Perun v odboji. Veslaři zemřeli v koncentračním táboře, jednoho zastřelili na Pustevnách

Přestože řeky Odra a Ostravice protékající průmyslovou Ostravou bývaly hodně znečištěné, působily na nich od konce 19. století veslařské kluby. O historii českého veslařského klubu Perun zpracovala oceněnou středoškolskou práci studentka Gymnázia v Ostravě-Hrabůvce Kateřina Michálková.

Její práce zahrnuje historii klubu v letech 1893 až 1953 a my se dnes seznámíme s tím, jak klub Perun působil v období druhé světové války po ní. V té době se už život veslařů klubu Perun Ostrava prolínal s činností České obce Sokolské.

Společnost Perun. Veslaři v průmyslové Ostravě si dali do názvu jméno slovanského boha hromu, bouře a deště 13/04/2024

„Pozastavila jsem se u tří členů klubu, kteří nepřežili okupaci republiky jako účastníci protinacistického odboje. Bohumila Karla Jungmanna zatklo gestapo v rámci takzvané Sokolské akce, Vladislav Martiňák se za války přidal k 1. partyzánské brigádě Jana Žižky a Josef Konečný byl neprávem obviněn ze spolupráce s ilegální politickou organizací.

Svou prací tedy mladá studentka uctila památku bývalých perunských odbojářů, kteří byli umučeni nacisty za druhé světové války. Dokumenty o jejich životech nalezla v ostravském městském archivu a Vojenském ústředním archivu v Praze. V závěrečné části své práce pak zpracovala poválečná léta klubu, kdy po požáru bývalé loděnice museli celý areál loděnice na Odře znovu vystavět.

Loděnice Perunu se staly před válkou magnetem pro Ostravany

Před druhou světovou válkou se Veslařský klub Perun Ostrava rozrůstal finančně, rostl však i počet jeho členů. Vznikaly další kluby a moravské kluby se osamostatňovaly od pražské centrály. To vedlo postupně k vytvoření nejdříve takzvaného „Sdružení veslařských klubů na řece Odře“ a po připojení ostatních moravských klubů vzniklo „Sdružení moravskoslezských veslařských klubů“.

Nezávislost na pražské centrále vedla k větší spolupráci moravských klubů, což se projevovalo v pořádání nových závodů a regat.

Klub Perun měl na rozdíl od současnosti plně funkční restaurační prostory, které hlavně v létě navštěvovalo mnoho zákazníků. Odra a Landek, tyčící se na protějším břehu řeky, byly oblíbenou destinací pro obyvatele města Ostravy, kteří si chtěli odpočinout, a udělat si rodinnou vycházku v přírodě. A tak se nemůžeme divit, že častou zastávkou byly i restaurace u vody právě ve veslařském klubu Perun a v nedalekém ČVK Odra Hrušov. Mnohé veslařské regaty a závody tím přilákaly další návštěvníky. Získané finance tak pomohly klubu zvládnout časy velké hospodářské krize.

Odra se stala hraniční řekou mezi Německem a Československem

Přišla však Mnichovské dohoda v roce 1938, která se podepsala na sportovním životě v Ostravě a zdejším veslařství. Řeka Odra se totiž stala novou hranicí mezi Československou republikou a Německou říší.

V září roku 1938 se kvůli tomu rozpadl první veslařský klub, nazývaný Slezský veslařský klub Bezruč. Tato událost byla pouze předzvěstí krušných časů plných nejistoty a změn, nejen pro perunské veslaře. Na druhou stranu to byly právě kluby veslařů perunských a hrušovských, které po zastavení činnosti SVK Bezruč převezly vybavení lodního parku na svá místa působení a záhy si je mezi sebou rozdělily. „Byla velká škoda, kdyby se bývalého klubu veslařské vybavení nechalo na pospas osudu, či ležet ladem,“ vysvětluje autorka práce Kateřina Michálková.

Protižidovské zákony znamenaly změny ve vedení klubu

Nové antisemitistické opatření za takzvané druhé republiky a v Protektorátu Čechy a Morava měly dopad na personální změny ve výboru, neboť někteří bývalí členové již nemohli do tohoto klubu docházet kvůli svému židovskému původu či vyznání.

„Členové Perunu nechtěli činnost klubu zcela zastavit, proto se i přes kamarádské vztahy s bývalými členy a možný vnitřní nesouhlas musel klub řídit novými rasovými zákony,“ uvádí studentka. „Z nepotvrzených zdrojů jsem se dozvěděla, že klub Perun ve své loděnici dokonce chvíli v období druhé světové války ukrýval partyzána, to ale bohužel nemohu potvrdit, ani vyvrátit.“

Jisté však je, že se i v těchto těžkých chvílích snažili členové udržovat chod klubu, pořádali závody, členské schůze a různé jiné akce. Takto si veslaři Perunu zachovávali svou národní hrdost. „Originálních dokumentů, týkajících se v daném období pouze klubu Perun Ostrava, je velmi málo, proto jsem se snažila vyhledat spíše jednotlivé příběhy bývalých členů klubu, kteří se konce války nedožili,“ uvádí Kateřina Michálková.

Pozdravem „Vlasti zdar!“ se snažil uchlácholit protektorátní úřady

Přesto studentka při svém pátrání nalezla i jeden dokument, který je lehce v rozporu od její teorie „odbojářského“ klubu. Jedná se o odpověď klubu na dopis z Presidia policejního ředitelství v Moravské Ostravě, 26. srpna 1940, ve kterém se píše, že pokud má Perun nějakého člena německé národnosti, má se stát ryze německým spolkem s německou jednací řečí a za tímto účelem má také změnit a upravit stanovy spolku.

Nový předseda klubu Antonín Neuherr, který po začátku okupace převzal předsednictví po Janu Čákrtovi, který se funkce sám vzdal, policejnímu ředitelství odpověděl: „K vašemu přípisu ze dne 26. srpna tohoto roku sdělujeme Vám, že náš klub nemá žádného člena německé národnosti, takže upozornění ohledně jednací řeči v jazyce německém a německými úřady a podniky a jakož i změny stanov nepřichází v úvahu. S pozdravem Veslařský klub Perun, Vlasti zdar!“.

Právě pozdrav „Vlasti zdar!“ se stal za Protektorátu Čechy a Morava jakousi uctivou odpovědí podporující tehdejší nastolený režim a nacismus. „Přestože tedy odpověď byla odmítavá, slova „Vlasti zdar!“ už příliš „národní charakter“ klubu Perun nepotvrzují,“ míní mladá badatelka. Ovšem domnívá se také, že toto zakončení mělo spíše zmírnit odmítavou odpověď klubu a „uchlácholit“ úředníky. „V dnešní době si lidé možná ani neuvědomují problematiku tehdejší doby, kdy pouhá nelibost k režimu mohla vést k naprosto devastujícím následkům,“ dodává mladá badatelka.

Někteří členové Perunu se zapojili do odboje

Někteří členové Veslařského klubu Perun Ostrava se rozhodli přímo zapojit k odporu proti režimu. Bohužel za to často zaplatili i svými životy. Mnozí z těchto zesnulých se stali oběťmi krutostí nacistů a zemřeli daleko od svých rodišť, domovů a milovaných v takzvaných „táborech smrti“.

Kateřina Michálková nalezla i seznam těchto osob: Václav Dědek (*18. března 1894–21. prosince 1942), Ladislav Martiňák (*16. září 1919 – 23. dubna 1945), Alois Procházka (*3. června 1917, zemřel někdy v roce 1942), Jiří Novák (*24. listopadu 1925, zemřel někdy v roce 1945), Bohumil Jungmann (*27. dubna 1898 - 13. května 1942), Josef Konečný (*4. února 1899 – 12. května 1945), Alois Křístek (*19. června 1895 – 18. září 1942) a Anděla Čajková (*9. ledna 1898, zemřela někdy v průběhu války).

Více informací se jí však podařilo vyhledat pouze o třech z těchto zesnulých členů, a to o Bohumilovi Jungmannovi, Vladislavovi Martiňákovi a Josefu Konečném.

Hrdý Sokol Bohumil Karel Jungmann

Prvním z odbojářů byl Bohumil Karel Jungmann. Narodil se do české věřící rodiny Jakubovi Jungmannovi a Petronille Jungmannové dne 27. dubna 1898 v Ostravě-Přívoze. On sám uvedl do záznamů v dospělosti nevěřící. Pracoval jako kominický mistr.

V roce 1940 se oženil s Helenou Jungmannovou. Ještě před válkou roku 1929 se jim narodila dcera Věra Marie Helena Jungmannová. Dne 12. srpna 1941 se poté stal také otcem ne jednoho, nýbrž dvou zdatných kluků. Dvojčata se jmenovala Petr a Pavel Jungmannovi.

Jungmannovi patřili do střední vrstvy obyvatelstva. Bohumil Jungmann působil ve svém volném čase jako starosta tělovýchovné jednoty Sokol Moravská Ostrava-Přívoz I., což se mu právě za okupace stalo osudným. Ze soupisky vůbec prvních členů Perunu víme, že už jeho otec Jakub Jungmanna v klubu působil. Možná by také Bohumil přivedl své potomky do Sokola a Perunu, avšak válečné časy tuto krásnou myšlenku zcela rozdrtily.

V říjnové noci nacisté provedli zátah na Sokoly

Okupační správa protektorátu Čechy a Morava dne 12. dubna 1941 činnost Sokola výnosem podepsaným Karlem Hermannem Frankem „pozastavila“. Toto opatření mělo zabránit protinacistické aktivitě v těchto spolcích. Po odvolání „umírněnějšího“ říšského protektora Konstantina von Neuratha a příchodu Reinharda Heydricha se situace na území Protektorátu v mnohém vyostřila.

Snaha o potlačení a rozdrcení odporu sokolských organizací se završila v noci ze 7. na 8. října 1941, kdy nacisté provedli v celém protektorátu zátah na důležité představitele, náčelníky a předsednictvo Československé obce sokolské. Vyvrcholila tak takzvaná „Sokol Aktion“.

Gestapo této noci pozatýkalo kolem patnácti stovek členů Sokola. Gestapo mělo přesné a předem sestavené seznamy lidí a samotná akce byla velmi systematicky a organizačně promyšlená tak, aby oslabila strukturu Československé obce sokolské (ČOS). O čtyři dny později pak byla tato organizace úplně rozpuštěna a její majetek okupanti zabavili.

Zemřel ve dvaačtyřicátém v Osvětimi na spálu

Bohumil Jungmann byl jeden z mnoha zatčených hodnostářů ČOS. Gestapo ho zatkla v Přívoze 8. října 1941. Jako politického vězně ho převezli do věznice v Brně na Veveří.

„Přemýšlím o těžkostech po Bohumilově zatčení. Jeho manželka byla žena v domácnosti se dvěma dvouměsíčními chlapci, což pro ni muselo být velmi náročné, jak psychicky, tak fyzicky. I přes riziko uschovala cenný majetek spolku Sokol, čímž ho uchránila před konfiskací. Po konci války jej spolku vrátila,“ uvádí Kateřina Michálková.

Foto: Archiv města Ostravy

Koncem listopadu téhož roku byl B. K. Jungmann převezen do koncentračního tábora Auschwitz v Osvětimi, kde zemřel 13. května 1942 na spálu. „Přesný důvod úmrtí známe díky jeho přeživšímu spoluvězni Karlu Čejkovi, který tyto doklady po válce potvrdil,“ upozorňuje autorka práce.

Už dne 12. září roku 1946 prezident Československé republiky Edvard Beneš udělil B. K. Jungmannovi Československý válečný kříž „in memoriam“, dokument podepsal pozdější prezident a tehdejší brigádní generál Ludvík Svoboda.

Vladislav Martiňák byl úspěšný veslař

Dalším odbojářem z řad bývalých členů klubu Perun byl Vladislav Martiňák, narozený 6. března 1919 v Přerově. Zemřel jako partyzán v Beskydech až v dubnu 1945, kdy už na Ostravu táhla Rudá armáda spolu s tankisty 1. čs. armádního sboru a tři dny předtím, než rudoarmějci za těžkých bojů osvobodili Opavu a další obce na Opavsku.

Vladislav Martiňák se narodil se Marii Martiňákové na Horní Bečvě, za svobodna Vaníčkové a Ondřeji Martiňákovi. Vyznáním byl katolík.

Byl úspěšný veslař, ostatně o tom svědčí například výroční dokument: „Vážení přítomní. Letošní sportovní činnost vyvíjela se výhradně v rámci Sdružení Veslařských klubů na řece Odře. V první části, v jarních gigových závodech pořádaných v květnu R. C. Oderhortem v Hrušově dobyli naši závodníci tři vítězství, a to v gigu dorostu v sestavě Orlita Jos., Martiňák Lad., Havránek Mir., Stančák Boh., ve scullu Dreštík Petr, ve schullu dorostu Stančák Bohumil.“

Volnou jízdenku drah využíval i v ilegálním odboji

V těchto letech šťastného mládí však Vladislav Martiňák ještě netušil, co ho v budoucnu čeká. Mladý sportovec se živil se jako lakýrník, malíř a natěrač u Českomoravských drah v Ostravě Přívoze. Bydlel jako svobodný mládenec společně se svou matkou a otcem v Moravské Ostravě. Byl hlavním živitelem rodiny, jeho výplata činila 600 korun.

Podle pamětníků měl díky své práci natěrače a lakýrníka u Českomoravských drah (ČMD) volnou jízdenku, mohl tedy jezdit kdykoliv mimo Ostravu. Takto dokázal sehnat mnoho různých potřebných věcí, které v dané době nebyly v Ostravě k dostání. Později tuto výhodu často využíval k odbojářské činnosti. Díky tomu byl napojen na tehdejší ilegální organizaci ČMD v Ostravě-Přívoze.

V polovině května 1944 přišel Vladislavovi povolávací list na nucené práce do Německa. On se však rozhodl na nucené práce nenastoupit. U rodičů v Ostravě ale zůstat nemohl. Bylo jisté, že by ho zde našlo gestapo, a navíc v domě jeho rodičů bydlely čtyři německy mluvící rodiny. „Ukázalo se to jako velmi moudrý krok, neboť se z pamětí jeho matky dozvídáme o několika neohlášených „návštěvách“ gestapa v jejich bytě. Příslušníci gestapa ho tam hledali,“ uvádí Kateřina Michálková ve své práci.

Ukryl se na Prostřední Bečvě a spojil se s partyzány

Trvalý úkryt našel Vladislav Martiňák u Josefa Vojkůvky na Prostřední Bečvě. Tam se také později seznámil s partyzánem Karlem Žalským, který uprchlíka po určité době zasvětil do ilegální činnosti. Vladislav se tedy stal rovněž partyzánem a dne 15. května roku 1944 se napojil na I. partyzánskou Brigádu Jana Žižky.

Tato partyzánská skupina byla největší vojenskou jednotkou, která vedla partyzánský boj proti německým okupačním jednotkám v prostoru Protektorátu Čechy a Morava v období druhé světové války. Do jejich činnosti patřila celá řada promyšlených sabotáží, které měly oslabovat nacistickou okupaci, například šifrování informací, ničení bojové techniky a další akce. Jednalo se tehdy o spojení partyzánů z Moravských a Slovenských Beskyd, které mělo sílu 350 až 400 mužů.

Partyzánům pomáhali obyvatelé beskydských obcí na Bečvě

K partyzánům se postupně přidávali pronásledovaní lidé, ukrývající se v okolí Beskyd, například parašutisté provádějící operace s krycími názvy, například skupin Carbon, Clay, Potash či Wolfram, nebo uprchlí ukrajinští a sovětští zajatci. Štáb partyzánského oddílu přísně zapovídal a stíhal okrádání vesnického obyvatelstva, nebo násilné chování vůči němu. A tak s partyzány sympatizovali a často jim i pomáhali obyvatelé z obcí Horní, Prostřední a Dolní Bečvy.

Zásobování zbraněmi, potravinami a oděvy, bylo totiž samozřejmě velmi složité. Sehnat dostatek potravin a spotřebitelského zboží bylo skoro nemožné, protože značná část výroby v Protektorátu směřovala na konci války do Německa, nebo přednostně pro německé obyvatele a vojáky.

Partyzánům navíc museli místní lid dopravit veškeré potraviny do úkrytu tak, aby za sebou nezanechali stopy a gestapo nemohlo partyzány vypátrat nebo dohledat. Partyzáni také část zásob, především zbraně a oblečení, získávali útoky na nacistické jednotky a pro zásobovací účely vytvořili speciální takzvanou zásobovací četu.

Uprchlík sháněl jídlo, náboje, granát, baterie do vysílaček

Vladislav Martiňák se stal podle dostupných informací členem jedné z takových čet. Specializoval se na shánění jídla, nábojů, falešných legitimací, granátů, oblečení, obuvi, či baterií nebo dynam. Při výpravách se stavoval i domů k rodičům, aby je ujistil o svém zdraví a získal často pro partyzány jídlo, oblečení, nebo novou obuv. Jeho otec totiž jako skladník dostával novou pracovní obuv.

Přestože autorka práce o historii klubu Perun žádné zmínky o Martiňákově působení v žádných publikacích nenašla, vlastnoručně jí činnost potvrdil Karel Žalský ze Slaného, který byl zpravodajským důstojníkem 1. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky. Také Martiňákovi spolubojovníci Jan Bil, Jan Růžeka Krištof Josef po válce písemně potvrdili jeho účast na partyzánském odboji.

Komunikace mezi jednotlivými oddíly fungovala radiotelegraficky. Při jednom z přechodů z Moravské Bečvy na Slovensko a zpátky se však partyzánům poškodila vysílačka. Někde v pohraničních horách se od skupiny odtrhl mladý partyzán, který s sebou nesl dynamo, důležitý článek vysílačky, sloužící k výrobě elektrické energie. A právě on se zřejmě dostal do rukou“ nacistům.

Syn k rodičům do Přívozu přinesl pistoli a granát

Karel Žalský vzpomíná, že po přechodu brigády Jana Žižky ze Slovenska zpět na Moravu a Bečvy partyzáni pozbyli pro svou vysílací stanici dynamo.

„Dostal jsem za úkol za každou cenu dynamo opatřit, což trvalo dva dny. Ihned jsem prostřednictvím pana Vojkůvky navázal spojení s Martiňákem, který pro nás potřebné dynamo opatřil. Dále opatřil také náboje do pistolí a potravinové lístky a to během jednoho týdne,“ popsal Karel Žalský.

Martiňák nejenže obstarával potřebné zboží, ale také spojoval partyzány brigády Jana Žižky s odbojáři ČMD Ostrava Přívoz. Přesné okolnosti jeho smrti se však Kateřině Michálkové nepodařilo dohledat. Výpovědi svědků ale hovoří jednoznačně. Před odchodem do Beskyd navštívil onoho dne v poledních hodinách své rodiče.

Marie Martináková píše: „Můj syn v dopoledních hodinách k nám přinesl pistoli na deset ran a ruční granát, které během dopoledne někde obstaral. Snad od železničářů Ostrava-Přívoz. My jsme se ho na nic neptali, protože nám jednou říkal, že čím méně toho víme, tím lépe.“.

Smrt našel na Pustevnách pod zvoničkou

Ve večerních hodinách dne 19. dubna roku 1945 postřelila šestadvacetiletého Vladislava Martiňáka nacistická hlídka na Pustevnách pod Zvoničkou. Zemřel na místě. Příčina smrti je v úmrtním listě uvedena jako „střelná rána přes pravé rameno nad hrudníkem do břicha“.

Vladislav Martiňák dostal posmrtně „In memoriam“ pamětní medaili k 20. výročí SNP. A partyzán Karel Žalský napsal o smrti mladého partyzána: „Tím naše brigáda ztratila velmi obětavého spolupracovníka, který neznal chvíle oddechu a všemi silami svého mladého a nadějného života se podílel na porážce okupantů a fašismu, za lepší a svobodné Československo. Budiž čest jeho památce, která zůstane navždy v srdcích našich poctivých vlastenců!“.

Josef Konečný přišel o obě manželky

Důležitou součástí politiky nacistů v Protektorátu Čechy a Morava bylo udržovat občany ve stálé nejistotě spojené se strachem a nedůvěrou k bližnímu svému. To mělo vést k menšímu odporu proti režimu a konečnému přijetí okupační správy.

Dnes můžeme s jistotou říct, že i přes veškeré snahy o potlačení národního cítění existovali odvážlivci, kteří svými činy dodávali mnohým tolik potřebnou naději a soudržnost. Důkazem toho je i příběh Josefa Konečného, který byl naplněn lidskostí a nadějí v lepší budoucnost.

Josef Konečný se narodil dne 4. února 1899 v Náměšti nad Oslavou na Třebíčsku Karlovi a Josefě Konečným. V dospělosti dne 16. srpna 1920 nastoupil do roční povinné vojenské služby a poté se stal vojákem v záloze. Josef se ve svém životě dvakrát oženil, obě manželství však skončila tragicky. Jeho první manželství bylo ukončeno smrtí jeho „drahé polovičky“, ve druhém zemřel on sám.

O rok později se znovu oženil, a to s o třináct let mladší Hedvikou Konečnou-Ševců. Po svatbě se spolu přestěhovali do Ostravy. Josef zde pracoval jako zámečník a stal se jedním z vedoucích představitelů spolku Sokol v Přívoze.

Zatkli ho za velezradu, ale on si jí nebyl vědom

Po „pozastavení“ činnosti Sokola 12. dubna 1941 a vlně zatýkání vedoucích představitelů nebyl samotný Josef Konečný dopaden či stíhán. Přesto se rozhodl riskovat a pomáhat perzekuovaným rodinám. Veškerá jeho snaha se však zhroutila dne 5. prosince 1942, kdy ho zatklo gestapo. Obvinění znělo „Příprava velezrady“.

Byla to pouhá záminka pro jeho zatčení. Gestapo si pro Josefa Konečného přišlo, když jeho jméno padlo z úst jistého Lakosila, kterého vyslýchalo gestapo. Josef Konečný měl podporovat KSČ a to tím, že přispěl pěti až deseti korunami a uspořádal sbírku na podporu ženy zatčeného komunisty Trojanovského. Sám si však přitom nebyl vědom svého ilegálního činu.

Podpořil jen rodinu bývalého spolupracovníka

Po zatčení gestapo Josefa Konečného od 5. prosince 1942 mučilo v brněnské věznici. V německých spisech lze najít i jeho „doznání“, které při výslechu učinil. Konečný přiznal, že finančně podpořil rodinu svého bývalého spolupracovníka Trojanovského, doznal se také k uspořádání sbírky za tímto účelem. Ve svém doznání vysvětluje, že v práci bylo běžné si mezi kolegy finančně vypomáhat. Nevěděl však, že Trojanovský byl vězněn státní policií ani to, že se hlásil k ilegální KSČ.

Foto: Archiv města Ostravy

Navíc ke sbírce na podporu jeho ženy bylo nutné získat souhlas z vedení podniku, které navíc dostal. Nejednalo se tudíž vlastně o protinacistickou činnost, protože se při ní nerozdávaly žádné tajné letáčky ani nic podobného. V době Protektorátu však byla činnost KSČ oficiálně zakázána, tudíž se stala ilegální, a komukoliv, kdo by s touto organizací spolupracoval, hrozilo zatčení.

Zemřel při pochodu smrti z Buchenwaldu. Zastřelili ho

Svou výpovědí Josef Konečný podpořil vyšetřovatelovu verzi o konspirační soudržnosti mezi členy ilegální KSČ. V této době se považovala i pouhá pomoc rodinám politických vězňů zatčených za velezradu, tedy za určitý druh odporu a podporu odboje.

Konečný byl dne 10. ledna 1943 převezen do koncentračního tábora Auschwitz v Osvětimi. „O jeho věznění toho bohužel mnoho nevíme. Mezi dokumenty, které se dochovaly z jeho života, patří vězeňská fotografie a informace o jeho převozu do koncentračního tábora Buchenwald, pocházející z 23. července 1943.

Josef Konečný nakonec zahynul při pochodu smrti z Buchenwaldu do Gory. Dle výpovědi svědků byl zastřelen. Na žádost jeho manželky Hedviky ho úřady 19. dubna 1945 prohlásily za mrtvého.

Nacisté jim zničili lodě a odvezli cennější majetek

Pojďme si nyní díky badatelské práci gymnazistky Kateřiny Michálkové přiblížit poválečná léta veslařského klubu Perun Ostrava.

Po druhé světové válce zažil klub renesanci. Po zrušení Sokola se mnoho jeho cvičenců přesunulo do Perunu a oba tyto spolky se vlastně spojily. Klub Perun se tak v letech 1948 až 1951 stal jedním z oddílů TJ Sokol Přívoz, nazvaný Sokol Ostravsko-karvinské elektrárny.

Areál loděnice byl po válce značně poškozený. Pamětníci vzpomínali, že před koncem války dali nacisté rozkaz zničit veškeré lodě, včetně těch vlastněných Veslařským klubem Perun Ostrava, aby zpomalili postup Rudé armády přes řeku Odru. Nacisté také nechali odvézt všechen cennější a potřebný majetek loděnice, kupříkladu psací stroj.

Po válce veslaři ihned zvelebovali loděnici

První povalečná schůze výboru Veslařského klubu Perun se uskutečnila už 21. května 1945 v 19 hodin. Zúčastnilo se jí 16 členů výboru, a mnoho dalších členů klubu. Společně uctili památku padlých hrdinů a vzdali čest „presidentu Dr. Edvardu Benešovi, Rudé armádě a maršálu Stalinovi.“.

Výbor klubu už tehdy navrhl přístavbu loděnice a vybudování nových šaten. „Můj pradědeček Madyda senior navrhl výrobu a využití nového voru. Diskutovalo se také o vizi a fungování klubu v budoucnosti. Funkci předsedy klubu zaujímal nadále pan Neuherr,“ uvádí studentka Gymnázia v Ostravě-Hrabůvce Kateřina Michálková.

Na další schůzi klubu začátkem června 1945 v 19.00 hodin naplánovalo vedení nezbytné úpravy a opravy loděnice, výstavbu hřiště na louce v Petřkovicích, kterou si veslaři pronajali od Vítkovických dolů. Výstavba nových šaten a klubovny už byla v chodu.

Veslaři slavnostně zahájili první poválečnou sezónu

První veslařská sezóna Veslařského klubu Perun Ostrava v poválečném Československu začala 8. července roku 1945. Při té příležitosti se konala i velkolepá akce, na niž vstupné činilo 10 Kč. Na místě bylo občerstvení a zábava, chyběla však živá hudba.

Hospodaření Perunu bylo od počátků poměrně dobré. Ke dni 24. září 1945 měl klub na kontě 81 tisíc korun, což byl neuvěřitelný stav vzhledem k faktu, že právě skončila válka. Soudní znalec odhadl majetkové poválečné škody na neuvěřitelných 148 400 Kčs.

Členská základna se však zmenšila. Jeden zápisů členské schůze popisuje, že kapitán, tedy trenér, blahopřál všem odcházejícím studentům a vojákům, kteří klub opouštěli.

Perun se přejmenoval na Sokola

Politické události roku 1948 se na fungování klubu zásadním způsobem nepodepsaly. Klub byl ryze sportovního a volnočasového charakteru a na rozdíl od jiných sportovních klubů se nijak nezabýval politikou. „Nenašla jsem v záznamech žádného člena klubu, který by měl závažné problémy s komunistickým režimem. Samozřejmě vím, že i kdyby nějaké problémy u jednotlivých členů existovaly, nemyslím si, že by o tom představitelé klubu a výboru psali do klubových záznamů,“ míní autorka práce o historii veslařského klubu Perun Ostrava.

Při sjednocení tělovýchovy a sportu roku 1948 se klub Perun zařadil oficiálně pod Svaz tělovýchovné jednoty Sokol Přívoz I. A tím se přejmenoval na Sokol OKE Ostrava.

Po roce 1948 bylo členění bývalého Veslařského klubu Perun velmi složité. Sportovní veslování se totiž do tehdejší tělovýchovy a sportu velmi špatně zařazovalo.

V roce 1951 se oddíl zařadil pod TJ Vítkovické železárny a strojírny Klementa Gottwalda, která roku 1953 nechala přejmenovat všechny k ní náležící tělovýchovné jednoty včetně veslařského klubu na Baník VŽKG. Po zařazení k Baníku VŽKG se členská základna klubu rozrostla o nové členy, neboť samotné železárny založily a následně sloučily s bývalým Perunem svůj veslařský klub.

Stará loděnice veslařům shořela

Rok 1952 začal pro Veslařský klub Perun velmi žalostě. Dřevěná budova loděnice včetně šaten vystavěná v roce 1947 až 1948 totiž kompletně shořela. Také veškeré lodní vybavení tento požár nenávratně poškodil. Opět se však projevila soudržnost klubu.

V zimě mezi lety 1952 a 1953 veslaři z bývalého klubu Perun vytvořili plán výstavby nového areálu a budov loděnice, který měl stát na identickém místě bývalé shořelé budovy. Veslaři pomohli vybudovat základy budovy, stavbu financovaly VŽKG, pod které Perun spadal. Stavaři pak s veslaři vystavěli nové objekty loděnice za pouhé dva měsíce.

Na nákup nových lodí pak využili finanční podporu od Státního úřadu tělovýchovy a sportu v Praze, která činila 150 tisíc korun.

Z klubu Perun vzešla i reprezentantka Jindřiška Dubová

Po výstavbě nového zázemí klub zaznamenal velký rozvoj jak ve veslařské základně, tak při úspěších jednotlivých veslařských posádek.

Po příchodu nového kapitána, tedy trenéra, Štěpána Mitky se začínal uplatňovat nový model trénování veslařů. Začalo se přecházet na fyzicky náročnější tréninky. Pořádaly se také lyžařské tréninky, aby veslaři získali v zimě lepší kondici. A na vodě začínali trénovat už od prvního jarního dne, tedy od 21. března, což bylo přelomové.

S tímto tvrdším tréninkovým režimem začínali ostravští veslaři sklízet zasloužené ovoce. V roce 1952 se jejich čtyřka kvalifikovala a následně získala páté místo čtyřky na mistrovství republiky v Roudnici nad Labem. A Jako oddíl byl klub zařazen na 10. místo nejlepších veslařských oddílů v zemi. Z bývalého klubu Perun také vzešla v té době velmi význačná veslařka Jindřiška Dubová, která se později dostala i do reprezentace.