Nesmrtelné hospody: Šenk U Bebka zažil i přestřelku s banderovci
Spoustu příběhů je skryto v dřevěných stěnách staré a proslulé beskydské hospody, známé jako U Bebka či U Bebků v horní části rozlehlé obce Morávka.
V třetí části našeho vzpomínání, které po podrobném bádání v archivech a díky vyslechnutým vzpomínkám sepsal historik Milan Myška, se vraťme do roku 1947, kdy Československem procházeli takzvaní banderovci.
A ponořme se v historii šenku až na její naprostý prvopočátek, který historik, jemuž krčma učarovala, nazval obdobím Bebka bez Bebka.
Milan Myška popisuje událost z poloviny listopadu 1947, kdy se z Ukrajiny přes Polsko, Slovensko, Moravu a Slezsko probíjely partyzánským způsobem boje rozptýlené jednotky Ukrajinské osvobozenecké armády.
Jejich členové si říkali banderovci podle příjmení jednoho z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941 až 1959. Bandera je dodnes považován za kontroverzní osobnost, někdo ho má za národního hrdinu, jiný za válečného zločince. Totéž se týkalo jeho stoupenců.
Nebylo dne, kdy by obyvatelé Beskyd banderovce nepotkali
V Beskydech a Pobeskydí se tyto ozbrojené tlupy v hojnější míře začaly objevovat na konci léta a počátkem podzimu roku 1947. První velké střetnutí s ozbrojenou mocí československého státu se v Beskydech odehrálo v noci z 29. na 30. září 1947 v prostoru hotelu Baron na Bílém kříži. Kdo tápe, byl to pozdější hotel Kysuca.
Velké skupině banderovců se tehdy podařilo proniknout kordonem Sboru národní bezpečnosti a téměř neminulo dne, v kterém by obyvatelé nepřicházely zprávy o průchodech dalších ozbrojených tlup banderovců na Morávce, v Trojanovicích či Starých Hamrech.
„Jistý obyvatel Turzovky, přecházející 11. listopadu pod vrcholem Malého Polomu, se setkal s ozbrojenou skupinou čtyřiadvaceti mužů, z nichž někteří hovořili německy. A jeho svědectví se prostřednictvím hostinského Antonína Horáka z Morávky-Nytrové doneslo místní stanici SNB až po týdnu, tedy 17. listopadu,“ popisuje jeden případ Milan Myška.
Školačka Tereza potkala ozbrojence na cestě do školy
Téhož dne se v prostoru Morávky objevila opět další skupina cizích ozbrojenců. Na cestě z Bílého kříže na Morávku ji kolem sedmi hodin ráno spatřila školačka Tereza, jdoucí do školy. Byla to skupina asi patnácti mužů, kteří na okraji lesa odpočívali.
Před devátou hodinou Tereza oznámila své pozorování hajnému Rudolfu Korbášovi z Morávky-Lúčky, který prostřednictvím lesní správy na Pražmě uvědomil stanici SNB. Mezitím menší skupinky banderovců postupovaly dále směrem na Morávku.
Kolem třetí hodiny odpoledne navštívili dva ozbrojení muži domek lesního dělníka Jana Pavláska v Morávce-Lúčce a požádali o jídlo a trochu potravin. Zdrželi se až do příchodu Pavláska z práce domů, nabídli mu ke koupi kus podrážkové kůže a odešli s ním do Bebkova obchodu, aby nakoupili potraviny. Zastavili se také v Bebkově krčmě.
Bebek banderovce zdržoval v šenku a nabídl jim kořalku
Jeden z místních obyvatel upozornil na přítomnost podezřelých mužů hajného Korbáše. Majitel hostince Bebek, chtěje získat čas, začal banderovce pobízet, aby si s ním vypili trochu pálenky. Mezitím Korbáš vyrozuměl ve vzdálenosti 100 metrů od hostince se pohybující hlídku SNB.
Vrchní strážmistr František Dvořák připravil rychle s dalšími sedmi strážmistry operaci, která měla zneškodnit a zajmout dva v hostinci sedící banderovce. Rozestavěl hlídky, které měly zabránit přepadení Bebkova hostince zvenčí případnými spolubojovníky v šenku popíjejících banderovců, a vtrhl spolu se strážmistry Klvaňou a Švecem do hostince. Zařval na banderovce: "Ruce vzhůru!“
Při přestřelce s banderovci byl zraněn i strážmistr
Ostatní hosté rychle opustili lokál a mezi banderovci a četníky se strhla ostrá přestřelka. Strážci zákona oba banderovce zranili, ale ti stihli postřelit také strážmistra Švece.
Příslušníci SNB odebrali banderovcům pistole, zásobníky s ostrými náboji a ruční granát, ale také dolary, polské zloté a tiskoviny v německém, polském a anglickém jazyce. Zraněné banderovce spolu se strážmistrem Švecem poté expedovali soukromým autobusem Karla Carbola z Morávky do frýdecké nemocnice.
Epizoda s banderovci se sice odehrála a skončila velmi rychle, jako námět nejrůznějších úvah a debat sloužila domorodcům, scházejícím se v Bebkově krčmě, ještě po dlouhé měsíce. Málokdo z hospodských debatérů si však uvědomoval širší souvislosti této „drobné“ příhody, v níž se zrcadlil nešťastný poválečný osud ukrajinského národa.
Kterak občanka Kaňoková šenk o hostinskou živnost zažádala
Mnozí pamětníci spojují hostinec U Bebka hlavně se starohamerským arcivévodským hajným Johannem Bebkem. Historik Milan Myška, který jako fanda této hospůdky zpracoval její obsáhlé „dějiny“, však zjistil, že historii „Bebka“ pod Bílým Křížem začala psát místní občanka Mariana Kaňoková z popisného čísla 428, vdaná devětadvacetiletá žena v domácnosti.
Ta totiž už 6. ledna 1902 adresovala Okresnímu hejtmanství ve Frýdku, kam obec Morávka spadala, žádost o udělení hostinské koncese na šenkování piva a vína. Hodlala ji provozovat ve svém domě, dřevěnce při soutoku Býčího potoka a bystřiny Lúčky.
Představila se jako vdaná a řádný život vedoucí žena, která je nadaná schopnostmi k provozování pohostinské živnosti a která má k takové činnosti dostatek kapitálu. A sepsala „důkazy“ o potřebnosti hostinské živnosti právě na tomto místě: v okolí do vzdálenosti jedné hodiny chůze prý žilo více než sedm stovek obyvatel a nebyl tu jediný hostinec, který by byl s to uspokojit potřeby místních horalů. Navíc tudy v létě prochází cizí turisté cestou na Bílý kříž a před namáhavým výstupem touží po občerstvení. Jakoby to psala dnes.
Starosta ženu podpořil, nevalná Pavloskova hospoda vyhořela
Tehdejší starosta Morávky Josef Carbol a rada obce 23. února 1902 doporučili, aby Kaňokové byla koncese udělena. Ne všichni radní však ženu podpořili. Za Kaňokovou se postavilo dvanáct zastupitelů, dva byli proti a dvěma to bylo „fuk“. Morávečtí radní si však v podpoře vyhradili, že koncese nesmí „přejít na Žida“.
Starosta Carbol jen připomenul, že podle jeho mínění „počet hostinců v obci Morávce naproti množství obyvatelstva jest dostatečný“ a také přidal fakt, který Kaňoková ve své žádosti zamlčela - že sotva deset minut chůze od její zamýšlené krčmy je hospoda, jejímž vlastníkem je tesař Jan Pavlosek.
„Tato hospoda však před krátkým časem vyhořela a její majitel - nemaje zřejmě dostatek peněz na obnovení, ji dočasně neprovozuje. Takže nyní skutečně v tomto vzdáleném údolí krčma není,“ napsal starosta, který však v existenci Pavloskovy krčmy neviděl překážku, proč by Kaňoková nemohla získat koncesi. Za časů, kdy Pavloskova hospoda ještě stála, tam totiž pocestní turisté nedostali zpravidla nic jiného než trochu špatné pálenky, o pivu nebo vínu ani nemluvě.
Hejtmanství Kaňokové koncesi nepovolilo, žena se však nevzdala
Ani toto dobrozdání, ani kvitance, že Mariana Kaňoková zaplatila ještě v lednu 1902 „Společenstvu hostinských a výčepních venkovského okresu frýdeckého“ vstupní poplatek ve výši šesti rakouských korun, nepomohly. Okresní hejtmanství přípisem z 12. března 1902 záměr Kaňokové zamítlo.
Paní Kaňoková se však frýdeckých byrokratů nezalekla. Kdosi jí poradil, že je možné dovolat se práva u Zemské vlády slezské v Opavě, které bylo frýdecké hejtmanství podřízeno. Koncem dubna 1902 podala odvolání této k zemské vládě s tím, že frýdecké rozhodnut o zamítnutí koncese „není v souladu s veřejnými poměry“.
Vysvětlila opavským byrokratům, že obec Morávka se skládá ze dvou částí - Dolní a Horní. Všechny hospody, jichž tehdy bylo devět, se s jedinou výjimkou nacházejí jen na Dolní Morávce. Nebyla tak však docela pravda. Frýdecké hejtmanství totiž kvůli Kaňokové žádosti pořídilo soupis moráveckých hospod. A nám tak zanechali historický přehled hospod v obci Morávka na počátku 20. století.
Koncese umožňovaly podávat jídlo, pivo, víno a pálenku. Či ubytovat cizince
V obci Morávka byly tehdy následující hostince: Marie Miarkové, provdané Borské na čp. 190 s koncesí od r. 1895 na podávání jídel a šenk piva, vína a pálenky. Dále obecní hospoda na čp. 125 s koncesí od r. 1872 na ubytování cizinců, podávání jídel a šenk piva, vína a pálenky, hostinec dědiců Klementiny Řehákové na čp. 538 s koncesí od r. 1880 na ubytování cizinců, podávání jídla a šenk piva, vína a pálenky, dědiců Filipa Horáka v čp. 638 s koncesí od r. 1888 na podávání jídla a šenk piva, vína a pálenky.
Od r. 1889 provozoval hostinec na čp. 310 Ondřej Foldyna, jehož původní koncese na šenk piva a vína byla později rozšířena na ubytování cizinců, nalévání likérů, podávání občerstvení a provozování her. František Klimánek měl hostinec na čp. 229 od r. 1891 a měl oprávnění podávat jídla, čepovat pivo, víno a pálenku. Pavloskova vyhořelá krčma na čp. 233 fungovala od r. 1897 a měla koncesi na šenk pálenky, vína a piva. František Brantol na čp. 371 šenkoval od r. 1897 pivo, víno a pálenku.
Jeden z podniků v Morávce patřil „Bezručovu“ markýzovi Gérovi
Zvláštní místo mezi moráveckými hostinci zaujímal podnik ve vlastnictví majitele Těšínské komory arcivévody Bedřicha, z díla Petra Bezruče známého markýze Géra, který nesl jméno „König“, nadaný koncesí vařit teplá jídla a čepovat pivo, víno a pálenku.
Neměla tedy Mariana Kaňoková pravdu, když argumentovala absencí hospod na Horní Morávce, protože vedle vyhořelé hospody Pavloskovy tu fungovala už od roku 1888 proslulá a daleko široko populární krčma Horákova v místní části Nitrová. Stávala u potoka Skalky a frekventované cesty vedoucí přes lomňanské sedlo z Jablunkovska a dále z tehdejších Uher do Frýdku. Tuto cestu často používali jablunkovští horalové a hornouherští Slováci při návštěvách frýdeckých dobytčích trhů nebo procesích katolíků k frýdecké Panně Marii.
Petici na podporu Kaňokové podepsala řada horalů třemi křížky
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v Morávce bydlící místní horalé, rolníci a dřevorubci se hospody také domáhali. Na podporu Kaňokové proto sepsali petici, kterou 10. dubna 1902 odeslali okresnímu hejtmanství.
Psalo se v ní: „Poněvadž od hostince na Uspolce až k uherské hranici jest jen jediný hostinec Jana Pavloska, který před půl rokem vyhořel a poněvadž majitel nemá dostatečných prostředků ... a se hlavně tesařinou živí, nedostačuje tento vůbec v mizerným stavu se nacházející hostinec všeobecným potřebám.“
Dále horalové argumentují, „že i z ohledu na cizích hostí, kteří letním časem naši krajinu navštěvují, i pro zdvih návštěvy cizinců byl by hostinec zapotřebí.“
Za peticí následují tvrdou rukou čitelně vykroužené podpisy: Ignác Fodyna z čp. 415, Johan Pavlosek z čp. 653, Josef Pastorek z čp. 252, Jan Karkoška z čp. 240 a další a další. Celkem 40 podpisů místních horalů, často vedle jmen tři křížky jako signum těch, kteří se podpisovat nikdy nenaučili. Nechyběl ani podpis učitele místní jednotřídky z nedaleké roubenky Jana Dyby, který zřejmě podle Milana Myšky petici sestavil a napsal.
Kaňoková hostinskou koncesi získala, ale za tři roky dům prodala
Houževnatost a vytrvalost Mariany Kaňokové jakož i podpora sousedů nakonec zlomila sveřepý odpor frýdeckých hejtmanských úředníků a ještě v dubnu 1902 hostinskou koncesi vydali. A tak v čp. 428 při soutoku Býčího potoka a bystřiny Lúčky byla založena proslulá beskydská krčma, později zvaná U Bebka.
Mariana Kaňoková se ze svého vítězství nad frýdeckými byrokraty dlouho neradovala. Nikdo už dnes neví proč, ale už 17. května 1905 dům, ve kterém provozovala krčmu, prodala Františku Veličkovi, hostinskému a majiteli realit na nedalekých Starých Hamrech. Na něj byla také k 1. červenci toho roku převedena hostinská koncese.
Radním vadilo, že živnost získal Žid. Zastaly se ho však Staré Hamry
Kdo byl František Velička, člověk, o kterém tehdy na Horní Morávce nikdo nic nevěděl? V hostinském podnikání nebyl rozhodně nováčkem. Ve svých šestapadesáti letech se svou ženou provozovali hospodu na Starých Hamrech č. p. 109 a protože tam měli i domovské právo, byli tam zřejmě již dávno usedlí. Velička byl Žid, a tak se řízením osudu stalo to, čeho se morávečtí radní obávali, když si vyhražovali, že koncese nesmí přejít na Žida.
Františka Veličku však podpořil 3. března 1905 starohamerský starosta Augustin Duda: „Vždy se mravně choval, takže nikdy ani soudně ani mimosoudně trestán nebyl ... a všestranně tu nejlepší pověst požívá“. Takové posudky se ovšem psaly nejen těm skutečně dobrým, ale i těm, jichž se chtěli sousedé z bydliště zbavit. Zda to byl případ ten nebo onen, už nám ale dnes nikdo neodpoví.
Nový majitel „Bebka“ i jeho žena brzy zemřeli a krčma se zavřela
A tak se nakrátko od července 1905 stala krčma čp. 428, pozdější Bebek, majetkem starohamerského Žida Františka Veličky. Jeho rodině tu však pověstná „pšenka“ dlouho nekvetla. V říjnu toho roku náhle odešla Františkovi Veličkovi na věčnost jeho manželka a on sám ji následoval už 26. listopadu 1905. Nezanechali potomky, takže hostinská koncese pozbyla platnosti. A dveře už tehdy proslulé a hojně navštěvované krčmy se na čas poprvé zavřely.
Až kupní smlouvou z druhého dubna 1906 koupil dům č. p. 428 z pozůstalosti po židovském krčmáři a obchodníkovi Františkovi Veličkovi hajný Johann Bebek za 3 300 rakouských korun. Ale to už je známá historie. Příjmení Bebek se díky tomu stalo dodnes synonymem proslulé beskydské krčmy, kterou předloni noví majitelé zrekonstruovali a otevřeli. Letos si ji pronajali novému nájemci.