NESMRTELNÉ HOSPODY
07/01/2022 Petr Broulík

Nesmrtelné hospody: Helbich býval hospodou horníků, hutníků i úředníků

​Restaurace U Helbicha je už přes sto let oblíbeným místem všech, kdo mají rádi pivo, ale i dobré jídlo. Vždyť ji kdysi vystavěl řezník.

V posledních desítkách let do ní sice chodí obyvatelé okolních panelových domů, ve svých začátcích však stával Helbich spíše za tehdejší Ostravou u Bělského lesa a stal se spolu například s nedalekou Dakotou vyhledávaným místem výletníků.

Historii této známé hospody zná dobře kronikář městského obvodu Ostrava-Jih a mladý badatel Petr Lexa Přendík, který dobře ví, že hospoda U Helbicha vznikla už na počátku minulého století v tehdejší osadě Březí, která stála při původní cestě z Vítkovic přes Zábřeh do Staré Bělé.

Foto: se souhlasem Miroslava Lehnerta

Ostravané museli chodit do výletních hospod do Pruska

Roku 1903, tedy ještě za rakouskouherského mocnářství, nechal u této cesty vystavět přízemní dům zábřežský řezník Albert Helbich. „Hodlal v domě provozovat i výletní hostinec, ovšem příslušné úřady mu celých šest let zabraňovaly v udělení koncese,“ popisuje Petr Lexa Přendík. „Žadatel marně vlastenecky upozorňoval na nedostatek podobných hostinců v okrese Moravská Ostrava. Obyvatelé města tak utráceli o nedělích a svátcích rakouské peníze na Landeku a v Šilheřovicích, tedy v Prusku.“

Albertu Helbichovi tehdy nepomohlo ani vylíčení okolní krásné lesnaté krajiny, která chránila výletníky a obyvatele před kouřem a zápachem z hutí a továren. „Bělský les v té době sloužil zejména k rekreaci obyvatel přilehlého okolí. Chodily sem však hlavně chudší dělnické rodiny, které si nemohly dovolit výlet železnicí do vzdálenějších míst,“ vysvětluje Petr Lexa Přendík.

Přeměna cesty dala zelenou i Helbichovu hostinci

Ale stačilo pár let a řezníku Helbichovi vyšla šťastná hvězda. Úřady rozhodly, že kvůli tehdejšímu rozmachu průmyslu a neustále se zvyšujícímu provozu na této cestě z Vítkovic do Staré Bělé upraví na okresní silnici onu cestu, která vedla kolem Helbichova domu.

Dlouholeté úsilí Alberta Helbicha o získání hostinské a výčepní koncese bylo korunováno úspěchem, a to roku 1909. Nově otevřený Helbichův hostinec ve svých začátcích sestával z nálevny, tří zvláštních místností a letní zahrady s verandou.

Přešel čas kruté 1. světové války, vznikla Československá republika, začala zlatá dvacátá léta. Helbichově hostinci se dařilo a tehdy třiašedesátiletý hostinský Albert Helbich začal v roce 1928 uvažovat o přestavbě a přístavbě hostince. V budově také chystal otevřít i hotel.

Když Helbich zemřel, syn změnil i plány na přeměnu hostince

„Albert Helbich si nechal nakreslit i plány, ty zpracoval architekt a stavitel František Grossmann z Moravské Ostravy. Svou vizi už však nestihl naplnit, 10. dubna 1930 totiž zemřel. A přestavby se chopil syn Jan, který se však těchto původních plánů nedržel,“ uvádí Petr Lexa Přendík.

Novou podobu získal hostinec roku 1932. Provedenými stavebními úpravami vznikl nový zajímavý funkcionalistický vzhled objektu, v jehož přízemí se nacházela nálevna s hernou, kavárna a restaurace. Roku 1939 měl hotel Jana Helbicha v prvním poschodí také šest ubytovacích místností, jednu samostatnou koupelnu, splachovací záchody, kamenné podlahy pokryté linoleem a příruční lékárnu pro hosty. „To vše dohromady splňovalo podmínky pro zařazení hotelu do skupiny C hostinských zařízení s oprávněním k ubytování cizinců,“ připomíná kronikář Přendík.

Foto: se souhlasem Miroslava Lehnerta

Paneláky tu nestály, jezdilo se sem spíše na výlet

V době první republiky Helbich konkuroval například hotelu Freud na Ostravici, lidé z Ostravy jezdili do Bělského lesa vlastně na výlet, protože nic z nynější městské zástavby v jeho okolí ještě nestálo. K Bělskému lesu jezdila od roku 1929 elektrická tramvaj, od roku 1941 zajížděla až téměř k dnešní Dakotě, takže místo se stalo snáze dostupné. Místo paneláků tu stály lesy a louky.

Po 2. světové válce a hlavně po nástupu komunistického režimu převzala v dubnu 1949 hotel Jana Helbicha s restaurací, tančírnou a kavárnou Krajská odborová rada v Ostravě a následujícího roku úřady zrušily dlouholetému majiteli živnostenské oprávnění.

„Ostatně už v roce 1948 byly některé místnosti zabrány pro potřeby svobodáren a pokoje byly přiděleny zaměstnancům či studentům. V padesátých letech bylo jméno hotelu přejmenováno na neutrální a nic neříkající Hotel Bělský les, který také prošel generální rekonstrukcí,“ upozorňuje Petr Lexa Přendík.

Hotel Bělský les? Vždycky se říkalo Helbich!

Původní název se vrátil dnešní restauraci U Helbicha až po sametové revoluci. A podnik pod ním funguje dodnes. Obyvatelé Ostravy však nikdy nezapomněli jeho slavné jméno.

„Helbich se říkalo vždy, i za totáče. V domě vedle, ještě začátkem 60. let, byla opravna obuvi, chodili jsme tam do ševca. Ten švec tam měl i paní na obsluhu a furt fronty. Pokaždé, když se dívám na Postřižiny a strýčka Pepina, který byl původním povoláním švec, tak se mi vybaví ten odér bot a lepidel z opravny obuvi vedle Helbicha,“ vzpomíná jedna z pamětnic, která si říká Vendy.

A pamatuje i samotný lokál. „Do Helbicha se nedalo přes kouřovou clonu vejít, už to nebyl ten nóbl podnik, v kterém se učila i moje maminka krátce po válce,“ vzpomíná žena.

Hotel už to není, staví na dobrém jídle a meníčkách

Dnes je v přízemí restaurace U Helbicha pivnice a restaurace se spousty místy, původní hostinské pokoje v prvním patře se však také přeměnily v další restauraci a bar. Za hospodou se rozprostírá rozlehlá zahrada se statnými starými stromy, venkovním posezením a výčepem.

Současný provozovatel Miroslav Lehnert se hodně zajímá o historii podniku, který se sice vrátil potomkům původních majitelů, ale ti jej na přelomu milénia prodali jeho otci. Rodina Lehnertů Helbicha postupně zrenovovala a nyní to je zavedený rodinný podnik.

Miroslav Lehnert říká, že zvláště v nynější kruté „koronavirové“ době restaurace Helbich z devadesáti procent zajišťuje stravování pro zaměstnance okolních úřadů a firem a také pro starší lidi, kteří si sem zvykli chodit z mnoha okolních panelových domů přes poledne na obědová „meníčka“.

Někdejší specialita? Máslový sekaný řízek se sýrem

Přitom dobře ví, že kdysi bylo okolí restaurace spíše výletní místo. „Lidé z Ostravy jezdili na výlet buď vlakem na Ostravici, nebo autobusem do Helbicha. Z počátku možná ještě i v kočárech,“ usměje se. „Tehdy se sem jezdilo na takovou specialitu, kterou byl máslový sekaný řízek se sýrem, vlastně jakýsi dnešní holandský řízek. Bývalo to tu prostě výletní místo,“ popisuje Miroslav Lehnert.

Miroslav Lehnert. Foto: Petr Broulík

Ovšem upozorňuje, že restauraci a hotel U Helbicha zatížila velká křivda, která se ani vrácením majetku zcela nezahojila. „Hotel a restauraci vzali už za Protektorátu původním židovským majitelům Němci. Když svůj podnik rodina Helbichů po válce dostala zpátky, upravila ji zhruba do této podoby. Zepředu ta budova totiž vypadá dispozičně tak jako po válce. My jsme třeba přistavěli nové záchody, ale jinak Helbich vypadá jako před těmi osmdesáti lety,“ popisuje Miroslav Lehnert.

Podnik Helbichům vzali, ale úvěr museli splácet dál

Rodina Helbichů si na velkou tehdejší funkcionalistickou přeměnu na hotel vzala úvěr. Pak její podnik znárodnili komunisté. „A Helbich šel makat do Vítkovic, nenechali je tady ani jako pracovníky či správce, jak se některých podniků po nástupu komunismu dělo. Ale nechali rodinu Helbichů splácet ten velký úvěr,“ říká Miroslav Lehnert. „A ještě jim podnik přejmenovali na Hotel Bělský les, což je tady u pamětníků opravdu nenáviděný název. Dodnes se tak dokonce jmenuje zastávka u nás. Už jsme to chtěli změnit, ale nějak se nám to zatím nepodařilo.“

Rodina Helbichů sice po listopadu 1989 získala svůj podnik zpátky, avšak musela opět zaplatit za veškeré vybavení podniku, které se v dobách totality změnilo při různých úpravách.

„Řekli: Ano, budova je vaše, ale zaplaťte nám stoly, židle, vybavení kuchyně a vše, co se sem za totality nakoupilo. Takže Helbichovi museli ještě platit, aby vůbec budovu podniku restituovali. Restituce tak měla pro rodinu a potomky Helbichů hořký nádech. Potomci proto stále poválečný, ale i porevoluční osud rodinného podniku berou jako velkou křivdu,“ líčí dnešní provozovatel restaurace U Helbicha, která je opravdu členitá a rozsáhlá a má dnes na dvě stě míst k sezení uvnitř a dvě stě na zahradě.

Po revoluci se stala z Helbicha putyka páté cenové skupiny

Po restituci Helbichovi velký podnik pronajímali a stala se z něho putyka. Už za komunistů totiž býval Helbich zakouřená pivnice. Bylo tu otevřeno od brzkého rána, když u hospody zastavil autobus, vyhrnuli se z něho chlapi z „enháčka“ a šli sem na pivo. Avšak tuhle členitou velkou hospodu měli rádi jak dělníci a horníci, tak úředníci. Proto se o ní říkalo, že se tu setkávají klotové rukávy s montérkami.

„Postupně se z Helbicha stala hospoda nějaké asi páté cenové kategorie, možná nižší. Budova byla na spadnutí, byly tu díry ve zdech, propadaly se stropy. Všechno tady zapáchalo, i ve stropě kuchyně byla díra a deseticentimetrový nános všeho možného, takže kuchyň tehdy vůbec nefungovala. Trvalo to asi do roku 2000, než Helbicha získal od můj táta,“ říká Miroslav Lehnert.

Ale podotýká, že stavební základy a prvky má Helbich velmi dobré a stabilní. „Do jakékoliv zdi zavrtáme, tak je poctivě postavená z cihel. Když jsme předělávali střechu, tak jsme zjistili, že krovy jsou zdravé. Akorát třeba prvky z lepenky, která tehdy nebyla moc kvalitní, se musely předělat do nového,“ říká Miroslav Lehnert.

Dolů chodí chlapi na pivo, nahoře bývají oslavy

Jeho otec měl v oboru bohaté zkušenosti, měl hotelovou střední školu a dlouhá léta pracoval jako kuchař pro jídelnu v Nové huti. V Helbichovi už sice nevařil, ale najal dobré kuchaře a rekonstruoval interiéry Helbicha do dnešní podoby. Jeho syn pokračuje v stopách svého otce už dvanáctým rokem. Právě Lehnertovi se rozhodli vrátit restauraci U Helbicha někdejší lesk.

„Už sice nejsme hotel, ale rozšířili jsme restaurační záběr Helbicha. Tady dole v pivnici chodí chlapi na pivo, do restaurace chodí na oběd úředníci. Dnes jsou tady všude talíře, kdysi tu byly popelníky. Konají se tu oslavy. V pivnici jsme pořádali koncerty živé hudby, například ostravského písničkáře Václava Fajfra, občas jsme dělali candrbál,“ říká pan Lehnert.

Chodí sem fotbalisti Baníku, dvacet let je vítá maskot hostinského

Jako do každé zavedené staré hospody sem neopomene přijít nějaký známý člověk. Občas se sem stavilo populární duo Těžkej Pokondr, v pivnici bylo možné někdy potkat i fotbalistu Milana Baroše, na meníčko sem ostatně občas přijdou známí hráči Baníku. „Ale spíše jsme rádi, když tu najdou klid, snad jim u nás zajišťujeme i jakousi anonymitu,“ říká dnešní šéf Helbicha a dodává, že na jídlo v restauraci přicházejí často i lidé, kteří do Ostravy přijedou a ubytují se na pár dní.

Foto: Petr Broulík

Už přes dvacet let také hosty restaurace U Helbicha vítá nakreslený maskot v podobě hostinského a řezníka v typické čepici a nabízející kuře či husu a korbel piva. Usmívá se na hosty a je vyveden i na stěně za výčepním pultem.

„Toho nechal namalovat můj taťka, když Helbicha získal. A my si ho ve znaku pořád necháváme, to nebudeme nikdy měnit. Táta také, když podnik koupil, konstatoval, že o historii podniku moc nevíme, protože pro potomky to bylo pořád palčivé téma. A tak jsme se oba snažili spíš hospodu tlačit dál,“ říká Miroslav Lehnert.

I na staré hospodě musí být znát, že se do ní investuje

Právě dnešní provozovatel od roku 2008, kdy podnik po otci převzal, přebudoval například do nové podoby pivnici nebo nechal v zahradě restaurace postavit pergoly a předělal ji tak, aby se v ní dobře hostům sedělo. V původním hostinci U Helbicha už totiž od jeho vzniku vždy venkovní posezení bylo, dokonce jeho součástí za první republiky bývala krásná tančírna.

Venkovní areál však za socialismu podle Miroslava Lehnerta „zdegradoval“ a nezůstalo po něm prakticky nic. „Zahradu jsme proto museli nechat znovu vysázet a upravit její povrchy. Dnes je to v létě často cíl lidí, kteří jdou z koupaliště,“ říká.

Noví majitelé poté nechali přestavět bar nahoře a mezitím rekonstruovali kuchyni. „A když nás zavřeli při posledním velkém lockdownu, tak jsme kompletně zrekonstruovali sociálky. Takže podnik postupně po částech předěláváme a snažíme se mu dát pěknější vzhled. Hospoda totiž není jen o tom, že do ní přijdete a dostanete super jídlo. To je jen základ. Musí na ní být vidět, že se jí někdo věnuje a že do ní investuje čas a peníze. Lidé totiž raději chodí do nových hospod. Když máte starou hospodu, musíte ji držet v novém vzhledu. Starou hospodu, kde to vypadá jako před sto lety a je tam pořád plno, můžete mít dnes jen v centru Prahy,“ říká Miroslav Lehnert.

Kvalitní domácí bramborák a jurský park

A co jídelníček restaurace U Helbicha? V něm jsou dnes jídla, která tady vaří už přes oněch dvacet let, co si Lehnertovi podnik vzali do nájmu. V meníčku hospody jsou klasická jídla a poctivé velké porce, čímž je prý podnik u Bělského lesa vyhlášený. „A máme kvalitní domácí bramborák, ten si u nás hosté dávají ve všech možných variantách,“ říká šéf rodinného podniku.

Soňa pracuje v restauraci asi nejdéle z číšníků, od doby, kdy chodila na střední škole na obor kuchař – číšník. „Helbich je pro mne vším, jsem tu odjakživa. Někdy je to tu pěkný jurský park, prostě lidi všeho druhu, někdy sem přijdou i pěkně divocí dinosauři,“ směje se.

Scházejí se u Helbicha, pamatují ještě asfaltové záchody

Asi dvacet let už chodí do restaurace U Helbicha štamgast Vladimír Duda, který se narodil a do patnácti let bydlel v Zábřehu, poté v místech, kde je dnes kino Luna a když se oženil, tak ve Výškovicích. Čtyřicet let bydlí blízko Helbicha. A přišel sem i dnes, jako první host, jen pár minut po desáté otevírací hodině. V tomto obvodu se mu bydlí dobře, má tu blízko Bělský les, kam často chodí.

Štamgast Vladimír Duda. Foto: Petr Broulík

Někdy sice s kolegou pivnici U Helbicha vymění za vítkovickou lidovku Kovárna Výběr, ale sem chodí na pivo možná nejčastěji. Vladimír je dnes už důchodce, ročník 1948 a hodně v Ostravě pamatuje.

„Bývali jsme parta asi devíti, teď už si nás tady sedne k našemu stolu šest sedm. Dnes jsem z nás asi nejstarší, ale od pamětníků vím, že tu bývalo někdy v padesátých a šedesátých letech i malé pódium, hrála tu muzika a chodilo se sem tancovat. To tu ještě byly asfaltové záchody,“ říká muž, který si pamatuje ještě hospodu Dakota a blízko ní letiště v Hrabůvce, odkud jeho otec občas létával na služební cesty. Kolem Helbicha tehdy nebylo nic, jen louky a pole a tedy samí sedláci.

Jako kluk chodil na letiště pozorovat přistávající dakoty

„Chodil jsem tam na letiště jako kluk s tátou nebo s klukama ze školy. Koukali jsme, jak tehdy stará dakota přistávala na tu travnatou plochu nebo startovala. A blízko byla hospoda Dakota, to bývala kultovní hospoda. I tady U Helbicha byla v té době krásná hospoda. Viděl jsem fotky z interiérů, krásné stoly, ubrusy. Ale pak se to zkazilo, když tam na bývalých hangárech postavili sídliště a ty ubytovny. Dnes už po letišti zůstal jediný hangár, je v něm dnes supermarket Hruška,“ říká štamgast Vladimír Duda.

Nastává podle něho jiná doba. „Pracoval jsem ve Vítkovických železárnách a tehdy byly hospody narvané od rána. Třeba slavný Výběr nebo Na Kopečku. Dnes už taky pivo hodně stojí,“ říká štamgast, který si prý většinou U Helbicha vypije s kamarády svá tři piva.

„Ale koronavirus udělal svoje. Lidé se tak trochu uzavřel. Třeba můj syn. Ten si koupil chlazení s kompresorem, koupí si bečku a sedí doma. Má to lacinější," říká muž, který pracoval od roku 1970 jako řidič u Vítkovických staveb, jako důchodce ještě pracoval jako "šofér na zavolání“, až šel v dvaasedmdesáti letech do důchodu.

A teď se se starými kamarády setkává u piva v Helbichu. „Jeden je tesař, jeden zedník, hospoda je takový malý dispečink. Potřebujete vymalovat, potřebujete něco odstěhovat, tak si s rukama vždy pomůžeme. No, bývalo nás více, někteří umřeli, ani se důchodu nedožili. To je smutné,“ říká pan Duda, jeden ze štamgastů restaurace U Helbicha, který ale své hospodě zůstává věrný.

Sdílejte článek