Nejnovější zprávy: Od počítače do slévárny. Mladý pár vyrábí unikátní litinové nádobí Ochutnejte regionální produkty, vyzkoušejte tradiční řemesla. Do Ostravy míří Moravskoslezský jarmark

Sport

Titul s Baníkem? Něco neskutečného, vzpomíná čtyřicátník Laštůvka

V některých utkáních Baníku to bylo více než zjevné. Hráč, který nejvíce ze všech „žral trávu“ – tedy hrál nadoraz a s opravdovým nasazením i v emocích – by některým spoluhráčům mohl dělat tátu. Jan Laštůvka sice ve čtvrtek oslavil čtyřicátiny, do fotbalového důchodu se ale ještě nechystá.

Foto: Tanasis

Už jako kluk jsem všem říkal, že se budu živit fotbalem. Starší kamarádi mě pak přivedli k fotbalu v době, kdy mi bylo asi pět let a celou dobu jsem si za tímto snem šel a nakonec se mi to povedlo," řekl Laštůvka v rozhovoru pro Magazín PATRIOT.

Pamatujete si, kdy vás postavili do brány?

Začínal jsem jako útočník. Začátky v útoku byly takové všelijaké, měl jsem mnoho ofsajdů, takže pak jsem to nějak zkusil v bráně, vždycky jsem byl i vyspělejší než ostatní. Bavilo mě to a snažil jsem se zlepšovat i tím, že jsem hrával a chytal vždy v o něco starší skupině, takže jsem byl o něco popředu, což mi velmi pomohlo. Zároveň si myslím, že mám solidní hru nohou, což mi v kariéře také poměrně pomáhalo. Věděl jsem, jak se chová útočník, kopal jsem také penalty v Karviné i v dorostenecké lize.

Říkal jste, že jste od začátku věděl, že se chcete živit fotbalem. Co vás v dospívání na fotbale tak lákalo – hvězdný život, báječná auta, krásné ženy?

Ne, tohle šlo docela mimo mě – ženy, auta… Nastavil jsem si to do hlavy a vše jsem tomu obětoval. Nedostudoval jsem školu, skončil jsem ve třetím ročníku hotelovky. Říkal jsem si, že bych si ji někdy mohl dodělat, ale bohužel jsem asi zlenivěl.

Kdo byl tedy vzorem pro dvanáctiletého Jana Laštůvku?

Tenkrát těch vzorů bylo více. Pan Stejskal ze Sparty Praha, který chytal za národní tým. Pak samozřejmě pan Mikloško, tedy spíše ti gólmani, kteří se střídali v národním týmu, také Petr Kouba a další české legendy.

Ze světa to nebyl nikdo?

Potom už to samozřejmě šlo někam dál. Líbil se mi Peter Schmeichel a samozřejmě pak také legenda Gianluigi Buffon.

Učil jste se jako gólman něčí styl nebo jste se snažil být svůj a umět všechno dobře?

První brankářský trénink jsem měl asi až v patnácti letech s panem Netoličkou. Když jsem poté přestoupil z Karviné do Baníku, tak jsem jezdil jednou týdně za panem Michalíkem na brankářské tréninky. Byl jsem spíše takový samouk a trénovali mě hlavně trenéři ze žáků a dorostu v Karviné. Moc jsem se na ostatní brankáře nedíval. Samozřejmě jsem se podíval jaký mají styl, jak hrají, ale nic jsem nekopíroval.

Byla to pro vás výhoda nebo nevýhoda, že na vás jako na gólmanovi třeba už od osmi let nikdo tvrdě nepracoval?

Nevím, jestli se to dá považovat za výhodu. Možná to byla spíše nevýhoda. Můj styl nebyl takový, jaký by si někteří představovali, ale měl jsem takovou tu buldočí povahu, šel jsem si za svým cílem a pracoval jsem na sobě možná ještě víc než ostatní. Výhoda byla v tom, že jsem do osmnácti let zůstal v Karviné a dříve jsem nepřestoupil. Kdysi to tak bylo nastavené. V Karviné jsem v patnácti hrál klidně i divizi E, protože jsem byl opravdu vyspělý. Když byla možnost, tak jsem dostal šanci. Kdybych přestoupil dříve, možná by ta kariéra vůbec nebyla taková, jaká je dnes.

Proč po vás Baník tehdy nesáhl už dříve?

Jezdil jsem na okresní výběry, Ostrava o mně věděla, ale ani z mé strany jsem necítil, že bych měl přestoupit. Došlo k tomu až když mi bylo okolo těch osmnácti let a stále jsem hostoval v Karviné. Poté jsem přišel do Baníku, na přípravu jsem šel se skupinou A, ale chytal jsem hlavně v B skupině a později přišel pan Jarabinský a ten se s panem Hadamczikem dohodl, že dají šanci mladým hráčům jako byl Pavel Besta, David Bystroň, Miroslav Matušovič a další.

Kdo byl starší gólman, kterého jste nahradil?

Byl tam Kamil Susko, který si během soustředění zranil rameno. Jako náhrada jsem pak byl já a Kamil Raška. Pan Jarabinský se rozhodl pro mě, dal mi důvěru i po prvním zápase, kdy jsem chytil balon za šestnáctkou, z čehož jsme dostali gól. Podržel mě, nevyndal mě z brány a za to jsem mu byl opravdu vděčný. Dostal jsem tedy šanci a hrál jsem ligu pravidelně.

Během kariéry jste poznal mnoho brankářských škol a trenérů. Jak se dnes trénuje gólman? Je to něco jiného než v době, kdy jste sám začínal?

Je to asi něco jiného. Člověk má teď přístup k internetu, může se podívat jak se trénuje ve Španělsku, v Itálii, v Německu, ale já se nerad opičím po někom jiném. Jsem naučený na určitý standard a přípravu, kterou jedu už čtvrtým rokem a celý tréninkový proces máme udělaný tak, aby vyhovoval mně i dalším brankářům. Jsem dříč, nejsem typ gólmana, co přijde, párkrát spadne a jde domů. V mém věku se ale musím už trošku více krotit.

Mění se společně s vaším věkem také styl a počet tréninků?

Určitě ano. Jednou za týden mám takový větší záhul plus do toho samozřejmě využívám posilovnu, kde mám svého kondičního trenéra. Hodně tedy spolupracuji individuálně s ním, abych měl sílu, na což jsem zvyklý celou kariéru. Zbytek tréninků už není tak náročný. Dva dny před zápasem už ani moc chytat nechci a spíše si chodím zaběhat.

Prošel jste top ligy v Evropě, kde se kladl největší důraz na brankářskou práci?

Rok jsem byl v Německu v Bochumi a tam se kladl důraz opravdu na detaily. Na druhou stranu jsem působil také v Anglii, kde mi tréninky dávaly opravdu hodně. Měli jsme silovější tréninky a dbalo se na to, aby gólman dobře chytal balony, aby je udržel a zbytečně to nikam nevyrážel. Dalo mi to opravdu mnoho, i když jsem ve West Hamu chytal jen jeden pohárový zápas, protože Luděk Mikloško byl výborný brankář. Je to výborný trenér, ale i lidsky je to mimořádná osobnost. Robert Green, který tam tenkrát chytal, byl také fantastický a podporovali jsme se navzájem. On sám si tehdy vybojoval místo v anglickém národním týmu. I když jsem chytal jen jeden zápas, tak jsem se posunul úplně někam jinam.

Měl jste vždycky štěstí na kamarádské gólmany?

Většinou ano. Jinak bych si nedokázal představit, že bych měl pracovat s někým, od koho by ta podpora nešla. Chytat může samozřejmě jen jeden a nikdo nikdy neví, co se může stát a vzájemná podpora pro mě znamená opravdu hodně.

Když jsme u vašeho věku, co se pro vás mění? Když se podíváte na vaše já před deseti lety a dnes? Cítíte to více? Ztrácíte rychlost?

To bych úplně neřekl. Měním se akorát v tom, že si dělám tréninkový týden podle sebe. Jak už jsem říkal, tak dva dny před zápasem si jdu už jen zaběhat nebo se projet na kole nebo nedělám nic. Kdysi to takhle nebylo a trénoval jsem každý den, ale teď už cítím, že je potřeba si dát ten den pauzu, abych šel do zápasu hladovější a byl na něj připraven tak, abych ho zvládl.

Dokážete odhadnout, jak dlouho budete schopen být v takovéto formě?

To bohužel nedokážu. Vše se bude odvíjet od zdraví. Zatím se cítím v pohodě, ale nerad bych pak hrál jen za nějaké zásluhy. Když uvidím, že ta výkonnost už není taková, tak rozhodně přenechám místo tomu druhému, ale stále mu budu šlapat na paty, aby se neustále zlepšoval.

Sledujete gólmany a jejich kariéru v průběhu stoupajícího věku?

Samozřejmě. Velmi se mi líbí Buffon, jelikož za svou kariéru udělal minimum chyb. Možná by se daly spočítat na prstech. Je mu 44 let a stále ještě chytá. Je to něco fantastického a podle toho, jak chytá, si nemyslím, že by měl jít do starého železa. Jistěže ale nevidím do tréninkového procesu a zápasů, ale myslím si, že Buffon neustále ukazuje, že je top třída.

Čím to je, že měl Baník vždy nějakého skvělého gólmana, který se vyšvihl?

Myslím, že to celé nastavil František Schmucker, který začal s dětmi, teď pokračuje Ivo Schmucker. Víťa Baránek se také hodně stará a myslím si, že kluci to tady mohou zvládnout i charakterově a podle mě by měl být gólman odtud z regionu. Celá etapa dobrých brankářů je o tom, že se tady s nimi vždy dobře pracovalo. Ať už tady byl pan Michalík, vynikající brankář a můj trenér. Je to tak dané, aby byli v Baníku jen baníkovci.

Hodláte po skončení kariéry pokračovat ve výchově mladých?

Samozřejmě se o tom bavíme, ale slovo jde za trenéry. Já můžu říct svůj názor, ale určitě se do toho nějak nehrnu. Stále jsem hlavně hráč a respektuji je.

Když přemýšlíte a bavíte se s rodinou o budoucnosti, máte představu, co byste chtěl po ukončení kariéry dělat a čím se živit?

Už jsem s tím začal. Spolupracuji s agenturou Top 11, kde už teď trošku pomáhám s brankáři. Je to agentura, která zastupuje hráče a už teď se starám o některé mladší hráče a snažím se zároveň hledat brankáře do naší stáje, ale stále nejsem plně rozhodnut. Zatím to dělám začátkem týdne, maximálně pondělí až středa a poté se opět plně soustředím na zápasy. Baví mě to, ale ještě nejsem plně rozhodnutý, co bych chtěl dělat a ani nad tím tolik nepřemýšlím. Myšlenkami jsem už u další sezony. Chci být ještě lepší než doteď, ale hlavně mi jde o týmový úspěch. Chci udělat všechno proto, aby se Baník kvůli panu Brabcovi (majitel Baníku, pozn. red.) a fanouškům dostal zase nahoru.

Kde jste se mimo Baník cítil nejspokojenější?

Asi v Šachtaru Doněck. Byla to velmi zajímavá zkušenost a hlavně tam byla opravdu vysoká kvalita mužstva, zázemí a prezident klubu, pan Achmetov, který fotbal velmi miluje. Jezdil dokonce i na tréninky, což jsem nikde jinde ve světě neviděl. Byl tam opravdu skoro čtyřikrát týdně, neustále to sledoval. Byl tam také fantastický trenér, Mircea Lucescu, hodně brazilských hráčů. Jen škoda, že mě tam trošku zabrzdilo zranění a poté i limit cizinců. Museli hrát čtyři Ukrajinci a Šachtar vsadil na to, že gólmana budou mít vždy Ukrajince. To mě nesmírně mrzí, ale strávil jsem tam rok a půl, nedám na Doněck dopustit, zůstalo mi tam mnoho známých a fanoušci byli fantastičtí.

Nejpovedenější zápas?

Ještě by mohl přijít, ale hodně se mi vybavuje zápas s Baníkem na Letné, kdy jsme hráli 1:1. Tam se mi zápas povedl. Bylo to v mistrovské sezoně. Přijely tam za námi čtyři tisíce fanoušků, což v Česku nikdy nikdo neviděl. Atmosféra byla skvělá, neprohráli jsme, dlouho jsme vedli a nakonec jsme remizovali.

Nejblbější gól?

Bylo jich hodně. Rozebírám každý gól a řeším, co jsem mohl udělat jinak. Možná nejkurióznější byl ten, o kterém jsem už mluvil, kdy jsem chytil balon za šestnáctkou v prvním ligovém startu.

Kdo je váš největší parťák v kabině?

Bavím se se všemi. Mám blízko k Jirkovi Fleišmanovi, takže samozřejmě k těm starším. Byl to také Milan Baroš, který mě nechal ve štychu.

Jak to myslíte?

Neustále mi říkal, abych se vrátil a pak skončil. Takže mu teď říkám, že jsem v Baníku zůstal sám, stejně jako mi to předtím říkal on.

Stýkáte se s někým ze spoluhráčů z mistrovské sezony? Neuspořádali jste třeba nějakou vzpomínkovou akci?

Zatím nic takového nebylo. Byl jsem dlouhou dobu v zahraničí. Sem tam si píšu s Radkem Látalem, Martinem Čížkem. Volal jsem si i s Miroslavem Matušovičem. Teď jsem se ale dlouho s nikým neviděl.

Kdo je pro vás největší baníkovská legenda? Je to Milan Baroš nebo někdo jiný?

Pro mě asi Milan Baroš, ale v Baníku je legend opravdu mnoho. Když si vezmeme Libora Radimce, Pavola Michalíka, Luďka Mikloška... Opravdu jich je hodně a nerad bych jmenoval jen jednoho.

Ještě bych se rád vrátil k Milanu Barošovi, který také říkal, že ho ze startu podržel pan Hadamczik. Vy jste ho také zmínil. Bylo to tedy tak, že vám v kariéře opravdu pomohl?

Říkal, že by měli odchovanci dostávat větší příležitosti. Nemyslím si, že jsme měli nějak ušlapanou cestičku, ale nějakou mírou jsme si to určitě zasloužili a museli jsme to i dokázat. Ať už to byl Pavel Besta, Aleš Besta, Miroslav Matušovič. Starší hráči nám také nic nedarovali, ale věděli, že nejsme flákači a díky tomu jsme to pak měli v áčku lehčí.

Jaké to bylo, když jste se jako zelenáč dostal do party starších mazáků? Byli na vás tvrdí?

U nás to tak nebylo. Měli jsme zdravý respekt, vědělo se, že nemáme nos nahoru a jeli jsme za týmovým úspěchem. Potom už během mistrovské sezony bylo mužstvo postaveno z poloviny mladší a z poloviny starší. Táhlo se za jeden provaz a vzešel z toho takový úspěch.

Byl to váš největší úspěch v kariéře?

Byl to první titul a bylo to něco neskutečného. Ať už to, co předváděli fanoušci nebo i to, že vlastně nikdo nepočítal s tím, že můžeme ligu vyhrát zrovna my.

Nejlepší fanoušci jsou tedy baníkovci?

Nejlepší fanoušci jsou samozřejmě ti z Baníku, i když v Dněpru, tak tam byli taky skvělí fanoušci, měli různé choreografie a podobně. V Doněcku to bylo trošku jinak, tam funguje podpora ze strany klubu.

Jak byste srovnal fanoušky Baníku a fanoušky, na které jste byl zvyklý v Anglii?

Říká se, že tam jsou super fanoušci, ale mě to takhle nepřipadá. Nemůžou tam být žádné vlajky, žádná choreografie, nic takového tam nefunguje a připadá mi, že se tam fandí jen ve chvílích, kdy mužstvo nějak útočí. Myslím si, že baníkovští jsou úplně někde jinde. To už i Německo má lepší fanoušky než Anglie.

Zavřít reklamu