Jak vznikla sláva Stodolní? Všechno začal legendární Černý pavouk

​Před revolucí spíše šedivá a drsná ostravská Stodolní ulice se v devadesátých letech změnila díky desítkám barů, klubů a podniků ve velké ostravské centrum zábavy.

Historii vzniku Stodolní ulice jsme připomenuli v článku Příběh Stodolní ulice. Jak vznikla?

Původní obyvatelé této dříve trochu zapomenuté části města se z ní vesměs odstěhovali, ale mnozí si minulost a přerod Stodolní stále dobře pamatují. Třeba ostravský básník a publicista Ivan Motýl, který na Stodolní jako dítě vyrostl a poznal ji v sedmdesátých a osmdesátých letech. A zažil i její proměnu, kterou nastartovala v roce 1995 legendární první hospoda a antikvariát v jednom – Černý pavouk.

Odchod z brány Šumavy do drsné Ostravy byl šok

Pětapadesátiletý Ivan Motýl prožil prvních šest let života v západočeských Klatovech, kde se jeho otec Günter Motýl pocházející z Ostravy na vojně oženil.

Na přelomu šedesátých a osmdesátých let pracoval ve Večerní Plzni a publikoval svou poezii například ve Tváři či Sešitech pro mladou literaturu, ale také se angažoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

„Takže musel novinařinu opustit, nějakou dobu pak dělal u Povodí Vltavy. Matka učitelka na tom byla podobně, nakonec už nemohla sehnat práci ani u benzinové pumpy, a tak se rozhodli k odchodu do Ostravy. Táta byl vystudovaný strojník a sehnal práci v Nové huti na plynojemu,“ říká Ivan Motýl.

Přiznává, že Ostrava pro něj jako pro šestiletého kluka z Šumavy znamenala šok. Jeho rodiče koupili za asi třicet tisíc dnes už zbořený malý domeček zbudovaný z bývalého skladu ve dvoře domů na křižovatce ulic Poděbradova a dnešní Českobratrská, tehdy se jmenovala Revoluční.

Ve dvoře poznal jedny z posledních ostravských Židů

„Byl to činžák obydlený výhradně Romy, ale na našem dvoře stála ještě i secesní vila, kde žili jedni z posledních ostravských Židů. Takže jsem měl možnost zažít i něco z té staré Ostravy. V té vile totiž žila jistá paní Krupniková, jejíž celá rodina skončila za okupace v Osvětimi a která mě jako malého kluka k sobě často zvala na návštěvu. Pohostila mě vždy nějakým zákuskem nebo chlebíčkem, obdarovávala drobnými předměty od příbuzných z Izraele a nekrásnější dárek byl sádrový ježek, který bafal takové malé cigarety, dala mi jich asi sto,“ říká ostravský básník.

Dodává, že stará vila ve dvoře pro něj znamenala trochu zvláštní svět. „Ten byt měl luxusní měšťanské vybavení a připadal jsem si tam jako někde na zámku. V dětství jsem pak poznal celou dnešní oblast Stodolní ulice a k ní přilehlých ulic. A přestože dnes bydlím v Hlučíně a pobýval jsem i ve Frýdku, tuto čtvrť považuju za svůj domov,“ vzpomíná Ivan Motýl v u kávy v podniku, kde dříve bývala kdysi restaurace Orient a dnes tu je - podnik Sádrový ježek.

Stodolní připomínala Stínadla. Plná drsných Vontů

Ten sádrový ježek od paní Krupnikové mu zajistil i přízeň spolužáků ze základní Kounicovy školy, která byla spádovou pro celou oblast Stodolní a kam chodili pěkní „sígři“. „Škola byla plná dětí těch ostravských chacharů, kteří tady ve čtvrti bydleli. Byli to docela drsní synáčci i drsné dcerky všech těch místních zlodějíčků, příživníčků a všelijakých podivných existencí,“ líčí publicista.

Nádražní třída byla pro děti ze Stodolní něco jako známá Rozdělovací třída z Rychlých šípů. „Od Nádražní sem na Stodolní, to byla pro mě Stínadla. A já v nich bydlel. Pamatuji si, že když jsem na tu Nádražní vždy běžel, protože jsem měl strach, že mě někdo přepadne. Abych utekl před ostravskými Vonty. Ale párkrát jsem to nestihl, takže mě přepadli. Většinou místní Romové. A vzali mi většinou třeba korunu, jednou o Velikonocích jsem tak přišel i o pomlázku,“ vzpomíná.

Když byl nemocný, kradli pro něj knihy

Díky drsným spolužákům poznal brzy celou oblast Stodolní. Učitelka ho totiž občas poslala jako odpovědného premianta třídy za některým z nich třeba s úkolem, když chyběli.

„Oni byli spíše pětkaři a čtyřkaři,“ směje se. „Ale kupodivu mě měli rádi. Byl jsem pro ně i trochu exot a cizinec ze západu Čech. Někdy jsem jim moc nerozuměl, protože mluvili drsnou chacharčinou nebo romsky. Ale nakonec jsme našli společnou řeč a možná mě ti drsní spolužáci měli i docela rádi.“

Což mu dávali po svém také občas najevo. A tak se stávalo, že když onemocněl, jeho spolužáci pro něho v knihkupectví politické knihy na Nádražní třídě nakradli různé knihy.

„Věděli, že rád čtu, tak tam uzmuli různé atlasy, třeba hub, ten mám dodnes. To se stalo několikrát. Samozřejmě při tom zase něco u nás čmajzli, takže mi vždy po jejich odchodu chyběly nějaké angličáky. Nebylo to tedy od nich zase tak bezelstné,“ směje se.

Prostituce, chudoba, násilí, i taková byla Stodolní jeho dětství

Ve Stodolní ulici bydlelo pár jeho svérázných spolužáků. Třeba jeden z nich Tomáš, jehož starší sestra byla příležitostnou prostitutkou.

„Tradice Stodolní jako někdejší lokality prostituce z přelomu 19. a 20. století tam tedy přetrvávala i za komunistické normalizace. Fotila i nějaké porno, doma mi ten spolužák zase pouštěl nějaké sprosté písničky, které vznikaly nějak pokoutně bůhvíjak a bůhvíkde. Byly tam neuvěřitelně sprosté výrazy,“ vzpomíná.

Vzpomíná i na spolužáka Vláďu, který patřil i v době socialistického režimu do neuvěřitelně chudé rodiny. „Mali v rodině asi deset dětí a ty děti byly podle mě permanentně podvyživené. Měly všechny mírně nafouklá břicha. Když jsem byl u nich doma, tak nikdy tam neměli nic k jídlu, a ve škole pořád loudily po spolužácích svačinu. Až se divím, že v té době to bylo možné,“ říká.

Na Nádražní ulici nad lékárnou přímo naproti ústí do Stodolní ulice zase bydlel spolužák, kterého otec doma neuvěřitelně bil. „Chodil do školy neustále zmlácený, měl rány od důtek, měl pořád krvavé šrámy. Vyprávěl, jak jeho tatínek honí pořád maminku s nožem. Prostě Stodolní byla asi nejdrsnější podobou Ostravy, s jakou jsem se setkal,“ říká a dodává, že někteří jeho spolužáci v dospělosti skončili ve vězení, některé z nich potkal i jako bezdomovce třeba na nádraží.

Další jeho spolužák David bydlící poblíž Nošovické pivnice, dnes klubu E99, se naopak učil se na klarinet a jeho otec měl doma velikou knihovnu černých starých knižních svazků. „Působilo to na mě u nich doma jako u nějakého starého židovského rabína,“ popisuje Ivan Motýl.

Spolužáci vykradli sklad plný Rychlých šípů

Stodolní ulice se také stala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let základnou pro vydavatelství Puls, tiskovou a kulturní službu Ostrava, které začalo jako první v Československu opět po dlouhém zákazu vydávat po dohodě s Jaroslavem Foglarem kreslený seriál Rychlé šípy. Sídlilo na adrese Stodolní čp. 9 a šéfoval mu proslulý redaktor Stanislav Sohr.

„Vydával tam i časopis Tramp, vydávali i spoustu doprovodných věcí k Rychlým šípům, různé hry, omalovánky. No a to všechno nějak v tom jejich skladu zůstalo. A když jsem chodil na základku, tak někteří z těch mých drsných spolužáků z Kounicovy ulice se do toho skladu dostali. Vyrvali nějaké dveře, a začali všechny ty Rychlé šípy nosit do školy. Já jsem tu éru vydávání Rychlých šípů nezažil, tehdy se psal už rok 1978 nebo 1979, ale byl jsem tím světem Rychlých šípů fascinován. Bylo to, jako bych objevil nějakou tajemnou komnatu. Tak jsem tam šel potom s nimi taky a donesl jsem si spoustu těch vystřihovánek. A ta naše Stodolní se tolik podobala těm Stínadlům...,“ usmívá se.

Spousta otevřených dvorů, dalo se v nich toulat

Stodolní a její přilehlé ulice podle něho v osmdesátých letech však nepůsobila o mnoho hůře než některé další ostravské periferie.

„Zanedbaná byla tehdy celá Ostrava, snad kromě náměstí. Stodolní ale byla pro nás kluky oproti centru Ostravy zajímavější, protože měla spoustu dvorů, v nich byly zapadlé dílničky a všechno bylo tehdy otevřené. Člověk se v nich mohl více toulat,“ popisuje Ivan Motýl.

To ho jako gymnazistu a jeho staršího bratra, který už studoval vysokou školu, inspirovalo. Seznámili se s ostravskými umělci, kteří čtvrti kolem Stodolní přezdívali Bronx. A v roce 1984 uspořádali ve vile po paní Krupnikové, od které měli klíče, spíše „undergroundovou“ výstavu Bronx. Byly tam fotografie pořízené na Stodolní, hrálo se divadlo a hrály tam i kapely.

Hospody plné horníků a hutníků. Hodně pili, moc nemluvili

V té době už Ivan Motýl poznával i pověstné hospody na Stodolní, dnes už většina z nich neexistuje. Poznal však, že na Stodolní a v Ostravě nejsou šenky plné pábitelů a politiku probírajících rebelů.

„Tady na ostravské Stodolní naopak sedávali ti drsňáci, buď havíři a hutníci nebo bývalí kriminálníci. A hodně pili, moc nemluvili a pak si dali do huby. My mladí jsme jim byli vždycky podezřelí, měli jsme dlouhé vlasy, tak když jsi na ně kouknul, tak tě hned zpražili, co čumíš. Takže se s nimi ani nedalo moc mluvit. Tady se Hrabal a hospoda U Tygra moc aplikovat nedaly,“ vzpomíná.

Přesto ho hospody na Stodolní bavily, připadaly mu hodně inspirativní právě pro svou ostravskou syrovost. „A když se rodiče odstěhovali na konci osmdesátých let do Hlučína, tak mě to i docela bolelo. Ale to už jsem byl vysokoškolák a Hlučín jsem měl jen jako takovou noclehárnu,“ říká.

Zamřížovaný výčep, sem tam nějaký vrah

Ivan Motýl vzpomíná na hospodu v Poděbradově ulici, které se říkalo U Tomíčka, což byl její předválečný název. „Tam byl fakt drsný výčep chacharů, chodil tam z protějšího domečku i jeden vrah „ve výslužbě“, který byl předtím dvacet let zavřený. Ten tam sedával u dveří. Tam nevládla ani hutnická nebo hornická atmosféra, ale spíše kriminálnická. Výčep v ní byl zamřížovaný, nechodila tam obsluha. Párkrát mě do té hospody poslal tatínek pro pivo se džbánkem a to vím, že jsem tam měl vždy upřímný strach,“ vzpomíná na dětství ostravský publicista.

Foto: Archiv Ivana Motýla

Nebezpečnou hospodou byl i šenk, který se jmenoval U Nadjezdu v místech, kde je dnes Bauhaus, tedy galerie Plato a rekonstruované jatky. „Bývaly tam činžáky a vjezd do technických služeb, které zabíraly celý areál bývalých jatek. Pamatuji si takový příběh, že před tou hospodou, když jsem ještě chodil na základku, stálo plno policejních vozů. Tam se prý tak servali, že někoho zabili. Já nikdy nebyl uvnitř, ale z té hospody šel opravdu strach,“ říká Ivan Motýl.

V hospodě U Sudu se kuly pikle proti režimu

On sám se spolu s dalšími ostravskými umělci scházel v osmdesátých letech v proslulé hospodě U Sudu. Hlavní bylo víno, ale občas tam někdo přinesl i nějaký samizdat a kuly se tady i různé „pikle“ proti vládnoucímu režimu.

„Takže tam chodili i estébáci. Anebo, hlavně v roce 1989, i svazáci, kteří chtěli režim změnit. Vznikla tam třeba i proslulá akce Podchod, kde jsme s bráchou hráli rakvičkové loutkové divadlo, byla to taková drsná protipolicejní agitka. Do sudu chodili rádi i první signatáři Charty 77 v Ostravě, kdysi prý i písničkářka Dáša Vokatá, která v Ostravě také nějakou dobu žila předtím, než ji komunisti vystěhovali v roce 1980 do Rakouska,“ vzpomíná.

Memoriál svatého Bimbase, běh po deseti hospodách

Tehdy v pozdních osmdesátých letech se svým bratrem pořádal v areálu Stodolní ulice také několik ročníků Memoriálu svatého Bimbase. Pořadatelé se Inspirovali fantastickým románem francouzského surrealisty Raymonda Queneaua, generačního druha Bretona, Sartra a Aragona, o malém městečku, v němž se konají každý rok podivné folkloristické slavnosti, při nichž se rozbíjí nádobí.

Foto: Archiv Ivana Motýla

„A my jsme tak nazvali pochod nebo možná běh, při kterém museli účastníci obejít nebo oběhnout asi deset hospod v tom našem Bronxu na Stodolní a okolí. Každý dostal jako evidenční list takovou skládačku v podobě krýgle a v každé hospodě musel vypít jedno pivo a dostal do skládačky jako potvrzení razítko,“ usmívá se Ivan Motýl.

Foto: Archiv Ivana Motýla

Čtvrť poznal ve dvacátých letech i Slánský, Kopecký a Gottwald

Když začal ostravský publicista pít od patnácti pivo, začal hospody na Stodolní a v přilehlých uličkách „mapovat“. Třeba podnik, kde s Ivanem Motýlem právě sedíme, býval za minulého režimu pivnicí Zlatovar. Mnohem větší než nyní, před válkou se jmenoval Orient, byl typicky havířskou hospodou a čepovali tu opavské pivo, které jinde nebylo.

„A bylo levnější. Tak sem chodili lidé z Prajzké a Opavska, co třeba v Ostravě pracovali. Nebo ti, kterým nechutnalo ostravské pivo,“ říká básník a dodává, že když pivo 15. října 1984 zdražil československý stát pivo, tak opavské pivo spadlo do kategorií neznačkových piv a tím bylo levnější. To datum zná přesně. Má ho ve své domácí kronice študáka zapsáno jako černý den piva.

Orient býval původně na počátku minulého století kavárnou.“ Byla strašně dlouhá, pak se z její části stala pivnice, chodíval tu občas ostravský rodák Vojtěch Martínek. A tady naproti bývala kavárna Adria. A tady v tom domě se štukou anděla byl od roku 1921 krajský výbor KSČ a v roce 1925 bychom tady mohli potkat významnou komunistickou trojici funkcionářů Rudolfa Slánského, Václava Kopeckého a Klementa Gottwalda. Z jednoho se stal prezident, ze Slánského popravený předseda strany a ze stalinisty Kopeckého komunistický ministr kultury,“ říká Ivan Motýl.

V nošovické hospodě rozváželi pivo dvoupatrovým vozíkem

V listopadu roku 1989 komunistický režim padl. Najednou bylo možné cokoliv, každý měl pocit, že neplatí žádné zákony a policie nic nehlídá. A každý se snažil volných devadesátých let využít. Vznikaly také první soukromé galerie či antikvariáty a ve čtvrti kolem Stodolní ulice se dál líbilo literátům, divadelníkům a výtvarníkům. Pořádaly se tam kabarety, výstavy, literární sešlosti.

„Objednali jsme si třeba pro nějakou literární akci v roce 1993 nošovickou hospodu a tam se pak pilo do rána. Nošovická byla pořád ještě normální havířská hospoda a my jsme jim chtěli ukázat trochu kultury,“ říká Ivan Motýl a podotýká, že nošovická hospoda u podchodu na konci Stodolní, dnes klub E99, byla vyhlášená třeba tím, že načepovaná piva vozil šenkýř na dvoupatrovém vozíku.

„S ním jezdili po šenku, aby nemuseli tolik běhat. Na ten vozík se vešlo i šedesát piv. Na výčepu měli takovou tu čepovací pistoli a to pivo tou pistolí čepovali, pak ho dali na ten vozík,“ vzpomíná.

A připomíná, že vyhlášenou specialitou nošovické hospody u jatek byla uzená žebra. „A ta vařili v takovém obrovském hrnci. Takže všechny sklenice v té hospodě byly úplně mastné, jak se to tehdy nedaly v té studené vodě v dřezu pořádně umýt. No byla to divoká atmosféra,“ usmívá se.

Stodolní se umělcům líbila. Takže přivítali „vlastní“ podnik

Všechny podobné akce v divokém areálu Stodolní ulice pomalu u umělců, hudebníků, divadelníků a literátů krystalizovaly v touhu mít svůj společný větší „vlastní“ podnik, ve kterém budou moci pořádat výstavy, představení, jak se jim zlíbí.

Už několik let věděli, že ostravský knihkupec Jaromír Struhala ještě na jaře 1989 otevřel v Ostravě první soukromý antikvariát a v patře poté časem otevřel bar Semafor. A právě tohle spojení baru a antikvariátu se v roce 1995 stalo předobrazem vůbec prvního porevolučního klubu Černý pavouk.

Nejdříve lahváče, poté výstavy, divadla. A skvělá kniha

Černý pavouk založil ostravský majitel antikvariátu Jiří Oravec, organizačně řídili výstavy a akce v Černém pavouku například Ivo Kaleta, Vladislav Holec či Jiří Hanus přezdívaný Floyd. A nad Černým pavoukem sídlil skautský oddíl Jedenáctka.

„Hned po otevření byl Černý pavouk jen taková holá místnost, kde se pily lahváče a na záchod se chodilo do dvora. Byl to opravdu spontánní podnik, který se postupně přetvořil a legalizoval v normální hospodu s pódiem pro divadlo i živou hudbu, výstavními prostory a byl v něm i knižní antikvariát. Ale nám ten klub prostě vyhovoval, protože vznikl vlastně na zakázku ostravských umělců, “ líčí Ivan Motýl.

Ivan Motýl v roce 1984, uprostřed, s bratrem Petrem (vlevo) a Hanou Volkovou. Foto: Archiv Ivana Motýla

Do Černého pavouka také začali jezdit umělci z Prahy, několikrát tam byl Ivan Martin Jirous, vrcholem existence Černého pavouka bylo vydání monografie V srdci Černého pavouka od spisovatele a představitele českého undergroundu Milana Kozelky.

„To je dodnes nepřekonané dílo o Stodolní a dobře ukazuje, jaký byla tato ulice na přelomu tisíciletí a hlavně Černý pavouk pro Ostravu kulturní fenomén. Milan Kozelka seděl u Černého pavouka asi rok a pak vydal skvělou knihu, která zároveň mapuje kulturní podhoubí a atmosféru Ostravy té doby,“ říká Ivan Motýl.

Černý pavouk byl nejlepší, říká básník Ivan Motýl

Kromě mnoha vystoupení literátů však zažil Černý pavouk i spory vydavatelů dvou konkurenčních literárních časopisů Landek a Modrý květ. „My jsme se dokonce v Černém pavoukovi i jednou servali jako někde v dobách expresionismu v Berlíně, kdy jedna literární skupina štvala proti druhé. Ale to se prostě v literárním světě někdy děje,“ krčí Ivan Motýl s úsměvem rameny.

Přestože Černý pavouk vydržel v provozu nakonec pouze nějakých osm let, zapsal se nesmazatelně a intenzivně do podvědomí mnoha kultury milovných návštěvníků Stodolní ulice. Ivan Motýl říká, že pro něho jako pro literáta byl Černý pavouk nejpodstatnějším podnikem ve Stodolní ulici.

„Byl jsem tam moc spokojený. Ostatní kluby, které pak na Stodolní vznikaly jako houby po dešti, už nás moc nezajímaly, byly to často spíše kluby hudební. Ty kluby totiž vznikaly strašně rychle. Když jsem viděl někdy po roce 2000 seznam hospod a klubů na Stodolní, tak jsem nevěřil vlastním očím. Vznikly jich tam desítky. A až nad tím seznamem jsem si uvědomil, že jsem tak ve tři čtvrtině z nich ani nikdy nebyl. Nebo si to nepamatuju,“ říká ostravský publicista a básník, který prožil na Stodolní ulici své dětství i vznik prvních legendárních klubů.