Nejnovější zprávy: Nemocnice zatěžují senioři s covidem. Nepotřebují hospitalizaci, ale domovy je nechtějí vzít zpět Slavný tenisový šampion začínal jako sběrač míčků. Poznáte ho?

Společnost

Zažil bombardování, černou Ostravu, domem mu prošly tři armády. Jsem patriot, říká Jaroslav Kopáček

Kdo tohoto pána potká v historickém centru Ostravy, může být až překvapen jeho vytříbeným chováním a pozoruhodnou elegancí.

Foto: Petr Broulík a archiv Jaroslava Kopáčka

„Jsem emeritní profesor Vysoké školy báňské,“ představí se dobře naladěný muž v padnoucím vycházkovém obleku. Možná bude v ulicích korzovat se svou paní, stejně příjemně a elegantně působící.

Před rokem byl profesor Jaroslav Kopáček oceněn na strojírenském veletrhu v Brně Zlatou medailí jako jedna z nejvýraznějších osobností oboru hydrauliky a pneumatiky u nás, má za sebou podíl na řadě projektů v tomto oboru.

Ve svých úctyhodných 89 letech stále aktivně působí na VŠB − Technické univerzitě v Ostravě, dlouhá léta působil v České vědeckotechnické společnosti.

A když si s ním poté třeba v kavárně Národního domu sednete na kávu a začnete si s ním povídat, překvapí vás tento velký patriot coby skvělý vypravěč i pozorovatel života i historie Ostravy v posledních osmdesáti letech.

Jste rodák z Ostravy nebo jste sem přišel jako mnozí jiní v době jejího rozkvětu?
Narodil jsem se v krajské porodnici v Ostravě-Vítkovicích. Můj otec pracoval jako strojník na šachtě Doubrava za Orlovou, která patřila k Wilczkovým dolům. Tam jsme bydleli v typické hornické kolonii do osmatřicátého roku, kdy toto území v září 1938 zabrali při německém okleštění republiky násilně Poláci.

I budoucí profesor si v dětství hrál na vojáky, aby se pak, za pár let na konci války, setkal s příslušníky tří různých armád. Foto: Archiv Jaroslava Kopáčka

K nám přišli tehdy polští vojáci a tatínkovi nakázali: „Niech sie pan vynoszi do čtyřiadvaceti hodin.“ Tak nás tedy odlifrovali. Otec dostal práci tady v Hrušově na dole Ida a my jsme tehdy asi tři čtvrtě roku museli bydlet u babičky a dědečka, kteří žili v hornické kolonii Hlubina u vysokých pecí. Poté jsme získali v Hrušově byt, kde potom otec zemřel ve čtyřiačtyřicátém po dlouhé těžké nemoci.

Zažil jste jako chlapec bombardování Ostravy, tedy spíše Vítkovických železáren?
Tak to vám řeknu přesně, jako to říkal ten kapitán v Černých baronech (usměje se). Zažil jsem jich více, protože Američané provedli na tehdy pro Němce pracující podnik Vítkovické železárny mnoho náletů. Například o uhelných prázdninách v zimě na přelomu let 1944 a 1945, kdy jsme bydleli vždy v sobotu a neděli u babičky v kolonii Hlubina.

Na zahradě v Doubravě v hornické kolonii. Foto: Archiv Jaroslava Kopáčka

Za kolonií byl kryt pro dělníky, kteří pracovali naproti v rourovně Vítkovických železáren. Byl to do určité hloubky vybetonovaný a přesypaný prostor, aby dělníci, když začne americké bombardování, mohli z rourovny do krytů utéci a tam přečkat americké bombardování. Tam jsem několikrát viděl z nebe padat nejdříve ty stříbrné pásky…

Stříbrné pásky?
Ano, Američané pouštěli při náletech z doprovodných letounů dlouhé staniolové pásky, dnes bychom řekli alobalové pásky, které rušily radary. Od těch pásek se paprsky radaru odrážely a to komplikovalo dělostřelcům zaměření bombardérů.

Pak se rozječely sirény…
My jsme s babičkou, dědečkem, tetou a čerstvě narozenou sestřenicí šli na druhou stranu, než byly železárny. Tam, v Hlubinské ulici, která začínala u jámy Hlubina, byly červené cihlové domy, říkalo se jim kasárna a sloužily často jako bydlení pro dojíždějící pracovníky a horníky. Měly mohutné sklepy, z nichž byly vytvořené protiletadlové kryty. Do nich jsme se schovali. Dobře si pamatuji detonace a výbuchy v železárnách, které v krytech doznívaly. Mám to stále před očima, pamatuji si to velmi živě, jak se všechno při bombardování třáslo. Jenomže tehdy to bombardování železáren nedopadlo vůbec dobře.

Co se stalo?
Americké bomby nezasáhly jenom železárny, ale několik bomb bohužel spadlo i na ten kryt pro zaměstnance poblíž železáren. Zahynuly v něm desítky dělníků, kteří se tam běželi schovat. To je můj velmi konkrétní zážitek, protože když bombardování skončilo, tak mne dědeček ze sklepa vyvedl a šli jsme se k tomu zasaženému krytu podívat. Pamatuji si mrtvé a krátery po výbuších bomb. Dodnes to mám před očima. Hodně se píše o americkém bombardování centra Ostravy v srpnu 1944, ale o těch u Vítkovických železáren moc ne.

Nevzal vás dědeček i do centra města dříve, po velkém bombardování Ostravy v srpnu 1944?
Ano, viděl jsem po tom bombardování jakotřináctiletý kluk tu spoušť, mám to vizuálně před sebou: zbořený obchodní dům Rix, bombami poškozené Lauby a zasažená německá škola za kostelem. Tam jsme však jen s dědečkem obhlíželi trosky, nezažil jsem tam to bezprostřední bombardování jako později u Vítkovicických železáren. Zřejmě jsme byli v tom létě u rodičů v Hrušově. Pamatuji si ale ještě dřívější bombardování podniku Rütgers a to jsem opět viděl na dálku z Hlubiny. To byla dehtárna a po bombardování z ní šel hrozivý ohromný černý dým. Ale mám také pár pozoruhodných vzpomínek na osvobozovací boje.

Kde?
Přímo v centru Ostravy. Tam se Rusové soustředili na zachování Říšského, dnes Sýkorova mostu, tedy tenkrát široko daleko jediného přechodu přes Ostravici. A nějakou dobu jejich stíhačky, tedy šturmoviky, prováděly nálety na tento most. Možná, že se do něho i strefili, ale rozhodně se strefili do všeho, co stálo na slezské straně toho mostu. Takže kompletně rozstříleli celou Slezskou Ostravu, ze které dnes zbyla radnice. Pod tou radnicí byl, tam, kde dnes stojí tank a je socha, tenkrát nádherný shluk domů, byla tam restaurace, drogerie, hotel, hned za mostem byla třeba vyhlášená lékárna. A já jsem to dobývání Slezské Ostravy jako mladý kluk pozoroval in natura, protože v Hrušově se toho moc nedělo, tak jsem jel do Ostravy a potuloval se kolem toho bývalého obchodního domu ASO. Když Rusové dělali ty nájezdy na most, tak to bylo samozřejmě o ústa. A viděl jsem všude Rusy, i když mám i trochu chmurné zážitky.

Ostrava po bombardování. Foto: Archiv

Jaké?
Když skončilo osvobozování Ostravy, tak na placu před Novou radnicí vznikl hřbitov padlých rudoarmějců a tam jsem byl i u toho, jak kopali ty hroby a jak ukládali mrtvé. Ale o samotné centrum Ostravy žádné větší boje nezuřily, rudoarmějci a hlavně naši přijeli k Nové radnici celkem volně.

Vnímal jste jako kluk nějak německou okupaci?
Vnímal jsem ji hlavně prostřednictvím uhelných prázdnin, kdy se šetřilo na vytápění škol, kde se topilo ještě od dob Rakouska uhlím v kamnech, a tyto prázdniny jsme měli od listopadu do února, někdy déle, až skončily zimy. Byli jsme doma a moc jsme se neučili. Proto jsem také pobýval u babičky na Hlubině, protože maminka v Hrušově byla nezaměstnaná, byla to vlastně válečná vdova. Sestra byla o dva roky starší a tu totálně nasadili do kantýny na důl Ida. Německého vojáka jsem vlastně nějak ani neviděl, ale vlastně ano. U nás doma. V Hrušově jsme bydleli nad kolonií v jednopatrovém domě takového zámeckého typu, možná to byl i bývalý zámek. Takže jsme měli takový velký byt a před domem byl krásný park s velkým jezírkem, s krápníkovou jeskyní, se vzrostlými topoly a byla tam i nádherně upravená zahrada. Dům měl vlastního zahradníka, služky a vlastního hlídače, který dům v noci obcházel.

No teda. Bydleli jste docela „na úrovni“…
Tatínek byl strojník, odpovídal za všechny stroje v dole, a to bylo tehdy něco jako inženýr. Ostatrně nad námi v tom domě bydlel závodní, tedy ředitel dolu. Když ale matka ovdověla, tak začátkem pětačtyřicátého roku nám do dvou ze čtyř pokojů v bytě nastěhovali německé vojáky. Ale byli to spíše vojáci druhého sledu, takový napůl volkssturm. Takoví staří dědkové, jeden vykládal, že je od Jihlavy a už by byl rád u maminky. Vysedávali u nás v bytě, sem tam přivezli nějaké konzervy, protože za války bylo toho jídla pro civilisty málo a bylo všelijaké. Ti němečtí vojáci byli sice ozbrojeni a i když nebyli nijak zvlášť přátelští, nebyli neagresivní. Potom si pamatuji, že jak Rusové osvobozovali Hrušov a blížili se i k nám, tak ti „naši“ Němci před nimi začali prchat. Dodnes vidím, jak utíkají přes pole k Heřmanicím a Rusové je z té naší zahrady prostě odstřelují jako králíky. No a jak zahnali ty Němce, tak náš dům zase obsadili oni.

To vlastně vaším domem tehdy procházely dějiny…
Doslova (usměje se). Rusové postavili vedle na zahradu polní kanón směrem na Heřmanice, ze kterého ta posádka občas tak legračně vystřelila. To jsme viděli, jak tam ta svítící střela letěla až ke kostelu. A oni se nastěhovali k nám do bytu. Zase dva důstojníci a nějací jejich pucfleci, asi čtyři lidi. Ale zase byli nesmírně přátelští. A občas přivezli rozsekané kusy koně, prasete nebo krávy. „Babuška, tady mjaso“. My jsme měli klasickou kuchyň se sporákem, maminka vždy vytáhla velký hrnec, tam naházeli to maso, a ona jim to maso vařila. A Rusi seděli a vykládali a popíjeli. No, a když válka skončila, tak do třetice se k nám na konci roku 1945 nastěhoval elegantní, neškodný kapitán československé armády. Velel rotě vojáků, která šla obnovovat důl Ida v Hrušově. Vojáci bydleli v takové dřevěné boudě u dolu, ale kapitán u nás. A maminka zase dostávala vojenské konzervy. Takže naším domem prošly tři armády, aniž bychom zažili nějakou agresi, nějaké zatýkání či velké střílení. Akorát jednou…

Co se stalo?
Když Rusové teprve Hrušov osvobozovali, tak se těm pilotům šturmoviků asi moc nelíbil ten náš honosný dům nad kolonií. Tak si ho vzali na mušku a za nízkého letu našemu domu ustřelili střechu. Dvakrát. My jsme byli tenkrát v krytu. Ten byl hodně zajímavý, chodil jsem se potom občas na něj dívat. Hrušov měl na konci kolonie velkou, opravdu velikou haldu hlušiny, kterou tam vyvezli, když se tam hloubila jáma. A v době, kdy začaly nálety na Ostravu, dal závodní vyhloubit do té haldy typicky hornickou štolu do hloubky dvaceti metrů. Nechal ji vydřevit, nad vchod navršit takovou betonovou kouli, takovou jakoby pevnůstku. A když se blížil nálet, tak do toho krytu se šla schovat celá ta kolonie. A tam jsme v pohodě strávili nálety na Ostravu a další cíle.

Ostravě se říkalo a říká „černá“, v posledních desetiletích se město tohoto přídomku snaží zbavit. Jakou jste Ostravu vnímal od dětství vy?
Ostrava mého dětství byla hornická „Hrušovská“, tedy opravdu černá, pro mne znamenala šachty a kolonie. A šíleně smradlavá, protože tam byly i chemické závody Hrušov, které vyráběly kyselinu sírovou, zinkovou bělobu a tak dále. Ale troufám si tvrdit, že jsem to jako dítě moc nevnímal. Až potom, když jsem se přestěhoval do centra Ostravy. Tam ještě těžila Hlubina, Šalamouna a byla tam Karolina se Žofínskou hutí, která měla dvě vysoké pece a koksovnu. Vedle koksovny byl i chemický závod, který využíval koksárenský plyn. Čili tam byl opravdu velký smrad a prach. Tam když se na vysoké peci otevřela kychta, tedy zvon, přes který se zaváží ruda,vápenec a koks, a foukl ten horký vzduch s plamenem, tak to byl opravdu „zážitek“. To byl spad špíny! A představte si, my jsme se s ženou do domu naproti té Karoliny v roce 1961nastěhovali.

Jako asistent na VŠB v roce 1957 byl již plně zaujat svým budoucím celoživotním oborem. Foto: Archiv Jaroslava Kopáčka

Hrůza?
No, tak i tak. Měli jsme krásný výhled na Beskydy. Když jdeme dnes kolem, tak manželka skoro pláče, jak to byl překrásný velký byt, ale dnes by to už byl po zbourání těch starých podniků a výstavbě dnešního Karoliny zcela jiný výhled. Ale když jsme se tam nastěhovali, tak jsme měli vlastně přes ulici plot a hned za ním už byla první velká koksová baterie. Zažil jsem, že jak ten koks vytlačili z pece, tak jej chladili tím, že to pole koksu polévali vodou z hasičských hadic a pak to převezli asi sto metrů tam, kde dnes začíná frýdlantský most. Tam byly třicet metrů vysoké dřevěné chladicí věže a z nich na ten žhavý koks spustili vodu. A tou reakcí z koksu odprskávaly takové šupinky. A to všechno utíkalo v podobě páry ven. To byla dvojnásobná špína. Na tu stranu koksovny jsme otevírali okna jen málokdy. V bytě jsme měli i dva balkony a na nich byla pořádná vrstva prachu, která se ani nedala zametat a my jsme tam ani nechodili.

Tak vypadalo bydlení v šedesátých letech ve vzdálenosti 100 metrů od Žofinské huti. Noční snímek pořídil Jaroslav Kopáček z balkonu svého bytu

To musí být o zdraví v takovém bytě vychovávat tři děti…
Ani ne. Nevím, čím to je, všichni říkají, jak je Ostrava špinavá, kolik je tu exhalací a z toho nemocných. Já to nepopírám, protože i z oboru vím, od čeho. Ale kupodivu ani já, ani manželka, ani nikdo z našich kluků nikdy neměl dýchací potíže. Mám i takovou perličku. Rodiče mé snachy jsou z Brna a bydlí tam u Králova Pole, mají tam krásné prostředí. A maminka od mé snachy trpěla silnou dýchavičností, dýchacími potížemi a bronchitidou. A když přijela do Ostravy, tak první její slova vůči mé manželce byla: "Ty, Milen, mně se tady u vás tak krásně dýchá.“ A odjížděla odsud jako znovuzrozená z hlediska těch jejích dýchacích potíží. To jsou paradoxy, co? No, nakonec nás potom v roce 1967 v tohoto kontroverzního bytu vystěhovali, protože ho zabral Dopravní podnik Ostrava jako své ředitelství. A zase nám řekli: „Niech sie pan vynoszi“. Ale to už nám dali na vybranou několik bytů. Trpěli jsme na velké byty a tak dodnes bydlíme vedle ostravského rozhlasu.

Ostrava měla za první republiky, ale vlastně až donedávna opravdu živé centrum, bylo to jakési tepající srdce města plné obchodů a obchodních domů. Jezdilo se sem z jiných okrajových částí města na nákupy. Jaká je v tom smyslu dnes?
My bydlíme od sedmašedesátého roku u rozhlasu a pozorujeme, že se nám v centru zrušil kdejaký obchod. Byly tam potraviny, drogerie, byla tam rychloprádelna, co si vzpomenete, tak tam v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo. A potom se zrušil bývalý obchodní dům ASO, obchodní dům Brouk a Babka, obchodní dům Hutník a Horník, Textilia a některé kavárny a hotely. A všechno to bylo tady v centru a blízkém okolí. Na druhé straně jsme v centru dostali Billu, tam je všechno, a přibývají jako za první republiky kavárny. Nebo Dům knihy, který jsem si hodně oblíbil. Jsem vášnivý čtenář, a proto jsem také rád, že mám v dosahu dvě knihovny, jednu mám u mostu a druhou Moravskoslezskou vědeckou u Nové radnice. A to se musím pochlubit, že státní vědeckou jsem takřka zakládal.

Opravdu?
No ne tak doslova. Ale ta knihovna funguje od roku 1951 a já jsem v ní čtenářem už od září roku 1952. To je už téměř sedmdesát let. Mám jedno z úplně prvních čísel v čtenářském průkazu, chodím tam stále a vypůjčil jsem si možná desítky tisíc knih. Příští rok v únoru bude Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě slavit sedmdesát let, tak mne letos vyhodnotili jako zasloužilého a čestného čtenáře roku. Mám takovýhle diplom a předával mi ho s paní ředitelkou člověk v kostýmu Komenského. Mně, ale i manželce, ale snad i mým synům se prostě pořád v centru Ostravy moc líbí a letos jsme se s manželkou dokonce po pětašedesátiletém manželství rozhodli pro takové status quo, že se z toho našeho domu neodstěhujeme, a že nás z něho budou postupně vynášet. A ten, kdo půjde poslední, tak ten dům uzamkne (směje se). Nějaké stěhování z centra je pro nás prostě tabu.

Dala Ostrava republice, případně světu, hodně osobností?
Nemá na to moc štěstí. Chodím do historického klubu při Moravskoslezské vědecké knihovně a dost jsme se tam věnovali historii první republiky a před vznikem samostatného Československa. A myslím si, že historická Ostrava neměla takovou velkou „politickou“ osobnost, která by se z hlediska celorepublikového nějak vyznamenala. Pouze se do Prahy dostali někteří politici, ať už za první republiky nebo za komunistického režimu, kteří ale Ostravě nic zpátky nepřinesli. Spíše naopak. Třeba Kempný nebo Kolder.

V roce 1968 přišlo jmenování docentem v oboru, kterému pak profesor Kopáček zasvětil celý život. Foto: Archiv Jaroslava Kopáčka

A v kultuře? Tam je přeci řada osobností, které tady začínaly a dnes jsou to legendy…
Tak to samozřejmě ano. Třeba básníky Viléma Závadu, Petra Bezruče, Josefa Filgase, světového skladatele Leoše Janáčka, samozřejmě Jarka Nohavicu, klavíristu Borise Urbánka, skvělé přední zpěvačky a herce. Ale myslím, že třeba mnohé z takzvaných současných hvězd showbyznysu jsou uměle vytvořeny, stojí za nimi hlavně reklama a marketing a ten v Praze dominuje. Navíc platí, že kdo nevystupuje v Praze, jako by nebyl. A osobnosti, které do Prahy v kultuře míří, tam jdou hlavně, aby měly peníze. Před časem to bylo trochu jiné. Praha si sice v šedesátých letech všimla Marie Rottrové, ale myslím, že ji tehdy „udělal“ ostravský rozhlas. Pamatuji si, že v něm v šedesátých letech fungovalo a vlastně stále funguje významné nahrávací studio rozhlasu a my, jak bydlíme vedle, jsme tehdy při otevřeném okně slyšeli třeba paní Rottrovou, jak si ladí hlasivky, jak si tisíckrát opakuje verš nebo sloku nové písně. Nebo Hanu Zagorovou či Věru Špinarovou, kterou miluju. Nebo kapelu Flamengo. To studio bylo tak skvělé, že do něj jezdili nahrávat i umělci z Prahy. Nebo ostravská televize, ta natočila spoustu muziky nebo skvělých filmů či seriálů, které se dnes už moc nereprízují.

Například?
Třeba skvělý seriál podle románu Vojtěcha Martínka Stavy rachotí. Nebo skvělý seriál napsal Jaroslav Dietl o tom hornickém kapelníkovi Dispečer s Josefem Kobrem. To už dnes v televizi nevidíte. Ale v Ostravě působila spousta divadelních tvůrců. Mám knihu, která mapuje všechny divadelní sezony v Ostravě snad od roku 1920. Tam je spousta jmen herců a režisérů, kteří v Ostravě začínali nebo působili, ale pak odešli a tam se proslavili. Jedno jméno vedle druhého. Od padesátých let až do dneška. Třeba tady byla nedávno skvělá inscenace Pán polštářů. Ten hlavní představitel za to získal cenu a už je v Národním divadle v Praze. Nebo mladá herečka Pavla Gajdošíková, která dostala Thálii za Maryšu v Divadle Petra Bezruče. Ta je od této sezony v Praze. A těch „hereckých bardů“ je nespočet. Takže Ostrava je spíše taková líheň, ale kdo může, tak po úspěchu šup do Prahy.

To ale není jen problém umělců. Z Ostravy odešlo v posledním čtvrtstoletí desetitisíce lidí. V roce 1992 v ní žilo rekordních 332 a půl tisíc lidí, v roce 2018 už jen necelých 289 tisíc. Čím to je?
Hodně odcházejí mladí lidé. A ti lidé mají jediný hlavní motiv. Říká se mu vznešeně širší uplatnění, ale jsou to jednoduše jen peníze. Když má dnes někdo atraktivní zaměstnání a mezi ně patří třeba manažeři nebo ajťáci, ale třeba i ti umělci, tak tady nemá na rozdíl od Prahy nebo jiných měst možnost si pořádně vydělat či přivydělat a plat má většinou nižší než jeho kolega v Praze. Tady má ajťák šedesát tisíc, ale můj vnuk jenom v Brně má devadesát, o Praze už ani nemluvím. Možná u technických oborů to neplatí, ale jen proto, že zatímco v Praze byla dříve spousta slavných, krásných strojírenských a elektrotechnických závodů jako třeba Kolbenka nebo Škodovka, dneska tam už nic není.

Ostravské doly se zavřely a v revíru pokračuje útlum těžby, ale staví se. Chystají se pozoruhodné stavby jako dostavba domu kultury, budeme mít možná nejvyšší mrakodrap v republice. Kde je Ostrava dnes?
Řeknu to takto. V našem domě jsem za těch šedesát let zažil spoustu spolubydlících. Bydleli tam náměstek ministra vnitra a v šedesátých letech šéf ostravské kriminálky, hrdina socialistické práce, nebo kolega profesor, ale i soudci, advokáti, v posledních deseti letech senátor. S mnoha jsem si povídal. A poznal jsem, že každý z nich byl nebo je svým způsobem ambiciózní, každý z nich chce mít svůj pomník. A tak jako architektu Kaplickému zatrhli v Praze jeho knihovnu Chobotnici, tak tady zatrhli Černou kostku. Atraktivnější bude samozřejmě koncertní síň u domu kultury, i když bude dvakrát tak dražší. A teď ten mrakodrap. To jsou pomníky, ale nejsou to nutné a potřebné stavby.

Budeme ale známí…
Dobře, mrakodrap ano, ale tři čtvrtiny jeho plochy budou úřady, velké procento obchodů a pak nějaké byty. Pro koho, nevím. Takže to jsou spíše ambiciózní záměry, které ale proslulosti Ostravy moc nepomůžou. Stejně jako k věhlasu Brna moc nepřinese fakt, že tam mají prý nejvyšší budovu v Česku, a že panorama Prahy pokazily na Pankráci ty mrakodrapy. Lidi jezdí obdivovat historickou Prahu, ale ne pankrácké sídliště. Naopak se mi líbí projekt ostravských Nových Laubů. Ten slibuje zkvalitnění centra, byty i obchody. I když mně přirostly k srdci staré Lauby, to byl pozoruhodný, cenný a zbouraný kus staré Ostravy. Ale to je spíše moje mládí, kdy jsme tam s manželkou hráli loutkové divadlo.

Povídejte…
Když jsme bydleli jako děti ještě v Doubravě, tak jsme dostali se setrou od rodičů velké loutkové divadlo. Bylo to takzvané Alšovo loutkové divadlo, kde navrhl scénu, kulisy a podoby loutek Mikoláš Aeš. Dnes je známé jako výkvět prvorepublikového hračkářství. Bylo velké, tak metr krát metr, a můj otec jako všeuměl do něj vyrobil světelnou rampu, přepínání světel od bílé přes žlutou až do temně modré barvy a zatahovací oponu. Vím ještě, že jedna kulisa byla otevírající se skála pro osvobození princezny z kletby. A mě to divadlo tehdy nějak chytlo, i když jsem už tehdy v sedmačtyřicátém roce studoval na průmyslovce. A to divadlo jsem vyhrabal a oživil. A pro děti v okolí jsme se setrou hráli různá představení s těmi pimprlaty. Hrávali jsme u nás v kuchyni.

Televize tenkrát vlastně ještě nebyla…
A potom jsem se dozvěděl, že tady na Masarykově náměstí, jak je na rohu banka a bývala možná nejslavnější ostravská kavárna Union, funguje loutkové divadlo. Jmenovalo se „umělecký divadelní kolektiv Dřevěné království“. Vedli ho dva bratři, z nichž jeden byl řezbář Miloš Šigut, jeho bratr byl vycpávačem zvířat. Už za války hráli amatérsky divadlo na Slezské Ostravě, ale pak město adaptovalo ten prostor bývalé kavárny na překrásné divadélko s velkou scénou, tak třikrát dva metry a hledištěm pro asi diváků. Tam se ti bratři Šigutové nastěhovali. Loutky byly tak půl metru vysoké, zůstala mi jediná fotka policajta Šmidry. A tam jsem po první exkurzi drápkem uvízl a začal účinkovat. Jako herci jsme mluvili za marionety a ty vedli loutkoherci z takové místnosti, která byla nad jevištěm asi dva metry vysoko.

Co vás k loutkářství přitahovalo?
Krása těch loutek. Miloš Šigut vyřezával nádherné, překrásné loutky. Byly všelijak pohyblivé, měly typické, ale klasické nádherné hlavičky. Žádné stylizované, že nevíte, kde má loutka uši a nos. Žena jeho bratra, který vytvářel kulisy pro divadlo, šila na ty loutky kostýmy. Ale takzvané kašírované kulisy ze zmuchlaných novin a škrobu jsme pak vyráběli všichni. Ale hlavně se tam sešla zajímavá parta mladých lidí kolem osmnácti až dvaceti let, a založili jsme spolek, jehož předseda byl tehdy známý ostravský lahůdkář Milíček, který sídlil na Jiráskově náměstí. A když jsem začal chodit se svou pozdější žernou, tak jsem do toho souboru přivedl ji i její kamarádku. Pamatuji, že jsme v přestávkách vždy seběhli a šli do ostravských laub, kde jsme koupili v jedné hospodě bednu zelených nebo červených „zodovek“, jak se v Ostravě říkalo, vynesli jsme to nahoru a tam jsme pak po představení popíjeli a diskutovali.

Mělo toto malé loutkové divadlo nějaké úspěchy?
Ano, třeba se hrou Bacilínek. Tehdy po válce byla v Československu velkým zdravotním problémem tuberkulóza. A dva lékaři napsali knížku napsali takovou veselou loutkovou tragédii Bacilínek. Vyprávěla příběh malého kloučka, který se nakazí tuberkulózou a prochází peripetiemi této nemoci. Ředitel Šigut k ní udělal opravdu překrásné loutky a byl to úspěch. Na naše pojetí se přijel do Ostravy podívat dokonce slavný loutkář a zakladatel loutkářské katedry AMU Jan Malík, který tuto knížku o Bacilínkovi hru skvěle režijně nastudoval. A my jsme tu Malíkovu úpravu knížky hráli.

Líbila se mu?
Moc nás chválil. Za loutky, za celou inscenaci, za to, že ji skvěle podáváme, měli jsme třeba v roli Bacilínka nádherný dětský hlas. Pan Malík pozval tehdy do Ostravy také osobnost doslova světového loutkářství, šéfa Ústředního loutkového divadla v Moskvě Sergeje Obrazcova, který měl divadla po celé Moskvě. A také tento veliký loutkář naše divadlo velmi chválil. To byly asi dva nejgrandióznější zážitky mé loutkářské etapy života. Bylo to pro mne tehdy asi stejné ocenění jako loni ta Zlatá medaile za celoživotní práci z brněnského veletrhu (usmívá se). Na základech našeho divadla pak vzniklo známé ostravské Divadlo loutek.

Takže jste byli u kořenů proslulého ostravského divadla…
Jenomže když se v roce 2014 konala v ostravském muzeu výstava k 60. výročí vzniku Divadla loutek, chyběla na ní byť jediná vzpomínka na toto loutkové Dřevěné království. Když jsme však na to chtěli vedení upozornit, nikdo nás nechtěl vyslechnout. Tak jsme na to pak už rezignovali, ale měl jsem z toho nepříjemný pocit. Vždyť dnešní Divadlo loutek na Dřevěném království vlastně vyrostlo. Převzalo od nás tehdy část našich loutek, paní Libuše Hertlová, která u nás hrála perfektně čarodějnické role, vlastně pozdější Divadlo loutek po zániku Dřevěného království zakládala.

A pak přišel v rok 1948 a komunistický režim. Divadla začala být angažovaná, jak se to odrazilo na loutkovém divadle?
Ano, spadali jsme tehdy pod kulturní oddělení města Ostravy a po čtyřicátém osmém roce už přišla politika. Pan vedoucí Dřevěného království lahůdkář Milíček se stal buržoazním elementem a musel z divadla odejít a s ním odešli další členové souboru. Jeden byl rozhlasový reportér, další knihkupec. Ale já jsem u toho nakonec zůstal, stali jsme se poloprofesionálním divadlem a museli jsme absolvovat různá školení pro loutkáře. Doma mám ještě ve svých dokladech schovaný papír, že jsem způsobilý loutkoherec.

Loni jste si i vy mohl na podzim říkat: „Daj-li mi medajli…“ Co pro vás ocenění za vaši profesi znamená?
Vystudoval jsem báňské strojírenství na ostravské strojní fakultě VŠB jako další potencionální horník. A protože mě to dost bavilo, tak si mě tam vedoucí katedry nechal jako asistenta. Tam mě už chytla zejména hydraulika, protože v druhé polovině padesátých let nastal obrovský boom a skok v zavádění mechanizace v dobývání uhlí. Objevovaly se nové a nové stroje pro dobývání, nakládání a dopravu, hodně se dovážely ze západního Německa. A tam bylo hodně hydrauliky. Dnes si bez ní nedovedeme představit třeba moderní bagr. Všechny ty pohyby, výsuvy, otáčení, pojezdy stavebních strojů tehdy byly v prvopočátku. To mě neuvěřitelně chytlo a založili jsme postupem času nejprve předmět a pak i první v republice v roce 1964 katedru hydraulické mechanismy a pohony. Ta pod podobným názvem existuje dodnes. Což je už šestapadesát let a na žádné jiné strojnické fakultě v celé bývalé Československé republice, ani nyní v Česku tento obor není.

Ocenění celoživotní práce v oboru na VŠB-TUO nejvyšším vyznamenáním, medailí Georgia Agricoly. Foto: Archiv Jaroslava Kopáčka

Přesto jste z ní po nástupu normalizace musel odejít…
Ano, v semdesátém roce přišla bouře a dostal jsem nálepku, že nemám schopnosti vyučovat socialistického inženýra. Tak jsem musel okamžitě z fakulty odejít. Oznámili mi to dva dny před vánočními svátky. Měl jsem tehdy už tři kluky a manželka byla bez práce.S tím byl provázen cejch, že nesmím nikde pracovat v oboru. A dostal jsem rady a nabídky od kolegů, co skončili podobně, že mám jít dělat úplně něco jiného. Jeden docent řídil po takovém ortelu tramvaj, řada jich dělala v archivu, v kreslírnách a tak dále.

Co jste tak hrozného v roce 1968 provedl?
Nic strašného. Vedl jsem „jen“ fakultní výbor strany tak, že mne normalizátoři viděli jako skrytého pravičáka a tak mne vyloučili ze strany, kádrovali mne třeba i za to, že jsem poloviční sirotek a jako docent vysoké školy dost podezřelý „dělnický“ kádr, že jsem tehdy hlasoval nebo nehlasoval tak nebo tak a že jsem se moc nadšeně nevyjádřil k nástupu sovětských vojsk. Navíc Vysoká škola báňská tehdy byla pro komunistické normalizátory hnízdem a semeništěm pravičáckých živlů a sekerníci od Mamuly na krajském výboru strany měli už stejně předem sepsaný seznam, koho vyrazí. A já jsem na něm byl taky.

Čím pro vás byla okupace v roce 1968?
Možná se mnou nebude leckdo souhlasit, je to názorově dost tenký led, ale já se zdráhám nazývat přítomnost sovětských vojsk nějakou totální okupací. Okupaci si představuji jako tu mnou zažitou, nacistickou, kdy v její době desetitisíce našich lidí zemřelo v koncentračních táborech, před popravčími četami, byly zavřeny vysoké školy a podobně. V roce 1968 to byla jednoznačně surová agrese a vpád, tak to hodnotím. Avšak to, co nastalo od jara roku 1969, to už nebyli mrtví jako za protektorátu, ten režim po osmašedesátém jsme si bohužel nastolili vpodstatě sami a vystupovali jsme sami proti sobě. To už nám nemuseli Rusové nic nařizovat, jen nás „vedli“.

Byl jste vždy „skrytý pravičák“?
To vůbec, spíše naopak. Od konce čtyřicátých let na vítkovické průmyslovce jsem byl spíše strašně angažovaný svazák, například v takzvaném Fučíkově odznaku. To byla akce ČSM, která měla přitáhnout mladé lidi k četbě tehdy politicky zaměřených knih, jako byly dnes už nic neříkající brožury Lenin, Stalin, Kalinin mládeži nebo Gotwald mládeži či tehdejší Ústava české republiky. A pak klasické tituly české literatury, jako třeba Jiráskovy knihy nebo Pujmanová, nebo básně Wolkera, S. K. Neumanna a Vítězslava Nezvala. A samozřejmě ruská literatura jako tituly Jak se kalila ocel, Mladá garda či Příběh opravdového člověka. A ti přihlášení pak měli před komisí, v níž jsem seděl, vyprávět, co jim ty knihy daly, co se jim v nich líbilo a tak. A já jsem se v tom zhlédl, protože od mládí strašně rád čtu, mám dodnes velkou a vzácnou knihovnu. A tehdy jsem se stal postupně až členem ústřední zkušební komise Fučíkova odznaku v Praze, které předsedal mladý básník Pavel Kohout, pozdější disident, a seděl v ní třeba i Stanislav Neumann nejmladší, což byl syn herce Neumanna a vnuk básníka Stanislava K. Neumanna.

To byl asi tehdy velký úspěch…
Taky jsem za tuto činnost dostal Zlatý Fučíkův odznak, mé vůbec první vyznamenání. A hádejte, kdo mi předal a podepsal legitimaci?

Kdo?
Mladý Miloš Jakeš (usmívá se). Byl tehdy tajemníkem ústředního výboru Česksoslovenského svazu mládeže.

V sedmdesátém vás vyhodili, tak kde jste skončil?
Byl jsem zaháčkován trochu na Slovensku, v Dubnici nad Váhom byl ohromný průmyslový koncern, jmenoval se Závody ťažkého strojárstva v Dubnici. Ten zaměstnával po celé republice asi sto deset tisíc lidí, patřily do něj například Východoslovenské strojírny, loděnice Komárno, loděnice v Praze, stavební strojírenství v Brně a několik výzkumných ústavů. Tento koncern vyráběl všechny možné stroje, třeba veškeré nakladače a rypadla. A v sedmdesátém roce koupil licenci na výrobu hydraulických pohonů z Ameriky. Ale moc si s ní nerozuměli. Já už jsem jim z Ostravy na to dělal na škole nějaké posudky, a když jsem tam s nějakým ještě v únoru 1971 byl, tak jsem se nějak prořekl, že mě vyhodili. A oni mi okamžitě nabídli místo.

Přestěhoval jste se?
Ne, žena tady v Ostravě získala místo a děti tady chodily do školy. Já jsem každý týden jezdil sto padesát kilometrů do Dubnice, kde mi dali nějaké ubytování a na víkend se vracel zpět do Ostravy. Měli jsme tehdy už auto, moje žena dříve pracovala ve Feroně, kde byla tak ctěna, že dostala už v devětapadesátém jako první žena široko daleko poukaz na auto. Představte si. A rovnou na wartburga! Ale já na něho nedám dodnes dopustit, bylo to hodně pohodlné auto. Ale pak tam bylo i znamenité přímé autobusové spojení Ostrava - Trenčianské Teplice, které jelo přes Dubnici. A musím říci, že těch dvacet let v Dubnici bylo pro můj odborný růst a tvůrčí činnost nejšťastnější období. Stal jsem se špičkou v oboru s bohatou publikační činností.

Tam na vás tehdejší režim nedosáhl?
Nebyla tam tak vypjatá politická situace jako v Ostravě. Tady vládl od šedesátých let krajský tajemník Miroslav Mamula, velký normalizační soudruh, a byl tu opravdu oproti celé republice režim jak řemen. A co tento člověk dělal kolem roku 1968, to byl doslova revoluční prapor. Měl navíc dost svých pohůnků i ve vedení škol. Naopak v Dubnici nade mnou jakousi ne ani ochrannou, ale spíše benevolentní ruku, držel sám generální ředitel koncernu. Byl přitom členem ústřední výboru strany v Praze a později se stal i ministrem všeobecného strojírenství v socialistickém Československu. Přitom mě ani moc neznal. Zaměstnal mě hlavně kvůli převodu a sladění celé té americké licence s našimi normami a kvůli jejímu zavedení do projektů pohonů našich strojů. A nic víc ho nezajímalo. Ovšem mnohem větší, opravdu obrovské a nevyjádřitelné zázemí jsem měl tady v Ostravě, v manželce a rodině.

Ano?
Moje paní začala v jednasedmdesátém pracovat v podniku Dřevovýroba, který byl tehdy ve Stodolní ulici. Musela se však přitom starat o tři kluky, jeden byl na základce, dva na gymnáziu. Všichni tolerovali, že mají tátu doma jenom dva dny v týdnu.

Rozhovor s profesorem Kopáčkem mnohdy přinášel nečekané informace a pohledy na události. Foto: Petr Broulík

Na čem všem jste s týmem v Dubnici těch dvacet let pracoval?
Dubnická hydraulika licenčně vyráběná podle upravených amerických technologií se tehdy zaváděla do všech možných stavebních a zemědělských strojů, třeba všech možných lopatových rypadel, obilních kombajnů, přehazovacích nakladačů, říčních přímořských plavidel, silničních válců. Třeba obilní kombajny pro celé RVHP se dělaly v NDR, ale hydrauliku do nich jsme dělali my. Časem vznikl v Dubnici i Výzkumný ústav hydraulických mechanizmů. Pracovalo v něm šest set lidí a dělal výzkum pro celé RVHP. A byl ve střední Evropě špičkový, vzešla z něho řada profesorů a kandidátů věd.

Podnik ZTS Dubnica byl založen v roce 1937 jako zbrojovka patřící koncernu Škoda Plzeň a vyráběl i za války jako součást Herrman Göring Werke dělostřelecké zbraně. Vyráběly se tam i za vás zbraně?
Ano, zbrojní výroba tam pokračovala. Vyráběly se tam dodnes používaná bojová vozidla pěchoty, dnes ještě s chloubou používané houfnice Dana na podvozcích Tatra. V Dubnici se vyráběla i děla, z hlediska zbrojního průmyslu sofistikované tankové věže, raketomety a další těžké zbraně Ta fabrika byla dokonce větší než to celé malé město Dubnice nad Váhom. Munice se vyráběla ve vedlejší fabrice Závody všeobecného strojárstva, tam se jelo takovým vláčkem do hor, kde byly vykopané tunely pro sklad zbraní a sklad munice. Ale vyráběly se tam také důlní nebo diesel-elektrické lokomotivy. Byly tam krásné hory a kousek od Dubnice byly trenčianské Teplice.

Byl jste špičkový vědec a profesor v technických oborech. „Přičichl“ jste však někdy k té tvrdé manuální černé práci, která dělala v posledních téměř dvou stoletích Ostravu Ostravou?
Samozřejmě, mám i takzvanou průmyslovou praxi. Dnes například průvodci u vysoké pece v Dolní oblasti Vítkovice návštěvníkům vyprávějí, jak byla už dávno výroba surového železa automatizovaná, ale já jsem v letech 1948 až 1951 studoval na vítkovické průmyslovce a tam jsme si chodili do Vítkovic přivydělávat o sobotách a nedělích nebo na noční či denní šichty na brigády. Absolvoval jsem při tom všechny provozy – vysoké pece, ocelárnu v Zábřehu, rourovnu. Za šichtu jsme měli sto, sto padesát korun na ruku, což bylo tehdy dost peněz. Ale chci říci, že jsem u vysoké pece v osmačtyřicátém začínal, a jak se ta pec zavážela rudou, vápencem a koksem, tak to jsme zaváželi ručně. Tlačili jsme vozíky a s nimi jsme vždy vjeli pod takový bunkr, otevřeli klopu, napustili plno koksu, rudy a vápence, zavřeli klopu, zatlačili k tomu skypu, což je výtah na kychtu vysoké pece, a vyklopili. Žádná automatizace, ale jen tvrdá ruční robota.

Do šachty jste se někdy podíval?
No samozřejmě! Mám profárány téměř všechny doly v bývalém ostravsko-karvinském revíru a to jako asistent na katedře hornických strojů VŠB. Měli jsme za povinnost, když se dovezly nové dobývací stroje ze SSSR, Belgie nebo z Anglie, sledovat tři dny při práci tyto stroje. A mimo to jsme měli dvě povinné praxe vždy na měsíc fárat přímo v rubáni na šachtě. A to s lopatou v ruce. Když horníci narubali, tak jsme to uhlí lopatami nakládali buď na pás, nebo do vozíku. Nebo jsme čistili, co z pásu přepadlo nebo jsme byli u přesypu. Konkrátně jsem makal na Fučíku v Petřvaldě.

V Dubnici jste pracoval celých dvacet let, než jste se v roce 1991 vrátil zpět do Ostravy 1991...
Ano, přišel rok 1989 a tam se do podnikové mečiarovské buňky Veřejnosti proti násiliu dostali místní „nixmochři“, jak se po ostravsku u nás říká těm, co toho moc neumí, ale líbí se jim vládnout a kádrovat. A těm jsem nějak začal vadit, snad jako Čech v takové funkci? A tak mi v březnu 1991 dali výpověď, že už mou funkci vedoucího výzkumu nepotřebují, a pro nadbytečnost mne propustili. Měl jsem naštěstí tehdy na Vysoké škole báňské hodně dobrého přítele, rektora Tomáše Čermáka. Ten mi hned nabídl práci na této ostravské škole. A tam jsem, samozřejmě po řádném konkurzu, na podzim v roce 1991 nastoupil na svou bývalou katedru na Strojní fakultě. A jsem tam dodnes.