Vnučka vypátrala osud hrdiny, který uprchl z Ostravy před gestapem bojovat za vlast

​Prošla a oslovila řadu archivů a institucí zabývajících se válečnou historií, navštívila několik válečných veteránů a oslovila historiky.

Rozhodla se totiž kvůli svým vnučkám vypátrat osud svého dědečka. Ten jako mladík krátce poté, co nacisté vyhlásili Protektorát, strhl na domě známého ostravského „nácka“ Hitlerův portrét a nacistické vlajky. Pak utekl gestapu a bojoval na západní frontě, kde byl těžce raněn.

Marcela Jurasová z Ostravy se nedávno rozhodla osud svého dědečka sepsat a dát ho letos jako dárek svým vnučkám pod stromeček. Aby nikdy na pozoruhodný příběh svého prapředka nezapomněly.

Marcela Jurasová s knihou o svém dědečkovi. Foto: Petr Broulík

„Rozhodla jsem se k tomu, když jsem nedávno tvořila rodokmen naší rodiny. Dědečka jsem do svých osmnácti let zažila a pamatuji si střípky jeho vyprávění z války. A chtěla jsem se dozvědět více,“ říká Marcela Jurasová.

Žil v hornické kolonii, místo natěrače šel fárat na Hlubinu

Její dědeček se jmenoval Bohumír Peklo a narodil se 2. října 1917 jako jeden ze sedmi dětí Karlu a Marii Peklovým, kteří žili v hornické kolonii vedle nejstaršího ostravského dolu Šalamoun. Zatímco Bohumírova matka Marie se starala o rodinu, otec pracoval jako horník na dole Šalamoun.

„Protože rodina byla velmi početná, musel ji syn pomáhat živit, vydělával si proto peníze různými brigádami, třeba v Městských jatkách v Ostravě, kde mu vždy dali něco navíc pro jeho početnou rodinu,“ vypráví Marcela Jurasová.

Přestože se Bohumír vyučil malířem natěračem, vydělal si málo. Proto odešel pracovat jako horník na šachtu Hlubina. Tam zažil v březnu 1939 jako jednadvacetiletý mladý muž i počátek nacistické okupace naší už tehdy okleštěné země. Ta nastala 15. března, Ostravu dokonce nacistická vojska jako tučnou průmyslovou kořist zabrala o den dříve než Prahu a zbytek republiky.

Blížily se narozeniny Hitlera, strhli jeho portrét a vlajky

„Dědeček okupanty nenáviděl. Kde jen mohl, tak proti nim vystupoval. A pak se hned chystaly na 20. dubna první halasné oslavy Hitlerových narozenin. A můj děda ještě s kamarádem strhli na budově jednoho významného německého občana dvě nacistické vlajky a portrét Hitlera v životní velikosti. Jenže ho přitom viděla a poté i poznala žena, která bydlela nedaleko a udala dědečka gestapu,“ popisuje Marcela Jurasová.

Ta dokonce v archivech nalezla zápis a jméno oné ženy, která byla sice Češka, ale rozhodla se sloužit novým okupantům.

Sám dědeček o tom zanechal potomkům písemné svědectví. „Začátkem měsíce dubna 1939 jsem strhl portrét Hitlera v životní velikosti a dvě nacistické vlajky visící po stranách portrétu z budovy nacisty, inženýra Heinricha Boczianowského, inspektora dolu Hlubina v Moravské Ostravě,“ pamatoval si přesně muž, který, než v roce 1983 zemřel, své vzpomínky sepsal.

Ženu, která ho udala gestapu, ztloukl. Pak prchl před policií

Zapsal si i příjmení ženy, která vzápětí udala. „Byl jsem udán kolaborantkou Valchařovou, která mne po hlase poznala, když jsem tuto akci připravoval. Asi 16. dubna po návratu z práce z dolu Hlubina jsem ji potkal a ona mě upozornila, že se už dostanu tam, kam nechci,“ vzpomínal.

Protože Bohumír byl ostravská povaha, která se s ničím „nemaže“, zareagoval bez okolků. „Ihned jsem ji ztloukl,“ zaznamenal si. „Na její pokřik a volání o pomoc se ale blížili němečtí policisté a policejní vůz. Bylo mi hned jasné, že si jedou pro mne. Uprchl jsem přes zahrádky v hornické kolonii a ukryl jsem se u Františka Laska na Žofince v Moravské Ostravě, naproti kasárnám české jízdní policie,“ vzpomínal.

Německá policie hledala Bohumíra doma u rodičů, kde prohledala byt. „Hledala dvě pistole. Ty jsem koupil od českého strážníka, který mne ale pak udal, že přechovávám zbraně. V úkrytu jsem se proto rozhodl utéci a vstoupit do tvořící se československé armády v Polsku,“ zapsal si Bohumír Peklo.

Přešel hranice, ale hned ho jako znalého terénu poslali zpět

Dne 21. dubna 1939 přešel uprchlík hranice v Petřvaldě, který už ležel v okupované části Těšínska. Poláci totiž využili na podzim po Mnichovské dohodě okleštění Československa a zabrali ve Slezsku území, na které si dělali nárok. Po vzniku Protektorátu však na toto území prchali čeští lidé, kteří se rozhodli bojovat proti Němcům v zahraničí.

K tomu byl odhodlán i Bohumír Peklo a už druhý den po překročení této poměrně málo hlídané hranice se hlásil v Krakově u tehdejšího prvního velitele naší zahraniční jednotky, letce kapitána Jiřího Krále. Ten ale mladého odvážného muže, který se velmi dobře orientoval na Ostravsku a znal i tehdy nově vytvořenou hranici mezi Polskem a Protektorátem, poslal ihned zpátky do Ostravy.

A to k československému kapitánovi Koppovi, který po německém zrušení československé armády pracoval jako úředník na hlavní poště v Moravské Ostravě. „Předal jsem mu spisy. Od něj jsem zase obdržel spisy pro nadporučíka Krále. Spisy, které jsem doručoval, byly určeny různým aktivním důstojníkům s podrobnými pokyny pro přechod hranic. Ostatní korespondence byla zpravodajská,“ vzpomínal Bohumír Peklo.

Převedl přes hranice lékaře z fifejdské nemocnice i loutkáře z Telče

Takto „pendloval“ přes hranici až do 1. května 1939. Při své poslední cestě se vrátil do Krakova nejen s korespondencí od kapitána Koppa, ale převedl přes hranice i čtyři osoby.

„Byli to dva lékaři z městské nemocnice na Fifejdách – jeden z nich byl MUDr. Flacha, který pak sloužil u 11. roty 2. pluku ve Francii, dále to byl nadporučík Václav Podsedník z Telče a nadporučík letectva Slíva ze Šenova. Všichni, které jsem převedl přes hranice, sloužili v čs. zahraniční armádě,“ vzpomínal dědeček Marcely Jurasové.

Ta se nyní snaží nalézt identitu posledního muže, kterého její dědeček tehdy převedl do Polska. „Například pan Podsedník poté působil v anglickém letectvu a je známý tím, že v době rekonvalescence vyřezával loutky pro svou hru Legenda legendovitá. Pan Slíva, kterého převedl, poté ve válce padl,“ říká Marcela Jurasová.

Ve Francii nejdříve pracoval a tajně se tam oženil

V květnu 1939 byl Bohumír Peklo transportován lodí Bathory do Francie do přístavu Cherbourg. Do cizinecké legie hned nenastoupil, jako horníka ho přidělili s dalšími dvěma československými vojáky k hornické práci do dolu TARN v jižní Francii. Tam nakonec pracoval skoro rok.

Zatím v Ostravě gestapo sledovalo nějakou dobu jeho rodinu. Jeho samotného takzvaný Sondergericht v Moravské Ostravě, což byl zvláštní soud, který měl zastrašovat veřejnost, odsoudil v nepřítomnosti za protistátní činnost a za napadení kolaborantky.

Bohumír Peklo mezitím poznal ve Francii Lucii Orsztynowiczovou, narozenou v německém Essenu, a 18. ledna 1940 se mladí lidé vzali. Tajně. Bohumír se totiž i přes civilní zaměstnání horníka považoval stále za vojáka československé armády a toužil bojovat.

První vyznamenání dostal za účast v bojích ve Francii

Kvůli tomu si dokonce přidal v papírech jeden rok, aby ho vzali. A od vypuknutí druhé světové války nacistickým napadením Polska 1. září 1939 se dožadoval zproštění práce v dole a opakovaně žádal o zařazení do naší nově vytvořené československé armády.

To se mu splnilo v polovině dubna 1940. Tehdy dvaadvacetiletý Bohumír nastoupil k 11. rotě druhého francouzského pěšího pluku v Agde, kde byl položen základ československé jednotky. Tím začala jeho vojenská éra v západním odboji.

Francouzská vojenská knížka Bohumíra Pekla

Bohumír Peklo se poté účastnil ustupujících bojů o Francii, bojoval na řece Marně, Loiře a Cher. Tam získal i první vojenské vyznamenání. Po kapitulaci francouzské vlády, uzavření příměří Petainem s Němci, se dostal spolu s jednotkou 1. čs. divize na jih Francie k pobřeží do přístavu Sété.

Dostal se do Anglie a prodělal důkladný výcvik na tankistu i parašutistu

„Nechtěl zůstat ve Francii. Při zajetí hrozila československým vojákům deportace do protektorátu a tam je brali jako zběhy. Hrozilo jim vězení, ale i smrt. Dobře věděli, že se na ně nevztahovala úmluva o válečných zajatcích. Nakonec jim čs. vláda vyjednala s vládou spojeného království možnost odsunu do Velké Británie,“ poznamenává Marcela Jurasová.

Bohumír Peklo měl také povinnosti trubače

Při svém bádání nalezla řadu dokumentů a především fotografií, které dokumentují dědečkovo působení v čs. jednotkách v Anglii. Zachycují jeho důkladný výcvik na tankistu i parašutistu.

Bohumír Peklo v Anglii

„Děda říkával, že je cvičili, aby případně nahradili výsadky, které měly za úkol spáchat atentát na Heydricha. Vzpomínal, že kdyby se jim to nepovedlo, možná by skončil v Praze také on. Ale to už nikde neověřím,“ říká Marcela Jurasová.

Jako v Anglii všestranně vycvičený voják se Bohumír Peklo začal účastnit i bojů o západní hranice Evropy. Naposledy bojoval u pověstně nedobytné pevnosti Dunkerque. Tam přišel 5. listopad 1944 a druhý útok na pevnost, jehož se její dědeček účastnil jako řidič tanku a který nakonec znamenal konec „válečné“ éry Bohumíra Pekla.

5. listopad 1944 – krutá řež u Dunkerque se stala pro Bohumíra osudová

V ten den vydal velitel Československé samostatné obrněné brigády Alois Liška při obléhání Dunkerque povel k útoku při násilném průzkumu do hloubky zhruba dvou kilometrů ve třech směrech. Úkolem byli pověřeni tankisté tankového praporu 2 a brigádní štábní roty, pěšáci motopraporu, brigádní štábní roty a záložní tankové roty.

Němci vyhlásili pohotovost a zaujali obranné pozice. Před desátou hodinou začal na Němci tvrdě bráněnou a až do konce války nedobytou pevnost letecký útok, po několika minutách ho následovala dělostřelecká palba. Současně zaútočily za doprovodu pěchoty tanky, jeden z nich řídil i Bohumír Peklo z Ostravy.

Brzy po začátku útoku nastaly první problémy. V cestě stálo nevyčištěné minové pole, celá oblast byla zatopena a podminována. Bohumír Peklo byl velmi těžce zraněn při záchraně svých kamarádů, kteří uvízli s tankem v minovém poli.

Tento tank řídil Bohumír Peklo a byl v něm těžce raněn

„Najel totiž na několik min na sobě. Díky chlapcům, kteří ho včas vyprostili z hořícího tanku a díky britskému týlu, který ho po nutném ošetření dopravil letadlem do londýnské nemocnice, byl dědeček zachráněn. Dostal hned transfuzi krve od jednoho Afroameričana a poskytli mu ošetření v 16 Cdn General Hospital,“ popisuje v knize pro své vnučky Marcela Jurasová.

V boji u pevnosti o pár dnů dříve zabili i dědečkova dobrého kamaráda ze Slezské Ostravy

Na bojišti u pevnosti Dunkerque se zatím na několika místech československým vojákům podařilo dobýt pevnůstky, ale pěchota bez podpory tanků uvízlých na minových polích nemohla dokončit úkol. Než stihly ženijní jednotky vytvořit průchod, spustili nepřátelé silnou palbu, která způsobila na straně útočících jednotek velké ztráty. Po třech hodinách vydal generál Liška rozkaz k ústupu. Pro československou brigádu znamenal tento útok 36 padlých a 101 zraněných.

„O pár dnů dříve než těžce zranili dědu, při prvním útoku pevnosti Dunkerque 28. října 1944 zabili i jeho dobrého kamaráda ze Slezské Ostravy, byl to otec tří dětí. Hodně spolu v Anglii drželi a je s ním na řadě fotografií. Vypátrala jsem také jednoho dalšího vojáka, který s dědečkem v tanku byl při útoku 5. listopadu. Byl to nějaký Klimek, byl také těžce raněn, nikdy se neoženil, měl nějak strašně popálené nohy. Vrátil se a potom umřel ve Slavkově u sestry, ale vypátrala jsem jeho praneteř.“

Německý prapor Korn byl při pro dědečka osudné bitvě 5. listopadu u pevnosti Dunkerque z větší části zničen. Až do dubnových bojů o továrnu Filature se však jednalo o nejkrvavější den v historii Československé samostatné obrněné brigády.

V hlavě měl platinovou destičku, přišel o prsty a měl skleněné oko

Vážné zranění Bohumíra Pekla si vyžádalo dlouhodobou zdravotní péči v anglické nemocnici. Lékařům se podařilo zachránit mladému muži jedno oko. Rozdrcenou patní kost i páteř mu upravili tak, aby byl schopen chůze. V hlavě mu navždy zůstala platinová destička, přišel o několik prstů na ruce. „Pamatuji si z dětství, že děda měl skleněné vyndavací oko. Vždycky ho dával do lahvičky, to byl zážitek,“ vzpomíná Marcela Jurasová.

Její dědeček ležel dvanáct dnů v nemocnici v Birminghamu v bezvědomí, celý v sádře. Přítomnost mu dělal kaplan, který mu prý opakoval: „Peklo, peklo. To máš za to, že ses nechtěl modlit.“ Když Bohumír procitl, jeho první slova prý zněla: „Sestro, vyhoďte toho kněze.”

Od té doby kaplan neměl k Bohumírovi přístup. Zato prezident republiky Edvard Beneš v exilu udělil 28. února 1945 ještě v Anglii Bohumíru Peklovi medaili Za chrabrost. Po ukončení války a propuštění z nemocnice v Anglii se na podzim roku 1945 vrátil jako válečný invalida do osvobozené vlasti. Za statečnost a prokázané služby mu byla v dalších letech udělena další vyznamenání - Pamětní medaile, Medaile za zásluhy a Čs. válečný kříž 1939.

Válečná vyznamenání Bohumíra Pekla

Jako válečný invalida dostal trafiku, přijela za ním žena i s dítětem

Od podzimu roku 1945 do roku 1970 bydlel v Krnově na Bruntálsku. Až po návratu domů přiznal úřadům, že se ve Francii v roce 1940 oženil s Lucií Orstynowicz a má s ní dceru Annu, kterou však doposud vůbec neviděl. S téměř šestiletou dcerou, tedy maminkou Marcely Jurasové, narozenou 15. července 1940, za ním manželka Lucie přijela 25. června 1946 do Krnova. Tam se jim 22. února 1948 narodila druhá i dcera Soňa.

Manželé Peklovi s dcerou Soňou

Bohumír Peklo, kterému přátelé říkali „Peklštajn“, měl na vojně jednu velkou lásku, byla to vojenská trubka. Kromě bojového válečného zařazení proto vykonával i službu trubače. „Když přijela nějaká návštěva, tak troubil. Další velkou láskou dědečka v Krnově byl chov poštovních holubů. Půda domu byla plná holubů, lítali tam takovým okénkem, vždycky na mne sedali jak na Popelku,“ vzpomíná Marcela Jurasová.

Dům Bohumíra Pekla v Krnově

Od roku 1945 až do své smrti 4. září 1983 byl Bohumír Peklo členem Svazu protifašistických bojovníků. Po válce také dostal Bohumír Peklo jako „správný“ válečný invalida trafiku, kterou vlastnil až do 1. dubna 1953, kdy tuto svou živnost musel tehdy šestatřicetiletý válečný veterán „začlenit do socialistického sektoru“. V roce 1970 se Bohumír Peklo přestěhoval z Krnova zpět do rodné Ostravy, konkrétně do Hrabůvky.

Dědeček a krásná zahrada. Slepice, králíci a kočky

Bohumír Peklo zemřel doma ve spánku v šestašedesáti letech. Hrob má ve Slezské Ostravě a smuteční řeč na jeho pohřbu pronesl jeho dlouholetý kamarád a spolubojovník Jan Pavlíček, se kterým se poznal ve francouzském Agde, kde byli řádně odvedeni do francouzské cizinecké legie.

Bohumír Peklo a exilový prezident Edvard Beneš

Marcela Jurasová pamatuje dědečka z dětství. „Se sestrou Jarmilou jsme jako malé holky v Krnově u dědy trávily mnoho času. Měli veliký barák, byla u něho velikánská zahrada. Mám fotky, jak v ní naháním slepice, králíky, kočky. Děda byl super. Třeba když mamka jela s babičkou do Francie k příbuzným, tak jsme byli s tetou, dědou a taťkou v Krnově celý měsíc,“ vzpomíná žena.

Ve Francii narozená maminka se naučila česky od dětí v Krnově při hraní

Potom se děda s babičkou přestěhovali ke konci šedesátých let do Ostravy a čekal, až se pro něj dostaví družstevní byt. „Chtěli být blíže nám a nějakou dobu, než dostali byt, bydleli u nás. Pamatuji, že mne ještě s kamarádkou vodil každý den do školky a ze školky a staral se o nás. A pak bydleli kousek od nás, byla to pěkná doba,“ říká Marcela Jurasová.

Salutující Bohumír Peklo při dekorování gen. Naumanem ve Walton Hall v roce 1940

Francouzská babička Lucie se musela po přestěhování do Čech po válce naučit česky. „Její dcera, tedy moje mamka, uměla po prvních šesti letech prožitých ve Francii jenom francouzsky. V Krnově jí pomáhala učitelka, která uměla francouzsky. Ale mamka prý zpočátku nechtěla mluvit ani francouzsky, tak ji nakonec hodně česky naučily děti sousedů, které s ní při hraní mluvily. A mamka podle toho, co se od dětí naučila, zase učila česky babičku Lucii. Ale nakonec už nebylo ani poznat, že babička neuměla až do svého příchodu do Československa česky,“ vzpomíná Marcela Jurasová a dodává, že babička Lucie přežila dědečka o deset let.

Pátrala po domě, z něhož děda strhl portrét Hitlera, i po kolaborantce

Pětapadesátiletá „amatérská“ badatelka z Ostravy nejprve při pátrání po dědečkovi vyslechla všechny příbuzné, pak do pátrání zapojila internet.

„Získala jsem tak fotografie dědy od badatele, který bydlí v Brně. Pak jsem oslovila ústřední vojenské archivy v Praze i v Bratislavě, ale i archivy v Ostravě i archiv firmy Vítkovice. Tam jsem si ověřovala, zda existoval ten nacista Boczianowský, na jehož domě děda strhl ten portrét Hitlera a ty dvě vlajky. Chtěla jsem si prostě ověřit v dědově příběhu všechny informace, jestli jsou pravdivé. Na místě toho domu stojí dnes benzinka naproti Hlubiny,“ říká Marcela Jurasová.

V archivu si ověřila i totožnost mladé udavačky Valchařové, ve vojenských archivech získala i dobové záznamy velitelů, kteří popsali pro jejího dědečka osudnou bitvu u 5. listopadu u Dunkerque.

Knížka pro vnučky už je na světě, má pouhých deset výtisků

Marcela Jurasová si sama vytvořila na svou bohatě historickými fotkami doprovázenou knížku návrh a před pár dny ji nechala v nákladu deseti kusů i vytisknout. Na titulní straně je kreslený portrét mladého vojáka ve Francii v roce 1940, kterou si dědeček přivezl a pečlivě schovával. „Knížku dám jen rodině, už ji ale četli známí. A prý se jim líbila,“ říká amatérská badatelka.

„Dnes se na všechno, co se za války a vůbec v nedávné československé historii dělo, zapomíná. Tak jsem chtěla, ať vnučky o svém prapradědečkovi aspoň něco ví. Jedna chodí do třetí třídy a hodně se zajímá, co to dělám,“ říká Marcela Jurasová, která na otázku, zda ji přitahuje válečná historie, odpovídá: „Spíš mne přitahují podobné osudové příběhy. A můj manžel a syn mají rádi válečné filmy, tak se na ně s nimi taky dívám,“ zasměje se žena, která se rozhodla sepsat osudy svého dědečka, který pomáhal v boji proti nacistům na západní frontě.