nepodařilo objevit.