Jak se v Albrechtičkách kvůli prokletí propadl mlýn do země

Magazín PATRIOT připravil seriál o bájích a legendách moravskoslezských obcí a měst. V abecedním pořadí obcí a měst přineseme ty nejzajímavější pověsti, které u nás již po generace kolují ve vyprávěních pamětníků, v knihách historiků i badatelů i v dobových kronikách...

Na temné pověsti nebo legendy jsou Albrechtičky u Studénky zdánlivě nebývale chudá oblast, ani místní kronikář ničím nepřispívá do mlýna. Nezbývá tedy než pátrat na vlastní pěst.

Na první pohled v centru obce zaujme kostel sv. Mikuláše s kryptou hrabat Vatterů z Lilie. V něm se skrývá memento všem, kdo neznají svou historii.

Stačí zalistovat v jedné z místních knih s výmluvnou předmluvou: „Milý čtenáři! Jest to smutné, když člověk o sobě nic neví, když neví, jak se jmenuje, jak se jmenuje jeho otec, jeho matka jmenovala a odkud vlastně jest. Ale ještě smutnější jest to, když v tom osvíceném 19. století ještě většina obcí jest, které o svých nejdrahocennějších pokladech, totiž o obci, o kostelu, faře a škole také nic nevědí. Chce-li člověk ve své tváře svou krásu aneb škornu spatřiti, tu se chopí zrcadla a toť jemu poví, jaký jest, a chce-li hodný občan o své domovině něco věděti, má se do obecního zrcadla, kroniky, podívati a ta jemu poví, jaká byla a jaká jest. Ale jak se do toho zrcadla dívati, když ho není?“ tolik Vincenc Janáček, předek slavného hudebního skladatele v kronice kostela a fary v Albrechticích.

Počátky kostela jsou zahaleny rouškou tajemství, protože ani jeho přesné datum založení není známo. Jisto však je, že už v roce 1411 stála na návrší, zvaném Kostelní kopec, kaple a hřbitov. V 15. stol. k ní byla přistavěna kostelní loď. Nynější podobu dostal v letech 1890 - 1892, kdy byl starý kostel zbořen a na jeho místě postaven nový.

V centru naší pozornosti může utkvět zejména obecní hřbitov. Nachází se zde několik původních pomníků a křížů, z nichž dva jsou zapsány v seznamu památek pod čísly 2055 a 2056. Jedná se o empírový náhrobek Ferdinanda Vettera von Lilien z roku 1821 a působivě strašidelný litinový kříž na hrobě Philippine Graefin de Dam. Podle soupisu jde o nejstarší dochovaný litinový kříž v okrese Nový Jičín z roku 1832.

Hraběcí rodina Vetterů z Lilie vládla zdejšímu panství a rovněž Albrechtičky vlastnila. Šlechta sídlila na nedalekém zámku v Nové Horce.

Vlevo od kamenných schodů ke kostelu se nachází rodinná hrobka, o jejíž stavbu se přičinil hrabě Felix Vetter (1830 - 1913). Výše uvedený náhrobek je zvláštního tvaru. Tvoří jej hranolový podstavec s odstupněnou podnoží a profilovanou římsou. Nahoře je umístěna kamenná váza, kolem níž se obtáčí tělo hada.

„Rodina Vetterů odvozovala svůj původ od vedlejší větve rodu z Valois, o čemž svědčí i erb rodu s bourbonskou lilií. Ve Štýrsku, kde větev rodu přišla za dob Maxmiliána I., přeměnila své rodné francouzské jméno na německé Vetter (Příbuzný) von der Lilie. Český inkolát rod obdržel roku 1654. Do hraběcího stavu byl povýšen roku 1653 olomoucký krajský hejtman Jan Baltazar Vetter. Hraběcí titul zněl: Vetter von der Lilien, Freiherr zu Burg - Feistritz,“ uvádí historik Jan P. Štěpánek. A někdy v té době se v Albrechtičkách stala strašná údálost.

Hraběcí rod zkvétal, kdežto poddaní tady živořili a někteří se z hladu dostali až do samotného pekla, jako třeba chudá mlynářka, která neměla co nabídnout ani zoufalému pocestnému.

Skutečně strašidelnou pověst s apokalyptickými rysy živělné katastrofy najdeme na cestě z Albrechtiček ke Studénce. Pojednává o zmizelém mlýně za nadpřirozených okolností a zachovala se díky sbírce, kterou Studénka vydala pro novodobé turistické účely. Je nutno se vydat přes Oderský brod, dále přes tůňku zvanou Slaňák a odtud podél rybníka.

Tak tady měl prý před 300 lety, pod Horním rybníkem, stát mlýn poháněný vodou ze strouhy. Jednoho dne se propadnul a zmizel z povrchu zemského. Celé to mělo pozvolnou předehru, kterou předeslala obecná neúroda a špatné poměry.

„Když Odra vystoupila z břehů a zaplavila okolní louky, nemohl mlýn kvůli obrovskému množství vody pracovat. Rovněž nemlel, když během letních veder ubylo vody ve strouze. V takových dobách sháněl mlynář Pauska jen velmi těžce 12 tolarů, které po něm vrchnost požadovala. Ve mlýně proto často bývala nouze i o chleba,“ uvádí pověst.

Ještě horší časy nastaly za války, která jak jest dobře známo právě z letopisů bezhlavého kapucína, vybízí k nejlepším strašidelným historkám vůbec. A ani u Albrechtiček se nešetřilo krví. Hladoví žoldáci plenili co jim přišlo pod ruku. Také mlynáře neopomenuli.

„Zahynul hned v počátcích třicetileté války roku 1624 při nájezdu loupeživých Lisovčíků. Marně se zapřísahal, že ve mlýně žádné obilí není, protože pro dlouhé sucho nemůže mlít. Lisovčíci jej nejprve ztýrali a poté usmýkali přivázaného za koněm. Rozbité mlynářovo tělo našli lidé v dolní části obce, kterou dnes nazýváme Šplíchov,“ pokračuje legenda.

Nastaly ještě horší časy, zvláště mlynářce Maryně, která se měla sice zachránit útěkem do Oderských vrchů, ale mlýn pak nedokázala zprovoznit. Proto ani hladovému pocestnému nemohla skývou chleba posloužit.

„Jednoho dne přicházel po cestě od Albrechtiček starší muž, vysloužilý voják. Hladový, bosý a opírající se o hůl zůstal stát u vrat mlýna, za nimiž se zuřivě rozštěkal pes. Když mlynářka vyšla na zápraží, začal pocestný žádat o jídlo. Mlynářka na to, že sama nemá pořádně co do úst. Muž v domnění, že je hospodyně lakomá, začal chrlit nadávky a nakonec mlynářku i její mlýn proklel.“

Krátce po poledni se obloha zatáhla hrozivými mračny a v dálce se ozývalo temné burácení hromu. Přišla povodeň.

„Celé Poodří stihla nevídaná průtrž mračen. Koryto řeky nestačilo pojmout přívaly vod, ty se začaly rozlévat po loukách a během několika hodin se prostor mezi Studénkou a Albrechtičkami proměnil v ohromné jezero. Mocné proudy protrhly hráz rybníka, pod níž stál oderský mlýn. Ten, zchátralý časem, neodolal náporu dravého živlu, zřítil se a ve svých troskách pohřbil i mlynářku Marynu.“

„Jak rychle povodeň vznikla, tak i opadla. Když příští den vysvitlo sluníčko, oderský mlýn už lidé na jeho místě nenašli. Zmizel, jakoby se do země propadl. Protože nikdo neviděl, jak byl mlýn stržen nezkrotnými proudy vod, začalo se po čase říkat, že se i s lakomou mlynářkou propadl do země, proklet pocestným, který v něm nedostal ani krajíc chleba.“

(S využitím pasáží knihy Studénka)