Nejnovější zprávy: O letní tábory je zájem. Ale podražily, za jedno dítě nejméně 4000 korun Příběhy staré Ostravy. Bestiální vražda? Devět let vězení a jednou měsíčně půst

Byznys

Rodinná firma, která má 300 zaměstnanců? V Motoru Lučina to jde

Principy rodinné sounáležitosti, přátelského a férového jednání se zaměstnanci i odběrateli – to jsou atributy, které často fungují spíše v malých rodinných firmách s několika málo zaměstnanci, kteří se dobře znají.

Avšak v Motoru Lučina, unikátní strojírenské firmě z Frýdku-Místku, tyto principy vyznávají také, přestože tady dávají práci třem stem zaměstnancům hned v několika halách. „A i když chceme v příštích týdnech přijmout dalších osmdesát nových pracovníků, pro mě bude stále důležité, abych znal každého jménem,“ říká jeden ze tří jednatelů firmy Tomáš Polach.

Motor Lučina vyrábí především díly jeřábů a stavebních strojů, míchací techniku, malé mostní celky, zvedací a rovnací plošiny a díly pro těžební průmysl. Celá produkce firmy jde na export, ostatně v roce 2012 zvítězila firma Motor Lučina v soutěži Exportér roku.

„Firma vznikla před devatenácti lety a zakládal ji náš tatínek se svým společníkem Karlem Valíčkem. Byla to taková ta typická firma té doby, vznikla takříkajíc z ničeho. Lidé v té době odcházeli z bývalých Vítkovic. Sešlo se jich tehdy do deseti a pronajali si v bývalém JZD tady v Nošovicích třetinu haly, kde na jedné půlce byl složený hnůj a na druhé půlce se rozjížděla výroba pro nadnárodní koncern Liebherr. Bylo to takové začínání podnikání od kladívka,“ říká jednatel Tomáš Polach.

Vy už jste v té době ve firmě byli také?
Ne, tehdy jsme ještě s bratrem ve firmě nepracovali, dělali jsme jiné věci. To, co však vím jistě, je to, že začátky byly velmi těžké. Můj otec i jeho společník začínali velmi poctivě, začaly se dělat jednoduché svařence, a tak se firma pomalu, ale jistě začala rozrůstat. Bylo to dáno kvalitou lidí, kteří ve firmě pracovali. Věděli, co mají dělat, jak to mají dělat. Pak si pronajali další prostory – takovou malou betonárku, zase od družstva.

Vždycky byla firma Motor Lučina stoprocentně exportní?
My s bratrem jsme do firmy nastupovali v roce 2000 a abych řekl pravdu, já si pamatuji asi jednu jedinou zakázku, tuším nějaký ponton do Plzně. Toto je asi jediný případ, jinak vše šlo do zahraničí. Německo, Rakousko, Francie…

Bylo to tím, že jste upřednostňovali zahraniční zakázky, nebo proto, že domácí firmy neměly zájem?
Odpověď je hlubší. Když děláte pro západní trh, tak je tam spojena určitá výhoda s nevýhodou. Potřebujete špičkové lidi, musíte odvést špičkovou práci. Takové nároky tuzemský trh neměl a dle mého názoru je nemá ani dnes. Tím, že my dodržujeme určitou jakost a kvalitu, tak se i naši lidé naučili dělat ve stoprocentní jakosti. Je to, jako byste dělal mercedesy a vedle trabanty, to nejde. A samozřejmě je to také o ceně. V tuzemsku vám to nikdo nezaplatí. Všichni chtějí všechno levně, hádají se s vámi o ceně. Nikdo z té obyčejné branže strojírenství vám nezaplatí to, co vám zaplatí ten zákazník, co prodává mercedes. Ten totiž ví, že není jednoduché udělat výrobek v takové jakosti. Naše firma se soustředila na kvalitní práci, ale reálně zaplacenou.

Zmiňoval jste, že jste vstoupil do firmy společně s bratrem. Chtělo se vám pracovat s otcem? Ne vždy jsou vztahy v rodinných firmách dobré…
Chtělo. Víte, my se vnímáme jako rodina i s naším společníkem Kájou Valíčkem. Když se podíváte na Liebherr – rodinná firma, Bauer – rodinná firma. Toto jsou naši dva klíčoví odběratelé. Staví svůj byznys na dlouhodobosti. My neděláme zakázky typu, že uděláme jeden most a jdeme dál. My vyrábíme jeřáby, stavební techniku, dělali jsme velké díly pro bagry… Je to široké portfolio – možná šest set výrobků. Výrobky se opakují, modifikují, mění a zároveň je to jakási pseudosériová výroba. Kolem roku 2016 jsme začali nakupovat nemovitosti, protože firma Liebherr si dala do podmínek spolupráce to, že budeme pro ně dělat pouze ve svých prostorách. I to je ukázka důvěry a spolupráce, jaká jinde není úplně obvyklá.

Foto: Motor Lučina

Foto: Motor Lučina

Zakladatelé firmy stále ještě ve firmě pracují?
Tatínek je již v důchodu a Karel Valíček je ještě ve firmě.

Na jakých pozicích jste vy a váš bratr?
My jsme všichni tři společníci a jednatelé zároveň. Otec již ne, ale denně do firmy dojíždí, zajímají ho lidé. Obchází provozy, pak zajde za námi. Povykládá nám, co lidi říkali, co by potřebovali…

Vaše firma bude příští rok slavit dvacetiny. Můžete říci, kdy bylo nejhůř a kdy nejlíp?
Určitě byly momenty, kdy to šlo těžce. Náročný byl rozjezd, což je pochopitelné a logické. Pak určitě dynamický růst, kdy se firma prudce rozrůstala. Ale to jsou všechno přirozené věci. Zatím nejtěžší okamžik firmy byl rok 2010. Nejen proto, že byla krize, v té době jsme bohužel zjistili, že nás tuneloval bývalý ředitel. Proto třeba nemáme ředitele. Od roku 2010 řídí firmu jednatelé a společníci. Tak to byl asi nejtěžší moment. Vyšetřování se táhlo a my jsme zjistili, že tento stát má k právnímu státu ještě hodně daleko.

Takže jste se nedomohli svých práv?
No, když se podíváte na historii naší firmy, tak to není tak dávno, co jsme demonstrovali s bratrem před krajským ředitelstvím policie a dostali jsme se díky tomu i do televize. Už je to přece jenom 6 let, ale tento spor jsme vedli při práci, stálo nás to nemalé úsilí…

Kolik jste museli odškrtnout?
Za ředitelem zůstalo, ať už kvůli špatným manažerským schopnostem, či jiným věcem – v tom, co kradl, a v tom, co možná ukradl – odhadem asi 100 milionů. Tak to je. Dnes jsem schopen říct, že bychom nebyli tam, kde jsme, kdyby nebylo této zkušenosti…Trápilo mě to velmi asi první tři roky. To, že stát nefunguje, jak má. Dnes jsem se s tím už naprosto srovnal a spíše se snažím být optimistou a vidět ten pohár napůl plný. Problémy se snažím brát jako výzvu. Začínají tak i naše porady. Neříkáme si na nich, proč něco nejde, ale snažíme se problém řešit. Všechno vnímáme jako cestu. Krize byla cesta, lidé si uvědomili, že nic není stálé. Museli jsme dokonce i propouštět, roky 2008, 2009, 2010. Tyto roky byly ztrátové, museli jsme zavřít jeden provoz. Bylo to velmi těžké. Do toho velké ztráty na devizových trzích…Do toho veliké zklamání z ředitele, člověka, kterého otec znal z dřívější doby. Myslím ale, že jsme z těchto nepříjemností vyšli daleko silnější, hlavně lidsky silnější.

Jste dnes v situaci, že je firma na tom nejlépe, jak kdy byla? Dá se to tak říci?
Ano, dá se to tak říci. Já to již pozoruji několik let. Od roku 2012, 2013 jdeme nějakým způsobem pořád nahoru. V roce 2012 se nám podařilo vyhrát exportéra roku. Máme tuto soutěž rádi, líbí se nám lidé, kteří tuto soutěž vedou, jsme potěšeni, že tam vidíme i pana prezidenta…Stát by měl chápat a snad i chápe, že je tato země založena na exportu. Krok ČNB vnímám jako velmi dobrý. Není totiž nic horšího pro exportéra, než to, že neví, za kolik bude prodávat příští měsíc…Potřebujeme zajištěný kurz. To může udělat a udělal to stát.

Foto: Motor Lučina

Foto: Motor Lučina

Jak je na tom firma dnes?
Momentálně podnikáme ve čtyřech továrnách, z toho jednu máme v pronájmu, ale tam se budeme stěhovat na konci roku. Před dvěma lety jsme se pustili do vlastní výstavby. Budeme si ji řídit sami jako generální dodavatel. Tady ve Starém Městě jsme dostavěli novou halu, asi 6 300 metrů. Napojili jsme ji na stávající haly. Prakticky jsme před spuštěním provozu, hala už je dostavěná, teď se vyřizují poslední stavební věci, které k tomu musí být. Musíme být neustále připraveni na naše odběratele. Naštěstí se neustále potýkáme s tím, že poptávka je pořád větší, než to, co jsme schopni udělat. Máme pořád hodně práce.

Kolik máte zaměstnanců?
Momentálně máme kolem 280 zaměstnanců, ale od minulého týdne jsme rozjeli velkou kampaň. Potřebujeme přijmout zhruba 80 až 100 lidí převážně do pozic svářeč se státní zkouškou, zámečník, ale také několik pozic THP, například skladník nebo kontrolor jakosti a podobně. Nejenom do nových výrobních prostor. Dostáváme se pod velký tlak, zejména ze strany Německa. Je to zřejmě způsobeno programem Německa, kde se má stavět milion bytů. Potřebujeme dodat jeřáby, stovky nových jeřábů…

Jak chcete získat dělníky v době, kdy je o ně tak velký zájem? Když přijde zájemce o práci a zeptá se vás, co mu nabídnete jiného než v okolních fabrikách a montovnách?
První věcí, na kterou se lidé ptají, jsou peníze. Tady si dovolím konstatovat, že jsme pravděpodobně v tom vyšším, možná i v nejvyšším průměru. My si skutečně lidí, kteří zde pracují, vážíme. Žádáme nejen přístup, ale i zkušenosti, pokud to nejsou zrovna třeba učni. Spolupracujeme se střední školou tady u nás, učni pracují za poloviční mzdu. Vydělají si slušné kapesné a my se snažíme, aby nám pak tady zůstali. S tím máme velmi dobrou zkušenost. Nyní ale stojíme před opravdu velkou výzvou – 80 lidí je opravdu dost. A navíc zkušených. Myslím si, že tady bude muset přijít 1000 lidí, aby nám tady 50 zůstalo.

Foto: Motor Lučina

Foto: Motor Lučina

Co jim tedy ještě můžete nabídnout?
Nejen peníze, kde se snažíme být konkurenceschopni. Chceme hlavně, aby byl člověk spokojený. Člověk nemůže být ve stresu. My tady máme takové programy, které asi spousta firem nedělá. Snažíme se pomáhat našim zaměstnancům v situacích, jako je například exekuce či jiný náhlý finanční výdaj. Jsme připraveni do hodiny zaplatit dluh, který nám pak zaměstnanec splácí v malých splátkách bez jakéhokoli navýšení. Snažíme se podpořit naše lidi. Pro nás je dodavatel partner, pro nás je odběratel partner, jeřábník, uklízečka… V tom spektru lidí se odvíjí ta rodinnost naší firmy. Snažíme se našim lidem opravdu věnovat. Mají problém, jdou za svým mistrem, dostanou se až ke mně do kanceláře, ostatně na všech poradách říkám lidem, že dveře mají vždy otevřené. Dále máme firemní akce. Mezi nejoblíbenější patří firemní fotbal, kam zveme všechny zaměstnance. Nachystáme raut, nakoupíme dárky do tomboly, třeba za 200-300 tisíc. Rozdáváme kola, televize…Je to velmi příjemné. Letos jsme připravili i soutěže pro děti. Chceme, aby to byl pohodový, příjemný den a aby bylo vidět, že jsme jeden tým. Že záleží na každém.

Vím, že také pomáháte jiným…
Víte, to je jako bychom se chlubili. Máme firemní facebook a tam uveřejňujeme to, komu a jak jsme se snažili pomoct. Zaměřujeme se hlavně na děti, jejich volnočasové aktivity a na nějakým způsobem handicapované děti. Handicapované děti mají přednost před volnočasovými aktivitami. Nesnažíme se chodit do oblastí, jako je fotbal, hokej. Spíše podporujeme sportovní aktivity na okraji zájmu společnosti. Tento záměr máme už od roku 2003. V roce 2006 jsme dělali benefiční koncert pro Kapku naděje, podporujeme dětský domov, hudební školu, nemocnici. Pak přišlo temné období krize. Nyní, když jde firma nahoru, snažíme se opět vracet k těmto aktivitám, a nejen to. Snažíme se je i rozvíjet. Spolupracujeme s pěstounskou péčí v Ostravě, s panem Kohoutem, zařídili jsme nový pokoj pro nemocnou dívenku z dětského domova. Předávání jsme zařídili s Tomášem Klusem. Aktivit je spousta, ale opravdový důvod, proč je dáváme na facebook, není opravdu chlubení. Máme pocit, že bychom mohli být příkladem. Toto mohou dělat i jiné firmy. Měla by to být naprostá samozřejmost. Já velmi rád cituji Dalajlámu. Tato jeho slova mám obzvláště rád: Být šťastný a užitečný. Mám pocit, že když se takovým způsobem snaží člověk žít, tak pak může být opravdu šťastný.