To byly doby! Beskydy patřily trampům. Proč je vše dnes jinak?

​Patří k legendám trampingu v Moravskoslezském kraji. Devětašedesátiletý Stanislav „Johnki“ Galásek se „zakoukal“ jako kluk z Havířova do trampingu v šedesátých letech a je mu dodnes věrný.

„Budu mít na hlavě kovbojský klobouk,“ řekl do telefonu, abychom se poznali, a v centru Havířova jsme si sedli na chlebíček a kafe do ikonického Labužníku.

Tam se starý legendární tramp rozvyprávěl o svém životě mezi trampy, o svých trampských písních a o tom, zda má tramping v současné moderní době šanci na přežití.

Kdy jsi začal slyšet na volání savan, toulání se přírodou, táboření pod širákem, vůní dálek či zpívání u ohňů v osadách?
Někdy v pubertě jsem ještě moc o trampingu nevěděl. Avšak na druhé straně, když v rádiu nebo v televizi třeba Waldemar Matuška zpíval ty americké lidovky, Jó třešně zrály, Růže z Texasu, Když koníček pádí, Vondráčková Červenou řeku, Neckář písničku Ze soboty na neděli, tak jsem cítil, že přesně to je moje krevní skupina.

Takže v první polovině šedesátých let to začalo...
Ano, tramping ovládl Čechy někdy za druhé světové války, tady v Havířově doslova propukl boom trampingu v šedesátých letech. Už za první republiky však trampové z Ostravy založili první osady v Beskydech, například už v roce 1929 trampskou chatu Hobo na Ondřejníku. Mě začaly brát už v pubertě ty písničky, téměř každý náš populární zpěvák zpíval tehdy aspoň jednu americkou lidovku. Vůbec hudbu šedesátých let lidé napříč světem pořád hodně poslouchají, ať to je big beat, rock and roll, country. A na letních táborech se jen poskrovnu zpívaly trampské písničky: Ruty šuty Arizona Texas, Na kopečku v Africe, Niagara či Přijď na chvíli, Okoř. Jenom nebyly zpěvníky těchto písní.

Stanislav Galásek Foto: Petr Broulík

Proč?
Režim tuhle neoficiální trampskou hudbu ještě moc nepodporoval. Tak se ty písničky s akordy opisovaly, ty cestovaly, při tom se především jejich texty trochu zkreslovaly, občas se přehodila nějaká slova. Ale kdo rád zpíval, měl brzy nějaký zpěvník. Jen o kytary byla nouze. Naši výrobci vyráběli výborné kytary, ale ty šly na export a u nás se prodávaly kytary bulharské a sovětské, které neladily.

Také jsi na takovou hrál?
Ne, já jsem měl už to štěstí, že jsem na kytaru začal krát až po osmašedesátém. A to už se uvolnilo. Jel jsem si pro vysněnou kytaru až do Žiliny, ale na tu už se dalo hrát. A kdo uměl na kytaru, byl všude vítán. Zažil jsem třeba v mládí letní tábory, kde nikdo na kytaru nehrál. Dnes tábor bez kytary není tábor. My jsme však hojně zpívali i bez kytary. Po cestě, v autobuse, ve vlaku se prostě zpívalo. A když se zpívá, je veselo.

Kdy tě trampování uhranulo?
V době, kdy bývaly ještě pracovní soboty, jsem z okna svého pokoje v Havířově vídal, jak směrem k havířovskému, ještě starému nádraží, jdou skupinky trampů. Tehdy se ještě chodilo pěšky (usmívá se). Tak jsem si v duchu říkal, že by se mi to líbilo být mezi nimi a jet někam do dálky. Pak jsem zjistil, že jeden můj spolužák jezdí s nimi. Jednou jsem ho potkal s kytarou a požádal ho, ať mi něco zahraje. A on mi zahrál Válku v Itálii, říkali jsme té písni Italská fronta. A to mě dostalo, slyšel jsem tehdy poprvé naživo hrát trampskou písničku.

Co bylo dál?
Když jsme se potkali potom později, říkal jsem mu, ať mě ta jeho parta vezme s sebou. Tak mě pozval na Ivančenu. A jel jsem poprvé s trampskou osadou Šedí vlci na svůj první opravdový čundr. A ještě k tomu rovnou na velké setkání na Ivančeně. To už jsem měl svůj první cancák a všechny jsem tam obcházel. Podepiš se mi, nakresli mi něco... To byl velký zážitek a nějak jsem tam cítil, že to mám snad v krvi. I když jsem byl greenhorn, trampský nováček.

Jak jste založili svou trampskou partu?
S nadšením jsem o tom svém prvním čundru vyprávěl kamarádovi Ursusovi, pak dalšímu. Tak pojeďme příště spolu! A jeli jsme na místo pod Ropičkou, kterému se říkalo Tři seníky. V té době, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tam jezdila spousta trampů, vždy tam někdo o víkendu byl. Jezdili tam Karviňáci, Ostraváci, Těšíňáci, Třinečáci. Havířováci. Říkali jsme jim tam trampská šlechta, jezdila tam známá jména. Třeba Torres, Jeppe, Fotr, Kopčem, Stopař, Andy, Ringo, Roy, Kenny, Jejssi... Spousta super kluků a samí výborní muzikanti. Vždycky jsem nadšený, když nějaká parta u ohně umí vícehlasně zpívat. A to oni na Třech senících uměli. Tam jsme ulovili i první písničky, které nevycházely na deskách ani nikde v tisku.

Foto: Stanislav Galásek

Kdy se to uvolnilo?
Někdy paradoxně v devětašedesátém. Začaly vycházet první zpěvníky s písněmi bratří Ryvolů, Kapitána Kida, Žalman, Rangers, Greenhorns, občas nějaká písnička vyšla i v Mladém světě. O to více jsme se učili na kytaru a pak jsme založili svou vlastní osadu. A jeli jsme na první velký vandr, to bylo většinou na týden. Taková dovolená. Na Valašsko, do Sulovských skal. A chodili jsme při těch prvních vandrech, dnes nevím ani proč, většinou po asfaltkách. Ale pak jsme se z toho vyléčili (směje se).

Jmenovali jste se Wampíři. Jak se to stalo?
Vrátili jsme se z toho našeho prvního velkého vandru a v Řece jsme se sešli s Jerrym z Šedých vlků, jehož parta tam jezdila na Boží kemp pod Třemi sruby. A když jsme seděli u piva u těch dřevěných stolů, tak jsem mu barevnýma propiskama nakreslil, jakou budeme mít domovenku. Tvořily ji černá silueta zříceniny hradu na noční modré obloze, úplněk a netopýr. Nad tím vším byla z březové kůry stuha a na ní napsáno T. O. Wampirs. On byl z toho docela paf, hrozně se mu to líbilo.

Proč netopýr?
Když jsme jeli do Řeky na ty Tři sruby, šli jsme vždy pěšky ze Střítěže pěšky. Jednou nás na cestě přepadla noc, tak jsme v jednom lomu na kraji řeky přespali. A tam jsme i přemýšleli, jak bychom se mohli jmenovat. No a na modré noční obloze nad námi lítali netopýři. Tak se stali symbolem na naší domovence.

Co myslíš, že podnítilo ten rozmach trampingu?
Paradoxně tomu pomohli sami komunisti. Tím, jak proti Západu a všemu západnímu brojili. A nám mladým se tehdy přitom líbily westerny, v houfech se chodilo do kina na filmy Na sever Aljašky, Sedm statečných, Zálesák, Velká země, Rio Bravo, na mayovky, ale i na slavný český parodický western Limonádový Joe. Dnes takové filmy kina moc nehrají. Jeden kamarád šel čtyřikrát na film Rio Bravo, aby si stihl opsat tu písničku ve filmu. Tramping byl aspoň na začátku i takovým protestem proti režimu. Nikdy jsme nekřičeli nahlas: Pryč s komunismem! ale třeba v cancácích se psalo hodně o svobodě, kreslily se do nich americké vlajky, obrázky kovbojů či srubů v americké krajině. Doba však byla stále uvolněnější a na konci šedesátých let začaly vycházet i první desky s trampskými a country písněmi.

Které to byly?
Písně amerického západu, Ztracenka si zpívá, začali vycházet Rangers, Greenhorni. KTO, Bluegrass Hoppers, Mustangové, Scarabeus, První trampská romance. Začaly Porty a už to jelo, kolovaly z nich magnetofonové nahrávky. A repertoár v našich zpěvnících utěšeně přibýval.

V Havířově vznikly desítky trampských osad a toto „město havířů“ zažilo v šedesátých letech doslova boom trampingu. Kdy to začalo?
Už v roce 1964 vznikla první havířovská osada Ztracenci, jezdili na Kotař, kde si postavili svůj srub. Hned nato vznikla osada Sovy, ti kluci ale emigrovali, takže později zanikla. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rostly osady jako houby po dešti, vznikala osada za osadou. Napočítali jsme jich nakonec nedávno celých padesát devět. Když jsme dělali v roce 2018 v havířovském kině Centrum výstavu k výročí století trampingu, tak nás samotné až překvapilo, kolik těch osad ještě stále žije.

Foto: Stanislav Galásek

Opravdu?
Ano a ještě více mě dostalo, že někteří trampové a členové osad, kteří se v minulosti moc nemuseli, se kvůli té výstavě dali nějak více dohromady. Všichni na výstavu nějaký exemplář z historie své osady nebo svých archivů půjčili nebo dali, dokonce ji finančně podpořili nebo k ní udělali krásnou propagaci. A na zahajovací večer se sešlo tolik trampů a lidí, že se vedení kulturáku z toho zhrozili a pak nám vytkli, že jsme nenahlásili přesnější počty návštěvníků, aby mohli posílit hasičské hlídky (směje se). A když jsme trampy poprosili, jestli by nám výstavu v otevřených prostorách kina nepomohli hlídat třeba proti krádežím, tak nám obsadili hlídky na celý měsíc dopředu.

Jakou měla výstava návštěvnost?
Velkou, lidi pořád chodili a chodili. A když končila, uspořádali jsme ukončovací koncert. Tam bylo zase narváno, přijeli kamarádi z okolních míst a měst, ze Slovenska, přijeli i Čecháčci, přijeli nám zahrát Karviňáci i Ostraváci, bylo tam celkem pět kapel. A tam jsem si uvědomil, jaký byl Havířov pro tramping významný a kolik tady bylo trampů.

Jezdil jsi na potlachy po celé republice. Jak vypadaly?
Vždycky jsem říkal, že potlachy bývaly větší a lepší zábava než třeba na Silvestra v televizi. A to přece bývaly ještě silvestry dobré! Potlachy však bývaly svobodná zábava, nikdo na nich nic nezakazoval a vždy jsme se potkali s lidmi, které jsme měli rádi.

Zažil jsi při takových velkých potlaších i policejní šikanu? Byly to přeci jen „nebezpečné“, nepovolené hromadná akce...
Samozřejmě, byly i rozehnané potlachy. O jednom byla i reportáž v Mladém světě, ten článek se jmenoval Krvavý potlach. Stalo se to v Jetřichovicích, tam policisté neomaleně sbalili i dědu, co šel s ruksakem na houby. To si tehdy udělali ostudu. Ale někdy se nám policisty podařilo i napálit.

Vyprávěj...
Když jsme chystali velký potlach na Javorovém, tak už jsme měli dřevo týden připravené, na místě stála velká hranice. A k mamince kamaráda z osady, která pracovala v komunálních službách, se doneslo, že se policajti nějakým způsobem o potlachu dozvěděli a chystají se proti němu zakročit. Tak jsme strategicky jeli v pátek na takzvanou Chladnou vodu a nechali jsme spojky na nádražích ve Střítěži a v Ostravě-Kunčicích. Ty spojky, jak viděly čundráky, tak všechny nasměrovali místo na Javorový na Chladnou vodu. Tu hranici jsme na původním místě nechali, možná si tam pak policajti udělali táborák, aby jim nebyla zima. To se tehdy hodně povedlo (směje se).

Kde byl váš trampský ráj? V Beskydech?
Trampové odsud z Havířova jezdili hlavně na Těšínské Beskydy a na Valašsko. Hodně se jezdilo také na Heřmánky, i když ne zas tak moc, tam jsou ty zatopené břidlicové lomy. Beskydy byly totiž nejblíže, například na Prašivou nebo na Godulu jsme šli z Havířova i pěšky. Někdy to ale byla tajná místa. Například když jsme dělali před třemi lety výstavu k stému výročí trampingu, tak mě kamarád Čudla vůbec poprvé zavedl na osadu Ztracenců, na jejich chatu. Tam jsem se s nimi poprvé setkal v jejich osadě, viděl jejich kroniku a ti kluci, už staří dědouškové, pak přišli i na výstavu. Teď už se ale bývalé osady změnily na takové spíše chaty, kdy třeba dva členové osady mají soukromou chatu a sem tam na ni někoho pozvou. Rozhodně už to není ten trampský ráj, který býval. Takových chat je dnes hodně.

Foto: Stanislav Galásek

Rok 1968 byl asi pro hodně trampů zklamáním. Jak reagovali?
Když Dubčeka nahradil v roce 1969 Husák a nastala normalizace, hodně trampů emigrovalo. Zamířili často do Ameriky, o které tady jen snili. Usadili se ale v řadě zemí na celém světě, takže každý rok dnes dělají oni nebo jejich následovníci světové potlachy. A ty pořádají Čecháčci a Moraváci. Ale i tramping je vlastně ojedinělá kultura na světě a v takovém měřítku a rozsahu jako u nás nikde jinde není. Ty všechny trampské osady, domovenky, cancáky, sruby, ten styl s potlachy, originální soutěže, vzniká spousta hudebních trampských skupin, Československo prostě bývalo velkou trampskou „velmocí“.

V okolních státech nebyl tramping tak rozšířený?
Třeba v Polsku vůbec nevím, že by tam tramping v takové míře u běžných lidí bodoval, i když country hudba je tam velmi oblíbená. Ale nikdy jsem se nesetkal s polským trampem. V Polsku lidé spíše lidé fandí vodáctví, plachetnicím. Na Slovensku se tramping stejně jako u nás také hodně provozoval. Naše oblíbené místo pro čundry byly Sulovské skály, tam jsme také potkávali hodně slovenských trampů. A oni zase hodně jezdili k nám, měli také spoustu výborných trampských kapel a skladatelů trampské hudby. V muzeích trampingu v Praze a v Horním Jelení je ostatně vidět, kolik měl tramping různých šikovných umělců a co všechno trampové uměli.

Jak hodně tramping ovlivnil československou kulturu?
Tramping nakonec pronikl i do televize, v roce 1969 třeba vznikl výborný šestidílný seriál Dobrodružství šesti trampů. Zněly v něm písničky kapel KTO, Scarabeus či Hoboes, bratři Ryvolové. Třeba kapela Rangers, to je pro mě malý zázrak, ti lidi se sešli ve stejnou dobu na jedné škole, založili kapelu a ty jejich hlasy jsou dodnes nepřekonatelné. Podobný případ jsou Greenhorni, ale ti se sešli na čundru. Tučný, Vyčítal, Hoffman, Linka, Šimek. No nádherné hlasy. Mívali jsme tady na potlaších třeba Wabiho Daňka, Wabiho Ryvolu. Paběrky, Jožku Slavíka z trampské osady Kamarád nebo třeba i duo Červánek. Ty když slyším v rádiu, tak mi připadá, že jich hraje a zpívá pět a přitom jsou jen dva.

Zatímco ale Rangers a Greenhorns hodně zpívali písně amerického Západu, bratři Ryvolové dali trampům původní české trampské písničky...
Ano, Miki a Wabi Ryvolové a Hoboes, ale nesmíme zapomenout ani na Kapitána Kida nebo Tomyho Linharta, byli originální v tom, že byli totálně svoji. I když Miki Ryvola se dnes možná i trošku stydí za svou trošku jednoduchou, ale veleúspěšnou písničku Bedna od whisky. Ta má, když se na ni podíváme trochu kriticky, pěkně blbej text. Ale vyhráli s tou písničkou i Portu a ta se dnes hraje všude, zpívají ji i děti na táborech.

Které jsou tvé nejoblíbenější trampské písničky?
Rád se vracím k těm prvním trampským písničkám. Které jsme se učili a které jsme lovili na každém čundru. A hlavně ke zpívání ve vlacích. Když jsme v pátek večer nebo v sobotu přišli na nádraží nebo na perón, stačilo, že se vytáhla jedna kytara, a už se zpívalo. Hlavně na začátku, kdy ještě nebyly zpěvníky, se zpívalo tak patnáct dvacet písniček. Ty se odzpívaly a začalo se s nimi znovu. Když jsme vlezli do vlaku, když jsme přestupovali nebo přišli do hospody. Tak jsme je velmi brzy uměli všechny z paměti (usmívá se). Byly to písně jako Karington, Slaboch Ben, Rikatádo, Kampak trempe, Soňa, Niagára, Malá chajda, Válka v Itálii, nebo Příbram, Bílý šátek; to je protestsong o místě, kde pracovali jen političtí vězňové. Hodně se zpíval Masaryk. Pak už přišly písně, které vycházely, Jesse James, Kaliforňané, Zátoka, Colorado, Smutný psaní, Tulák, Loď John B...

Foto: Stanislav Galásek

Ty jsi také pár trampských písní napsal, jsi třeba autorem písně Ivančena. Čím je pro tebe toto místo?
Ivančena je památník zbytečně gestapem na samém konci války zabitým odbojářům a skautům. Ta stále rostoucí mohyla na cestě na Lysou horu, ke které každý rok chodí spousta lidí, je protestem proti fašismu, ale stala se i protestem proti komunismu. Chtěl bych znát jediný důvod, proč komunisty napadlo za jejich režimu potírat Ivančenu? A bránit tam lidem uctívat ty, které popravili nacisti? Tam byly také pěkné policejní zátahy, ve Frýdlantě na mostě kontrolovali lidi a ty, kteří neprošli, posílali zpátky na vlak. A pak dokonce vyjeli nahoru na Ivančenu, a když se zpívala neoficiální trampská hymna Vlajka, tak schválně startovali motorky. Teď Ivančenu trochu pokazili. Už to není mohyla, ale nějaké terasy. Ale stále je to unikátní památník. Jsou v něm kameny přivezené z celého světa.

Ivančena je kultovní místo, tam jste se asi často jako trampové míchali se skauty?
Ani ne, skauti se tam scházeli v sobotu a my až v neděli. Nikdy jsem to moc nepochopil, ale mezi skauty a trampy panovala vždy určitá nevraživost. Přitom hodně trampů vlastně vzniklo z bývalých skautů, já jsem také chodil do skautu. Je ale pravda, že skauting je sešněrovaný, vládne tam větší disciplína. Co řekne vůdce, tak to tak je a hotovo. Když jsem byl v naší osadě šerifem, nikdy jsem nedával rozkazy, ani jsem to neviděl u jiných osad.

U svého jména a příjmení uvádíš i přezdívku Johnki. Jak jsi ji získal?
S mým nejlepším kamarádem jsme chodili jako kluci v Havířově k řece Lučině, která tady pod námi teče. Šplhali jsme tam na stromy, vylezli jsme možná s nadsázkou na každý strom, který u Lučiny rostl. Tak jsme si začali podle toho říkat, já jsem byl Tarzan a on Ursus. Ještě jsme netrampovali. Pak jsme začali jezdit na čundry a trampové mají ve zvyku se představovat přezdívkama. Třeba ahoj, Jim. Ahoj, Ursus... U mého kamaráda to znělo v pohodě, ale když jsem já odpověděl nějakému trampovi Jimovi nebo Johnymu: čau, Tarzan, tak se někteří ti vzrostlí chlapi často pobaveně usmáli. Začalo mi to připadat takové komické. A tak jsem uvažoval, jak to změnit, ale aby měla přezdívka stále vazbu i na toho klukovského Tarzana.

Johnki tu vazbu má?
Tarzan byl potomek lorda Greystoke a jmenoval se John. Tak jsem si začal říkat John, ale Johnů bylo mezi trampy hodně. Fredů, Jimů, Johnů, těch bylo jak hrušek. A jednou jsme slavili silvestra a jedna z kamarádek najednou vyhrkla, když podávala chlebíčky: „Johnki,chceš?“. Vyslovila to tehdy poprvé a já jsem si to jméno nechal. Je originální a nikdo jiný ho nemá (usmívá se).

Jsi stále trampem. Čím tě tramping stále oslovuje?

Svým vyznáním, tou svou romantikou. Když listuju starými trampskými kronikami, tak mi nad těmi zážitky a zápisky plesá srdce. Člověk je nadšený, že mohl být u největšího boomu trampingu. Jednou za mnou přišel starý kamarád, cvičili jsme na kytary a on mi pak náhle povídá: Víš Johnki, my už jsme se zařadili mezi tu trampskou šlechtu, mezi známá jména trampingu.

Čím pro tebe tramping je?
Tohle jsem si zapsal na výstavě k sto letům trampingu v Havířově (otevírá sešit). Vandr je jako droga. Jednou zkusíš a pak musíš. A motto v naší kronice zní: Někdo by chtěl nebe na zemi, nám trempům stačí nebe nad hlavou. Je v tom velká moudrost.

Kde je tramping dnes? Přitahuje mladé lidi?
Někdy je hodně vidět, že už moc ne. Když si vyjedou starší trampové na výlet a vezmou s sebou vnoučky, tak pro ty mladé to vůbec nic neznamená. To samé už ale platí o našich potomcích. Od většiny kluků, co znám, tak z našich dětí k trampingu nepřilnul prakticky nikdo. Naše děti a vnuci už to vidí tak, že tramping byla záliba rodičů a oni už mají zase něco jiného. Avšak u trampské a folkové hudby je to trochu jinak, na dnešní hudební festivaly jezdí hodně mladých lidí a kapel.