Beskydského samotáře z hor do města nikdo nedostane. Ani na Štědrý den

​Srostl za téměř půl století s milovanými Beskydami, kde žije na samotě. A nikdo ho ze samoty na Morávce nedostane „dolů“ do Frýdku.

Stále statný horal tu má své malé království, ryze čistou vodu mu dává Radegastův pramen a kolem něho běhají pořád nějaká domácí zvířata.

Ostrá Asta, pět kocourů, štěňátko jezevčice Špagetka a dva poníci, z nichž ten bílý dostal jméno po bělouši z nejoblíbenější vánoční pohádky. Avšak zní také správně „beskydsky“.

„Jurášku! Pojď sem! Jurášku!,“ volá přes stráň Miroslav Surovec, který letos oslavil pětaosmdesátiny. Dříve choval i koně. A také jim dal jména z oblíbených pohádek – třeba Manka a Cipísek. Klisna Manka se dožila osmatřiceti let.

V rukou má pro poníky horal oblíbené rohlíky. Osmiletý bílý shetlandský poník Jurášek a tříletý černý Kubíček ale teď moc neposlouchají. Dovádí na stráni, několik dnů nebyli ze stáje venku.

Jurášek však viditelně kulhá na levou přední nohu. „Ještě včera nekulhal,“ zabručí pod plnovousem horal a vzápětí se snaží s technickým pracovníkem obce Morávka Petrem Bujokem, který mne sem přivezl, vyčistit bílému poníkovi kopyto.

„Na to budeme muset zavolat veterináře,“ usoudí po marném pokusu. Oběma poníkům někdy stráň chráněná elektrickými ohradníky nad horalovou chalupou nestačí. „Loni našli v ohradě díru a našli jsme je za tři dny až na Grúni,“ vypráví horal.

Miroslav Surovec žije na samotě pod Bílým křížem už od roku 1970 a místo se po něm i jmenuje. Letošní Vánoce oslaví opět se ženou, která k němu každý víkend a na celé léto jezdí, ale nikdy se do hor nastálo nepřestěhovala.

„Vnuk už mi pomohl včera uřezat vánoční strom. Jedličku. Ale ještě není nastrojená. Mám totiž vlastní les,“ říká Miroslav Surovec a pod fousy se zasměje. Humor ho nikdy neopustil, přestože si stěžuje na nohy.

„Moc Vánoce neprožívám, ale od Ježíška bych si přál, aby se mi lépe chodilo,“ říká horal, jistící si chůzi francouzskými holemi. „Nevím, jestli se někdy ještě rozchodím…“

Petr Bujok, který na beskydského seniora „dohlíží“ a občas za ním zajede, poznamenává: „Život není spravedlivý. Pan Surovec byl schopen přejít na Bílou i v nejtěžších zimách na běžkách.“

Tak také ostatně před lety vypadaly vánoce Miroslava Surovce. „Manželka přijela, v hlavní místnosti chalupy jsme si dali večer smaženého kapra a druhý den jsme si obuli běžky a vyrazili na vánoční pouť Beskydami,“ vzpomíná muž, který ze svého domu jezdil na běžkách jako učitel na Bílou do práce.

Do jisté míry budou ty letošní Vánoce podobné. Horal ukazuje možná dvaapůlmetrovou jedličku, která je už usazenav dřevěném kole od povozu v hlavní místnosti chalupy.

„Tenhle stojan na vánoční strom už používám padesát roků. Žádné baňky nemáme. Ozdobíme stromek slaměnými ozdobami a papírovými řetězy, které moje žena učila vyrábět naše děti,“ říká muž a prozrazuje, že už má i nějaké nachystané dárky.

„Dárek prý má být to, co by si člověk sám nekoupil. Tak něco v tom stylu. Mám i kapra, se ženou jsme pro něho byli v Žabni. Tam to mají úžasné, vykuchají vám ho i stáhnou zdarma. Teď je mám v mrazáku. A moji koníci zase dostanou nějaká ta jablíčka,“ směje se.

Miroslav Surovec ostatně žije ve vzácné shodě s přírodou. Z kohoutku a v bazénu mu teče pramen Radegastu, jak říká pramenité vodě, na kterou se kdysi napojil.

"Je skvělá. Vždyť se říká, že pivovar v Nošovicích postavili kvůli složení této čerstvé vody. Přidají tam jen trochu chmele a pak to za drahé peníze prodávají,“ směje se muž, který ale v zimě raději nechává vodu z hor téci z kohoutku pořád, protože by v trubkách zamrzla.

„Jako se mi to před pár dny i stalo. Vnuk mi ho pomohl včera zprovoznit,“ vysvětluje své letité „nešetření“ s vodou muž, který už má osm pravnuků. Jeden z vnuků je dokonce u horala přihlášený k pobytu. „Ale teď dostal práci v Brně, takže za něj budu akorát platit popelnici,“ rozesměje se horal.

Ač tento vzezřením trochu i beskydský „krakonoš“ občas připomene, že nemůže chodit jako dříve, nad svým současným životem vůbec neláme hůl. Letos mu žena pořídila nový vůz s pohonem na čtyři kola, se kterým do hor vyjede.

Ostatně s ním jel v pondělí pro ženu, která za ním přijela na Vánoce autobusem. Vnuci mu před chalupou v létě postavili pro nové auto přístřešek a opravili mu bazén, který si tady Miroslav Surovec na počátku sedmdesátých let postavil, když se do chalupy přistěhoval.

„Je dost hluboký, metr a půl. Vždycky jsem se do něho chodil probouzet. Vyběhl jsem ráno ještě skoro se zavřenýma očima k bazénu a skočil do něho šipku. Ale už dosloužil a v posledních letech v něm voda prosakovala. Ale teď je jako nový. A slouží vnukům,“ říká horal.

Horal s novým autem jezdí jako vždy pro „rum“. Ale není to tak doslova pravda, většinou si ho nekoupí a místo něj nakoupí chleba a potraviny.

Miroslav Surovec však všechno přepočítává na rum. „Maminka vždy když něco kupovala, tak počítala, kolik by za to bylo másla. A já to zase přepočítávám na rum. Jinak jsem v podstatě abstinent. Když si dám lahvové pivo, piju ho tři dny. Hlavně když mám mastnější večeři, tak si otevřu pivo, napiju se, zavřu a dám ho na noční stolek. O Vánocích si ale pivo dám, přivezou mi ho,“ směje se pětaosmdesátiletý muž.

Když se ho zeptáte, které Vánoce byly pro něj nejkrásnější, odpoví: „Ty nejpěknější budou asi vždy a pro každého ty, které jsme zažili jako děti.“

Horal říká, že zimy v posledních letech nebyly v Beskydech moc silné, ale loni tam zase napadly skoro dva metry sněhu. Vzpomíná na jednu velkou zimu, kdy se synem o Vánocích vykopali v těch hromadách sněhu tunel, kterým nosili do chalupy dříví na topení.

„Kluk z toho měl velkou legraci,“ vzpomíná muž, jehož velkou životní kapitolou jsou domácí zvířata, která ho vždy na samotě obklopovala. Kravku už nemá, donedávna měl na pozemku kozy a kozla. Kočka Pepinka se dožila osmnácti let a proslula tím, že celou zimu strávila v kuchyni u Surovce v troubě.

Radost mu v posledních týdnech dělá malé štěně Špagetka, už třetí jezevčice, která toto jméno na samotě dostala. „Má dva a půl měsíce. Trochu drápe a kouše, je jako každé štěně živá,“ ukazuje horal zápěstí.

Na otázku, zda ho rodina neláká z horské samoty dolů do města, říká, že žena se ho stále ptá, kdy se nastěhuje k ní do Frýdku. Se smíchem jí prý vždy odpovídá: „Nemůžu. Protože můj koník Kubíček se nevejde do výtahu.“

Když se vracíme od Miroslava Surovce zpět dolů do obce, tak Petr Bujok říká: „Pan Surovec je na tom místě spokojený. U něho si uvědomíte, co člověk k životu potřebuje. Jen postel, teplo a střechu nad hlavou. Bojím, se, že až se jednou ztratí pan Surovec, tak to místo také ztratí veškeré kouzlo. A nevím, jestli jeho vnuci, kteří sem za ním rádi jezdí, se odhodlají k podobnému způsobu života."