​Nešťastný ohřívač číslo 63 a neuvěřitelná smrt muže v noční tramvaji

Kolik smrtí zavinila vlastně jen nešťastná náhoda či ono známé kruté pravidlo „byl ve špatnou dobu na špatném místě“. Své o tom ví i bývalý ředitel a pracovník vítkovických vysokých pecí Josef Luňáček.

Ten ve svých vzpomínkách, které loni sepsal a zveřejnil, líčí i jeden až neuvěřitelný případ havárie, které padl za oběť nic netušící člověk cestující v osudnou dobu v noční tramvaji.

Horký vítr, ohřátý na tisíc stupňů Celsia

Ohřívače větru (anglicky cowpery-čti kaupry) jsou vysoké válcové jednotky, které stojí u každé vysoké pece. Bývají tři nebo častěji čtyři. Ocelová válcová nádoba má uvnitř šamotovou nebo dinasovou teplojemnou vyzdívku. Vyzdívka se nejdříve nahřeje spálením vysokopecního plynu v hořáku a pak teplo předává dmýchanému vzduchu, kterému vysokopecaři neřeknou jinak než vítr. Ten je ohřátý na asi tisíc stupňů Celsia a přivádí se neboli fouká do spodní části pece. Speciální armatury o průměru jednoho metru a více zajišťují těsnost na přívodu studeného větru a pak i na straně plynu a spalin.

Dodržet přesný postup při zavírání a otevírání armatur bylo povinností obsluhy, které se říkalo „aparátník“. Nedodržení postupu, anebo porucha na armatuře měla někdy za následek výbuch směsi plynu a tím i poškození celého ohřívače – aparátu. Název aparátník je historický a nemá nic společného s politikou. Ohřívače na každé peci mají společný, vyzděný komín.

Byla to pěkná šupa, plameny šlehly vysoko

Ve Vítkovicích můžete ohřívače vidět u cesty z Ostravy do Frýdku–Místku. Stojí tam čtyři mezi cestou a vlastní první vysokou pecí. Poslední ohřívač je o pár metrů nižší, protože již nestihl projít generální opravou před zastavením pece.

Každý ohřívač má své přesné dvojčíslí. Ohřívače na první peci mají čísla 11, 12, 13, 14. Na šesté peci 61, 62, 63 a 64. Ohřívač č. 63 můžete vidět z lávky na Karolinu. 6. vysoká pec je na levé straně panoramatu a ohřívač 63 je úplně vlevo. Původně u pece byl postavený výzkumný ohřívač 64, ale ten je už po demolici.

Jednoho dne v noci mi opět zvonil na nočním stolku telefon. Beru sluchátko se zlou předtuchou: „Josefe, na 6. peci bouchl ohřívač, byla to pěkná šupa a plameny šlehly vysoko. Jsou tam hasiči. Chlapi jsou v pořádku. Přijeď.“

Do kapsy malá svačinka, utržená kopule

No, to je pěkné nadělení! Co se asi stalo? Je dobré, že se nestal žádný úraz. Oblékám se, manželka mi strčí do kapsy malou svačinku, protože ví, že na řádné jídlo nebudu mít dlouho čas. Jedu rychle do závodu a hned na velín šesté pece. „Chlapi, co se stalo? Není někdo zraněný? Je ohřívač odstavený? Neuniká nikde plyn? Nehoří něco v okolí?“ vysypu řadu otázek. Vedoucí směny, který již stačil zkontrolovat okolí, odpovídá, že kromě toho výbuchu není nic dalšího vidět. Ale byla ještě noc. Ovšem jeden ohřívač měl utrženou ocelovou kopuli. To je pěkné nadělení. Utržená kopule znamená i zničené zdivo a kdo ví, co ještě. Ohřívač se musí ráno celý zkontrolovat a připravit pro střední opravu.

„Tak jak se všechno seběhlo?“ ptám se aparátníka. Jeho výpověď je důležitá pro zjištění skutečné příčiny havárie. Dělám si poznámky, aby výsledný protokol byl správný.

Pane inženýre, víte, že za branou je mrtvý člověk?

V tom okamžiku přicházejí do velínu dva cizí muži, kteří se představili jako příslušníci Veřejné bezpečnosti. Po nutných formalitách se ptají, co se stalo.

Chtějí řadu podrobností o obsluze a o předpisech pro funkci ohřívačů, zapisují si jména pracovníků. Začalo mi být divné, že vyžadují takové podrobnosti, to přece nemůže být kvůli běžné poruše v závodě, to musí být něco mimořádného!

A bylo. Hned první jejich oznámení mi nahnalo krev do hlavy. „Pane inženýre, víte, že za branou vašeho závodu je jeden člověk mrtvý? Zabil jej pravděpodobně výbuch na ohřívači. Spadla mu na hlavu žhavá šamotová cihla, když jel okolo v tramvaji.“

Cihla trefila tramvaj, která jela jen jednou za hodinu

Zatmělo se mi před očima a rychle se snažím ony dvě události nějak vysvětlit. Co se vlastně stalo? Beru sdělení policie jako možné, a to by potom znamenalo, že výbuch na ohřívači utrhl ocelovou kopuli, která se nadzvedla, vnitřní tlak dmýchaného větru rozmetal šamotové zdivo kopule do okolí pece a jedna cihla letěla vzduchem asi 350 metrů směrem na závod 4. Trefila střechu projíždějící tramvaje, ve které seděli jen čtyři cestující.

Tramvaj jela v nočním režimu jedenkrát za hodinu a cihla zasáhla přes střechu jednoho ze čtyř cestujících přímo do hlavy. Byl na místě mrtev. Ten scénář se mi zdál v první okamžiku až nereálný. Tolik náhod! A přece se tak stalo. Později jsem se dověděl, že ten cestující měl jet příští den na dovolenou.

Smrt muže způsobila podle vyšetřovatelů "technická závada"

Nebudu popisovat následné výslechy, určení příčiny, hledání viníků, ani stanovení nápravných opatření, která se vždy po podobné havárií musí realizovat. Závěrečný verdikt vyšetřovací komise „technická závada“ si nevynutil případné soudní projednávání. Nikdo nebyl soudně stíhán. Zůstaly jen silné finanční postihy zodpovědných pracovníků a stresující vzpomínky. A ohřívač 63 po opravě dále ohříval vítr pro 6. vysokou pec.

Vážení čtenáři, nikdy nespoléhejte na uklidňující řeči různých lidí, že se vašemu domu, anebo domácnosti nemůže nic vážného přihodit. Každá doprava, letiště, výrobní provoz, přehrada může mít poruchu. I les může shořet. Hlídejte si proto okolí.

Josef Luňáček: „Když železo ještě teklo“ na www.lunacek.cz. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Letos v únoru měl Josef Luňáček setkání s průvodci, kteří provádějí návštěvníky památkou Dolní Vítkovice. Jeden z průvodců řekl, že nedávno také prováděl člověka, který nešťastně zabitého muže v tramvaji znal.

„Byl z Humenného, byl tady na návštěvě u nějakého jeho souseda. Říkal, že to byla neuvěřitelná shoda náhod a neuvěřitelný osud. Ten muž sem prý přijel na návštěvu do Ostravy a jel v noci snad jedinou tramvají,“ popisoval onen průvodce.

Muž mířil do Moskvy, nebyla to politická sabotáž?

Josef Luňáček řekl, že nešťastný muž měl jet snad hned druhý den na nějaké sympozium do Moskvy. „A někteří si dělali tehdy z havárie a nešťastné smrti za branami podniku i hodně černou legraci, jestli jsme to prý tenkrát neudělali schválně jako politickou sabotáž. Ale nedovedu si představit, že by někdo dovedl toto vše naplánovat a vypočítat. Náhoda je prostě blbec,“ řekl bývalý ředitel a pracovník vysokých pecí.

Josef Luňáček poté dodal: „Nikdy jsme nechtěli, aby za podobné havárie byli trestáni lidé, kteří byli v té době na pracovištích. Oni nemohli za to, že třeba něco bouchlo. Takže jsme to většinou odskákali my. Nějakými postihy, sníženými prémiemi. Odpovědnost jsme totiž nesli my, vedení,“ dodal.

Další nehoda: vrchlík průměr šest metrů letěl dvacet metrů vzduchem

A dodal, že to nebyla jediná nehoda, kdy nějaký kus zařízení vysokých pecí letěl nebezpečně vzduchem. „Jednou nám utrhlo kovový vrchlík na plynočistírně. Po opravě. Jednou v noci prostě prásk, rána jak z děla. Na odlévárně šesté vysoké pece se setmělo, všechno se zatřepalo, prach, který se usadil na nosníkách, spadal dolů. Nikdo nevěděl, co se děje a zděšený aparátník se venku dívá – utrhl se vrchlík skrubru plynočistírny. A ta vrchní konická část o průměru celých šesti metrů letěla dvacet metrů vzduchem. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Stejně se však musela poté dělat opatření, aby se nic podobného neopakovalo,“ vzpomínal Josef Luňáček mezi průvodci.