Janáčkova filharmonie slaví 70 let, vydala unikátní knihu příběhů, fotografií a vzpomínek

Vznikala pět let. Vyšla v limitované edici 800 výtisků. Když publikaci k sedmdesátiletému výročí vzniku Janáčkovy filharmonie Ostrava otevřete, zahraje vám. Nese se v duchu sedmdesátých let – je barevná, nápaditá, plná současných i minulých fotografií a také rozhovorů s pamětníky, členy orchestru i dalšími významnými osobnostmi spojenými s ostravským symfonickým orchestrem.

Na slavnostním uvedení knihy, kam její tvůrci dorazili v kostýmech ze sedmdesátých let, jsme vyzpovídali ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava Jana Žemlu, vedoucí oddělení marketingu Janáčkovy filharmonie Ostrava Petru Javůrkovou, spoluautorku knihy a vizuální umělkyni Ditu Pepe a autorku textů spisovatelku Janu Poncarovou.

Kultura V České republice budou poprvé vystaveny fotografie Ruth Orkin, uvidí je Ostrava 04/03/2024

Pane řediteli, proč jste se sedmdesátiny ostravské filharmonie rozhodli oslavit právě knihou? U hudebního tělesa by jeden očekával spíše koncert, nové album nebo něco podobného.

Jan Žemla: Na úvod musím poznamenat, že naše kniha i hraje. Ale abych odpověděl na vaši otázku, symfonické orchestry jsou pevnou součástí naší i evropské kulturní tradice. Je tedy dobrým zvykem dokumentovat jejich aktivity. Každoročně se tak děje formou sezónního katalogu a potom, v našem případě každých deset let, i nějakým mimořádným způsobem. A pro nás je onou mimořádnou reflexí právě tato kniha. Tentokrát jsme zvolili výrazně jiný a nezvyklý formát.

Zaujalo mě, že kniha hraje. Jak vás to napadlo?

Petra Javůrková: Společně s tvůrčím týmem jsme od začátku práce na projektu – tedy před pěti lety – měli ambici vytvořit knihu, která se bude od těch ostatních odlišovat. Nejen obsahem, ale také pojetím. A Janáčkova filharmonie byla, je a bude především o hudbě. V určitý moment Dita vyslovila přání, že by se jí líbilo, aby kniha hrála. Následoval složitý proces vymýšlení, v jaké formě to realizovat. Po téměř roce se podařilo ve spolupráci s tiskárnou Helbich vymyslet řešení, kdy si každý čtenář může po otevření knihy poslechnout část nahrávky našeho orchestru.

Kniha je velmi výpravná, plná fotografií, vzpomínek, rozhovorů. Co ji spojuje? Jaká je její nosná linka?

Petra Javůrková: Při tvorbě konceptu jsme pracovali s tím, že nejzásadnějším atributem každé instituce jsou lidé, kteří ji tvořili či tvoří. Kniha je proto pojatá jako vzpomínkové album plné dárků. Čtenáři v něm najdou více než třicet osobních rozhovorů, fotografie zachycující atmosféru Janáčkovy filharmonie v uplynulých sedmdesáti letech, ale také vzpomínky a fotografie z rodinných alb našich současných hráčů. Kniha je proto velmi osobní a zároveň na první pohled jiná než ostatní ročenky vydávané k jubileím podobných institucí, jako je JFO. Vizuálně právě díky uměleckému a fotografickému přístupu Dity, a obsahově díky tomu, že jsou v ní zachyceny vzpomínky tolika lidí.

Foto: Petr Hrubeš

Dito, vy jste pořídila nejen fotografie členů orchestru, ale pracovala jste i s jejich rodinnými fotoalby. Jak?

Dita Pepe: Fotky z rodinných fotoalb nám pomáhají přenést se do minulosti, vybavit si vzpomínky, na chvilku zapomenout na současné starosti, uvolnit se. Společné listování fotoalby nám pomáhalo otevřít vyprávění a přenést se do příběhů respondentů. Na začátku práce na knize jsme požádali filharmoniky, aby nám přinesli fotografii z dětství s hudebním nástrojem, následně jsme je poprosili o celá fotoalba. Díky tomu jsme objevili řadu obrazově dokonalých skvostů, dokumentů doby, rodinné historie a míst, které formovaly životy budoucích hudebníků. Kultura rodinných alb bohužel v současné době zaniká, a to je obrovská škoda. Pro samotnou publikaci jsem pak tvořila fotografie, které komunikují s fotografiemi z alb, případně jsem vytvářela koláže, kde se potkávají jednotliví hráči, kteří se ale neznali.

Nedílnou součástí knihy jsou také rozhovory. Jak vznikaly? S kým jste hovořili?

Jana Poncarová: Během pěti let jsme vyzpovídali současné i vysloužilé členy orchestru, stejně jako ty, kteří jsou s Janáčkovou filharmonií profesně spjatí, jako je například asistentka ředitele Marcela Marmolová, jež pro filharmonii pracuje od svých osmnácti let. Hovořili jsme i s těmi, kteří pečují o odkaz Leoše Janáčka, jako je kurátor janáčkovských sbírek v Moravském zemském muzeu v Brně Jiří Zahrádka nebo správce Památníku Leoše Janáčka v Hukvaldech David Jurečka. Jsme velmi rádi, že se nám podařilo vyslechnout osobní vzpomínky, jež patří mezi ty nejcennější a často se s odchodem lidí vytrácí. V knize je asi třicet příběhů – každý je jiný a společně utváří pozoruhodný celek.

Na jaké momenty z přípravy knihy budete vzpomínat?

Dita Pepe: Každé setkání bylo jedinečné. Pro mě jako pro fotografku je klíčové první focení, na kterém se ukáže, zda nás k sobě lidé pustí. Mým záměrem bylo přinést jiný obraz o klasické hudbě a lidech, kteří ji tvoří, hrají, nikoli odosobněný obraz hudebníků ve slavnostních oblecích. Chtěla jsem toto vizuální klišé, které nikoho neurazí a zároveň o člověku moc nevypoví, narušit. Přála jsem si být osobnější. Uvědomovala jsem si, že za jednotlivými životními příběhy je vždy kus odříkání, vášně, talentu, ale i souhry okolností, které vedou k úspěchu. Zajímalo mě, jaký život hudebníci žili a žijí, čeho se museli zříct, ať už v dětství, dospívání nebo dospělosti. Jedno z prvních focení proběhlo v Olomouci v bytě rodičů Jiřího Dokoupila. Jiří nám donesl fotku z dětství, na níž cvičí na housle, a kterou pořídil jeho tatínek. Ta fotka mi přišla dokonalá, jak kompozičně, tak barevným pojetím – modré tepláčky, přebal not na pozadí nažloutlé sektorové skříně. A potom samotný výraz malého Jiřího – plný snahy. Podobně jsme koncipovali i novodobou fotku, kterou jsme v bytě pořídili. Takto jsme postupovali i u ostatních. Vždycky pro nás byl obrovský zážitek vrátit se na místo, kde konkrétní fotografie vznikla, zkusit proniknout do minulosti.

Jana Poncarová: Každý příběh, který s námi respondenti sdíleli, je silný. A dohromady tvoří příběh Janáčkovy filharmonie. Mám moc ráda vyprávění Ewy a Kamila Barciokových, kteří se do sebe zamilovali během zkoušek Wagnerovy opery Tristan a Isolda. Dojemné je i vyprávění hobojisty Josefa Kutmona, zejména moment, kdy vzpomíná, jak jako malý kluk sedával před chalupou na dřevěných kládách a vyhrával lidové písničky na heligonku a sousedé si ho přicházeli poslechnout. Právě takové vzpomínky mám ráda, protože dokreslují atmosféru. Kniha je jich plná.

Petra Javůrková: Osobně nikdy nezapomenu na mnohá posezení s dlouholetým hráčem orchestru a současným archivářem filharmonie Ladislavem Klímou. Je doslova duší filharmonie! Zná tolik příběhů a historek z dějin našeho orchestru jako nikdo jiný. Navíc dodnes udržuje kontakt s většinou žijících bývalých členů orchestru. Musím říct, že on nejprve z pojetí knihy příliš radost neměl, přišlo mu, že by bylo lepší, kdybychom se k takovému jubileu věnovali výčtu skladeb, dirigentů a sólistů, kteří s námi hráli, ale když knihu viděl, dojala ho. A z toho mám radost.

Publikace je v designu 70. let. Proč?

Dita Pepe: Nabízelo se to, protože Janáčkova filharmonie si připomíná sedmdesát let. Současně se v knize prolíná téma oslavy. Přála jsem si, aby kniha byla veselá, aby si ze sebe dokázala i udělat legraci, jak bývá zvykem na dobré oslavě. Záměrně jsme se nechtěli inspirovat módou 50. let, chtěli jsme pracovat s barvami. Do knihy jsme zahrnuli i fotografie s retro dárky, takže se čtenář může snadněji přenést do minulosti, podle mě je to atraktivní, evokuje to vzpomínky – podobně jako když člověk otevře rodinné album. Sama jsem se v sedmdesátých letech narodila, je to pro mě doba dětství.

Foto: Martin Kusyn

O knize říkáte, že je koncipovaná také jako dárkový koš. Jak ji číst?

Dita Pepe: Rozhodně ji nemusíte číst chronologicky, ale zalistovat si, najít si příběh, který vás zaujme.

Jana Poncarová: Přesně tak. Vybírejte si z ní. Jako když rozbalíte dárkový koš a sáhnete po dobrotě, která vás zaujme na první pohled. Věřím, že v knize budete neustále objevovat něco nového. Můžete v ní listovat, kochat se fotografiemi, začíst se do rozhovorů, do vzpomínek, něco si užít hned, něco si nechat na později.

Žádné dílo nevzniká bez zádrhelů. Nastaly i během přípravy knihy momenty, kdy to bylo těžké?

Petra Javůrková: Samozřejmě, že ano, bez toho by to nebylo ono. U publikací tohoto typu je největší výzvou získat historické fotografie v kvalitě pro tisk. I pro nás to byl poměrně oříšek. Pro většinu lidí to znamenalo, že nám fotografie museli z rodinného alba vyjmout a zapůjčit a my jsme museli zajistit jejich přefocení a případně restauraci a předtiskovou úpravu tak, aby byly pro knihu v dostatečné kvalitě. A pak šel proti nám také čas. Kvůli pandemii covidu se práce na knize na dlouhé měsíce téměř zastavily a my tak nemohli realizovat rozhovor s jednou bývalou zaměstnankyní, které zemřela pár dnů předtím, než jsme ji stihli navštívit. O to více si cením příběhů, které se nám v knize podařilo zachytit.

Kniha je na světě a čeká na první ohlasy čtenářů. Jak jste s ní spokojení vy?

Jan Žemla: Za sebe můžu říct, že jsem velmi spokojený. Podařilo se totiž vytvořit publikaci, která se vymyká z běžné produkce podobných výročních knih. A to díky autorkám, které s koncepcí knihy přišly. Na knize se pak logicky pozitivně podepsalo právě dlouhé období příprav, na němž se podílel i širší tým Janáčkovy filharmonie. Nebylo by možné shromáždit takové množství zejména obrazového materiálu třeba za jeden rok. Kniha je také unikátní v tom, že se snaží být osobní. Přináší příběhy lidí, kteří ve filharmonii dlouhá léta fungovali a fungují nadále. Nejsou v ní tedy pouhá historická fakta. Vše je navíc zachyceno objektivem fotografky Dity Pepe, která dala knize takříkajíc duši. Mimochodem, ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem Ditinu specifickou estetiku pochopil, ale věřil jsem jí. A teď jsem za to strašně rád. Dita má zásadní podíl na koncepci našich sezónních katalogů, které jsou samy o sobě také malým uměleckým dílem. Stejně jako tato kniha.

Petra Javůrková: Kniha je pro mě především odrazem pětileté týmové práce. Těšilo mě, že jsme společnou myšlenkou nadchli téměř stovku lidí, kteří do knihy přispěli. A mělo to samozřejmě svá úskalí, jako každý tvůrčí proces. Ale když jsme se pak společně sešli na křtu knihy, uvědomila jsem si, jak důležitá byla role každého jednotlivce a jsem za to vděčná.

Komu kniha podle vás udělá radost?

Jan Žemla: V první řadě to budou posluchači Janáčkovy filharmonie, a pak všichni, kteří mají k filharmonii a potažmo Ostravě nějaký vztah. Určitě potěší i fanoušky umělecké fotografie a Dity Pepe. Cestu k ní si tedy najdou i obdivovatelé výtvarného umění a vůbec milovníci dobře zpracovaných knih.

Kde si čtenáři mohou knihu pořídit?

Petra Javůrková: Je několik možností. Objednat si ji mohou přímo na webu filharmonie nebo si pro ni zajít do prodejního místa JFO – Janáček pointu. K dostání je i na vybraných pobočkách Ostravainfo!!!

Foto: Petr Hrubeš

Hádám, že ani po tak velkolepém projektu nezahálíte. Na čem pracujete? Na co se těšíte?

Petra Javůrková: Především chystáme řadu koncertů v Ostravě. Nabídka hudebních vystoupení je u nás pestrá a vybere si úplně každý.

Dita Pepe: Zároveň pracujeme na katalogu pro novou koncertní sezónu. Tématem je tentokrát naděje, kterou, myslím, potřebujeme v současné době všichni.

O knize

Publikace Janáčkova filharmonie *70 má 400 stran a stojí 990 korun. Pořídit ji můžete na webových stránkách Janáčkovy filharmonie anebo ji zakoupit v prodejním místě JFO – Janáček point, stejně jako na vybraných pobočkách Ostravainfo!!!. Kniha je skvělým dárkem pro milovníky hudby, historie i neobyčejných lidských příběhů. Publikace byla slavnostně uvedena 7. prosince v ostravském Centru Pant. Pokřtili ji ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava Jan Žemla společně s náměstkyní primátora statutárního města Ostravy Lucií Baránkovou Vilamovou, náměstkem hejtmana Moravskoslezského kraje Lukášem Curylem a pamětníkem a nejdéle působícím zaměstnancem filharmonie Vladislavem Klímou.