Když kořalečný mor trápil Ostravu. Reportáž z putyk roku 1908

Magazín PATRIOT připravil miniseriál o poměrech v ostravských hostincích a alkoholismu na Ostravsku na počátku dvacátého století.

Investigativní reportáž, kterou zveřejnil Ostravský deník v říjnu 1908, se stala přílohou studie Skandální poměry v ostravských hostincích na počátku 20. století, kterou zpracoval historik a dlouholetý bývalý ředitel ostravského archivu Karel Jiřík.

„V ostravských putykách bývá nejživěji v sobotu večer a v noci. Po výplatě sejdou se „stálí“ hosté, aby utratili v putyce aspoň polovici sví týdenní mzdy. Sedněte si někde a pozorujte: Místnost prostranná, špinavá, stěny začazené, rovněž strop. Stoly a lavice (židle jsou jen někde) měly také někdy určitou barvu, nyní lze na nich konstatovat pouze jakési skvrny, špínu a rýhy vydlabané nožem. Na stěně nápis, že se žádá, „by se hned platilo“ v koutě jízdní řád, pošpiněný papír, na něm ceny nápojů a laciných jídel.

Za pultem sudy nejsprostších likérů, piva, v odřené skříni řada sklenic s likéry, v koutě u skříně „kolca“ laciného vuřtu, v místnosti plno prachu, a nad vším tím několik plynových lamp marně se namáhá místnosti jakžtakž osvětliti.

Do takových místností chodí pacholci, málo placení nádeníci, tuláci, prodejné ženštiny, tu chodí dělníci, kteří nemají zaměstnání, ohřáti se trochu a přiživiti se u svých kamarádů. Tu vzniká řada zločinů, dobíjí se cit lidskosti, a na těch nejchudších a nejubožejších se vydělávají peníze. Tolik peněz, že nájemci a majitelé slušných restaurací a hotelů jsou na tom nepoměrně hůře.

A nyní pohleďme na lidi. Je po jedenácté v noci, putyka je však dosud plná, hlasitý hovor a surové hádky u stolů. Pod nejzastrčenějším stolem leží opilý jakýsi člověk. Šaty potrhané, nezáplatované. Na stole, umístěném u kamen, leží několik rozcuchaných hlav. Vedle nich prázdné sklenice a věci, o nichž se dá souditi, že to byly kdysi klobouky a čepice. I pomačkaný cylindr je mezi nimi. To tak spí ti, kteří celodenní dřinou a pitím byli přemoženi. Za chvíli bude „fajerant“, žid kopnutím je zbudí a vyhodí na ulici. Ale oni jsou dobří lidé. Zítra a vždy, kdy mají peníze, přijdou opět do „své“ hospody a opět se nechají vyhodit…

U šenkýře tlačí se mnoho špinavých těl v hadry oblečených. Také dva policisté. Mladík nějaký, dost slušně oblečený, za jejich zády tropí si z nich smích k nemalému potěšení asi deseti „Taliánů“, sedících u jednoho stolu. Strážník to zpozoruje, uchopí mladíka za ruku. Taliáni vstávají a živými slovy zastávají se svého kolegy. Nic neučinil, proč mu nedá strážník pokoj?

Nenávist k policistům propukává. Situace stává se hrozivou. Strážnici vidouce to, pustí mladíka a vykládají si cosi. Taliáni ve své „mateřštině“, soudě podle gest a tváří, činí si z nich pošklebky dál. Vedle Taliánů je jiný stůl. To jsou pacholci. Vykládají si o práci, nadávají na své zaměstnavatele, chválí a haní koně, mluví surovým způsobem o ženách. Nemyslí to často ani tak zle.

Mezi stoly prochází se mladík inteligentního vzezření. Je podnapilý. „Dobrý den,“ vítá každého příchozího. „Kde jste byl? Aha, tu a tam. Co dělat? Smutno na světě, žádné radosti…,“ baví vás ta zvláštní ironie mladíka.

Však co to? Odkudsi k policejním strážníkům přiběhl nějaký muž a živě jim něco vykládá. Strážníci jdou za ním. Z interesantního chumáče osob strážníci vyvádějí muže. Podváděl při hře v kartách a cosi svým spoluhráčům ukradl.

Naproti vám sedí podnapilý vysloužilý voják. Chvástá se svou „výcvikou“ na vojně. S opovržením mluví o těch, kdo nebyli vojáci. Kamarádi na něj volají: „Franto sem, Franto tam.“ Mezi řečí zahledí se do jednoho místa, umlkne, usměje se, praští rukou do stolu a pije.

Vstupuje ženština. Je mladá, nabubřelé špinavé tváře. Chatrně oděná. Na ruce nese košík, v něm nějaké nádobí. Je to prostitutka. Nádobí nosí, aby oklamala strážníky. Tak může se zdáti, že je vdaná, že nesla večeři svému muži. Však ty, mezi něž jde, neoklame. Hned se kolem ní točí a nabízejí jí kořalku.

„Jak ti chachaři žijí! Ani se to řádně nenají, nevyspí, neholí,“ osloví vás jeden z vašich sousedů u vedlejšího stolu. Kaučukový límec, trikovou košili, náprsenku nemá, kravatu ano. Jí patnáctikrejcarovou večeři. Zakládá si na sobě. Je z těch, jichž je tu tolik, sám se však k nim nepočítá. Zvláštní „aristokracie“…

Jako v kaleidoskopu střídají se podobné výjevy. Nestačíte je sledovat, zachycovat. Jen jedno chápete: většina z těch zde, to jsou lidé, kteří už nemají co ztratit. Žijí zvláštním životem, navykli na tento život, ví a cítí jeho tíhu a temné stránky, ale obrátiti se, na to vážně nemyslí.

K tomu je zapotřebí také morální síly – a život těchto lidí morální sílu v nich ubil a ubíjí ji poměry, v nichž žijí. Mnohým z nich není pomoci. Ale pomoci lze těm, které čeká podobný osud,“ napsal redaktor Ostravského deníku ve své reportáži z noční putyky 23. října 1908.