Auto
05/12/2022 Jaroslav Baďura

Reportáž na vlastní kůži: Indiánem po 30 letech

Muži po padesátce mívají někdy zvláštní nápady. Někdo si pořídí staré placaté auto, jiný mladou milenku, další se rozhodne ohnout hřbet na silné motorce.

Rozhodl jsem se vyzkoušet si poslední jmenovanou verzi pokusu ozvláštnění života muže, jehož tachometr přeskočil zmíněnou padesátkovou metu.

Odpadlo hledání toho pravého stroje na internetu, vyptávání se opravdových motorkářů či shánění informací po různých prodejnách a salonech. Redakce Magazínu PATRIOT totiž získala v Dolních Vítkovicích před rokem souseda, který se jmenuje Indian. A je vám ten potomek amerických rudokožců tak vychytralý, že své krásné stroje nevystavuje jen uvnitř nádherného objektu bývalé kompresorovny, ale dokonce i venku! Takže když kolem dnes a denně chodíte a kocháte se pohledem na ty mašiny, jednou se s těma chlápkama prostě dáte do řeči...

Spolumajitel ostravského zastoupení firmy Indian Marek Sebera si bez známek pobavení vyslechl můj šílený plán posadit se po více než třiceti letech do sedla silného stroje a zkusit, jestli bych to ještě dokázal.

„Je to úplně typický případ. Přichází k nám hodně lidí, kteří se po nějaké době chtějí k motorce vrátit.“ A řekl to i přesto, že jsem mu prozradil, na čem jsem před těmi třiceti lety pár měsíců jezdil – byla to Jawa 250.

Na týden si půjčím stroj, který je podle Marka Sebery pro můj „případ“ ideálním řešením. Nejlehčí motorka z řady Indian Scout, typ Rogue, dvanáctistovka tak lehká, že kdybych s ní někde fláknul, uzvednu ji. „Novinka letošního roku, má větší přední kolo, jiné sedlo, vyšší řídítka,“ přibližuje technické detaily Marek Sebera a já si v duchu říkám, jestli je ještě čas z toho bláznivého nápadu vycouvat.

Ne, není, redakční fotograf Radim Kolibík už si šteluje čočky, já fasuju indiánské triko, bundu, kuklu, přilbu, rukavice a jedu se poprvé projet po Dolních Vítkovicích, kde je naštěstí minimální provoz, a magora, který si to štráduje na jedničku a ve chvílích největší euforie na dvojku, si tu skoro nikdo nevšimne.

Ne, nepůjde to, říkám si, když vidím hrůzu v očích členů týmu Indian při pohledu na mou nejistou jízdu, řazení, rovnováhu… Pak si ale představím, jak kolem těch Indiánů budu chodit do redakce a vyhýbat se v pravé poledne i jindy propalujícím pohledům jejich potměšilých očí, s prázdnými kolty proklatě nízko a hanbou vypálenou jako cejch, to budu radši mrtvý muž, beru tu mašinu a šinu si to na první vyjížďku ven z Ostravy, ideálně někam na cestu, kde budu sám.

Jedu! Když už se propletu sítí křižovatek a podaří se mi při zastavení dát nohy včas na zem, takže mi motorka nespadne, zařadím napoprvé správnou rychlost, nesnažím se vyrazit kupředu na neutrál a vůbec tak nějak odstartuju, pak už to jede samo. Řadím startovací jedničku, smělou dvojku, bláznivou trojku a místy odvážně fičím na šílenou čtyřku (na co má ta motorka pětku a šestku, to v prvních dvou dnech nezjistím). Ještě to není euforie z jízdy, spíše snaha o přežití. Když mě v protisměru míjí motorkář a levačkou mě pozdraví, rád bych mu pozdrav opětoval, jako že jsme odteďka kámoši nebo co, ale raději nechávám obě ruce pevně na řídítkách.

Domů přijíždím propocený, ale šťastný. Druhý den se cítím skvěle, řadím celkem plynule a připadá mi, že „ono to zas tak velká věda nebude“. Tedy až do chvíle, kdy na jedné z křižovatek celkem narychlo musím zastavit, nedávám nohy včas na zem a za chvíli už se s motorkou kymácím ve snaze udržet ji před pádem na zem. Těžce a předčasně nabytá suverenita je tatam a já zase začínám pokorně od začátku.

Třetí den je dnem odměny za trpělivost. Vybírám si trasy, kde je nutné často řadit, zastavovat, rozjíždět se a reagovat na měnící se provoz. Začínám se cítit jistěji, zdravím motorkáře (to je mimochodem moc fajn zvyk!!!), nemám už tolik strach a objevuji existenci rychlostního stupně číslo 5.

Na jedné z projížděk se dostanu do dešťové přeháňky, zdá se mi, že sotva mží, jenže na motorce, přátelé, jste po několika vteřinách mžení mokří od sombréra po mokasíny. Výhodou je, že pokud mžít přestane a vy pořád jedete, tak zase hodně rychle uschnete. Taky zážitek.

Přichází den, kdy musím motorku vrátit. Nechce se mi, přiznávám. Jedu s euforií zkušeného jezdce a mám chuť nadšeně zdravit i projíždějící skútry (neudělám to, nebojte se), na jedné táhlé rovince řadím šestku, vytáhnu to na sto třicet v hodině a cítím, že motorka by chtěla jet ještě mnohem rychleji, což jí ale vzhledem k silně vyvinutému pudu sebezáchovy a značné nezkušenosti nedovolím.

Tak raději uberu a poměrně nonšalantně (k tomu pojmu se ještě vrátím) vjíždím do Dolních Vítkovic a bravurně parkuji před zastoupením Indiana.

V tuto chvíli nevím, jestli necelý týden testování přetavím v koupi toho stroje, nebo už na ty chvíle budu jen vzpomínat v pohodlí auta s automatickou převodovkou. Nevím, jestli bych potřeboval ještě pár dní, nebo zda mi chybí více zátěžových situací, abych se mohl lépe rozhodnout. Jedno ale vím jistě – za tu zkoušku to stálo a pokud vás něco podobného láká, neváhejte.

Deset postřehů

1) Nezdravte motorkáře, dokud si nejste jistí, že jednou rukou udržíte motorku na cestě.

2) Nezdravte skútry.

3) Nechejte se kamarádem natočit nebo vyfotit při jízdě. Možná zjistíte, že to, co považujete za nonšalantní či bravurní jízdu, vypadá spíše jako snaha o udržení se na zjančeném koni.

4) Cítíte, že na mašině musíte vypadat minimálně jako odpadlík Lorenzo Lamas? Platí předchozí bod, nechejte se vyfotit.

5) Kyčle bolí jen po prvním dni, pak už ne.

6) Všichni řidiči osobních aut vás nechtějí zmrzačit nebo zabít.

7) Někteří ano.

8) Když prší, zastavte.

9) I když vás hrozně baví, jaký má motor vaší mašiny zvuk, zbytečně netúrujte. Nebo když tak jenom někdy.

10) A jedna rada navíc – nebojte se plnit si sny, i když jsou někdy trochu střelené.

Sdílejte článek